Když jsem vkročila do berlínské galerie v Gropius Bau a těšila jsem se na výstavu Fabelhaftes Produkt americké queer umělkyně Vaginal Davis, netušila jsem, jak zábavným a mnohdy matoucím zpracováním komentovat otázky nezařaditelnosti a vykořenění v rámci skupin, do kterých bychom měli patřit.

V poslední době se setkávám s lidmi, kteří sdílejí podobný pocit jako já: ať se ocitnou v jakékoli společnosti, vždy „jsou“ příliš levicoví, nebo málo levicoví. Člověku to může dát jakýsi pocit výjimečnosti vedle poznání, že nikam zcela nezapadá. Možná jsou skupiny krčící se pod konkrétními charakteristikami aplikovatelnými na jejich členy mýtem. Takovým, který do našich duší vkládá vědomí, že nikam nepatříme. Nemá tento pocit ale do určité míry každý? Politika identit je tak silná, že ztrácíme své unikátní tělo a mysl a naše zkušenost je redukována na sadu vlastností připisovaných zkušenosti vybrané škatulky, kterou pro nás ostatní vybrali.

I tak široký pojem queer s sebou nese jisté nároky – vypadat nebo chovat se určitým způsobem. Pokud queer jsme, musíme to neustále dokazovat? Jsme jen tím, co performujeme? Co když nás ostatní nevnímají jako ty, jimiž jsme? Co když náznaky příslušnosti ke komunitě nejsou dost silné? Co když její pravidla porušujeme, ale stále si přejeme být přijímáni?

S pocity, že se člověk musí snažit být „správně“ queer, „správně“ angažovaný a „správně“ umělecký, nalezneme v dílech Ms. Davis ujištění, že máme právo být divní, směšní, přepjatí a nezařaditelní. Vaginal Davis nechce reprezentovat. Je v pořádku, když jste nadbyteční, nepohodlní, „příliš“ – tuto zprávu vysílá skrze svou marnivou, trashovou estetiku. Inspiruje se klasickými pohádkovými motivy nebo operou, stejně tak používá jako výtvarný nástroj make-up, pohrává si s kýčem a neřeší, kdo její umění uzná.

Čaroděj ze země Oz jako prostor svobodné imaginace

V první části výstavy se setkáváme s variací na knihu L. Franka Bauma Čaroděj ze země Oz. Příběh původně určený dětem si Davis přisvojila jako prostor svobodné imaginace. Fascinovala ji nejen jeho nekonvenční struktura a postavy, ale také autorovo propojení s první feministickou vlnou – Baum byl ovlivněn ženským emancipačním hnutím prostřednictvím své manželky a tchyně, které patřily k výrazným americkým sufražetkám. V instalaci se prolíná hlasová koláž vnitřních monologů s výtvarnými intervencemi: make-up aplikovaný přímo na stěny vytváří roztříštěný, nesoustavný prostor, v němž se Oz znovu rodí jako matoucí a svobodné teritorium. Sošky hrdinů ze země Oz, odlité z hliníku ve slévárně na průmyslové díly, doplňují celkový obraz prolínání vysokého a nízkého, glamouru a průmyslové výroby, fikce a autobiografie. Na okenních parapetech leží nově vydaný zine Middle Sex, navržený ve formátu kapesní bible jako gesto křížení vážných otázek identity a posthumoru.

Někdy teenagerka okouzlená gay pornografií a drby, jindy akademička se znalostí queer teorie a dějin avantgardy

Ve druhé části výstavy se seznamujeme s Afro Sisters, první kapelou Ms. Davis. Videozáznam koncertu je nám zprostředkován v přítmí místnosti stylizované do undergroundového baru – kovové stolky s letáčky s modrým nasvícením zvou posedět a sledovat vystoupení. Davis vešla do uměleckého světa koncem 70. let jako zástupkyně homocoru – radikální queer odpovědi na sterilitu gay mainstreamu a zároveň na rigiditu punkové scény. Jak sama říká, byla příliš gay pro punk a příliš punk pro gaye. Založila několik kapel s názvy jako black fag nebo ¡Cholita! The Female Menudo. Hudba nebyla únikem, ale vytvářením prostoru. Bez dekora a se smyslem pro estetiku chaosu. V tomto ladění se nesou i její performance, které se nám odhalují v též místnosti.

I v nich mě poutá kritika vkusu, jež se táhne celou tvorbou Ms. Davis, která nikdy není čistě umělecká, výhradně politická či jednoznačně parodická. Někdy působí jako teenagerka okouzlená gay pornografií a drby, jindy jako akademička se znalostí queer teorie a dějin avantgardy. Právě tím odhaluje, jak moc jsou naše kategorie křehké, a upozorňuje na neustálou proměnu, kterou naše identita prochází, i na právo volby toho, kým se chceme stávat.

HAG: bytová galerie outsiderů a queer ikon

Následující instalace s názvem HAG je snovým pokojíčkem, jehož otvory otevírají pohled do vnitřní krajiny mysli Davis, kde se narušuje běžná perspektiva i lineární zkušenost. Vstupujeme do ní a pohybujeme se po šikmé podlaze a za růžového osvětlení pozorujeme malovátky znázorněné postavy čarodějnic na zdech a dvojici soch z upečeného chleba, nesoucích jména Dirty Mariah a Justin T. – groteskních figur, které oscilují mezi domácím rituálem a popkulturním komentářem. Celá instalace je odkazem na DIY galerii HAG, kterou Vaginal Davis v 80. letech sama založila a provozovala v bytě na Sunset Boulevard v Los Angeles (1982–1989). Šlo o místo, kde vystavovala výhradně umění osob, které se nepovažovaly za profesionální umělectvo — tvořily z běžných materiálů, bez formálního výtvarného vzdělání. Jako galerie outsiderů, queer ikon a neoficiálních uměleckých postav byla samotnou performancí života jako umění.

Po návštěvě pokojíčku, vnitřního světa Davis, vstupujeme do růžové Fantasia Library (Knihovny fantazie), pojmenované podle románu Dawn Powellové o newyorské smetánce i podsvětí. Místnost je plná přes 500 pastelově růžových, fiktivních svazků. Imaginární tituly jako The Fiscal Clit (Fiskální klitoris) nebo Hollywood Speaks (Hollywood promlouvá) představují schopnost Ms. Davis přepisovat realitu jazykem, který tvoří vlastní, smysluplný vesmír. Jak poznamenala spisovatelka Dodie Bellamyová, Davis si vytváří nový svět tam, kde pro ni není místo. Vedle knih se v knihovně objevují artefakty z jejích performancí, dopisy, koláže a portréty kulturních ikon – od Audre Lordeové po Joan Didionovou – které formovaly její literární imaginaci i politickou citlivost.

Mozaika postmodernismu

Druhá místnost výstavního prostoru s názvem The Wicked Pavilion (Hříšný pavilon) utváří erotický pokoj, který zároveň působí dojmem dadaistické svatyně. Do otočné postele je zabořena monumentální socha penisu – rekvizita z předchozích performancí, která oslavuje sexualitu a zároveň zesměšňuje fetiš mužnosti. V rohu místnosti stojí budoár s laky na nehty, které Davis používá nejen k líčení, ale i k malování portrétů. Vedle deníku ve tvaru masky se povalují plakáty Afro Sisters a na šňůře „se suší“ portréty pověšené za kolíčky na prádlo. Bulvární novinářka 30. let Elsa Maxwellová vedle Michaela Pitta, idola androgynní krásy z filmů Gus Van Santa, Christiane F., ústřední postava a zároveň autorka knihy My děti ze stanice ZOO, po boku zpěvačky Glorie Williamsové, herečka ikonických Lynchových filmů Isabella Rosselliniová spolu s letákem kolektivu CHEAP a modelem z obálky pornočasopisu Straight To Hell. Mix kulturních ikon, pop idolů, symbolu drogové závislosti, legendárnosti i pomíjivosti. Vizuální esej o vkusu – co dělá celek hodnotným a čemu nepřičítáme nic jiného než lacinost?

Instalaci doprovází koláž zvuků: píseň A Love Like Ours z hollywoodského muzikálu, hlasové zprávy od tajného ctitele a úryvky z rozhovoru Davis a Rona Atheyho pro LA Weekly. Jedná se o proud vnitřních hlasů, z nichž žádný nevládne, jen my sami si vybíráme, který necháme zaznít silněji a který zůstane jen náznakem výpovědi.

Umění, které se nebojí nepatřit

V centru tvorby Davis stojí happening identity, která se rozpadá a skládá znovu. V současné silně virtuální době, ve které se vzhled zaměňuje za osobnost stále víc a je žádoucí zapadat podle vnějších charakteristik, můžeme v tvorbě Vaginal Davis najít útěchu, že být „moc“ nebo „málo“ je také legitimní a všechny verbalizované kategorie jsou jen akcentovanými body na spektru. Nebýt rozpoznán*a je oprávněné a být směšný*á je politické.

Na výstavě jsem se necítila především jako návštěvnice umělecké instituce, ale jako někdo, kdo na chvíli vstoupil do cizího domu a putoval po stopách životních událostí, etap a zkušeností, které za sebou nechává konkrétní individuum, ale které jsou svým způsobem univerzální. Průlet jednotlivými epizodami Ms. Davis mě přivedl k myšlence, že i nečitelnost může být forma existence. A možná i jediná; třeba si jen myslíme, že čteme, přitom jen dezinterpretujeme, co se z výkladů neustále vyvléká. Zašmodrchanou nit pak nelze narovnat a její tvar se nám příčí, proto se radši uchylujeme ke známým kategoriím. Vaginal Davis nabádá, abychom se vzepřeli pohodlnému řazení světa na dobré a špatné, vkusné a nevkusné, naše a cizí. Nabízí nám prostor, kde může existovat vše – i to, co společnost nechce přijmout.

Vaginal Davis: Fabelhaftes Produkt
Gropius Bau (Niederkirchnerstraße 7, Berlín)
21. 3. – 14. 9.

„Je to nějaký ideál. Je to představa toho, že v nějakém prostoru se můžeme nějak cítit,“ objasňuje pojem safe space výzkumník Michal Pitoňák z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy pro pořad Vlna Radia Wave. O tom, co všechno může bezpečný prostor znamenat a jak se tvoří, jsem si povídala se Zai Xu, zakladatelem* Světova 1 (S1).

Umělecký prostor na Palmovce se od svého vzniku v roce 2018 postupně proměnil: z galerie vystavující především kamarádstvo z uměleckých škol se stal komunitním a angažovaným místem zaměřeným na současná, queer a sociální témata.

Za klíčové momenty v růstu S1 označuje Zai výstavu Hello, my name is (2022), první s explicitně queer tematikou, a začátek války na Ukrajině, která vedla kurátorský tým společně s vystavujícími k transformaci výstavního prostoru na krizové centrum.

„Prvních čtrnáct dní jsme měli*y otevřeno non-stop, střídali*y jsme se, aby tu někdo byl, když nás nějaká rodina našla na Instagramu a potřebovala nouzové přespání. Měli*y jsme zařízené praní u sousedů, naproti v kavárně Alf & Bet speciální kód, na který jsme mohli*y zdarma vzít jakékoliv jídlo, nabízeli*y jsme asistenci, hlídání dětí. Bylo to tak intenzivní, že nedlouho potom jsme vyhořeli*y… Byli*y jsme totálně unavení*. Myslím, že ta zkušenost byla hodně důležitá. Tehdy jsem byl* v kontaktu Institutem úzkosti došel* jsem k tomu, že existují důležitější věci než umění. Ne, že bych ho neměl* rád, právě naopak, ale tehdy nastala změna – přestat dělat umění pro umění a aplikovat kreativní myšlení na něco jiného.“

Queer safe space

„Queer prostory neexistují. Existují jen prostory, které využívají queer lidé nebo které slouží queer účelům,“ zní v knize Stud: Architecture of Masculinity Joele Sanderse. Zai na to reaguje: „Většinou se neoznačujeme queer prostorem ani bezpečným prostorem. Já si nemyslím, že bezpečný prostor vlastně může existovat. Namísto bezpečného prostoru používáme slovo útočiště. Je to místo, které vzniká z nějaké potřeby, v čase krize. Sám* vidím Světova 1 v pozici ally – tedy v pozici podpory a umožnění aktivismu, což je strašně důležité a často se na to zapomíná. Máme kontinuální program, za který jsme financováni, máme vlastní prostor, takže jsme v pozici privilegia. To spojujeme například se spoluprací s kolektivem Plusko+, Kroužkem Intersekce, pražským SdruŽen nebo Prague Revolutionary Choir a dalšími, kterým nabízíme možnosti využití našeho zázemí zadarmo. S Pluskem+ také děláme zine, který mapuje queer prostory, kde debatujeme, co queer prostory tvoří. Je to místo, kde se queer člověk cítí bezpečně? Nebo je to prostor, který něco nabízí? Kde pracují queer lidé? Nebo ho vlastní? Tohle nemáme stoprocentně vyřešené.“

Podle Zaie i samotné vytváření a udržování prostoru jako S1 může být aktivismem. Dodává: „Děláme to z vnitřní potřeby. Jsou to témata, která jsou nám osobně blízká, sami*y je řešíme. Vytváříme prostor, kde chceme sami*y být – možná i proto, že když jsme začínali*y, taková místa tu skoro nebyla. Neexistuje jeden ultimátní queer bezpečný prostor. Jde o diverzitu prostorů, kde si každý* najde ten svůj.“

Bezpečí je prchavé

Angažovanost ale přináší rizika. Vyvěšení queer vlajky v S1 přitáhlo pozornost krajně pravicové Dělnické mládeže; podpora Palestiny zase vedla k obvinění ze strany zastupitelstva MČ Praha 8 z podpory terorismu a k odebrání finanční dotace.

Zai pokračuje: „Překvapila nás velká vlna solidarity. Darovalo nám peníze strašně moc lidí a díky jejich štědrosti náš rozpočet v tomto roce poprvé přesáhl milion korun. Po sedmi letech jsme se dostali*y do bodu, kdy můžeme lidem, co tady pracují, vyplácet pravidelnou odměnu. Mohl* bych vlastně poděkovat Praze 8 – díky tomu se o nás dozvědělo spoustu lidí, kteří  nás předtím vůbec neznali*y.“

Nebojíte se, že tento safe space přestane být safe?

ZX: Bojíme. Čím víc pozornosti přitahujeme, tím menší je pocit bezpečí… Po kauze s Prahou 8 jsme dostali*y pár výhružných SMS, komentáře a zprávy na Facebooku, e-maily plné nenávisti. I s rasistickým obsahem. Začal* jsem být hodně paranoidní. Pozoroval* jsem každého, kdo šel kolem galerie. Bál* jsem se, protože k nám přišlo pár lidí, kteří byli*y otevřeně konfrontační. Zároveň mám ale pocit, že když nás někdo nenávidí, znamená to, že děláme asi něco správně.

Ve stories na Instagramu jste zveřejnili*y výběr negativních reakcí, kde třeba zaznělo: „Such hypocritical and offensive signage, it’s almost funny. Pretends to be inclusive but is actually quite exclusionary.“ Má inkluze a otevřenost hranice?

ZX: Inkluze je vždycky spojená s nějakou mírou exkluze. Jsou to dvě neoddělitelné věci. Prostory, které jsou do určité míry exkluzivní, mohou nabídnout vyšší míru bezpečí. Nějaké časy si prostě vyžadují něčeho víc. Snažíme se udržovat rovnováhu a vědomě s tím pracovat.

Nevzdávat se

S1 se neustále vyvíjí. Momentálně připravuje prostor pro rezidence, stávající výstavní část se promění na komunitní a výměnou se přesune do prostoru nynější kanceláře, tzv. obýváku.

„Konec konců doufáme, že prostorů jako je Světova jednou nebude potřeba, protože všichni budeme mít stejná práva a respekt. Samozřejmě je to hodně zidealizované a utopické,“ dokončuje Zai.

Po sedmi letech ve vedení S1 Zai přiznává, že nikdo z týmu by tuhle práci nedělal*, kdyby pro ně nebyla hluboce smysluplná. I když to nemusí být úplně zdravé, jak dodává. Plánuje se stáhnout z dramaturgické tvorby programu, ale zatím neví, jak vytvořit místo, které bude dlouhodobě fungovat i bez jeho* každodenní přítomnosti. Světova je útočištěm i pro něj*, což ale neznamená jenom spoustu pozitivních nezapomenutelných chvil, ale také traumata.

Možná nejde o to oblepit místo nálepkou safe space, ale kultivovat udržitelné prostory tam, kde jsou potřeba – a vědět, že se do nich můžeme vrátit, až na to budeme připraveni*y.

text: Lucia Haleková

„Heterosexualita je opiát pro masy. Připojte se k homosexuální intifádě!“ Staňte se hrdiny nově přicházející revoluce.

Je označován za nejkontroverznějšího kanadského režiséra. Bruce LaBruce letos v únoru oslavil své 55 narozeniny, nicméně jeho tvorba i nadále zůstává provokativní. Jeho filmy jsou jak promítány, tak zakazovány na těch největších filmových festivalech. Daří se mu především na poli pornofilmů, kde sbírá ta nejvyšší ocenění. Je žijící legendou queercorového hnutí. S Brucem LaBrucem jsem udělal rozhovor v rámci oslav jeho narozenin, a proto je interview takovým ohlédnutím za tím, koho za to více než půl století dokázal naštvat, nebo znechutit. Bruci, všechno nejlepší!

Tvé filmy jsou známé tím, že jsou plné zadků a penisů, což se mi potvrdilo poté, co jsem poprvé jeden shlédl. Pamatuji si, že moje bezprostřední reakce byla ve smyslu „Wow, vážně bych chtěl vidět, jak to vypadá v jeho mozku.“
Porno je médium, s kterým pracuji. Dělám mnoho různých druhů porna: hardcorové porno, mainstreamové porno, amatérské porno, nicméně sexuálně explicitní scény používám taktéž jako způsob vyprávění. Všechny druhy porna jsou lehce rozdílné, nicméně co je spojuje, je samotná myšlenka porna, a to mě na tom baví. Zajímá mě, jak porno vypadá, když ho zasadíte do různých kontextů. Takže ano, v mých filmech jsou často k vidění péra, zadky a šukání. Ale vagíny taky! Teda někdy. Pro mě je neskutečně fascinující, jak se sex zobrazuje v porno filmech, v mainstreamových filmech a v hollywoodských klasikách. V Hollywoodu dokonce platí pravidla, jak přeskočit sexuálně explicitní scény. I samotný Hitchcock měl svoji slavnou techniku, jak sex zobrazovat. Například ve filmu Na sever severozápadní linkou použil vlak projíždějící tunelem, což byla jasná metafora šukání. A v tom je v podstatě ten rozdíl mezi mnou a ostatními. Já takové scény nepřeskakuji, což část diváků naštve a poté říkají: „On to dělá jen proto, aby byl kontroverzní a přitáhl na sebe pozornost.“ Mluvil jsem s řadou zavedených filmařů, jako je Paul Verhoeven nebo David Lynch, kteří říkali, že sami přemýšleli o tom, že by rádi natočili porno, protože je to něco, co je tabu a zároveň to reprezentuje zajímavý problém. Jak natočit syrový sex, aby nebyl nudný? Nicméně problém je v tom, že porno je ve filmovém průmyslu stále velké tabu, a z toho důvodu se mnoho režisérů bojí něco podobného natočit, jelikož by to mohlo zničit jejich kariéru. Baví mě reprezentovat nereprezentovatelné.

Avšak pokud pominu všechny zadky a péra v tvých filmech, tak v nich téměř pokaždé vidím výraznou romantickou linku.
Ano, ve většině případů tomu tak opravdu je. Kupříkladu v mých krátkých filmech, které jsem nedávno dokončil pro gay pornografickou stránku Cockyboys, byl jeden z filmů romantický v klasickém slova smyslu a ostatní jsem pojal spíše satiricky. Když točím sex pro porno filmy, tak rád do nich vkládám líbání, předehru, ale také dějovou linii. Nebaví mě mechanické šukání.

Rád bych se vrátil k tvým začátkům, a to konkrétně k zinu J.D.s. Musím uznat, že mi přišel hodně vzrušující. Během pročítání J.D.s jsem v něm narazil na oldschoolovou queerness, kterou v dnešní době hledám jen stěží. Z jakého důvodu jste dělali něco tak undergroundového, jako je gay zine?
J.D.s byl jedním ze zinů, který inspiroval vznik queercorového hnutí. Avšak mnoho lidí neuznávalo náš pornografický úhel pohledu, který nás současně odlišoval od ostatních fanzinů. V té době jsme byli jediní, kteří to dělali. Fotili jsme fotky nahých lidí, dělali jsme vlastní krátké filmy natočené na super 8 mm a také jsme začínali dělat svým způsobem naivní, neprofesionální porno. Alespoň já jsem to tak dělal. Jednou z hlavní aktivit J.D.s bylo spojovat dvě zcela nečekané věci – gay pornografii a punk.

J.D.s obsahoval příběhy, komiksy, punkové a queerové manifesty apod. Ale porno bylo to, co veškerý obsah spojovalo. I poté, co jsem začal tvořit celovečerní filmy, jsem byl jediný z hnutí New Queer Cinema, kdo ve svých snímcích používal sexuálně explicitní obsah. Proto byl J.D.s považován za provokativní. Ale my jsme porno používali v politickém slova smyslu. Konfrontovali jsme tím homofobii, která v té době byla zcela běžná v hardcore punkové scéně. Gay pornografie byla nástrojem, jak říct hetero punkáčům „Jak je možný, že nedáváte nějaký kouření péra, nebo šukání zadků, když jste tak punk?“ Tím jsme také chtěli poukázat na samotnou homo erotičnost hardcore punku. Co může být víc gay, než mosh pit, kde se po sobě válí banda polonahých, zpocených punkáčů? Samozřejmě jim to vadilo, protože jsme je donutili uznat homo erotičnost punku.

Nicméně J.D.s nebylo jen o konvenčním pornu. Měl také romantickou stránku. Měli jsme tam příběhy o neopětované lásce, ale i o lidech, kteří nikam nezapadají a společnost je považovala za loosery. Kromě romantiky a porna nás taktéž bavila předliberalizační a liberalizační gay estetika (pozn. redakce – 60. až 80. léta 20. století).

Rád bych navázal na zmíněnou gay liberalizaci. To, co se mi na J.D.s líbí, je ta síla, kterou z fanzinu cítím. Připadá mi, že sděluje okolí, že gayové jsou jiní, mají odlišný pohled na svět, a tím mohou většinovou společnost obohatit. Bohužel to z dnešní gay scény necítím. Přijde mi, že jsme prodali naši unikátní queerness za homosexuální svazky a adopce.
Pravda je, že J.D.s byl ve svých počátcích undergroundem. Bylo to ještě před masivním rozšířením internetu. Pokud jste si nás chtěli přečíst, tak jste si nás museli najít. A naopak. My jsme museli najít své čtenáře, což jsme dělali pomocí inzerce na zadních stranách jiných fanzinů, které byly k dostání pouze v obchodě s deskami, nebo poštou. Ve skutečnosti byla punková scéna proslulá svým DIY. Na jednu stranu bylo o dost těžší nechat zaznít svůj hlas a najít lidi, kteří pojedou na stejné vlně, avšak na straně druhé to bylo kompletně autonomní. Žádný vliv korporátních subjektů, a ještě jste k tomu vytvořili legendu. Legendu o tom, že v Torontu existují šílení, divocí punkáči, kteří kolem sebe vytvořili rozvinutou queer subkulturu se stovkami členů. Ale takto to vůbec nebylo. Byl jsem to pouze já a pár mých nejbližších známých. Nejsem si úplně jist, jestli by to v dnešní době internetu bylo možné, jelikož je vše hodně transparentní. Idea undergroundu je pro mě velmi romantická.

Vidíš v dnešní době uskupení podobné tomu vašemu?
Rozhodně nechci nad mileniály vynášet jakékoliv soudy, nicméně byli narozeni do zcela rozdílné reality. Narodili se do korporátní a sociálně mediální reality. V něčem to mají lepší, v něčem zase ne. Vtipné je, že to, co jsme v J.D.s dělali, bylo v podstatě rané blogování, anebo by se to dalo označit taky za preinternetový Instagram. Fotili jsme, ale také natáčeli filmy, které byly o nás a našich blízkých kamarádech. Dokumentovali jsme naše životy, vyprávěli jsme naše příběhy a vytvářeli jsme si alter ega. Když tak nad tím přemýšlím, tak je vlastně fajn, že to dneska všichni dělají, ale když to dělají všichni, nedělá to nikdo. Pro lidi, kteří mají světu co říct, je obtížné se skrze tuto bariéru snímků prosadit. A cenzura jim v tom taky příliš nepomáhá. Mě zablokovali Facebook dvakrát, a to jsem tam přidal jen stěží urážlivý obsah.

Bruci, vím, že tě zajímá fetiš. Uvědomil sis, že po těch letech, co jsi ikonou queercorového hnutí ses ty sám stal fetišem?
Jo, uvědomuju si to. Moje filmy mají snadno rozpoznatelnou estetiku, jedná se o romantizující porno, queerness a revoluční politiku. Vážně nesnáším slovo „značka“, nicméně si uvědomuju, že jsem se takovou značkou za ta léta skutečně stal. Ale nevadí mi být pro někoho fetišem. Baví mě idea fetiše. Je to hluboké uznání nebo dokonce uctívání objektu, nebo věci. Což považuji za zajímavé, jelikož to v některých případech má až náboženský rozměr. Ve skutečnosti mi již mnoho lidí řeklo, že jim moje filmy ukázaly, jak být radikální v queer slova smyslu, anebo přijmout jejich gay identitu, jelikož jsem nemainstreamové sexuální praktiky ukázal v „lidském světle“. Často tak slýchávám, že jim moje filmy změnily život. Takže pokud je to takovýto způsob fetiše, tak s tím nemám problém.

V tvých filmech jsme toho viděli již mnoho. Mimozemské zombies, normálního zombího, feministické teroristky apod. Na co se můžeme těšit dále?
Pracovní název filmu, který doufám, že začnu točit v květnu tohoto roku je Twincest. Je to o identických dvojčatech, jež jsou rozdělena po porodu a shledají se o více než dvacet let později. Prostě a jednoduše to bude o incestu. ∞

Jak zní queer a jak queer komunita dělá hudbu? I takové otázky si kladou Zosia Holubowska alias Mala Herba zabývající se hudbou prakticky i teoreticky v rámci své iniciativy Sounds Queer?

Anglické slovo queer se často používá jako označení množiny různých sexuálních menšin, tedy LGBTQI nebo nekonformních jedinců. Teprve od roku 1994 je queer kultura také oficiálním akademickým oborem, tzv. queer studies se zabývají diversitou v oblasti sexuální a genderové identity. Náš jazyk je z pohledu genderových identit poměrně svazující, a vzhledem k tomu, že Zosia se neidentifikují s žádným genderem, píšeme o nich, podobně jako o dalších nebinárních osobnostech, v třetí osobě množného čísla.

Třetí osoba množného čísla
Zosia se v současné době zabývají i popularizací hudebního vzdělávání v oblasti elektronické hudby. Osobně jsem se s ní setkala na jednom takovém workshopu, který jsme organizovaly společně s DJkou a organizátorkou platformy FEMDEX Therese Terror. Workshop byl tehdy určen pouze ženám a nebinárním osobám. „Ženy, queer a nebinární, a všichni, kdo zažívají útlak kvůli své rase, svému tělu, schopnostem nebo výši příjmu, toho mají hodně co říct, a měli bychom jim naslouchat. Nás osobně fakt nezajímá perspektiva bílých heterosexuálních mužů ze střední třídy, kteří neustále dostávají tolik prostoru, jako kdyby nám jen oni dokázali o tomto světě říct něco zajímavého,“ komentují Zosia svou motivaci dělat především takto pojaté workshopy. V rámci své iniciativy Sounds Queer? chtějí především pomoci své stále ještě v mnoha ohledech opomíjené komunitě, umožnit jí používat hudební nástroje, vyjadřovat tak své emoce hudbou (která může být velmi silným nástrojem, když se pokoušíme o nějakou změnu) a okupovat veřejný prostor, třeba v klubu na pódiu.

Aby mohli plně rozvíjet svůj umělecký i badatelský záměr, přestěhovali se Zosia z rodného Polska do Vídně, kde v současné době studují doktorát na vídeňské Akademii výtvarných umění. „Tady mě poprvé někdo z uměleckého hlediska bral vážně a tomu, co děláme, říkal umění. Až ve Vídni se nám podařilo začít si hudbou i něco vydělávat, i když ta nejistota nám někdy způsobuje úzkost. Ale mile nás překvapilo, jak je místní hudební scéna otevřená. Máme už mnoho skvělých zvídavých přátel, kteří nás podporují a skutečně je zajímá, co děláme. Tímto chci pozdravit kolektivy Vinylograph a Transformer Crew.“ Co se týče umění, vystupují Zosia pod pseudonymem Mala Herba, zpívají a produkují veškerou hudbu, která spojuje tvrdou elektronickou taneční hudbu se slovanskou lidovou tradicí.

„Proces hudební tvorby a zpívání vnímáme i jako způsob získávání znalostí, tedy i znalostí o queer životě.“ A ve své teoretické práci se Zosia zabývají právě queer teorií a queer metodologií. Noří se do výzkumu hudebních technologií, ale také do etnomuzikologických archivů, a pátrají po tom, jak to zní, když je někdo queer, jak to ovlivňuje naše těla a celou komunitu. „Všechno, co umíme s hudebními technologiemi, jsme se naučili sami z YouTube. Naše vokální techniky ovlivnilo studium u skvělé umělkyně Emmy Bonnici.“ Pokud byste i vy rádi nějak začali a zatím jste nenarazili na nikoho, kdo by měl pochopení pro vaše tvůrčí přístupy nebo způsoby, jakými se identifikujete, možná by vás mohli inspirovat právě Zosia alias Mala Herba. Ve čtvrtek 9. srpna přijedou do Prahy a v rámci týdne Prague Pride budou mít workshop ve ZVUKu a den na to vystoupí na klubové akci věnované lesbické komunitě s názvem Bobr. ∞


text: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

Sedmnáctého května oslavujeme Mezinárodní den boje proti homofobii a transfobii (IDAHOT), jenž má v České republice teprve desetiletou tradici. Jaká je vlastně současná situace u nás? A co znamená ta záplava nových slov proudících k nám ze zahraničí?

Ač se dnešní porevoluční doba tváří uvolněně a otevřeně, naše společnost detabuizuje témata, spjatá se sexualitou a sexuální identitou, velmi pomalu a bolestivě. Za téměř třicet let jsme se dopracovali od většinového útlaku k částečnému akceptování osob, jež jsou stále vnímány jako menšina. Osobně se domnívám, že jádrem problému je samotné akceptování existence menšin, neboť vznikají vlivem stigmatizace. Dokud budeme ostatní škatulkovat, nikdy je nepřijmeme jako rovnocenné bytosti. Samozřejmě se nabízí argument, že řazení lidí do různých skupin nevylučuje jejich respektování a napomáhá zorientování se ve společnosti, ale je důležité si uvědomit, že zároveň nepodporuje individualitu jednotlivce a vytváří předsudky. Uměle vytvořené domněnky v kombinaci se strachem z neznámého pak mohou vyústit až v diskriminaci, urážky, útlak a v nejhorším případě i fyzické násilí.

Správnou otázkou je, co můžeme my sami udělat pro pozitivní změnu. Odpověď je jednoduchá: Začít u sebe samotného; zjistit si více informací o věcech, kterým ne zcela rozumíme, nesoudit a neodsuzovat, být více empatičtí při tvorbě svých názorů, neřešit gender či sexuální orientaci na základě fyzického vzhledu. Zní to jako klišé? Pro transgender osoby zní například jako klišé, že jsou „narozeni ve špatném těle“ a „jejich problém se rozplyne po tělesné změně pohlaví“. Rozhodně nastal čas zničit největší mýtus – vnímat tyto osoby jako nemocné.

Počátky trans aktivismu v Čechách

Damián Machaj (* 1986) je jedním ze zakladatelů Trans*parent − první neziskové organizace usilující o dosažení sociální spravedlnosti, prosazování práv a pozitivních společenských změn ve prospěch trans žen, trans mužů a genderqueer osob v České republice. Vystudoval Centrum audiovizuálních studií na FAMU, řadu let se podílí na filmovém queer festivalu Mezipatra, v současné době pracuje pro Český rozhlas jako multimediální producent.

Mohl byste nám krátce organizaci Trans*parent představit?
Trans*parent vznikl v lednu 2015. Nám, kteří jsme se do toho pustili, chybělo komunitní prostředí pro trans lidi. Místo, kde bychom se mohli setkávat, řešit radosti a starosti každodenního života, případně poznat jiné lidi, kteří prožívají něco podobného jako my. Shodou okolností to bylo období, kdy se o trans tématu začínalo stále více mluvit i u nás. Postupem času jsme zjistili, že takto specifická komunitní podpora je jen jedna z věcí, které u nás chybějí.

Rozjelo se to docela rychle, dnes máme přes dvacet členek a členů a čtyři takové pomyslné sekce: podpora, osvěta, PR a komunikace s médii, právní otázky, legislativa a fundraising. Naším hlavním cílem je prosazování pozitivních společenských změn ve prospěch trans lidí. I když jsme si za poslední dva roky prošli kus cesty, stále žijeme v zemi, v níž jsou trans lidi diskriminováni a panují o nich různé nepříjemné předsudky. Ani samotná úřední změna pohlaví není jednoduchý proces. (Pozn. redakce: V České republice je podmínkou pro úřední změnu pohlaví sterilizace.)

Co je cílem vašich workshopů? Jak probíhají?
Trans*parent organizuje mnoho akcí pro veřejnost a sešlosti pro místní trans komunitu. Poslední půl rok pořádáme tréninky trans sensitivity a workshopy pro různé organizace. Pravidelně také organizujeme podpůrné skupiny, které jsou otevřené pro všechny lidi hledající odpovědi na otázky spojené se svou genderovou identitou. Například tápou-li a neumějí se přesně zařadit, nebo dokážou pojmenovat, jakým směrem by se chtěli vydat, ale nevědí, kudy dál. Skupiny jsou svépomocné a probíhají bez psychologů, psychiatrů nebo sexuologů – právě ten medicínský rámec, který častokrát stojí na začátku přechodu, mnoho lidí od hledání vlastní identity odrazuje. Setkání probíhají dvakrát do měsíce a jsou zdarma. Pravidelně také pořádáme pohybové a kreativní workshopy pro queer mládež a skupinky pro trans děti a jejich rodiče.

Jak vás mohou lidé podpořit ?
Trans*parent je organizace, která funguje na dobré vůli a dobrovolnické práci. Takže jeden způsob je určitě aktivně se podílet na našich aktivitách a přiložit ruku k dílu. Momentálně se pilně snažíme získat finance na základní fungování pro nejbližší období, protože jsme se rozrostli do takových rozměrů, že to bez finanční podpory nebudeme schopni v tomto tempu dále udržet. Takže druhý velmi efektivní způsob podpory je také například koupě našich propagačních materiálů, jako jsou tašky, nálepky a trička. Samozřejmě můžete poslat i finanční dar, instrukce jsou na našem webu.

Co máte plánu v nejbližší době?
Momentálně chystáme kampaň k Mezinárodnímu dni proti homofobii a transfobii (IDAHOT), který je 17. května. Mimo to budeme určitě i letos participovat na programu Prague Pride. Sledujte náš web a Facebook, kde můžete najít všechny aktuální akce. ∞

Nebojíme se odlišit

Therese Rosier (* 1989) je pražskou burleskní tanečnicí, výtvarnicí a modelkou. Spolu s Angelinou Angelic před rokem založily projekt Ouch on the Couch, jenž obsahově odkazuje k původnímu satirickému pojetí burlesky a navíc do svých řad přibírá i mužské performery na pravidelné akce Drag Touch.

Máš letité zkušenosti s vystupováním v různých burleskních souborech. Zajímá mě, jestli mezi nimi vnímáš nějaké rozdíly. Liší se vaše akce například od pravidelných pátečních večerů v Royal Theatre?
Je to jiné než vystupovat v Prague Burlesque, protože celé pojetí večera je čistě na nás. Dáváme do toho hodně vtipu, snažíme se tam zakomponovat i původní satiru, která se v Čechách z burlesky hodně vytrácí, protože je vše bráno příliš vážně, a jde především o přehlídku glamu a dokonalosti. Což samozřejmě není nic špatného, ale my se snažíme nebrat smrtelně vážně, děláme si ze sebe srandu, pracujeme s groteskou a humorem. Snažíme se i více zapojit diváky, takže naše vystoupení jsou hodně o kontaktu a souznění mezi performery a publikem. Ouch on the Couch děláme jednou měsíčně a pokaždé je to jiné, vždy jiné téma, jiní účinkující. Do budoucna chceme pokračovat, držet se toho a docílit větší a pompéznější show. Rozhodně to bude velká dřina, ale už teď vnímáme velké pokroky. Původně jsme vystupovali pro pár přátel, teď už si můžeme zvát zahraniční hosty a máme stálé angažmá v Krakově.

Jednou za půl roku pořádáte i speciální edici Drag Touch, která dává prostor boylesque. Je to skvělý, protože v tradičních souborech muži nemají často příležitost vystupovat a vy jim tu šanci dáváte. Řekni nám k tomu více.

Bojujeme proti puritánství, s nadsázkou a vtipem. Podporuji LGBTQ komunitu, mám v ní mnoho přátel, sdílejících stejné zájmy. Přijde mi přirozené je na naši akci přizvat a zároveň trochu rozčeřit vody tímto tématem.

Poslední akce se konala nedávno a tentokrát jsme naší sestavu Chlorophyll von Needle (Dominik) a Hayley the Strange (Daniel) doplnily o zahraničního performera. Tím byl Gasiu − velký bojovník za gay práva v Polsku,za což si zaslouží veliký respekt, protože tam to rozhodně není procházka růžovým sadem.

Lišila se nějak výrazně jednotlivá představení?
Ano, snažíme se to mít pestré. Líbí se mi diverzita, každý z performerů je velmi osobitý. Například Dominik má čistě burleskní představení, plné glamu a lehké smyslnosti. Tento rok se dostal i na Prague Burlesque Festival, což je největší respektovaná mezinárodní burleskní akce v ČR. To je dle mého pro něj a českou drag komunitu obrovský úspěch. Daniel vystupuje s typickou drag show s lipsync, kde působí hodně vyzývavě a odvážně. Gasiu je prostě queer tornádo. Oproti našim performerům, kteří jsou spíše feminní, je hodně maskulinní. Gasiu je nádherný, vymakaný, svalnatý chlap, který se nebojí ve svých vystoupeních kombinovat například živé rapování s pobíháním po pódiu v boxerkách, na podpatcích, ve kterých by si 50% ženských, co znám, zlámala nohy.

Co si myslíš o společenském předsudku, že travesti show je zábavou pro LGBTQ komunitu?
Tihle kluci jsou všichni gayové, tak jako většina drag performerů, ale rozhodně to nemusí být podmínkou. Rozhodně se nejedná o škatulku pouze pro gaye. Jsou i performeři, kteří jsou hetero, v běžném každodenním životě vypadají k nerozeznání od obyčejných mužů, mají manželky, děti a spokojený rodinný život. Drag mají jen jako koníček a masku, takovým je například Sheila Wolf z Berlína.

Možná pro lidi mimo naši sociální bublinu bude složité se ve všech těch pojmech zorientovat. Buď tak hodná a pokus se pojmy vysvětlit.
Drag queens jsou většinou gayové, kteří vystupují v ženských kostýmech v rámci pobavení obecenstva. Někteří se do ženského vzezření stylizují i v soukromém životě. Stejně jako jsou drag queens, jsou i drag kings − ženské performerky, převlíkající se za muže, nejraději mám Lou Henry Hoover, to je prostě vládnoucí king!

Crossdressers jsou naopak hetero muži, oblékající se do dámských šatů, to většinou dělají pouze soukromě. Crossdresser se převlíká, aby dosáhl dočasné identifikace s opačným pohlavím.

Transvestitismus je s tím často zaměňován, ale důvod oblékání ženských šatů tu souvisí s fetišem a dosažením sexuálního vzrušení. Praktikování je v tomto případě převážně soukromé, proto je dobré při používání toho výrazu dát pozor na záměnu významu.

Travesti je umělecké vystoupení a show v ženských kostýmech po pobavení publika, vše se zde zveličuje a přehání do extrému. Často shows působí až parodicky a komicky. Travesti show je v podstatě to samé jako drag show, jediný rozdíl v tom vidím takový, že u nás je vyloženě travesti opravdu parodická a komická show, drag je ale více na úrovni a spojený s jemností burlesky.

Impersonator je show, při které se performer stylizuje do konkrétní osobnosti. Je to buď formou parodie, či naopak projev obdivu. Často se napodobují charaktery reálných zpěvaček, či hereček apod. Samozřejmě se nedá vše tak snadno zaškatulkovat a rozhodně zde nejsou jen tyto skupiny, ke kterým se lze hlásit. Vše je hodně rozvětvené a často obtížně identifikovatelné. ∞

Problematika LGBT komunity se s přibývajícími léty stává více diskutovanou, respektovanou, přijímanou a tím méně problematickou. Postupně proniká do masové kultury a dává vzniknout samostatnému kinematografickému žánru – queer filmu.

S blížícím se koncem roku 2016 nastává ideální období pro rekapitulaci a vyhodnocení všech událostí a počinů nashromážděných za uplynulých jedenáct měsíců. I na poli queer kinematografie vznikla řada snímků, které si zaslouží pozornost širšího publika.

Za jeden z nejpozoruhodnějších považuji režisérský debut „Zdaleka“ Lorenza Vigase Castesa, který získal ocenění za nejlepší latinsko-americký film na festivalu v Benátkách a nyní běží v českých kinech. Důsledně distancovaným pohledem mapuje vztah dvou mužů a stává se jakousi metaforou politické situace ve Venezuele. Dobře situované drama s minimem dialogů, bez hudebních podkresů a zbytečné popisnosti podtrhuje výborný herecký výkon Alfreda Castra. „Zdaleka“ je plný chladu, pasivního násilí a ve finále zasadí divákovi šokující ránu.

Nedávno byl v kinech uveden také již šestý film sedmadvacetiletého Xaviera Dolana „Je to jen konec světa“, který vychází ze stejnojmenné divadelní hry Jean-Lucy Lagarce. Vzhledem k velikosti Dolanova talentu jsem nebyla jediná, kdo do kinosálu přicházel s nadměrným očekáváním a odcházel s poněkud rozpačitými pocity. Přes veškeré estetické záběry, jež jsou u něj standardem, slavné herecké obsazení a silný příběh, je snímek příliš hysterický a působí přehnaně. Rozhodně stojí za vidění, ale nepatří k nejlepším, které může autor nabídnout.

Představte si cokoli
Letos vznikla v USA řada dokumentů s problematikou transgenderu u dětí. Jde o emotivně silné výpovědi rodinných příslušníků, kteří otevřeně mluví o tom, jak surově je zacházeno s jejich dítětem ve společnosti a zejména na prvním stupni základní školy ze stran dětí i učitelů. Inspirací pro rodiče, kteří se nacházejí v podobných situacích, mohou být krátkometrážní dokumenty „Krásný a důstojný“ režisérů Jeffa Petryho a Nathana Drillota, „Kluk v růžovém“ od Erica Rockeye nebo jeden celovečerní „Holkou odmalička“ od Erica Juhola. Přes těžkost tématu jistě oceníte velmi pozitivní přístup rodičů a optimistický charakter všech tří dokumentů, jež přicházejí s různými řešeními. V Irsku vznikl dokument „Irská královna“, mapující životní cestu Roryho O’Neilla, známého spíše jako charismatickou a vtipnou drag queen Panti Bliss. Režisér Conor Horgan vypráví, jak se z maloměstského kluka stala národní umělkyně vyjadřující se k homofobii, životě s HIV, feminitě, sexu i právu vzít si toho, koho milujete, bez ohledu na gender.

Současně vzniklo i množství hraných filmů, v nichž dominují dospívající dívky, pocházející z muslimských rodin, jejichž cesta k sebe prosazení je ztížena očekáváním, že budou pokračovat v rodinné tradici. Jedním z nich je „Nasser“ nizozemské režisérky Melissy Martens o třináctileté Nasser, jež se identifikuje jako chlapec, ale její matka pod tlakem kritiky ze strany svých kamarádek dceru nutí, aby se oblékala a chovala jako děvče. Vše pomalu spěje k tomu, že hlavní hrdinka uteče z domova, ostříhá si vlasy a potuluje se s partou kluků. Snímek „Raniya“ dánské režisérky Sidsel Møller Johnsen se podprahově k islámu vyjadřuje v dialozích dvou sester, jež z dálného Východu emigrovaly, z nichž jedna nedokáže přijmout lesbickou orientaci druhé. Zároveň také poukazuje na stereotypy, se kterými jsou v Evropě vnímány. Jde o velmi estetickou moderní romanci, otvírající další téma četně se letos vyskytující v queer filmech − seznamovací aplikace. Ty jsou ústředním tématem francouzského „Herculaneum“ režiséra Arthura Cahna, ztvárňujícího i jednu z hlavních rolí. Velmi přirozený a nenucený snímek reflektuje současný trend seznamovacích mobilních aplikací. Ty většinou slouží pouze k jednorázovým schůzkám sexuálního charakteru. Snímek nezaujímá žádné moralizující stanovisko, ale pokládá otázku, do jaké míry je pro nás přirozené, když se po vydařené schůzce vlastně nehodí domlouvat se na další.

Že tyto aplikace přinášejí i rizika, je patrné v krátkometrážním hororu „Pyotr495“, odehrávajícím se v homofobním Rusku. Trashový film kanaďana Blakea Mawsona vypráví o machistickém nabíječi a jeho barbie družce, kteří přes aplikaci lákají k sobě domu mladé gaye, aby jim připravili kruté potrestání. Avšak hlavní hrdina tohoto snímku, lapen do jejich spárů, se promění ve vlkodlačí monstrum a dopřeje jim bolestivou smrt. Ano, ani o snímky pokleslého žánru nebyla letos nouze. Ať už jde o kýčovitou podívanou „Noc v Tokoriki“ rumunského režiséra Roxana Stroea, lesbické sci-fi „Akcelerátor“ od Jamie Alain, animovaný barbie příběh Kai Stänicke „B.“ s krvavým koncem či béčkový lesbický horor o vražedkyni přezdívané Křoviňák „Zabiják z buše“ od Meaghan Palmer, je až pozoruhodné, jaké rozmanitosti se queer kinematografie těší. ∞

Poslední dva roky měli diváci HBO (a – co si budeme nalhávat – uživatelé internetu) možnost sledovat seriál „Hledání“. Čísla sledovanosti však televizní stanici nestačily, a tak seriál dostal stopku. Tvůrci se na fanoušky úplně nevykašlali – natočili poslední, téměř vymodlený, závěrečný díl formou filmu.

Třetí sérii by si seriál sice zasloužil, ale co naplat. Pětaosmdesátiminutovým filmem taky nešlápli vedle a cestu hlavního hrdiny Patricka a jeho přátel příjemně uzavřeli. Vezmu to popořadě. O čem je „Hledání“ – seriál? Komediální TV show se točí kolem partičky gay kamarádů a jejich hetero parťačky (nálepky jsou na nic, ale pro seznámení se s příběhem to považuji za důležité), kteří společně objevují nekonečné, mnohdy nové, možnosti mladého queer života a to na pozadí progresivní a sexuálně otevřené kultury San Francisca. Patricka, Augustína, Doma a Doris spojuje přátelství, ale jinak se každý z nich nachází v úplně jiném bodě života. A taky každý od života očekává něco jiného.

A film? Televizní snímek posouvá diváky o několik měsíců dále a hlavní postavy se snaží uzavřít svoje hledání – chtějí si definitivně udělat jasno v tom, o co vlastně v životě stojí, usilují a co chtějí. Znát seriálovou podobu „Hledání“ je pro diváka jasná výhoda, má k hlavním postavám utvořený vztah a dokáže se v ději lépe orientovat, chápe více příčinné souvislosti. Pro neznalce seriálu může být snímek příjemný na deštivé odpoledne, ale víc bohužel asi nezíská.

Kdo jsou tvůrci?
Filmovou podobu „Hledání“ režíroval Andrew Haigh, který měl také hlavní slovo na natáčení seriálu. Nově pracoval i na scénáři a to s kolegou ze seriálové tvorby Michaelem Lannanem, pro kterého bylo „Hledání“ první vstup do scénáristické tvorby televizních pořadů. Naopak Haigh už zkušenosti stihl posbírat i před „Lookingem“. Během studentských let se stal pomocnou rukou střihačů hollywoodských velkofilmů jako „Gladiátor“ či „Černý jestřáb sestřelen“. První celovečerní film režiséra „Greek Pete“ zachycoval rok prostituta v Londýně a diváci jej mohli zhlédnout poprvé před sedmi lety. Skutečný průlom však nastal o dva roky později, v roce 2011, s nezávislým komorním snímkem „Víkend“. Trhák festivalů získal cenu i na českých Mezipatrech, konkrétně Cenu diváků.

Kultem se „Hledání“ nestalo
HBO se chlubí tím, že klíčová slova pro filmové zpracování jsou následující: naturalismus a humor. A dávám jim za pravdu. Sám hlavní scenárista prozradil, že seriál (nebojte, i film) je ztvárněn tak realisticky, protože sedm z devíti scénáristů jsou gayové. V chytrých a především reálných dialozích se tak může najít takřka každý, především pak ti, které už několik vtahů potrápilo. Hlavně díky uvěřitelným příběhům ona nálepka „sanfranciského“ či „teplého“ „Sexu ve městě“ není příliš funkční, i když je často omílaná.

„Looking“ je hlavně konverzačka a jako seriál měl všechny předpoklady k tomu stát se nástupcem kultovního seriálu z přelomu tisíciletí „Queer as Folk“ (americko-kanadská verze). Proč se tomu tak nestalo, si netroufám odhadnout, snad bylo „Hledání“ až příliš reálné.

Manželství je pro buzny
Víc než o převratný či přehnaně nápaditý film se jedná o důstojnou tečku za povedeným homo seriálem. Některými trochu zatracovaný kvůli předvídatelnosti závěru, přílišnému happyendu (i když jak pro koho… ), stále nerozhodnému Patricku či nadměrné zkratkovitosti. Za mě však palec nahoru. Scénáristé a celý tým se vzhledem k dané situaci a stopce ze strany televize poprali s úkolem dobře a z boje vyšli jako vítězové. Vzniklo příjemně zpracované drama, které rozesměje, dojme i naštve.

A jaký je největší posun mezi dějovou linkou seriálu a filmu? V době natáčení snímku již bylo možné ve všech 50 státech USA uzavřít legální homosexuální sňatek. A tak i za sebe doufám, že jednou budeme moci také u nás říci, stejně jako prohlásila fag-hag Doris: „Manželství je leda tak pro buzny.“ ∞


Hledání (Looking: The Movie)
režie Andrew Haigh
USA, 2016, 85 min.

Když řeknete slovo queer mimo komunitu, setkáváte se s nepochopením?
V ČR určitě. Ale ani v komunitě neznám mnoho lidí, kteří by slovo queer používali, nebo se označovali queer. Ono to ani s tou queer teorií není tak jednoduché.

Vidíte posun vnímání LGBT (lesbian, gay, bisexual, transgender – pozn. autora) komunity v médiích a českou veřejností v posledních deseti nebo pěti letech?
Posun tu je určitě. Alespoň v médiích. Přibylo seriálů s gay (myslím tím i lesbickými) postavami. I některé české komerční televize se zabývají tématy téhle komunity – například v seriálu Ulice. Tam ale byly zobrazeny stereotypně, gay je kadeřník, lesba vegetariánka. Až letos se objevila postava gay muže, který se s heterosexuální ženou snaží zplodit dítě.

Také se vyoutovali některé celebrity a bulvární deníky se o ně zajímají. Ve společnosti je to vidět zejména u mladší generace. Lidé jsou tolerantnější, zajímají se, mladí gayové a lesby se čím dál tím častěji vyoutovávají v mladším věku. Tím přispívají k lepšímu seznámení většiny s menšinou a k menší homofobii. Mluví se i o českých firmách, které chtějí cílit na gay zákazníky. Všechno se pořád mění, podle mého k lepšímu.

Vyvíjí se LGBT komunita poměrně snadno definovatelným směrem nebo vás dohromady spojuje jen menšinově vyhraněná sexuální orientace?
Někteří aktivisté vlastně řeší otázku, jestli existuje nějaká komunita v Česku. Myslím, že všichni jsme poměrně individuální. Samozřejmě se potkáváme na akcích pro homosexuály, ale nemám pocit, že bychom se nějak společně vyvíjeli, za něco bojovali, chtěli se někam dostat, jako jedna velká homorodina.

Q se nazývá alternativním průvodcem, co to znamená “alternativní” v LGBT komunitě nebo v queer kultuře?
Zrovna tuhle jsem narazila na to, že existuje komerční queer a opak je tedy alternativní. Komerční queer jsou celebrity, drby o nich, styl… Q magazín odhaluje ta témata, o kterých třeba ani gay komunita nechce moc mluvit, nebo jsou už opravdu na hraně nějakých „úchylárniček“. Gayové a lesby chtějí vlastně žít ten heterosexuální sen: mít manžela nebo manželku, dům, auto, letní a zimní dovolenou, časem možná děti, a tak dále. Takže je to jako hetero alternativa, jen jsou ti lidé homosexuální nebo jinak orientovaní, a to nejen homo.

Takže nelze hovořit o queer jako o samostatné (sub)kultuře?
Nevím, jak je to jinde ve světě, ale nemyslím, že by u nás existovala nějaká queer subkultura. Někteří o sobě raději říkají, že jsou queer, než třeba jen lesba. Mají pocit, že to queer jim dává větší prostor, že lesba je malý šuplík. Já myslím, že se to moc řeší. Pojem queer vlastně nemá jasnou definici, tak je těžké hledat, co už je queer. Queer můžeme nějakým způsobem dělit na komerční a alternativní, z čehož vyplývá, že nebude existovat žádná celistvá queer množina lidí. Ale to by se asi chtělo zeptat někoho, kdo se queer problematikou zabývá. Nějakou alternativní queer aktivistku z gender studies.

Jaké máte plány do budoucna – nejen s Q magazínem, ale obecně?
Větší plány mám teď určitě s pořadem Gate – brána do světa gayů a leseb na Expresradiu 90,3 FM, který je každou neděli. Střídáme se tam s Pepou Kudrnou. Ten pořad si připravujeme sami a je spíš komerčně queer, se mnou někdy dost ulítlý (směje se). Hodně obecně plánuji ten „hetero život“, žena, děti, dobrá práce, cestování. A nechat se tetovat, taky chci do kurzu vaření a naučit se střílet a vyhrát balík peněz na dostizích. Normálka.

Na jaké kulturní akce byste veřejnost pozvala?
V květnu proběhne lesbický festival eLnadruhou, tam budou zajímavé přednášky pro školy i veřejnost, například o homosexualitě během 2. světové války a socialismu. Během léta by všichni měli bez ohledu na orientaci zajet na nějakou gay pride. Protože gayové se umí bavit. Blízko je Berlín, to je myslím 26. června, a bude i první pražská Prague Pride mezi 10.–14. srpnem. Pokud by někdo chtěl třeba jen zajít na party, nebo se stát členem nějakého spolku, stačí zajít do některé gay kavárny, třeba Q café a na info tabuli najde jistě nějakou inspiraci.