Vzpomínám, že ještě před pár lety, řekněme takových deset let zpátky, se dvousloví „veřejný prostor“ zjevovalo v médiích i kuloárech jen poskrovnu. Dnes je tomu spíše naopak a termín se ve své nadpoužívanosti proměnil v některých kontextech spíše v prázdné klišé. Co si pod veřejným prostorem představit, jak ho vnímat, chápat, respektovat a kultivovat? To jsou otázky, nad nimiž přemýšlím den co den.

Pro mnohé z nás je veřejný prostor myšlenkově roven parku, náměstí, ulici. Je chápán jako místo, které fyzicky sdílíme s jinými, které je přístupné a dostupné, do něhož můžeme svobodně vstupovat. Ne vždy si pod ním představíme také prostor sociální, politický, mediální, či svět v internetové síti, veškeré naše vzájemné nehmatatelné interakce, které napomáhají určovat, formovat a jinak ovlivňovat onen hmatatelný – architektonický a urbánní – prostor. Umění různých forem pak může v této hmotě fungovat obdobně jako akupunkturní jehlička či třeba reproduktor. Je-li vpich směřován do správného místa, dokáže léčit, kultivovat nebo případně amplifikovat genius loci. Jeho síla je především ve schopnosti otevírat smysly, bystřit je, budovat vztah ke konkrétnímu místu, upomínat a připomínat.

Veřejnost veřejného prostoru není samozřejmě bez limitů. Je dána psanými i nepsanými pravidly, která ovlivňují, co, kdy a jak se v něm bude ať už ve fyzickém, či ve virtuálním smyslu odehrávat. Pravidla jsou nutná, o tom není pochyb. Horší je, když se z pravidel v kontextu bohulibých – komunitě a veřejnému prostoru prospěšných – úmyslů stávají bariéry, jež podobně jako při závodu Mirkovi Dušínovi pod nohy vhozený špalek mohou způsobit nečekaný pád či kolizi. Mluvíme o „špalcích“ administrativních, které mohou veřejně prospěšné skutky – léčivé akupunkturní vpichy – velmi rychle poslat k ledu. Nutno dodat, že „špalkem úrazu“ nebývá vždy úmysl, ale spíš nepochopení, strach a pro úředníky nelehké „zaškatulkování“ některého typu uměleckých, potažmo komunitních a jiných nekomerčních společenských aktivit. Epos 257, jedna z nejzajímavějších osobností současné české streetartové scény, v roce 2010 realizoval skvělý zásah – intervenci do veřejného prostoru Prahy. Partyzánsky, tedy bez jakéhokoli oficiálního povolení, drátěným oplocením ohradil 50 m² prázdného prostoru na Palackého náměstí a čekal, co se bude dít. Nedělo se nic. Ohrazený prázdný prostor na místě vydržel 54 dní, a to do té doby, dokud na něj sám autor neupozornil. V doprovodném videu, jež snadno najdete na kanálu YouTube zmiňovaného autora nebo přímo na jeho webových stránkách, můžeme sledovat, jak občan Epos 257 komunikuje s úřadem a jak jeho zaměstnanci netuší, co si mají s nesmyslnou ohradou počít. Eposova intervence fungovala jako test vyhlášek a pravidel a zdravého lidského úsudku, jako případová studie veřejnosti veřejného prostoru.

Od Eposovy akce uběhlo již bezmála deset let. Za necelou dekádu došlo ve smyslu chápání veřejného prostoru k určitému posunu. Někde více, někde méně. Tomu, jak zjednodušit a zpřehlednit administrativu spojenou s uměleckými a komunitními projekty, se již delší dobu věnuje iniciativa Procesy pokroku vedená plzeňským spolkem Pěstuj prostor. Do projektu jsou zapojeni kulturní aktéři, pokrokově smýšlející politici i úředníci a další odborníci z celé České republiky. Dílčí (po)kroky na regionálních úrovních pro mě představují důkaz, že pozitivní změna je možná.

Odkrývání potenciálu i limitů
Vraťme se ale lehkým obloučkem zpět k umění a jeho schopnosti oživovat, léčit a amplifikovat, a to konkrétně k dočasným zásahům, intervencím či performancím. Ty mají na rozdíl od trvalých realizací – soch, pomníků či památníků – tu skvělou vlastnost, že umožňují experimentovat a zkoumat, co konkrétní místo snese, co si žádá, zda práce splňuje zamýšlená očekávání; umožňují otevírat širší diskurs a klást otázky. Takto například fungovala Procesuální instalace realizovaná na pražském Malostranském náměstí v roce 2017 autorským triem Artur Magrot, Martin Chlanda a Jakub Rajnoch z Akademie výtvarných umění v Praze. Dílo – téměř čtyři metry vysoký ledový kvádr zasazený do kovové nádrže – bylo koncipováno nejen na míru Malostranskému náměstí, nýbrž i aktuálnímu zimnímu období, jež postupně přecházelo do jara. Ledový pylon postupně odtával a naplňoval sám sebou svou nádrž. Neustále se měnící, dočasná instalace byla příspěvkem do obecné diskuse o pozici umění ve veřejném prostoru i o specifickém „klimatu“ Malostranského náměstí. Snahou bylo poukázat na nutnost vstupovat do veřejného prostoru s maximální vnímavostí vůči aktuálním společenským tématům i prostorovému a ideovému kontextu místa, ale také na nutnost vyjadřovat umělecké záměry aktuálním jazykem.

Seznam a stručný popis dalších skvělých uměleckých projektů by zaplnil mnoho následujících stránek. Mám radost, že v Brně (Brno Art Open), Ostravě (Kukačka), Praze (m³) i jiných městech vznikají a dlouhodobě fungují festivaly umění ve veřejném prostoru, které jednorázově i pravidelně osahávají a zkoumají jeho možnosti, odkrývají potenciál, limity či byrokratické a jiné bariéry v jeho užívání. Nejde jen o estetiku, všechno to má vyšší smysl. Jde to krůček po krůčku. Veřejný prostor není klišé! ∞


text: Šárka Zahálková

Za nejvyšší, nebo možná nejpřirozenější formu umění považuju šourat se prostorem a všímat si věcí. Nezasvěcení to považují za flákání, já tomu říkám situovat se. Díky svému pohybu získávám souvislosti, nevytvářím nic menšího než svůj dojem. K tomu se musím odosobnit. V inkarnaci vztahů a cílů člověk vždycky slouží nějakému účelu, který si původně sám zvolil, ale v nepřehledném sledu akcí a reakcí pocit svobody pozbyl. Žene se za něčím, ví, za čím, ale už neví proč, žene se už jen pro tu rychlost, ve které ho udržují kolečka, která se k němu v soukolí připojila. Přestat by znamenalo zadrhnout celý stroj. Původní volbu učinil on, ale ztratil s ní kontakt, takže viní všechny kolem. Vyžaduje od nich vděk, vzbuzuje vinu. Přitom má pocit, že mu to naopak dělají oni. Oni jsou zrcadlem. Vinu a vděk chce sám po sobě. Zaklíná je. Neužívá si. Je oddělený. Na trestné lavici. Bloudí sám vyprahlým městem, v troubě prostoru je spáleným těstem.

Zrcadlo je falešný prostor. Dělá dojem rozlehlosti, ale ve skutečnosti je to past. Zaměstnává nás víc, než by bylo zdrávo. Je to největší droga, snad proto, že je tak dostupná. Není to jen ta deska v koupelně věrně nás odrážející, ale taky třeba sociální sítě. Selfíčka. Když se fotíme, stvrzujeme svou existenci. Získáváme nad sebou moc, nepotřebujeme nic a nikoho. Je to falešný Bůh. Místo víry, že můžu něco dokázat v každodenním životě, místo akce k seberealizaci, místo ponoru do svého údělu (autenticity) mám jen tuhle falešnou cetku a pocit, že komunikuju. Je to zlo. Když potřebuju fotku, vždycky radši někoho požádám. V poslední době už se nechávám jen kreslit. Jediné, co není zlo, je to, co sami vytvoříme. Když se v prostoru zorientujeme vlastními silami. Autenticky ho interpretujeme.

Změna prostoru je život. Moderní mánie cestování. Mně stačí jedna změna a na tom dalším místě zase můžu klidně nějakou dobu fungovat/stagnovat. S novým prostorem totiž přijdou i nové myšlenky a ty je třeba pořádně prodýchat. Prozřít prostor. Nechápu trmácení se z místa na místo. Chápu, že jenom jízda přináší ten opravdový cestovní rauš, ale setrvání přináší ten pravý cestovní zen. Vytvořit si prostor k nemotivovanému pohledu. Když jsem se vrátil z Austrálie, vyděsila mě ta „nahňahňanost“, množství aut a zástavby, odvykl jsem tomu. Akustický smog – ticho je taky prostor. Klasický smog – smrad. Vizuální smog – všude reklamy. Svoboda druhého končí tam, kde začíná ta moje. Každý má svobodné právo nečíst pičoviny. Televizi i internet vypneš, ale město ne. Musíš do lesa.

Průzor
Duší prostoru je pohyb. Chvění listů ve větru, hejno holubů v městské zástavbě, pohled člověka. Holubí trus. Někteří lidi dávají na římsy ostny, aby se na ně ptáci radši napíchli. Cizí člověk přináší určité znejistění, narušení hegemonie, adrenalin. Válka pohledů, odvedení pozornosti. Pozornost odvádí taky myšlenky, ten druhý v naší hlavě. Jsme pořád na roztrhání mezi minulostí a budoucností, nemůžeme se uvolnit. Bojíme se, že bychom se ztratili. Pak se zastavíme a procitneme skrz nějaký detail. Zacítíme se divně, že jen tak bohapustě a bohorovně hledíme. Má to nějaký smysl? Má. Vidíme. Vidíme jako nikdy. Když se zapomeneme, spadneme do klína tomu, co je. To neznamená, že máme být sochami. I vědomí bez Já je osobou.

Tělo je taky prostor. Zvláštní prostor, kterým jsme. Pro někoho jiného je naše tělo na pohled živé asi jako auto. Jen nějakým zvláštním zázrakem se toto tělo pohybuje a mluví, jako když auto nastartuje a odjede. Je to možné díky mechanismům, kterým většina z nás rozumí jen málo. Přesto nad nimi málo žasneme, bereme je jako samozřejmost, protože jsou všude kolem. Tělo je prostorem, který odkazuje k dalším prostorům. Je průzorem. Vědomí se vlévá do prostorů a věcí, přivlastňuje si je. Říkáme tomu láska, ale může to být i nenávist. Brát si něco za své. Záleží na nás, jak se chováme. Člověk nemá jen pud sebezáchovy, ale i smrti, jak upozornil Freud. Lidi se sebe navzájem zmocňují, už pohled je dotykem.

K pojmu prostoru se pojí taky pojem času. Čas je tlukot srdce, gravitace, rotace, neustálý pohyb. Čas je opotřebení, které Sartre označuje za jeden z hlavních rysů přivlastnění. Jiným je zničení. Kuřáci se podle něj zmocňují prostoru tím, že pálí tabák. Stárneme. Za sto padesát let budou na světě úplně jiní lidi než teď. Nejsme víc než buňky. Reprodukujeme se v posloupnosti. Tu v posledním století narušuje globalizace. Mizí tradice, stává se pouhým folklórem. We all live in America.

Časoprostor
Nic tě nemůže překvapit. Z parkoviště do parku a z parku do Billy. Z Billy na lavičku na náměstí sníst, co sis koupil. Koupil sis to samé, co včera. Kefír a kompot. Všechno je známé. Mrakodrap, stromy, lidi. Křivky jejich tváří, pohledy, potřeby. Vzdálenosti, neschopnost, nemožnost se sblížit, nabažit. Absence zázraku. Jdeš kolem řeky, všechno je staré stejně jako nové. Za tebou ve stejném úhlu jako včera tvůj stín. Jde za tebou jako minulost. Před tebou pořád stejná budoucnost. Jen občas si představíš, že by mohla být jiná. U čaje se zastavíš, rozjímáš. Máš čas, než se vylouhuje. Náhodné seskupení lidí, můžeš žít přítomností. Nohy ti tají, okamžik je zralý, ale za chvíli se začne kazit. Začne se ti rozvazovat jazyk. Energie začne vřít. Co dělat?

Tvůj den má jepičí život. Beruška, taková ta žlutá, ti vzlétá z marného ramene. Mírně znaveně se otáčíš, po bradě něco taky leze, pak po líci. Dopsala propiska. Vracíš se stejnou cestou, už je tma. Svítí lampy. Stín tě předbíhá a zase se vrací. Minulost si tě nadbíhá. Trápí se křivdami, řve jak tur. Zpíváš si Morrisona: „He went down south and crossed the border, left the chaos and disorder back there over his shoulder.“ Lehneš si do trávy a díváš se na hvězdy. Občas letí družíce. Padá hvězda. Nic si nepřeješ. Odpouštíš. Prosíš o odpuštění. Nenávist předchází vinu. Zítra se zase minu. Skončím na začátku. ∞

Rozměry a podoby prostoru ukazuje ve svém neměnném formátu 195 × 265 mm Artikl v červnovém vydání. Téma Prostor je tak otevřeno v souvislosti s prostorem veřejným, jejž hlavně v letních měsících naplňují nejrůznější festivaly hudební a v posledních letech četně i architektonické nebo sochařské. Prostor je i hledisko výtvarného umění, v němž se dílo z plochy rozšiřuje do další dimenze a je tak dalším rozměrem, ve kterém je dílo vnímáno a do kterého je zasazováno. V neposlední řadě se tento neměnný hybridní formát svým obsahem dotýká i prostoru osobního a věřím, že se svými dalšími texty dotkne i toho vašeho. ∞

Prožijte den D roku 2012 tam, kde končí čas a začíná PROSTOR. Od 21. do 27. prosince vyjma Štědrého dne, v novém žižkovském kulturním centru na Koněvově 219, Praha 3 se projekt PROSTOR promění v hudební klub, výstavní galerii, artové kino, knihovnu i prodejní trh!

„Pop-up“ neboli jednorázová série akcí, se uskuteční v NOVÉ CHMELNICI, místě, kde se od 80. let psala pražská klubová historie. Pořádaly se tu rockové a punkové koncerty (Pražský výběr, Visací zámek, Garáž), poslechové diskotéky, přednášky, výstavy, divadelní představení (HaDivadlo, Divadlo Na provázku). Interiér bývalého Junior klubu Na Chmelnici je zrekonstruován a vizuálně se na PROSTOR připravuje.

Začátek programu je každý den od 15h, každý večer zakončí DJ nebo kapela.

Pátek 21. 12. bude vhodný k nákupu posledních vánočních dárků, a to na stáncích BE:ŠIK. „Počkáme si, jak to skončí“ je název výstavy obrazů Jany Julínkové, vernisáž začíná v 19h. Ve 20h bude historicky první PROSTOR oficiálně zahájen, poté bude následovat JEJICH VEČÍREK – párty, kterou organizuje časopis Kulturní Pecka. Nyní se tým Pecky navázal na PROSTOR a nabízí večírek ve stylu 80. let s DJs Martinem Mikulášem, Borisem Planetou a Mr. Ultrafinem. Večer začne v roce 1980 a hudebně dorazí do roku 2012.

V sobotu 22. 12. pokračujeme se stánky BE:ŠIK. Pro všechny, kteří se chtějí naladit po konci světa na správnou vlnu energie tu bude od 17h JÓGA MASHUP. Večer zahrají mladé hudební kapely.

Neděle 23. 12. patří svěžímu dokumentu o současné společnosti. KINO PROSTOR: Dokument pro lidi, s následnou diskuzí se spoluautorkou Lilianou Mikhnevich, filosofem Václavem Bělohradským a SHE-MONem, piercerem a modifikátorem ze studia Hell. Po této akci následuje electroswingová tančírna s DJ Paolo di Maki.

Po Vánocích v úterý 25. 12. si společně oddychněme a otevřeme knihy. KNIHOVNA PROSTOR: Librarium Mobile – prohlédnout si budete moci knihy s tématem konce světa, z oblasti umění, designu a kultury. Změna rytmu nastane ve 20h, kdy odstartuje drum & bass mejdan v režii DJs PE:TE, Twisted Minds, Crespo a Eska.

Ve středu 26. 12. je také možné prolistovat se knihami a užívat si další denní program. Od 19h je připravena přednáška a workshop PRAKTICKÁ LEKCE s konopnou popularizátorkou Hanou Gabrielovou o potenciálu konopí a jeho využití, o roli ve zdravotnictví, zemědělství, o přínosu pěstování v České republice. Ale pozor! Z konopí se bude i vařit. Ve 21h je přichystán koncert kapely Sun Drive a pak DJ Orwe.

Závěrečný den, čtvrtek 27. 12. bude patřit skupině ZTOHOVEN, od 18h je připraveno KINO PROSTOR: Občan K. s následnou diskuzí s umělci. Od 20h proběhne oficiální zakončení cyklu a ZÁVĚREČNÁ PÁRTY s kapelou Chamber Worcester, kterou vystřídá DJ Sestra se svým divokým mixem.

Veškeré informace o PROSTORu najdete na https://www.facebook.com/projekt.prostor