Nedívejte se na něj. Nedívejte se do mobilu. Je závislý na přítomnosti postav. Potřebuje být jedinou černou dírou v dosahu.

Svou otevřeností a rezistencí vůči společenské hierarchii založené na autocenzuře a jednoznačnosti autofikce akcentuje mladistvé nazírání na svět. Je to introvertní reakce na svět. Ve fikci jde autor s kůží na trh mnohem víc. Fakta musí zatančit, radí Mariusz Szczygiel ve stejnojmenné knize introvertům, aby se nebáli nebýt sami sebou. Introvert se musí ujišťovat. Extrovert se svěřuje běžně, nemusí to dělat na papíře. Tam se vydává dál.

Autofikčník je tlumočníkem řeči svého života, jež nám běžně připadá zřetelná jako náš vlastní hlas, ale když ji zkusíme vypsat, zjistíme, že jde o chór. Je na nás, který part „vohulíme“. Známe to z reportáže nebo i zpravodajství, za kterým stojí stejný mechanismus.

Zpověď kolemjdoucím

Víra v Boha původně stála na mluveném předávání. Hlas je neviditelný, čímž symbolizuje duši. Písmo nevyhnutelně kazí původní poselství, svádí k dezinterpretaci. Autofikčník hřeší tím, že se zpovídá sám sobě, zachraňuje ego před sebeopuštěním, seberozpuštěním v Bohu, jež je cílem pokání. Vyslechnou ho jen náhodní kolemjdoucí, vždy připravení jeho sdělení „roztrolit“.

Čím větší má autofikčník pojem o světě na jevišti, tím víc ho ztrácí o tom za oponou. Visí na činech druhých a zároveň je diktuje, čímž se dostává do disonance. Za odměnu poznává fundamentální fikčnost písma, jež mění život v sen. Podmínkou je věrnost skutečnosti. Mystifikace, jíž realita slouží jen jako kulisa, patří do fikce. Absolutní ideál samozřejmě nejde naplnit. Autor musí psát v souladu s vnější realitou, ale i s přirozenou ostýchavostí, jež je jeho vnitřní realitou.

Autofikce se podvoluje diktátu reality, jejímž zaznamenáváním je autor zaneprázdněný. Domýšlí a definuje svůj život, čímž ztrácí možnost ho změnit. Plete na sebe bič svého díla, do kterého odvádí naději na reálnou změnu. Svým vykreslením byla realita nenávratně zkreslena. Opakování, jež mělo být prolomeno, atrofovalo v závislost na prozření.

Život-sen

Zapsat si, co se mi stalo, se neliší od toho, zapsat si, co se mi zdálo. Zkuste to na nějaké situaci z čerstvé historie. Zjistíte, že ukrývá dříve neviditelnou snovou metaforičnost. Zhruba od poloviny minulého století letí volný verš, s nímž do poezie pronikla prozaická popisnost. Podobnost autofikční prózy s poezií spočívá v tom, že obojí využívá snadno dostupné flow všímavosti a obrazivost bezprostředního života. Respektive snu.

Obsahy, které k nám přicházejí v bdělosti, jsou stejně tajuplné-smysluprázdné jako ty, které si občas pamatujeme po probuzení. Filozof Ladislav Klíma nazval básnění „babským“. Přisuzoval mu ženský princip pro přemíru citu a manko vůle. Současná popularita autofikce možná koreluje se vzestupem feminismu. Ale autofikce je taky filozofická, reflexivní. Je to krumpáč, kterým se snažíme dostat k něčemu nebanálnímu, aby na nás kritici nepořvávali, že papír snese všechno.

„Tisíc osm set devadesát šest,“ čte v galerii hlasitě malý kluk z cedulky u obrazu. „Vojtí, já si to tady chci užít, a nemůžu, když křičíš,“ stěžuje si matka. Zanechává ho s otcem a asertivně se vzdaluje. Kluk vypadá, že se ho to dotklo. Dělá prudké pohyby a při jednom se prstem píchne do otevřeného oka. Otec na něj zoufale hledí. „Tisíc osm set devadesát šest,“ čte kluk tiše datum a zároveň ho prstem podtrhuje. „Mně se to nelíbí. Hrad… Potřebuju hádat, co to je,“ říká holka svému příteli.

Drazí čtenáři a čtenářky.

Probouzení bývá popisováno jako okamžik náhlého prozření. Momentem, kdy se ukáže, že to, co jsme považovali za pevné, bylo jen zvykem. Jako by se svět jedním pohybem rozhrnul a najednou ztrácíme iluze a zjišťujeme, že svět funguje jinak, než jsme si po léta mysleli.

V tomto smyslu je probouzení spíše nepříjemným prozřením než útěšným zjevením. Slovinský filozof Slavoj Žižek opakovaně upozorňuje, že ideologie dnes nefunguje skrze lež, ale skrze samozřejmost. Nejsme klamáni tím, co nevíme, nýbrž tím, co považujeme za „normální“. Prozření nastává ve chvíli, kdy se tato normalita začne drolit — když si uvědomíme, že pravidla hry nebyla nikdy neutrální a že naše role v ní nebyla tak svobodná, jak jsme věřili.

V kulturním kontextu dnes probouzení neznamená pouze individuální změnu vědomí, ale také kolektivní přehodnocování hodnot, jazyků a gest, jimiž svět popisujeme. Inspiraci tu lze najít i v japonském myšlení: zenové satori neoznačuje náhlé odhalení, ale jemné uvědomění si přítomného okamžiku a věcí takových, jaké skutečně jsou.

Toto číslo se nevěnuje probouzení jako slibu lepšího zítřka. Zajímá nás spíše jako okamžik destabilizace, v němž se rozpadá jistota a vzniká prostor pro nové myšlení. Probouzení tu chápeme jako bod zlomu — chvíli, kdy už není možné dál tvrdit, že jsme něco nevěděli. Jsme spoluaktéry.