Jakub Tomáš (* 1982) se narodil v Jihlavě, žije a tvoří v Jihlavě a v Praze. Absolvoval na pražské Akademii výtvarných umění pod vedením Vladimíra Kokolii a Jiřího Sopka. Patří ke střední generaci české malby a v současnosti rozvíjí jednu z nejrozpoznatelnějších figurálních poloh na domácí scéně. Jeho aktuální tvorba se vyznačuje důslednou prací s obrazem jako konstrukcí, nikoli jen „zobrazením reality“. Typickým znakem je vrstvení, fragmentace a střet několika perspektiv v jednom plátně, které narušují klasické prostorové vnímání.

V posledních letech se Tomáš vrací k figuraci, ale posouvá ji směrem k jakési „rozkládané scéně“. Postavy a prostředí nejsou jednotné – jsou skládány z více pohledů, výřezů a vizuálních záznamů, které připomínají koláž nebo montáž. Obraz tak působí jako simultánní dění několika momentů najednou, což vytváří napětí mezi realitou a její interpretací. Specifickým rysem jeho současné práce je také práce s iluzí a jejím narušováním. Malba u něj není jen vhledem do prostoru, ale spíše polem, kde se realita „demaskuje“ – motivy se překrývají, štěpí a znovu skládají. Divák je nucen aktivně rekonstruovat, co vlastně vidí, a obraz se stává spíše mentální konstrukcí než stabilním výjevem. V posledních projektech se objevují i odkazy na portrét a identitu, často inspirované fotografií a mediálním obrazem. Tváře nejsou fixní, ale proměnlivé, jakoby „přemalované“ nebo znovu sestavené z různých verzí téže osoby. Tím Tomáš otevírá téma nejistoty vizuální paměti a toho, jak dnes obraz reality vzniká spíše skládáním než pozorováním. Jeho aktuální tvorba tak stojí na pomezí malby, koláže a vizuálního myšlení o obrazu samotném – ne jako o výsledku, ale jako o procesu, který je vždy nestabilní a otevřený interpretaci.

Marie Lukáčová (* 1991) se narodila v Opavě a žije v Praze. Je absolventkou pražské UMPRUM v ateliéru Supermédií a ateliéru Malířství 1 na brněnské FaVU VUT a studovala také na Kunstakademie Mainz v Německu. Je jednou ze tří zakladatelek feministické skupiny Čtvrtá vlna, která v roce 2017 iniciovala veřejnou debatu na téma sexismu na univerzitách. Její interdisciplinární tvorba se pohybuje na pomezí malby, videa, animace, instalace a performativního umění, a často propojuje osobní i společenské narativy. Lukáčová se věnuje tématům genderu, tělesnosti, ekologické a sociální spravedlnosti, přičemž kombinuje mýtus, grotesku a absurditu s popkulturními a sci-fi motivy.

Její díla jsou vizuálně výrazná a často využívají hybridní formy – od animace a videa přes hudební experimenty až po rapové sekvence, které zprostředkovávají příběh i emoci. Tato schopnost kombinovat estetickou hravost s politickým či filosofickým podtextem jí zajistila pozici nejen mezi mladými umělci, ale i v širším kontextu českého uměleckého prostředí.

Poslední z jejích audiovizuálních děl je rapová pohádka ORLA (2026). Tento krátký film (21 min) potvrzuje schopnost autorky propojit vizuální invenci s aktuálními tématy. Film sleduje příběh mladé dívky Jasny, která vyrůstá v hierarchickém království izolovaném magickou přírodou a je postavena před nebezpečné zkoušky tyranského vládce Volka. Cesta hrdinky, v níž se setkává s Orlem, mystickým ochráncem lesa, se stává alegorií odvahy, odolnosti a emancipace.

ORLA spojuje hrané záběry s 2D a 3D animací, čímž vytváří hybridní vizuální styl, který je současně poetický a expresivní. Hudební složka, inspirovaná rapem, funguje jako součást narativu a podtrhuje rytmus a dynamiku vyprávění. Film interpretuje archetypální motivy hrdinského putování moderním jazykem a zároveň reflektuje ekologická a feministická témata, která jsou pro Lukáčovou typická.

Žofie Eder (* 1998) se narodila v Praze, kde také žije a tvoří. Studovala na Akademii výtvarných umění v ateliéru Malba 4 pod vedením Petra Duba a Marka Meduny. Eder je multidisciplinární umělkyně, která propojuje malbu, objekt a prostor s hudební produkcí a performativními prvky. Ve své vizuální tvorbě pracuje s organickými strukturami, často digitálně modifikovanými, ornamentem a abstrahovanými krajinami; repetitivně opakuje motivy, vrstvení a rytmus, čímž vytváří obrazy na pomezí meditativní mapy a emocionálního záznamu. Typická je pro ni citlivá práce s barvou a texturou, ale i napětí mezi křehkostí a syrovostí. Důraz klade na prožitek a emoce. Hledá nové způsoby, jak zachytit skrytou estetiku přírody. Dalším výrazovým prvkem je určitá metaforičnost jejích prací, jejichž význam dotváří skrze název. Tematicky se vrací k tělesnosti, paměti a proměně – obrazy působí jako průchody mezi vnitřním prostorem a krajinou, mezi tichem a zvukem. Hudební zkušenost z elektronické produkce a DJingu se otiskuje do vizuálního jazyka v podobě rytmizace kompozice a pulsu ploch; výstavy často pojímá jako prostředí, kde se obraz, zvuk a pohyb vzájemně doplňují. Věnuje se také tatérské činnosti.

Beata Kurucz (* 1990) se narodila v Praze, kde také žije. Absolvovala na pražské Akademii výtvarných umění, kde studovala v malířských ateliérech u Roberta Šalandy, Michaela Rittsteina a Jiřího Sopka. V roce 2018 se stala finalistkou Ceny kritiky za mladou malbu.

Tvorba Beaty Kurucz vyrůstá z potřeby malbou artikulovat vnitřní krajiny – psychické stavy, paměťové stopy i obtížně pojmenovatelné emoce. Její obrazy nepůsobí jako popisy konkrétních míst, ale spíše jako situace, do nichž je divák vtahován. Opakující se motivy vody, lesa, temných hlubin či nejasných prostorů fungují jako metafory přechodových zón: mezi vědomým a nevědomým, mezi klidem a neklidem, mezi přítomností a vzpomínkou. Kurucz se vyhýbá jednoznačnému vyprávění – význam se v jejích obrazech rodí postupně, skrze atmosféru, barevnost a napětí v kompozici.

Malířský jazyk autorky je založen na jemné rovnováze mezi figurací a abstrakcí. Motivy jsou často rozpoznatelné, ale záměrně neukotvené, jako by se rozpouštěly v malířském gestu nebo v hloubce barevných ploch. Barva zde neplní pouze estetickou funkci, ale nese emocionální a symbolický náboj – temné tóny evokují hloubku a ticho, světlejší vrstvy naopak náznak průniku, naděje či záchytného bodu. Malba je pro Kurucz procesem soustředění a zpomalení, způsobem, jak se dotknout neviditelných struktur reality.

Její obrazy lze číst jako součást osobní mytologie, která však zůstává otevřená a sdílitelná. Právě v této otevřenosti spočívá síla její práce: divák není veden k jednoznačné interpretaci, ale k vlastnímu vnitřnímu pohybu. Tvorba Beaty Kurucz tak působí jako tiché, ale intenzivní pole soustředění, v němž se malba stává prostorem pro introspekci, imaginaci i citlivé zpochybnění hranic mezi vnějším světem a vnitřním prožitkem.

Tomáš Staněk (* 1994) se narodil v Praze, kde také žije a tvoří. Absolvoval v ateliéru Komiks a ilustrace na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni. Kromě ilustrace a komiksu se věnuje volné kresbě a malbě, produkci zinů, postgraffiti, rapu a tvorbě murálů. Je autorem komiksových knih METRO (2017) a obsáhlého komiksového debutu PRÁZDNINY (2023) i autorského Periferního průvodce Prahou (2025). Spoluvydával komiksový magazín XRXMAG. Vystavuje a tvoří muraly jako polovina autorské dvojice Obrass Akrobad. Jeho volná tvorba nejčastěji vychází právě z urbánního prostředí a estetiky města, v níž se odráží atmosféra městského prostoru, periferie a undergroundové kultury. Autor propojuje prvky komiksu, graffiti, post-graffiti a volné malby. Tvoří v nejrůznějších médiích – od papíru, plátna až po stěny a veřejné intervence. Jeho nejnovější cyklus na papíře mísí výrazné gesto s lehkostí doplňujících tahů, repetitivně propojované s určitými vizuálními prvky i barevnými zásahy do kompozice. Jemně zachycené vize a postřehy z městské krajiny, zobrazení momentů a pomíjivých okouzlení z urbánního prostředí, architektonické fragmenty i detaily uličních scén jsou základními motivy. Ty ponechává v čistě abstraktní poloze, v uvolněné kompozici s prostorem pro pauzu i pro vyznění hutné linky. Důraz na texturu a kontrasty, spolu se střídmě voleným barevným vkladem, vytváří z tohoto cyklu celistvý soubor rytmického prolínání gest a tahů, široké škály přítlaků, jemnosti i hutnosti.

Beáta Hechtová (* 1991) se narodila v Praze a aktuálně žije a tvoří ve Vídni. Je laureátkou Ceny kritiky za mladou malbu 2025. Tvorba Hechtové se odehrává na hranici mezi fantazií a kritickou reflexí současnosti. Umělkyně kombinuje různá média – od malby, koláže, sítotisku i objektové instalace, aby vytvořila vizuální světy, v nichž se prolínají mytické postavy, fragmenty městské civilizace i stopy digitálního prostředí. Její obrazy fungují jako paralelní scény – neustále se proměňující a zároveň pevně ukotvené v symbolech, které odkazují k rituálům i potřebě sdíleného příběhu. Tematicky se její práce dotýká otázek identity v době, která je charakterizována neustálým pohybem a proměnou. Postavy i prostředí v autorčiných pracích nestojí pevně — vibrují mezi minulostí a budoucností, technologií a spiritualitou, individuálním a kolektivním. Autorka tak představuje citlivě zaznamenaný prostor možností, kde se hledají nové způsoby, jak porozumět sobě i společnosti. V centru jejích děl stojí hybridní figury – bytosti na pomezí člověka, zvířete a ducha. Nejedná se o portréty, ale archetypy, které zastupují rozpory současné zkušenosti: touhu patřit, zároveň však uniknout tlaku rychle se měnícího světa. Hechtová je zasazuje do scén, kde se civilizační znaky mísí s utopickými i dystopickými obrazy budoucnosti. Mýtus u ní není návratem ke starým jistotám, ale nástrojem, jak přemýšlet o kolektivní paměti v době, kdy se realita a virtuální prostor stále více prolínají. Součástí její estetiky jsou konkrétní atributy odkazující na dobovou etapu společnosti, kterou mapuje. Výrazná vizuální imaginace staví její tvorbu do asociace post magického realismu míseného s digitální estetikou umělých prostředí, které ale přesto nesou potenciál prostoru pro lidské prožívání a jednání. Její percepce otevírá prostor pro otázky, jaké nové příběhy si jako společnost vytváříme – a jaké masky, barvy či symboly budeme potřebovat, abychom v tomto proměnlivém světě zůstali celiství.

Zuzana Badinková (* 1990) se narodila v Detvě v bývalém Československu. Absolvovala Fakultu Výtvarných umení na Akadémii umení v Banské Bystrici, Ateliér Digitálnych médií (prof. Michal Murin) a Ateliér volné výtvarné umenie (prof. Štěpán Balázs). Badinková se dlouhodobě věnuje otázkám vizuality v kontextu současných technologických platforem a zkoumání smyslového vnímání člověka v souvislosti s mozkovými procesy. Obraz chápe jako odosobněnou situaci – jako strukturovaný model, který vzniká mezi vizuálním jevem a jeho percepcí. Sleduje tedy vztah mezi formální konstrukcí fenoménu a jeho reflexí v podobě smyslové zkušenosti. Tomu odpovídá i autorčin metodologický přístup: nekontaktní tvarosloví, formální redukce a důsledné budování kompaktního obrazového celku, který je prostředím čistého pozorování. Záměrně vylučuje emocionální exaltovanost a přiklání se k věcnosti, strukturálnosti a precizní organizaci obrazových prvků. Zásadní roli zde hraje napětí mezi operativní funkcí aparátů a lidským rozhodnutím, které ve výsledku celý proces určuje, řídí a esteticky usměrňuje. Oscilace mezi záměrem, vůlí, koncepcí a programem se promítá i do vizuální roviny, nejčastěji prostřednictvím subtilních nuancí barevných škál v rámci zdánlivě generativních technických obrazů. Tím se její práce vztahuje k informaci jako konceptu, který v sobě nese data, význam a kontext.

Její nejnovější cyklus vychází z principu recyklace. Autorka se s odstupem času vrací ke svým starším plátnům a znovu je otevírá v rovině jejich estetických možností i limitů. Mechanickou transformací formátu a kompozice vytváří nové obrazy z původních celků. Zaujímá tím vědomou roli aktérky, která reviduje vlastní vizuální minulost a převádí ji do nové formální i významové roviny. Prostřednictvím recyklace tak vznikají autonomní estetické celky, rozkrývající kontinuitu i proměnlivost autorčiny vizuální strategie.

Adéla Součková (* 1985) se narodila v Opavě, žije částečně v Praze a v Berlíně. Vystudovala pražskou Akademii výtvarných umění v Ateliéru malířství II pod vedením Vladimíra Skrepla a Hochschule für Bildende Künste v Drážďanech (ateliér Ulrike Grossarth).

Součková samu sebe vnímá jako určitého svědka přítomnosti – zachycuje okamžiky, které ji obklopují, a nechává je prostupovat do svých děl ve veškeré ambivalenci, kterou mohou nést. Často v konkrétních krajinách, na které také odkazuje.

Její tvorba se vyznačuje hlubokým zájmem o propojení přírody, kultury, archetypů i ženské identity. Zároveň reflektuje téma zralosti – v niterném smyslu i ve vztahu k okolnímu světu. Sleduje konflikty mezi politikou a spiritualitou, lidským aktem a přírodními jevy. Součková experimentuje s materiály i formami, často využívá symboliku a motivy, které vycházejí z historických, rituálních či archetypálních postupů. Důležitým aspektem její práce je sbližování s krajinou, které umělkyni vede k hledání citlivosti umožňující odhalovat původní rituály a postupy, jež formovaly vztah člověka k přírodě i k sobě samotnému. Ve svých dílech se soustředí na procesy, které propojují tělo, duchovní zkušenost a sociální kontext, a vytváří tak prostor, jenž divákovi umožňuje vnímat svět skrze vrstvy historie, symbolů a přítomnosti. Její práce je zároveň reflexí ambivalence současné existence, kde se snoubí introspektivní hloubka s otázkami kolektivní paměti a kulturní identity.

Součková přináší citlivý pohled na svět, který se neuspokojuje s povrchním vnímáním reality, ale snaží se zachytit skryté souvislosti mezi člověkem, jeho prostředím a duchovními aspekty bytí. Skrze experiment, symboliku a introspektivní reflexi vytváří díla, která jsou nejen vizuálně sugestivní, ale zároveň jsou nositeli významu, který skrze svá díla zaznamenává a opětovně křísí a jenž divákovi umožňuje vstoupit do prostoru přítomnosti i minulosti zároveň.

Jan Soumar (* 1995) se narodil v Praze, kde také žije. Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze nejprve v ateliéru Michaela Rittsteina a následně u Josefa Bolfa, který Rittsteinův ateliér převzal. Přestože je Soumarova malířská tvorba založena na figurativním základu, dynamická expresivita a deformace ji transformují do abstraktní podoby. Akcelerace původně statických námětů přetváří figurativní přístup do formy, která odráží současný rytmus doby a ne­ustálé hledání rovnováhy mezi statikou a pohybem. Dynamika a pohyb jsou pro Soumara dlouhodobě stěžejním principem a zároveň reflektují vizuální i virtuální smog a další fenomény současné doby, orientované na zrychlení. Původní figurativní malba a krajinomalba je v jeho pojetí fragmentarizovaná. Konkrétní motiv je syntezován s dynamickou abstrakcí a výsledný estetický celek nabízí prostor nejen pro zpětné skládání původní scenerie, ale také pro vlastní dialog s dílem díky otevřenosti a nedořečenosti obrazu. Tento autorský přístup tak rozvíjí enigmatické vyznění díla a vtahuje diváka do šíře imaginace. Soumarovy obrazy tak ukazují, že i v době, kdy vše spěchá, může malba zachytit pohyb i klid současně – a umožnit divákovi nalézt vlastní rytmus v obraze, který je současně rozpoznatelný i otevřený interpretaci.

Valeriia Murko (* 2001) se narodila ve městě Alushta na Ukrajině. V současné době studuje magisterský program na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem v ateliéru Grafický design 2. Její práce na titulní straně a v rozšířeném portfoliu vznikly v rámci 5. letní Artikl akademie a navazují na její bakalářskou práci, ve které se zabývala procesem zpomalení a návratu k sobě v metodě kyanotypie, kterou vytvořila i tento autorský cyklus. Reaguje tak na přehlcení z dnešního světa přesyceného digitálními technologiemi a nekonečným proudem informací, ve kterém myšlenky přeskakují z jednoho tématu na druhé a pozornost se rozptyluje. Ve snaze pustit kontrolu tak užívá původní metodu kyanotypie – fotografický proces, který skrze působení chemických látek a UV záření vytváří zpravidla modrý otisk. Každý takový proces je jedinečný a autor nemá plnou kontrolu nad výsledkem. Souhrou mnoha faktorů, kterými jsou množství roztoku a případně jeho příměsi, působení větru, stínu a v neposlední řadě času expozice, vzniká vždy unikátní obraz. Autorka v tomto procesu vnímá analogii se životem – běžné se stává jedinečným, když projde reakcí. Přestože je digitální pokrok nezpochybnitelný a nelze se mu vyhnout ani není důvod se mu bránit, tím více jsou cesty, jak zpomalit, hledané. Není cílem jít proti technologii. Ale citlivé lidské vnímání vyžaduje svůj specifický čas – a to jak pro tvorbu, tak pro vnímání i rozjímání. Potřeba ticha, doteku, hloubky i prostoru jsou motivy, které autorku dovedly právě k této metodě, skrze kterou vytváří obrazy stvořené z přítomnosti a za příměsi soli nebo citrónu usměrňuje výsledné estetické vyznění.

Jiří Marek (* 1991) se narodil v Brně, žije a tvoří v Ostravě. V roce 2017 absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění, kterou zakončil v ateliéru kresby Jiřího Petrboka. Marek tvoří v médiu tradiční malby. Skrze propojování tematických fragmentů do takřka iluzivních celků konstruuje introspektivní scenérie mezilidských vztahů a vazeb, ať už v dialogickém propojení nebo jako solitérní sdělení. Markova hyperpoetika je hlubinná, výrazná právě v nedořečeném. Tak nechává prostor pro dialogickou komunikaci díla s divákem bez urputnosti, v nuancích melancholie. Marek často pracuje s vrstvením malby, ve které zviditelňuje stopy procesu a nechává diváka nahlédnout do vnitřní logiky vzniku díla. V těchto obrazech se potkává racionalita kompozice s intuitivním gestem, napětí s harmonií. Obrazy nejsou pouhou vizuální reflexí, ale spíše prostředím, kde spolu jednotlivé prvky – barvy, tvary, gesta – vstupují do dynamického vztahu. Dialog zde neprobíhá jen mezi figurami v obraze, ale i mezi malířem a plátnem, minulým a současným, tichem a výpovědí. Markovy obrazy jsou mozaikou nejrůznějších životních zkušeností, náročných témat, která nechává vyznít ve zpomaleném pohybu, aby dostaly prostor pro patřičné nahlédnutí, pochopení a následnou katarzi. Nedořečené – a možná právě nepochopené nebo nepochopitelné – je míseno s konkrétními detaily, které jsou návodným fragmentem pro poznání celku. Figury jsou součástí statických zátiší, živé je přeznačeno do neživého, subjekt se stává objektem. Marek se nesnaží mystifikovat, přestože vytváří až hypersymbolickou sociální scenérii, ale vybírá a akcentuje to esenciální.

Filip Drábek (* 1993) se narodil ve Šternberku, žije a působí v Praze. Je absolventem Vysoké školy výtvarných umění a designu v Bratislavě, kde vystudoval fotografii a nová média. Věnuje se abstraktní malbě kombinované techniky, která nese rysy automatické kresby i expresivního přístupu. Každé z pláten je plochou pro záznam autorova autentického prožívání a zároveň reflexí globálních témat – od těch společenských, kulturních až po ty politické. V obrazech se tak vyjevují kontury novodobé historie, počínaje masivním tématem války na Ukrajině, pohřbem Alexeje Navalného, ale i 25. výročí vstupu České republiky do NATO či archeologických objevů v Pompejích.

Skrze grafické fragmenty Drábek ustaluje celkový obraz daného období, který se dotýká jeho osobního života, kterým prostupuje partnerská snaha o vznik rodiny, introspekce i retrospektivní aktualizace motivů z dětství. Automatismus, jako Drábkův vědomý přístup, je technikou, která umožňuje reflektovat ta nejvíce rezonující témata bez usměrnění ratiem či jinými filtry a hledisky. Každé z pláten se tak stává takřka deníkovým záznamem určitého časového období, zpravidla měsíce, dle kterého je dílo i pojmenováno. Tematizace prožitků skrze slova vepsaná v angličtině je pak formou zobecnění a vytvoření nadhledu i pro ta nejvíce intimní nebo bolestná témata. Rysy civilní estetiky každodennosti nese i pravidelné gesto zásahu politím nešepsovaného plátna kávou jako rituálním vstupem jak do každého dne prožívání života, tak i do každého čistého plátna k obsahu, který samotný život utváří jak v jeho konturách, tak i saturovaných barvách.

Jakub Ružinský (* 1996) se narodil v Košicích. Žije a tvoří v Bratislavě a v Ostravě, kde na Fakultě umění Ostravské univerzity absolvoval studium malby pod vedením prof. Daniela Balabána. Ružinský vytváří fantasticky mystický časoprostor, ve kterém sestavuje nejen vizuální pojednání, ale také to symbolické. Pracuje v něm s gramatikou středověké estetiky, na kterou vědomě navazuje a prolíná ji s prvky křesťanské spirituality, magie a hermetismu. V jeho díle lze najít mnoho kulturních odkazů, které propojuje a skrze vlastní autorské pojednání tak reflektuje současný postoj ke společenským tématům i společnosti jako takové. Ružinský vtahuje do stvořeného světa autorské mytologie plného výrazných barev a tajemných zpráv. Rozehrává hru s naznačeným i nedořečeným. Nutí diváka hledat a odkrývat. Přestože autorova hra vyznívá jako fantaskní prostor plný subjektivně ztvárněných postav i předmětů, jsou jejich paralely srozumitelně nalezitelné i v dnešním reálném světě, který tak divákovi představuje. Figury jsou nejen ztvárněním vizí, ale i aktivními kritiky nejrůznějších palčivých témat. K těm diváka Ružinský naviguje skrze kulturní odkazy a v propojení těchto jednotlivých odkazů pak vytváří celistvý obraz konkrétního sdělení.

Štěpánka Adámková (* 2001) se narodila v Jablůnce. Studuje magisterský program v Ateliéru Malířství II na FaVU VUT v Brně, kde také žije. Tématy, kterými se ve své tvorbě zabývá, jsou tělo a tělesnost a hlediska organického a syntetického jak ve své autonomii, tak v možnostech propojení. Průniky těchto ucelených struktur jsou pak modelací specifické estetiky, abstrahovanou formou figurace. Obdiv k lidskému tělu, které obaluje syntetický materiál, jeho charakteristická lesklost a metamorfóza z organického ku umělému, jsou přímým inspiračním zdrojem autorčiny tvorby. Primárně se věnuje tématům post-humanismu, post-antropocentrismu a syntetiky v/na našich tělech. Kde je tělo stále organické a kdy už nabývá syntetického vyznění? Jak tělesnost vyznívá v éře syntetizace, virtuality a derealizace? Kde tělo klade hranice, aby stále zůstalo organickým a kdy už odevzdává svou podobu syntetické modifikaci? Práce Adámkové vychází primárně ze studia malby, ale neohraničuje se pouze v ní, zájem o strukturu a jednoduché gesto rozvíjí dále v práci se spreji. Plochu kombinuje s textilem a zcela opouští předdefinovaný formát do volného tvarosloví. V rámci vyústění dřívější tvorby, která byla orientovaná na ekologické otázky a environmentální žal, vnímá aktuálně právě syntetické jako to fascinující, s čímž je člověk bezpodmínečně propojen – ať už v podobě oblečení, nádob, dalších nejrůznějších předmětů a nebo i mikroplastů, jejichž přítomnost člověk nevnímá a ani ji nedokáže korigovat.

Matěj Pokorný (* 1997) se narodil v Praze, kde také žije. Absolvoval v Ateliéru kresby pod vedením Jiřího Petrboka. Expresivita, přímost barev a jejich hutný nános, ale i vyústění řádu k nečekanému výsledku. To je několik charakteristik dominujících v tvůrčím přístupu Matěje Pokorného, který se dlouhodobě zabývá sochařstvím a malbou. V sochařské tvorbě kombinuje různá média a propojuje tradiční materiály s těmi méně obvyklými. Volba materiálu tak odkazuje i na vyjádření křehkosti v případě betonu, keramiky nebo kostí, ale i jejich surovost. V reliéfech, které jsou jeho častým sochařským výstupem, je výrazně přítomná tělesnost, ve které se figury prolínají s okolním, často rostlinným, světem. Ztvárňuje tak pól mezi člověkem a přírodou a tematizuje lidskou křehkost. Stejně tak skrze tvorbu ohledává hranice lidské tělesnosti, emocionality, vztahu k vlastní identitě v dynamice destrukce, chaosu a nekontrolovatelnosti. V malbě se Pokorný soustředí opět na vyjádření emocionality a opakovaně pracuje s motivem hlavy, který pro něj představuje určitý prostor pro vklad vlastních pocitů i instinktů. V rámci automatické kresby volně experimentuje a nalézá tak nové vizuální styly svého tvůrčího vyjádření. Díky tomuto přístupu nachází nový prostor forem a posouvá vlastní hranice těch původních. Nedochází tak jen k aktualizaci estetického vyjádření, ale ohledává také to, co znamená být člověkem v současném světě – a to jak v kontextu technologickém, tak sociálním. Patrné je to v jeho sochařské i malířské tvorbě, kdy propojuje právě organické formy s technickými prvky. Sochy jsou často zástupci fyzické realizace autorových myšlenkových experimentů s lidskou povahou a otázkou budoucnosti o podobě lidstva. Intuice je v autorově přístupu také nezanedbatelně zastoupena stejně tak jako reflexe vnitřního světa.

Taja Spasskova (* 1990) se narodila v běloruském Grodnu. Vystudovala magisterský program na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni v oboru ilustrace a grafika. Pracuje především s kresbou a fotografií. Ohledává hranice těchto dvou médií, první zakládá na intuitivní a subtilní lince. Fotografii pak na působení kontrastu, světla a stínu. V rámci tvůrčí polohy se pohybuje v abstrakci, převážně v monochromatickém provedení, občasně s nepatrným barevným akcentem. Její kresby rozkrývají detailní práci s linkou, která je vedena intuitivně, bez předchozích skic nebo návrhů. Výsledná díla působí téměř sametově s tenzí pro haptičnost, přestože zůstávají zakreslená v ploše. Nezobrazuje konkrétní motivy nebo náměty, naopak se snaží to konkrétní přesáhnout a vystihnout subjektivní emoční prostor či univerzální dynamiku přírodu. Hledá potenciál přeměny z ustáleného a tradičního na nekonvenční, experimentuje. Hlavní východiska pro její tvorbu je realita, vědomí a identita. Tyto množiny zachycuje bez nutnosti přímé identifikace. Jsou mentálními pilíři, ze kterých se odvíjí její následná grafická a fotografická tvůrčí práce. Spasskova hledá propojení mezi jednotlivcem a společenstvím. Vychází ze sebepoznání, emočních rozpoložení, neustále se měnící dynamiky přírody a filozofických základů pojednávajících témata existence. Snaží se odhalovat vlákna, spojnice mezi intimním a nekonečným, osobním a univerzálním. Zkoumá, jak se identita a realita vzájemně prolínají a rekonstruují na různých vrstvách vnímání. A přemosťují tak individuální zkušenosti s univerzálním tokem existence.

Tereza Bartůňková (* 1989) se narodila v Praze a je absolventkou magisterského studia scénografie na KALD DAMU. Věnuje se především autorským projektům s důrazem na audiovizuální složku. V projektech experimentuje s různými materiály a médii. Petr Cuker (* 1994) se narodil v Praze, vystudoval ZUŠ Václava Hollara v Praze a Ateliér kresby a grafiky na FaVU v Brně. Je vizuálním umělcem, který vytváří originální objekty, primárně interagující se světlem. V jeho tvorbě lze sledovat fascinaci minimalismem a možnosti hranic materiálu. Terezu a Petra jako tvůrčí duo v posledních letech propojuje podobné umělecké vnímání, láska k materiálům a světlocit. Jejich společná umělecká cesta začala zaměřením se na scénický a světelný design pro hudební akce, která se nedávno přetavila ve společnou vášeň pro další tvůrčí procesy, kterými jsou vytváření objektů, soch či svítidel. Zásadním průsečíkem pro jejich počínající spolupráci je kresba a práce se světlem. Oba autoři se dále autonomně zabývají médii v rozličných podobách, kterými jsou grafika, ilustrace, fotografie a práce s linkou. V jejich společných projektech pak kreslí světlem, vytváří kresby v prostoru a zkoumají další nekonečné možnosti předělů světla a tmy. S konceptem a designem soch abstrahující animální těla přišla Tereza pro její instalaci Gazers pro Galerii Benedikta Rejta, kterou spoluvytvářela s Janem Burianem. S Petrem pak při výrobě nacházeli princip tvarosloví, který určil jejich finální podobu. Vznikly tak minimalistické kovové linky, kreslící stíny po prostoru. Dalším společným projektem je kinetická světelná instalace O Pávech, která ve výběhu shlukuje hejno pávů. Sochy těchto vznosných stvoření spolu komunikují skrze žárovková elektrická vlákna a elektrizující zvuky.

Patrik Adamec (* 1994) se narodil v Chomutově, dekádu života strávil s rodiči v americké Floridě. Nyní žije a tvoří v Praze. Na ČVUT studoval architekturu a průmyslový design, absolvoval v Ateliéru sochařství pod vedením Lukáše Rittsteina na pražské Akademii výtvarných umění. Dlouhodobým tématem v Adamcově umělecké tvorbě je figura a protiklad lability versus stability. Tento autentický zájem o ohledávání právě tohoto námětu pramení z autobiografického pátrání po podobě vlastní příslušnosti, hledání způsobu ukotvení. Častým materiálem v jeho tvorbě je beton, sklo nebo dřevo. Přístup k jeho sochařské tvorbě je fragmentárně syntetický, propojuje jednotlivé prvky do výsledného celku, který je tak srozumitelný i náležitě abstrahovaný. V tomto autorském stylu se Adamec drží v tenzi naznačeného i vyřčeného, návodného i otevřeného. Materialita není v jeho dílech pouhým prvkem, který skládá celek, ale každá z takových částí je pečlivě volena i skrze své povahové vlastnosti, které ve výsledném díle vyjadřují další emoční tenze. Skrze figuru a její stavbu tak vyjadřuje psychologické polohy vlastních, i univerzálních lidských, prožitků. Umělecká tvorba je pak vlastním odrazem a náhledem na sebe sama ve snaze pochopit osobní rozpoložení a skrze dílo jej pak i ztvárnit. Tenze, protiklady a kontrasty, jsou v Adamcově díle neustále přítomny a diváka tak nenechávají ustrnout v definitivním nahlížení na konečné dílo a stále jej viklají k nutnosti rozluštit právě tu polohu, kterou svým sochařským jazykem umělec artikuluje. Adamec tvoří jak v prostorovém médiu, tak i plošném.