Nedávno se mi dostal do rukou článek 24leté slečny, která po škole odjela do USA. Než se naděla, tak si sama nevšimla, jak se postupně vzdala zásad vštípených výchovou a začala se živit jako prostitutka. Elitní, velice dobře vydělávající, spokojená se svým životem.

V článku se dělí o tajemství svého úspěchu. Jak moc investovala do toho, aby žila a vypadala na úrovni, kolik platila za kvalitní propagaci na správných stránkách, jak byla vybíravá, a hlavně jak uměla naslouchat. Díky tomu všemu se jí podařilo prosadit mezi špičky ve svém oboru, koupit rodičům domek a našetřit za pět let dvě stě tisíc dolarů. V současné době se rozhodla svůj podnik uzavřít, aby se mohla věnovat studiu psychologie a výhledově si založit rodinu.

Příběh amerického snu v malém je naplněn. Jenže ona rodičům z nějakého důvodu tvrdí, že má bohatého snoubence. A celé to vyprávění spíše zní, jako by se snažila přesvědčit čtenáře (a nejspíš i sebe), že šlo pouze a jenom o business. Hrdá není na samotnou profesi, ale na to, jak ji šikovně zvládala.

A právě to dělá každý druhý v naší společnosti. Ponechme stranou pokryteckou pobouřenou morálku a pojďme se na věc podívat objektivně. V dětství každý sní o profesích buď efektních nebo přínosných: jen se to hemží lékaři, popeláři, astronauty a herci. Realita tyto iluze však rychle uvádí na pravou míru. Je tu samozřejmě hrstka šťastlivců, kteří se od malička věnují něčemu natolik konkrétnímu a praktickému, že plynule prorostou do milovaného zaměstnání. Jenomže zbylá většina ve skutečnosti buď pořádně neví, co se sebou, nebo se nedej Bože zabývá něčím natolik abstraktním, jako je umění.

Ti první potom prodávají svůj život za hodinovou mzdu na nesmyslných pozicích a pomalu se mění na křížence zahořklého trpaslíka s pasovaným ředitelem zeměkoule. Člověk instinktivně potřebuje hledat v tom, co dělá, smysl. Pokud ho nenachází, alespoň se tváří důležitě a přikládá význam formalitám. Dnes a denně pak potkáváte nabubřelé úřednice, velkoryse hospodařící s omezenou zásobou vašeho času a trpělivosti, nebo těkavé manažery, jejichž posláním je seřvávat podřízené a vytvářet všeobecně dusivou „pracovní“ atmosféru.

Kreativci jsou zase neustále nuceni k nejrůznějším kompromisům. Touha po svobodné tvorbě každodenně dostává zabrat a rozbíjí se o nemilosrdnou skálu nutnosti – složenky nečekají. A tak narážíte na fotografy, kteří lítají po svatbách a fotí vyumělkované postavičky v křečovitých pózách, žurnalisty horečnatě přispívající do bulváru a herce slastně doporučující neodolatelnou čokoládovou tyčinku nebo mířící do nejspolehlivější banky na světě.

Každému se nezavděčíš
To všechno by se dalo shrnout jedním slovem – podbízivost. Šíří se jako zkáza nejen mezi obyčejnými lidmi, ale i mezi kulturními institucemi. Nejvíce jí podle mě podléhají současná renomovaná divadla. Jsou zatížena pocitem vymírajícího média, a zároveň již tradičně trpí na podfinancování. Proto se povětšinou snaží zalíbit davu. Věčná otázka, jestli umění má povznášet, nebo se přizpůsobovat, jde stranou – tržby o tom přece říkají své. O českých muzikálech nemá smysl snad ani mluvit. Ale i běžná činohra je bohužel skrz naskrz prošpikována oplzlými vtípky a samoúčelnou nahotou.

Nemám nic proti nahotě a erotice jako takové, avšak jejich nadužívání na všech domácích scénách, ty nejváženější nevyjímaje, je tristní. Tam, kde si to estetika a děj nevyžadují, působí odhalování herců jen jako marketingová vábnička a chabá snaha ukázat, že „jsme přece také mladí a pokrokoví, my se toho nebojíme a umíme být zábavní a odvážní jako v těch vašich milovaných hollywoodských trhácích“. Umění vyvolat smích a vzrušení sofistikovanějšími způsoby evidentně tolik nevynáší. Pak se ale nedivme kulturní úrovni hlavy státu, jen možná poděkujme, že se zatím neodhaluje.

Účet, prosím
Vrátím-li se zpátky ke článku v úvodu, je tu ještě druhá, více znepokojující stránka věci. Zádrhel totiž nastal ve chvíli, kdy zmíněná slečna začala chodit s obyčejnými kluky. Najednou zjistila, že ji nebaví investovat tolik času a peněz do svého vzhledu, být příliš vstřícná a vynalézavá v posteli, když ji za to nápadník maximálně pozve do kina nebo na pivo. Zná totiž přesnou cenu všeho, co se ve vztazích dává zadarmo. Překvapivě muži, kteří za společnici platí, si jí povětšinou cení mnohem více, hýčkají ji pozorností a dárky.

Člověk by si mohl myslet, že se svých zásad vzdává jen naoko a v srdci zůstává nedotčený, jenže všechno, co dělá, ho určitým způsobem poznamenává. Zkušenosti jsou právě od toho zkušenostmi, že z nich člověk nikdy nevyjde stejný. Na tuto banální pravdu se často zapomíná při rozhodování. Ano, slečna z Ameriky je hrdá na svůj úspěšný podnik a na to, že z toho vyšla relativně čistá: nefetuje, nemá závažnější psychické potíže, nesetkala se s násilím ani mafií. Vymaže si svůj profil na příslušných stránkách a může jít klidně dál.

Skutečná cena
Změnily se ale její hodnoty. Cynismus prorůstá duší nenápadně, ale hnízdí tam pevně. Odnaučit se přepočítávat veškeré úsilí na peníze není zdaleka tak jednoduché. Kupodivu za to nemohou peníze samotné. Ty jsou nanejvýš velice šikovným lidským instrumentem pro soužití ve větších společnostech. Jejich moc ale roste spolu s množstvím duševních sil, které člověk věnuje nebo častěji přímo obětuje k tomu, aby si je vydělal.

Je těžké předem posoudit, co je nezbytný kompromis s realitou a co už život nenávratně poznamená. Důležité je přitom nejen jak člověk k penězům přijde, ale i jak je utratí. V prvním případě je asi nejjednodušší se upřímně podívat do zrcadla nebo pokusit se v duchu vyprávět své činy rodičům. V druhém případě si stačí uvědomit, že kupovaný výrobek má nejen cenu, ale i hodnotu. A za tou hodnotou stojí hodiny špatně placené práce. Samozřejmě málokdo si může dovolit nakupovat jen fair trade, ale vyplatí se trochu se při nakupování zamyslet a pamatovat si, že upřednostňováním kvantity na úkor kvality lijeme vodu na mlýn, který v další otočce semele i nás.

Jak se jednoho dne neprobudit s vědomím, že se prodáváš a že v nejlepším případě to děláš za slušné peníze? Docela dobře k tomu slouží očkování do podvědomí trochou těch věčných hodnot. Provádí se kupříkladu na humanitních oborech. Ty, nehledě na ustálený stereotyp, nejenže většinou své inteligentní adepty uživí, ale také je, jak se říká, naučí přecházet finanční potíže s filozofickým nadhledem. ∞

Prostituce – půl zdraví. Věnují se jí naši politici v Číně, manažeři i umělci. A tak i v hudbě najdeme prostitutů plno.

Prostitutů je zkrátka jako hub. Rostou nehledě na rozmary počasí. Tak se občas stane, že se jich sejde víc z různých odvětví a začnou pracovat společně. V některých kruzích je brána jako určitá forma prostituce i myšlenka product placementu. Avšak zčásti neprávem. Product placement, neboli umisťování produktů například do videoklipů či filmů za komerčním účelem, může být totiž ku prospěchu věci, ač si to zřejmě značná část lidí, především z DIY (Do it yourself) komunity myslet nebude. Známý je především případ Vladimira 518 – potažmo knih Kmeny a Kmeny 0, na jejichž vzniku se spolupodílel – a jeho spojení s Budvarem. Konkrétně šlo o spojení se značkou BU2R. V tomto případě se marketingový a umělecký svět dokázaly spojit a nechat vzniknout zajímavý projekt. Marketingová oblast zde ideologicky neovlivňovala uměleckou. Nadávání na komercionalizaci hudby, potažmo kultury, tak v tomto případě není opodstatněné. Naráží totiž na fakt, že pokud chce umělec zrealizovat určitý projekt, který je i finančně náročnější, ale zároveň má určitou kulturní hodnotu, tak i logicky chce, aby se toto dílo dostalo k co možná nejvíce lidem za co možná nejméně peněz. A to již zmíněný BU2R umožnil. Volání určité části kulturního spektra po jasném oddělení umělecké sféry a té marketingové má pochopitelnou logiku. Ovšem pokud má být kultura co nejvíce přístupná lidem, měli bychom se na projekty typu BU2R dívat spíše jako na zprostředkovatele a neměli bychom je pranýřovat za tuto formu sponzoringu.

Product placement ve spojení s hudebním videoklipem zatím zřejmě „nejdál“ dotáhla Lady Gaga. Možná jsem ze staré školy, ale prodávat prostor ve svých klipech tak agresivně, jako to dělá právě Gaga, je prostě mimo můj rámec pochopení. Gaga jako by částečně stírala hranici mezi uměním, které marketing šikovně využívá, a „uměním“, které vzniká pro marketing samotný. Jako kdyby její klipy vznikaly spíše pro prezentaci produktů desítky nadnárodních firem. Bizarně působí nápad společnosti Universal zpětně vkládat do videí reklamu na produkty. Jednou z firem, která by měla mít celou záležitost technologicky na starosti, je společnost MirriAd. Ta už také předvedla ukázku nové technologie v klipu Avicii, do nějž vložila reklamu na likér Grand Marnier, kterou následně smazala a volný prostor nabídla jiným likérkám.

Při každém novém nápadu či ideji se učíme, jak s ním zacházet, zkoumáme hranice a to, kam až můžeme zajít. Časem se možná naučíme nakládat i s umisťováním produktů do vizuálních děl za komerčními účely. Snad zjistíme, jak správně propojit sféru marketingu a umění tak, aby se jednomu neobracel žaludek. ∞

Jak dlouho dokážeme klečet na kolenou, kam až ohneme záda? Námět, který si prosincové vydání Artiklu vzalo za svůj, je tématem trochu odlehčeným, jeho důsledky jsou ale fatální. Prostituce je nejstarší řemeslo. Prostituce duševní je řemeslem také, dokonce jedním z aktuálních. Lámeme své hodnoty a přesvědčení, protože se musíme přizpůsobit. Anebo protože se chceme podbízet. Chceme prodávat. Vše, co lze. Za účelem zisku. A způsoby jsou opravdu různorodé – od přímé nabídky konkrétního produktu přes vytvoření touhy po produktu až po podprahové vytváření závislosti na něm. Kultura se stává dobrým prostředím pro generování financí, videoklipy reklamními videi, módní blogeři značkou. Je těžké autonomně hospodařit bez očekávání podpory či jiné spolupráce. A protože je mnoho dalších, kteří mohou své ambice naplňovat bez omezení stejně jako my, bojíme se, aby doba, jež žádá rychle a stručně, na nás měla čas alespoň pár chvil. Abychom ji nemuseli přesvědčovat, že naše kvality jsou nesporné nebo lepší než kvality jiných. Prostituce se legalizovala a činnosti, které byly dříve tabu nebo byly spojovány s něčím nemístným, jsou najednou vytrženy ze svého kontextu a legalizovány jako autonomní. Občas je dobré obléknout se trochu tepleji a podívat se na sebe do zrcadla. Zamyslet se, jestli jsme v odraze stále my, anebo zda už jsme se pod tlakem okolí či osob nezměnili až příliš. Jestli to, co děláme, odpovídá našemu přesvědčení. Jestli jsme v souladu se sebou samými. A pokud ne, kam až dokážeme zajít a proč. Doba se vyvíjí a hranice se posouvají. Ale může za to doba, nebo posunujeme hranice my sami? ∞