Jakým způsobem přemýšlíme o létu a o všem, co se kolem nás děje? Nemohu nemyslet na příčiny horka a jeho důsledky. Přemýšlím tiše, ale pro sebe nebezpečně. Změny teplot v blízkých dnech asi nedorazí.

Ležím v trávě. Teplé sluneční paprsky se mi vpalují do kůže. Horko mě tetuje pod kůži a spaluje mi chloupky na povrchu. Chce se mi spát, ale nemůžu. Ale cítím se jako kdybych spala. Cítím se jako ve snu. Všechno stojí na místě a hýbe se zároveň.

Takové je léto
Přemýšlím, jestli někdy přijde léto, kdy se budu cítit příjemně. Kdy se budu cítit hezky. A bylo tady někdy léto, kdy slunce nežhavilo chodníky a kdy jsme se každým krokem neroztékali? Kdy mě nebolela hlava při pětiminutovém čekání na tramvaj? Možná. Teď se ale nemám kam schovat. Nemám kam utéct. Nevím, jestli před sebou nebo před sluncem. Jestli ta nekomfortnost, kterou pociťuji je z horka, anebo z něčeho uvnitř mě samotné. A tak zůstávám ležet v trávě.

A slunce pálí dál
Sluneční paprsek si mě chytí a vtahuje mě k sobě. Čím dál víc mě spaluje a já už nejsem já. Měním se v další paprsek slunce. A už mi není horko, jenom příjemně teplo. Zářím a cestuji rychlostí světla. Zároveň mě ta rychlost nevyčerpává. Je mi hezky. Nakonec dopadnu na květ, který mě absorbuje.

Sedmikráska
Najednou mám stonek, listy a květ. Dříve se mi zdávalo, že jsem květina. Taky jsem jí vždy chtěla být. Teď už ale po ničem netoužím. Už mě nic netrápí. Nejsem šťastná ani smutná. Dopadají na mě sluneční paprsky a já rostu na místě. Růst na místě je koncept, který lidé neznají. Ale jako květina jsem takto spokojená. Nepotřebuji růst nikam jinam. Na mém květu přistane včela. Příjemně to lechtá. Kdybych mohla, zasměju se.

Jak by se květiny smály?
Už nemám listy, ale křídla. Odlétám z květu sedmikrásky pryč. Svůj úkol jsem splnila. Létám mezi květinami, blízko u země. Mám důležitou práci. Mám cíl, moje existence má smysl. A nevím, že je ohrožená. Tak letím zpátky do úlu. Cesta je ale daleká a musím si odpočinout.

Přistanu
Dlaní opatrně odeženu včelu, která mi přistála na koleni. Nechci jí nic udělat. Popolétne kousek dál a já už jí nevidím. Doufám, že v pořádku dolétne domů. Jestlipak je včelám horko? Přemýšlím, jak jsme se k takovému horku dostali. Jak se všechno kolem nás brzy promění, pokud se nezmění nic. Pokud my nic nezměníme. Příjemné léto už nikdy nepřijde a já si říkám, jestli má cenu se hnát za růstem dopředu. Když za chvíli nebude kam růst. Dokonce ani na místě.

A má cenu se tím vůbec trápit?
Kdy se to změnilo? Kdy jsem si léto užívala? Možná jako malá, kdy jsem se ničeho nebála. Jenom velkých příšer, které neexistovaly. Hry na schovávanou tehdy byly zábava. Teď už jsem dospělá a bojím se všeho. Ale těch velkých příšer, co existují, se nebojím. Jenom toho, co způsobí. A toho, že se pomalu měním v jednu z nich. Pokud už se tak dávno nestalo. A i když se schovám, nic z toho nezmizí. Jenže to všechno se stane až za nějaký zítřek. To už mě ale nebude trápit. Cítím, jak mě paprsky slunce pomalu spalují. A já je nechám. Ležím dál v trávě a čekám, až mě země spolkne. Samozřejmě ale jenom do té doby, než mi začne zvonit budík, já se zvednu a vydám se zpátky do práce.

Jsem někým jiným.

text: Aneta Brašničková

Chceme stálost. Možná proto, že zakázané ovoce chutná nejlépe. Toužíme však po plodech, které neexistují. Jejich barvy se lesknou v rozličných tónech, po jejich záhybech tajemně klouže světlo a vlní se na povrchu, rozevírají překvapující a pokaždé lahodné polohy chuti. A existují pouze v naší mysli.

Život se skládá z jedné kontinuální činnosti –, předstíráme, že někým, něčím jsme. Hrajeme si na identitu. Pro život, jaký jako obyvatelé západní společnosti vedeme, je tato náplň nevyhnutelná a nezbytná a pro psychické zdraví rovněž. Pokud by tomu tak nebylo, měli bychom na práci neustálou sebereflexi toho, čím se stáváme. Takhle se můžeme zařadit do určité kategorie a nemuset nad ní nepřetržitě uvažovat, stačí si ji uvědomit a dále se v ní nerýpat. Přijmout ji jako konstantní. Možná jen toužíme vždy být něčím, utrhnout si svůj status, nazvat se, schovat do dlaně soubor vlastností a vymačkat z nich šťávu, jíž se necháme pokřtít. Její kapky však zasychají a získávají jiné skupenství.

Identita jako vypořádání se s vinou za vlastní existenci
Možná se s něčím/někým identifikujeme, abychom validovali vlastní touhy po tom, kým nebo čím se chceme stát. Nebo abychom se mohli nenávidět. Možná prahnutí po tom, něčím být, tak vyvstává z masochistické tendence. Snad je identita nutná pro smysl existence, snažíme se získat vždy jinou, než kterou si přisuzujeme, posunout se dál, být víc cool, být bohatší, štíhlejší, společensky hodnotnější. Tato motivace, která se odvíjí ze sebenenávisti, zajišťuje jistý typ klidu; máme pocit, že někam spějeme, jen se nesmíme transformovat příliš.

Je touha po zlepšování se, evoluci, člověku vlastní, vychází z něj samotného? Nebo pramení z očekávání ostatních, ať už se vůči nim vymezuje, nebo je následuje? Existuje vůbec něco, co plyne z bytosti samotné, nebo vše vyvěrá z potenciality odsouzení, kterou si v sobě neseme, jež ale vyklíčila z „mysli“ okolí, na němž jsme závislí? Lze vůbec mluvit o individualitě, nebo je náš proudící pohyb jen součástí pohybu lidské i mimolidské masy?

Nasáčkováni ve skladu uměleckých institucí
Žádaný je muž, který ví, co chce. Hledá se žena, která ví, co chce. Vyspělost. Vědomí vlastní pozice. Konzervujeme se do plechovky jako sardinky. Ta lehkost pramenící z bytí je v nehybnosti, kterou nabýváme vtěsnáním se do krabice, abychom mohli myslet mimo ni. Outside of the box. Domníváme se, že jsme v bezpečí, že jsme naše těla uzamkli v muzejních vitrínách, že jsme si natolik jisti vlastní identitou, že s ní nepohne ani smítko prachu, protože ulpívá na skle, které nás dělí od proudícího vzduchu.

Už si ale nepřipouštíme, že ta socha v separované prostoře je pouhý obraz nás, je zkamenělinou, která vložením mezi další fosilie získává nový význam, že s každým pohledem na ni bude jiná. Jsme otroky vlastní prezentace, ale ještě spíš otroky interpretace ostatních, kterou nelze nijak ovlivnit. A tento náš obraz sevřený mezi zdmi z tvrzeného skla je zároveň zmraženým momentem jako při zatčení médiem fotografie. Jako při uloupení kusu masa a vystavení jeho statičnosti, do které každý projektuje příběh. Na které nikdo nenechá vlas suchý. Zdá se, že fotografie v sobě mísí dvě protichůdné polohy: zaprvé dezinterpretaci reality tím, že ji redukuje na nepřirozeně polapený mžik (který ze své podstaty zachycení zastavení vzdoruje), jenž se v zajetí mění a stává se něčím jiným, a zadruhé nahuštění obsahů, které stojí za vizualitou, nebo jež se v ní zpřítomňují. To, kým jsme, probíhá v podobné rozporuplnosti.

Kafka zde prostě musí zaznít
Gruzínský umělec Shalva Nikvashvili ve svých performancích a kostýmech narušuje kategorie lidských těl a kritizuje nároky, kterým je podrobováno především tělo ženy. Prochází se po ulicích v kostýmu připomínajícím ženskou kůži: s těhotenským břichem, červeným krajkovým spodním prádlem, v lodičkách a s hrůzu nahánějící maskou pokřiveného mrtvolného obličeje tvořeného hrubě zkonstruovanými lidskými rysy, který má ale k lidské tváři daleko. Tělo, které nikam nezapadá, nesplňuje normu. Odvracíme se od něj, trestáme jej. Ve skutečnost do oněch muzeálních skříněk musíme pasovat, vyžaduje se to po nás. Pokud někdo předepsanému pravidlu vzdoruje, bude i „ve svobodné demokratické společnosti“ sociálně popraven.

Nesmíme se měnit, fluidnost je tabu. Máme najednou příliš nohou, krovky a nedokážeme se dostat včas do stávající práce. Ti, co z vitrín vylézají, působí najednou jako zombie, a tak nezbývá, než je označit zájmenem „to“. To může být symbolem ponížení na méně-než-lidské (což je chápáno negativně – nechovejme se přece jako zvířata), nebo symbolem emancipace od binarity. Flexibilní rozmanitost a proměnlivost v čase jsou však v každém případě zradou tradice. A tradice je základem naší spořádané společnosti.

Houpu se a jsem slepá. Jdu a vidím bez očí. To, co jsem chtěla, aby bylo jistotou, se vybarvilo a dalo mi tisíce možností. Proměnilo se vše kolem a já se musím měnit s tím. Co se nepoddá, to totiž spadne ze stromu.

Jako první slyším šumění větru. Ševelí mi v uších, ale jeho slovům nerozumím. Jsou v jiném jazyce. Když neodpovídám, začne si hrát s vlnami v mých vlasech. Buch, buch. Ve spáncích mi duní krev silou mořských vln. Buch, buch. Slyším ji téct, cítím ji téct. Mé oči unavené od věčné šedi se pokoušejí přivyknout světlu, a tak mrkám a kloním hlavu. Vůbec to nepomáhá, ba naopak. Proč ale? Proč je dole tolik světla a nahoře žádné?

Když procházíte klidnou boční uličkou lemovanou starými domy, všimnete si, že lidé okolo vás hledí dolů. Dívají se do telefonů, dávají pozor, kam šlapou, nebo nechtějí namáhat krční páteř a nechávají hlavu plnou starostí prostě skloněnou. Kdo ovšem hledí vzhůru? Několik dětí a turisté, kteří si se zaujetím prohlížej – či spíše fotí – vše, co vidí. A tak si jeden turista, cizinec, může několik minut prohlížet fasádu starého domu, obdivovat reliéfy, klenby a okna střežící chrliče, a tím věnovat tomu krásnému domu, kolem kterého jste prošli při cestě do práce snad tisíckrát, mnohem více zájmu a obdivu než vy za celý svůj život.

Oči jsou vždy hlasitější
Slyším, jak se kvílícímu větru poddává starý strom a ohýbá v jeho směru své větve. Zvláštní… Kdybych měla otevřené oči a mohla se dívat, asi bych si těch pohybů ani nevšimla. Oči jsou vždy hlasitější. Smířím se s tím a zhluboka se nadechnu – cítím prach cest a kvetoucí letničky. Určitě cítím i vůni vody z řeky, i když by měla být příliš daleko. Aspoň ještě před chvílí byla. Na ten popud ji v myšlenkách slyším pěnit a šumět a vykreslím si ji pod zavřenými víčky. Teď už určitě daleko není. Ta představa mi osvěžila bolavý zrak. Už se mohu podívat.

Život před vás pokládá události jednu za druhou a zdánlivě je proplétá v naprostý chaos. Nikdy nevíte, co se záhy stane, a proto je vše pokaždé nové. Každý další šálek kávy, každý další krok. I když zrovna snídáte ve své oblíbené kavárně, jídlo, které jíte pokaždé, je nyní nové. Jaké je ještě? Jak vypadá, jak voní a jaký vydává zvuk? A co je za ním schované? Co všechno se muselo stát, abyste nad ním mohli takto dumat? Musely být zasety ovocné stromy a poté je kdosi léta zaléval. Musela se postavit pekárna, v níž se váš oblíbený kousek pečiva upekl vůbec poprvé. Poutníci potom tento recept roznesli do celého světa, až se nakonec jeden malý živnostník rozhodl otevřít podnik, v němž nyní sedíte, a prodávat právě tento váš oblíbený kousek pečiva, pro který se pravidelně vracíte. Dívat se neznamená vidět. Přikyvovat neznamená chápat. A proto je třeba se ptát, možná až příliš heideggerovsky: „Vidím vůbec?“

Houpeme se všichni
Barvy jsou barvitější a tma tmavší. V jediném lístku je snad tisíc odstínů a ty se navíc mění, jak po nich přebíhá světlo slunce. Samou radostí z oživlých barev se zhoupnu, abych na ten lístek dosáhla. Chci si jej nechat. Je příliš daleko! Nemohu jej utrhnout, bude tam muset zůstat. Jenomže co teď, když už se houpu? Houpu se, až se kolébání přesouvá na větev a do celého stromu a ještě dál. Houpeme se všichni spolu, tam a zase zpátky. Představím si, jak bych se na sebe asi dívala z povzdálí, co bych si myslela, a při té představě se musím začít smát. Podívám se nahoru a vidím dno. Podívám se dolů a shlížím na oblohu. Jsem vzhůru nohama já, anebo svět je hlavou dolů? Nevím, jestli mám pravdu jako ta houpající se, nebo jako ta nezúčastněně přihlížející. Vím jenom, že obě pravdu mít nemůžeme – nahoře totiž není dole. Motá se mi hlava a nohy se třesou. Radši seskočím, abych se nemusela svalit.

Někdy si můžete myslet, že víte, jak něco vypadá a můžete se mýlit. Jindy jste přesvědčeni, že se musíte mýlit, a přitom máte pravdu. No a někdy se okamžiky událostí tolik zamotají, že mýlíte-li se či ne, prostě nedokážete určit. Je vlastně důležité mít pravdu? Nestačí někdy pouze věci naslouchat a nechat ji, aby se sama ukázala ve světle, v jakém chtěla? Jedna věc tak může vypadat nějak, a když se na ni chvíli díváte, změní se. Někdy se změní už jenom proto, že se na ni díváte. Potom zmizí a vám nezůstane jinak, než ve vzpomínce. Je proto ale věc méně pravdivá?

Chůze se zdá prazvláštní
Dopad byl tvrdý, ale to bývají přistání často. Nohy stojí pevně, nebo aspoň tak pevně, aby vůbec stály. Podívám se nahoru, jako bych na sebe před chvílí koukala dolů, a přemýšlím, proč vlastně. Proč ne? Pousměji se a nechám to za sebou, vykročím. Další a další krok mě pomalu odnese pořádně daleko. Zpátky, odkud jsem přišla. Myšlenky ale stále zůstávají viset na stromě, daleko ode mě a houpou se ve větru jedna za druhou. A něco tak přirozeného, jako chůze, se nyní zdá prazvláštní.

text: Denisa Ulrichová

Letos proběhla již čtvrtá letní Artikl akademie. Dostává se vám tak do rukou unikátní vydání, které jsme připravili společně s mladými redaktorkami a redaktorem, ilustrátorkami a fotografkami. Redakce byla sestavena ze zájemců, kteří se v rámci otevřené výzvy do tohoto bezplatného edukativního programu mohli přihlásit. Poslat měli životopis, ukázku svých prací a výběr své role v redakci, kterou by si chtěli vyzkoušet. Z velkého množství přihlášených jsem pak vybrala užší redakční tým, se kterým začalo několik redakčních večerů s cílem vydat právě tento srpnový Artikl, který držíte již i vy ve svých rukou. Na prvním redakčním setkání jsme si rozdělili role. Samotnou mne překvapil enormní zájem právě ilustrátorek a fotografek oproti minulým ročníkům. Přisuzuji to tomu, že komunikace skrze vizuální média je přístupnější, srozumitelnější a mnohdy rychlejší, než skrze text. Podíl na takovém rozšíření má jistě i každodenní užívání digitálních platforem, na kterých už je komunikace skrze obraz běžnou součástí.

Po vzájemném představení nových členů redakce jsme probrali strukturu Artiklu. Jak vznikl, jakým způsobem byla vystavěna jeho grafická podoba, probrali jsme její funkci a také pak charakteristiku jednotlivých publicistických útvarů, které redaktoři v Artiklu vytváří. Podařilo se nám hned v úvodním setkání poměrně dobře rozvrstvit jednotlivé příspěvky do konkrétních rubrik a s většinou jsme probrali i náměty článků, které budou chtít zpracovávat. Velmi mne překvapilo, jak vyzrálý a aktivní tým mladých autorů se sešel – ale je pravda, že už jsem takovou skladbu očekávala skrze důkladné pročtení zaslaných materiálů a životopisů – a jen se mi tato kvalita potvrdila. První setkání tedy skončilo – alespoň u mne – radostným vyčerpáním z monologu i vidinou inspirativní práce pro další setkání, která nás po tom úvodním čekala ještě tři. Součástí každého dalšího pak byla i beseda s pozvaným hostem z dalších médií – a to jak rozhlasových, digitálních nebo tištěných.

Na druhém redakčním setkání jsme nejprve probrali pracovní proces při zpracovávání článků, které již začali redaktoři tvořit v rámci termínu první uzávěrky. K té měli text odevzdat, aby pak následně dostali komentáře od redakčních korektorek a samozřejmě – ode mne. Letos se mi komentovalo bez těžšího pocitu, že jsem „příliš tvrdá“, protože texty už ve své první verzi byly povětšinou skutečně dobře napsané, čtivé, obsažné i plynulé. V rámci zpětné vazby mladým autorům vždy rozvažuji nad formou sdělení, protože se jedná o velmi citlivé pole, kdy mladí autoři vnímají kritiku nadmíru osobně. Je tedy důležité zachovat konstruktivní přístup, předestřít analýzu textu a kritiku vyvážit i vyzdvižením unikátních kvalit článku. Součástí odevzdání materiálu pro budoucí publikování bylo také zajistit vizuální obrazový doprovod – a to ideálně autorský, který vznikal skrze spolupráci fotografek a ilustrátorek letní Artikl akademie. Součástí večera byla pak beseda s muzikoložkou, hudební kritičkou a překladatelkou Ditou Hradeckou. Ta jako kulturní redaktorka a posléze editorka působila devět let v redakci Lidových novin, stejně tak je její jméno spojeno s Vltavou ČRo a portálem classicpraha.cz. Četné zkušenosti také předávala v pedagogické rovině při výuce hudební historie na pražské pobočce New York University. Na besedě prozradila nejen, jakým způsobem probíhá její pracovní den, jak velký tým na jednotlivých výstupech pracuje, ale také nechala odhalit problematiku přepisů původních autorských děl a jejich adaptaci dalšími nástupci.

Cílem těchto besed je nechat nahlédnout mladé autory do rozmanitých redakčních platforem, aby se sami mohly zamyslet nad tím, kam by mohli směřovat jejich další kroky. Exkluzivní možností je s pozvaným hostem v úzké skupině probrat jakékoli dotazy z profesní sféry a získat tak vhled do pole budoucího zájmu.

Na večer třetího redakčního setkání jsem se obzvlášť těšila, protože kromě redakční práce a besedy bylo jeho naplánovaným obsahem také focení letního redakčního týmu. Kreativní části se ujaly fotografky, se kterými jsme vycizelovaly koncepci a následnou vizuální podobu redakčního focení. Jeho výsledek, propojený s autorským grafickým designem, najdete v podobě vyjímatelného plakátu ve středu tohoto vydání. Letní atmosféra je skrze zahradní exteriér nepřehlédnutelná a humor vás v tomto konceptu také nemine. Tahle část pracovní činnosti mne obzvlášť bavila – byli jsme kreativní, hledali jsme konkrétní zátiší a do nich vymýšleli zakomponování portrétů. Bylo to hravé a tvůrčí, místy absurdní s prvky nonsensu – a to jsme chtěli! Po této smršti aktivity – protože většinu času jsme proseděli na židlích v zaujatém poslechu, následovala další beseda – tentokrát s novinářem a publicistou Jakubem Dulínkem. Ten přinesl k napjatým uším a posléze četným dotazům poodhalení principů a mechanismů publikovaní na digitální platformě novinky.cz. Skrze QR kód si redaktoři otevřeli jednotlivé články, z nichž každý reprezentoval unikátní problematiku. Jeden byl založený na absurditě, která měla vzbudit čtenářský zájem, další řešil citlivé osobní téma a formu, jakou takový námět čtenáři předat. Jakub také představil svou investigativní činnost při novinářském pátrání po původnosti sklářské technologie a odhalil, jak z hlediska vytíženého novináře proběhl i letošní ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Po těchto třech setkáních následoval týden intenzivní (doufám, tedy!) práce na zpracovávání článků do finální vycizelované verze. V poslední červencové pondělí jsme se sešli naposled a souputníkem na společné cestě mediálním polem nám byl novinář a publicista Marek Gregor, který za roky a roky, kdy působí v časopise Reflex, přinesl k rozboru nejen konkrétní vydání, ale také množství událostí z české kulturní scény. Po tomto inspirativním dialogu jsem již výtisky srpnového Artiklu, se zcela patřičným tématem Proměna, rozdala do natěšených rukou své letní redakci. Té tímto děkuji za skvělou práci, její zájem, pozornost a energii, kterou skrze své texty předá nyní i vám!

Máte rádi šťastné konce? Pohodlné příběhy, v nichž hrdina ze všech nesnází vždycky hravě vyvázne a nakonec dostane za ženu princeznu a věnem pozici CEO? Knihy, u kterých si po dočtení slastně oddychnete, protože ve vašem srdci ani ve vaší hlavě nezanechaly zbytečnou zátěž? V tom případě se Švandovu divadlu vyhněte obloukem.

Občas vám někdo z vašich přátel nebo nějaký kudrlinkami ozdobený motivační citát na facebookové zdi připomene, že abyste byli úspěšní, kreativní, spokojení a já nevím co ještě, musíte vystoupit ze své komfortní zóny a udělat něco nového a neobvyklého, nebo aspoň známou věc jinak než obvykle. Je jedno, jakou cestu zvolíte – jestli půjdete do ZOO překonávat nechuť k hadům, zaplatíte si seskok padákem, řeknete svojí mámě, že celých sedmadvacet let vážně nesnášíte její rajskou a nebo konečně oslovíte tu pihatou holku, kterou občas potkáváte v tramvaji. Já mám pro vás dneska ještě jeden tip: běžte do divadla.

Já samozřejmě vím, že čtenáře Artiklu nemusím do návštěv kulturních akcí nutit. Takže jakápak je divadlo diskomfortní zóna, říkáte si? Bude nás nutit navštívit některou z městských scén nebo představení s ministrem obrany v hlavní roli? Nebo zajít do toho divadla s nepohodlnými dřevěnými lavicemi? Kdepak, nebojte. Hned to vysvětlím.

Inscenace se neomezuje na pouhý příběh, zároveň ho ale úplně nezahazuje; Řehoř je upozaděn, narativně i scénicky, a do popředí vystupují problémy Samsovic domácnosti, která se „onemocněním“ svého hlavního živitele ocitla na hraně existenční krize. Jejich vzájemné antagonismy a osobnostní zvláštnosti se v potížích ještě znásobí – a divák je nucen být němým svědkem. Je to nepříjemné – koukat na disfunkční rodinu, na hádky nejen o důležitých věcech, ale i o nesmyslech, na paranoi, vypočítavosti a podivnosti každého z nich. „Co je tohle za lidi?“ říkáte si. „Proč se sakra nechovají normálně? Ve srovnání s nimi působí Řehoř jako docela príma cápek!“ Korunu tomu nasazuje dvojice milenců vzor Paul Verlaine – Robert Pattinson; popkulturou stvořený model homosexuála je – a věřím, že pro lidi jakékoliv orientace – dost otřesný, tihle dva jsou ale něco ještě nepříjemnějšího. Brr.

Bezchybně rovné jen na první pohled
Druhou takovou podivnou (napadá mě teď, že „disfunkční“ možná není ani v jednom případě přesné slovo) rodinou je ta v Betonové zahradě. Slavná novela Iana McEwana se dočkala prvního českého jevištního provedení – autorkou adaptace je Petra Hůlová, režisérem (stejně jako v případě Proměny) Dodo Gombár. Knižní předloha vyvolává mrazení už svým tématem, scénická verze pak navíc silným vizuálním i hereckým provedením. Čtyři děti v osamoceném domě na periferii, mrtví rodiče, pytle s cementem a hromady haraburdí, zápach a špína… a sexuální napětí, od počátku patrné a gradované po celou hodinu a půl. Na incestní vztahy je zkrátka nepříjemné se dívat, i když si pořád dokola opakujete, že jsou to jen herci, kámo, není to doopravdy!

Atmosféru představení se daří stupňovat, bohužel ale spíše kupením věcí, na něž se nechcete koukat, jedné přes druhou, než zvyšováním intenzity motivů. Po dvaceti minutách máte pocit, že jste viděli vše, a teď už vás čeká jenom mučení v podobě neustálého opakování. A příběh moc neplyne, bohužel i vpád nemilého hosta, Juliina přítele Dereka, je obroušen na nezbytné minimum, i když má velký potenciál. Představení je tak spíše malbou než románem. Nicméně malbou fascinující, jejíž výjevy strhávají pozornost; přestože byste byli nejšťastnější, kdybyste do té galerie nebyli nikdy vkročili, stejně nedokážete přestat na boschovsky pokřivené postavy upřeně hledět.

Vystupte si, prosím!
Je dobré nezůstávat u líbivých romantických příběhů, které vždycky dobře skončí; prožitky nemusí být vždy pozitivní, hlavně když jsou intenzivní. To Proměna i Betonová zahrada rozhodně slibují – zážitky kvalitní po divadelní stránce, které ve vás navíc zanechají cosi jako jizvu, na niž člověk už už zapomene, aby se zničehonic zase připomněla nepříjemným svěděním. ∞


Proměna / Betonová zahrada
Švandovo divadlo (Štefánikova 57, Praha 5)
nejbližší reprízy so 11. 3. 19:00 (Proměna), út 25. 4. 19:00 (Betonová zahrada)