Do jaké míry píše básník milostnou báseň pro sebe a do jaké pro druhého? Usiluje o jakési sjednocení.

V milostné básni reflektuje svoje pocity, takže to Ty, na které se obrací, je do značné míry On sám. Chce se naprojektovat, vnutit, sdílet se svým objektem. S tím souvisí i následné zveřejnění básně. Správně by měla směřovat unikátně k objektu, ale básně, ke kterým se dostáváme v běžné distribuci milostné poezie, někde na cestě uhnuly a vydaly se ke čtenáři.

Veřejná prezentace degraduje bytostné určení básně-citu na pouhé věnování. Najednou je tu pro každého. Básník se může hájit tak, že chtěl svou lásku vykřičet do světa. A oslovit nesčetně mnoho dalších potenciálních objektů! A kritiků… Milostný básník je děvka, která se usmívá na objekt, ale zároveň pokukuje po kritikovi, po jeho lásce-uznání. Ideální by bylo, kdyby byl objekt zároveň kritikem, ale v tom tkví právě paradox milostné poezie. Ten, kdo dokáže ocenit slova, většinou nedokáže ocenit city. Kdo dokáže ocenit city, zase většinou nedokáže ocenit slova. Básník se musí rozhodnout, jestli se vydá cestou slova nebo cestou citu. A protože je básníkem, půjde cestou slova.

Pokud má smysl pro kompromis, může jít cestami oběma. Psát milostné básně objektu, ale číst je dávat kritikovi. Ten pak hraje roli milenky. Může to být konkrétní člověk, ale nemusí. Básník se nad svým dílem docela dobře může rozplývat i sám. Jádro pudla je v tom, že ať už je jím on sám nebo někdo externí, dává kritikovi přednost před objektem. Toto dání přednosti je důvodem, proč je spousta milostné poezie tragická. Třeba Jiřímu Ortenovi podle pověsti otěhotněla milá, ale on se v roli rodiče neviděl. Dívka šla na potrat a poslala ho k vodě. On ji z hlavy nepustil a psal o ní tragické básně, které patří ke zlatému fondu tuzemské poezie. Kritikem mu byl František Halas.

Smutný profík
Asi platí, že báseň je při získávání objektu stejně platná jako rána kyjem, jen na opačné straně spektra. Dívky často mívají své básníky, kteří jim dávají básně, a pak mají chlapce, kterým dávají ony. Básník, který si to v hlavě srovná, může být spokojený. Dívka mu dělá nedostupnou múzu a on má inspiraci. Tato konstelace je ale podobně vratká jako milenectví s kritikem, nebo když múza básníka adoptuje. Všechno to jsou jen náhražky původního přímého vztahu a záměru básníka získat jednu konkrétní dívku.

V lásce často víc než city-slova platí činy-život, ale když má někdo mozkovnu na to první, nemá ji většinou na to druhé. Proto bývají básníci, a ti se specializací na milostnou poezii obzvlášť často „profesionálně smutní“, jak tuhle v rádiu o Ortenově vrstevníkovi Ivanu Blatném poznamenal vydavatel Martin Reiner. Pro básníka je činem slovo, to je paradox poezie. Orten nechtěl být s Ní, ale se svým Ty, protože měl Talent, který by v manželství zůstal u ledu. Ale nešťastný byl stejně, chtěl ji zpět. Ona ho už nechtěla. Jedinou šancí, jak po takovém lapsu znovu získat zájem objektu, bývá vzestup na společenském žebříčku. Orten byl Židem v protektorátu…

Osten touhy
Možná může být milostná poezie jenom tragická. Až to tragické totiž dokáže přetavit v pozitivní. Z kruté bolesti ukuje překrásnou báseň. Jenže básník si pro tu tragiku někdy začne sám chodit. A to už je problém. Láska je jeho perem a bolest inkoustem. Prosí o milost, o vysvobození z klece touhy, ale ve skutečnosti to nechce, protože vysvobození-slast znamená tečku touze-básním. Milostnému básníkovi to začne jít, až když prosí marně. Prosí o smrt. Vzteká se a prsí.

Jediným ospravedlněním někoho takového je, když píše dobře. Tak se vytváří to správné tvůrčí napětí. Ale nemůže to tak být věčně. Takové sebedestruktivní-dekadentní psaní je jako droga. Často s ním jdou ruku v ruce další drogy, případně přímočará sebevražda. V lepším případě zvolí básník nějakou útěchu, jak se tomu učí na střední škole o anarchistických buřičích. Třeba přírodu. Přestane střílet a začne črtat neurčité obrazy evokující ticho.

Milostná poezie je záležitostí těla. Jako když pes vyje na hárající fenu. Tělo trpí a tváří se jako duše a žádá jiné tělo a mluví k němu jako k duši, ať mu dá milost. Chová se jako vazal, což objektu neimponuje. Básník jen hloubí dno svého zapomnění, až ke svému úplnému zmizení. Básník ztotožnil sám sebe s objektem, takže mizí i sám sobě. Básník si musí uvědomit, že při své honbě na objekt cílí v zásadě na něco jiného než na tělo. Buddhisté říkají, že láska se nemusí omezovat jen na člověka, měla by nebo mohla směřovat a realizovat se směrem k celé přírodě, případně vesmíru. To si žádá jistou transformaci vědomí. Poezie je k ní prvním krůčkem nebo jejím průvodním projevem – jako prozpěvování při chůzi. Každopádně by nemělo zůstat jen u ní.

Buďme na ni hodní
V poslední době se hodně mluví o environmentální poezii, poezii životního prostředí, přírodní poezii. Milostné vztahy životnímu prostředí škodí, protože člověk je pro tu milost ochotný udělat cokoli. Všechno ostatní je pro něj sekundární. Kolik ze všeho toho bordelu tvoří dárky, koupené a vyhozené, protože sloužily jenom jako důkaz nebo odpustek? Kdybyste své milé k Vánocům dali něco ze sekáče, asi byste nepochodili. Milostnost taky vytváří nové človíčky, pro které člověk dělá první poslední a na planetu přitom moc nemyslí.

Ale stejně jako milostná poezie, ani ta environmentální by neměla být prvoplánovým programem-prostředkem. Měli bychom ji psát, jen když na nás přijde, jinak se v ní budeme utápět. Přijde na nás, když navážeme vztah s přírodou. Když ji budeme psát přímo přírodě a ne druhým lidem, abychom se předvedli, jak jsme eko. Když na ni budeme hodní.

Abych to shrnul – milostné básně jsou básněmi praktickými. Jsou to PR verše určené k balení objektu. Selhávají, když o milost prosíme. Mohou uspět, když v pravou-prchavou chvíli milost sami nabídneme. Upřímně, nesmí to být jen póza. Musíme objekt opravdu chtít, ne ho chtít jen oslnit. Nedělejme to jen proto, že máme pocit, že bychom měli, protože cítíme šanci. To by nebyla milost.

Milostná poezie je tvorba zaklínadel, které by měly objekt vydobýt. Objekt snahu kvituje a honoruje na základě svého obecného naladění – jestli se mu básník líbí. Ten si to může pokazit jen nějakým lapsem. Proto v autentické milostné poezii nacházíme málo toho, co v poezii hledáme – originality a odvahy. Většinou je prostě roztomilá. Dobrá začne být, až když se básník uvolní – vzdá se nadějí. Když se uvolní tím, že se mu vzdá objekt, poezií to nespraví. Když se básník jednou překloní na stranu slov, ztrácí se v nich a ztrácí i objekt. Vydat se na milost rovná se poskytnout milost. Jako pes, když se nechá pohladit, protože sám hladit neumí. Nebo kočka. Buď milost nebo poezie. Spíš pes.

Proudění dle etymologického slovníku má původ ve staroslověnském прждъ a má vlastně ještě kořeny v praslovanském jazyce. Znamená skutečně proud ve významu, jak ho známe dnes, tudíž tok. Skrývá se v něm ovšem i protiklad. V ruštině například existuje slovo пруд, což znamená rybník nebo voda v závětří právě bez spodních proudů, bez jakéhokoli toku. Ve staré češtině se tomu říkalo záprudí. Jaká je tedy filosofie jazyka? Není to snad zrcadlo našich životů?

Jazyk nás provází od narození až do smrti, ukrývá v sobě bol i lásku, nenávist, touhu, život jako takový a dokonce i smrt a to, co tušíme za její hranicí. Není náhodou, že etymologický původ slova začátek a konec je stejný a jejich kořen v praindoevropském jazyce totožný. A vracíme se k věčnému rozdělení bytí na jang a jin, kdy jin je bezvětří a spočinutí a jang je proudem života, neustálým pohybem, jeden se schovává do druhého, prolínají se mezi sebou, polykají a rodí jeden druhého. Kdy jin se schoulí v jang stejně, jako když usneme v loďce na řece a její tok nás někam zanese. Spíme, takže jsme ve stavu jin, nehybnosti, a přesto se hýbeme, tudíž jsme unášeni jang.

I když mlčíme, nasloucháme řeči, mluvě, i když spíme, vnímáme hovoru nebo na nás promlouvá v našem spánku v propletenci starobylých slov a zvuků, nápěvů, naděje a varování. Je neuvěřitelné, kolik jednotlivých slov v různých jazycích znějících obdobně má protikladný význam. Ukrývají však stejný kořen, stejný kontext, jádro.

Zdá se, že jádro je nehybné, podobně Slunci, kolem kterého planety konají svou pouť. Nicméně i to se pohybuje vesmírem, svým tempem a putuje po nepostižitelné cyklické dráze, jejíž osa se neustále pomalounku otáčí, anebo možná velmi rychle, ale my to neslyšíme, ale někde uvnitř to cítíme a vnímáme.

Znamená to tedy, že i kdybychom se nehýbali, jsme v neustálém proudu, toku, pohybu, buď se ho snažíme urychlit, nebo zpomalit, přijímat, nebo se ho aktivně účastnit, ale stále se točíme ve víru života našeho, okolí, planetárního. Pro vše, co poznáváme, si vytváříme slova, pojmenování. A ta už tu byla, strašně stará, omšelá, pradávná, vystupující z prahmoty jazyka, který máme společný už od svých pra pra pra prapředků, a ta se skládají ve věčnou píseň života a smrti a znovuzrození. Tak jako vše na našem světě. Potkáváme se, někdy na okamžik, jindy putujeme spolu po celý život a život po životě. Neseme se sebou kousek z každého setkání a kýmkoli a s čímkoli a zároveň předáváme kus sebe, aniž bychom si toho třeba všimli, a právě tak to má být.

V neustálé změti doteků a slov a pohledů se vše splétá do jedné písně, štkavé i veselé. A pak se díváme smutně na poslední okvětní plátek růže, který se znenáhla oddělí od svého středu a padá do orosené trávy po dešti. Do proudu zapomnění.

Proudíš, proudím, proudíme. Stále znova toužíme po návratu k výchozím bodům. Zpátky k ideálu. Jenže už jsme jinde. Není to nikdy ten stejný výchozí bod, ke kterému jsme se upínali. Je to bod změněný o naši zažitou realitu, o časový úsek, který uplynul od prvopočátku. Proudění je proces, nikoliv akt. A my jsme ti, kdo rozhodují o proudu a o naší roli v něm.

Nech to proudit. Nech to pro-udit. Nenech se prudit. Jen ať si každá tvá aktivita vezme přesně tolik, kolik potřebuje. Kolik čeho? Času, energie, místa. Někdy nadejde čas i na prokrastinaci. A zažít nudu zas tak moc nevadí. Teprve až to, co je uvnitř, co tebou proudilo, co tě prostoupilo, co se dostalo do jádra, do hloubky, do struktury masa, je pravé a správně niterné. Rychlokvašky smete jarní povodeň, a pokud ne ta jarní, tak se o to postará ta letní. Všechno chce svůj čas, svoje něco, co může dát pouze ten, kdo se vědomě podílí na osmyslení svého okolí, pouze ten, kdo tvoří.

Proudit jako voda v korytu je snadnější než si razit novou cestu neprobádaným územím. Ale i potoky a řeky neustále mění svá místa. A lidé nejsou výjimky. Jen se často točí. Trvá jim to déle, než když přijde člověk a násilně spoutá tekoucí vodu ve zdánlivě neškodnou betonovou strouhu, ale konečný úspěch neustávajícího proudění řeky je triumfální. I z betonových skruží se voda po čase osvobodí. Hravě se vymaní z pout a ukáže sílu lidmi zušlechtěné – zohyzděné – krajině. A přirozená schopnost krajiny zadržovat vodu zmizí a důsledky člověkem potlačovaného či urychlovaného proudění můžeme pozorovat i se zavřenýma očima. A jenom pozorovat možná budeme tak dlouho, až nezbude nikdo, kdo by konal a pozoroval.

Oko za oko, zub za zub
Uplýváme. Šipka času je nesmiřitelně jasně orientovaná. Směřuje kupředu a obrátit ji na druhou stranu už nelze. Svět se mění s každou minutou, my se měníme s každým okamžikem. Svět se mění a my se měníme spolu s ním. My jsme světem. V židovské kabale jsou obsaženy věty, které tohle mystérium přesně vystihují. „Pokud zabiješ jednoho člověka, je to stejné, jako bys zničil celý svět. Pokud zachráníš jednoho člověka, je to stejné, jako bys zachránil celý jeden svět.“ Antropocentrismus jako vyšitý? Na první pohled možná. Na ten druhý je to však vědomé přijetí sebe sama jako entity, která je odpovědná za své činy nejen vůči sobě, ale i vůči společenství lidí všude kolem.

Mystérium času ovládá a nechává vládnout. „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost,“ tak zní stále platné motto dystopického románu 1984 George Orwella. Lze to vztáhnout ke společenským mýtům, stejně jako k historii a její reinterpretaci, jaké jsme svědky v posledních dnech. Historie a její vnímání je stále se pohybující a měnící struktura. Stačí na jeden dílčí problém začít nahlížet jinou perspektivou a už se všechny další jednotliviny začnou jevit právě perspektivou nového náhledu. Jde o naši nevědomou zkušenost se světem. A pak je tu hra vědomí.

Dekonstrukce pozornosti
Co je vědomí? Kdo je já v pozici vědomí? Já rozprostřená, já všehoschopná a já neschopná. Slova po mystickém zážitku již neznamenají to, co znamenaly předtím. Jenom plynou jakýmsi směrem, uplývají, nejsou a neexistují. Ale vědomí si je vědomo samo sebe. A to i vědomí ničeho, prázdnoty. Nezačíná právě tady bytí? A co je potom bytí? Není to jen nabytí vědomí? Nic víc a nic míň? Z ničeho se stane něco prostřednictvím uvědomění si, že něco je samo o sobě něčím. Vědomí je odrazem prázdnoty, její fluktuací, která sama o sobě je a aby byla, musí vzejít z prázdnoty. Kruh se uzavírá.

Vědomí je světlo. Světlo je vědomí. Tam, kam se upne pozornost, směřování, cit vědomí, tam se rozsvítí světlo. Tam, kde svítí světlo, tam kde existuje světlo, tam je vědomí. Tma tvoří hranice jednak světla, jednak vědomí. Vědomí má tu vlastnost, že si může k sobě pouštět právě a jedině to, co samo uzná za vhodné. Vědomí ví, co chce. A když ne, tak to ví nevědomí, které to sděluje vědomí ve snech, jak postuloval C. G. Jung. Vědomí nemá hranice, nezná zábran, může mluvit, čerpat, vidět svět, jak samo spatřuje za příhodné. A vědomými jsme my, pokud sebou necháme proudit svět, všechny jednotliviny vystavíme zkušenosti vědomí a to pak rozhodne, zda jsme se ještě neztratili na cestě, nevzdálili se z proudu a nestali se střízlivými v tomto opilém světě.

Proudění je pohyb. V pohybu je nadále kulturní dění, přestože se mu dostává nejrůznějších zátarasů souvisejících s covidovou nákazou a hygienickými opatřeními – a to třeba z minuty na minutu. Právě takovou barikádu přineslo rozhodnutí Krajské hygienické stanice v Ostravě, když v nehorázně krátkém termínu zrušila možnost pořádat kulturní akce a například NeFestival, který měl být jednou z prvních možností aktivovat kulturu po nejstriktnějších omezeních, jež neměl přinést pouze kulturní vyžití ale především práci mnoha nejen českým umělcům a profesionálům s pořádáním kulturních akcí spojených, byl odpískán. Ministr kultury České republiky Lubomír Zaorálek zareagoval osobním slibem ředitelce festivalu Colours of Ostrava Zlatě Holušové, jejíž tým pořádal právě zrušený NeFestival, že pomůže. Pomocí je schválený dotační program COVID-KULTURA, který vláda připravila spolu s ministrem průmyslu a obchodu Karlem Havlíčkem a hodlá finančně podpořit tu část kultury, která běžně žije ze zisku a nedostává žádné dotace – což jsou právě festivaly, soukromá divadla či koncerty. Komentáře na toto řešení jsou rozporuplné a jak slib bude fungovat v praxi ukáže proudění následujících dnů. Suma sumárum kulturního dění tak zatím předkládá skutečné rarity, o čemž lze mluvit i v souvislosti s vypsaným výběrovým řízením na post ředitele Národní galerie Praha. Přestože argument, že tato instituce si již prošla nejedním atypickým specifikem a jedná se tedy skutečně o poměrně experimentální prostor, kde leccos lze, protože se tam už leccos stalo, by se v oblasti řízení o contemporary experiment jednat nemělo. A to i přestože doba přeje matkám s dětmi. Zkušenost, odpovědnost a zdravý rozum jsou v této kombinaci v poslední době snad nenalezitelné. Snad se taková někde brzy zrodí.