Jak dnes zobrazit město, které už není jen urbanistickým celkem, ale zároveň psychickou krajinou, datovou infrastrukturou i prostorem permanentního napětí?

A jak uchopit metropoli ve chvíli, kdy se její každodennost rozpadá do vrstev osobních projekcí, kolektivních afektů a neviditelných systémů, které formují naše pohyby, vztahy i způsoby vnímání? Mezinárodní výstavní projekt v New Yorku působícího lotyšského umělce Viktora Timofeeva a českého umělce Radka Brousila s názvem The Hammer Strikes the Bell, který spolu s kurátory Borisem Obndreičkou a Pavlem Kubesou připravili pro pražskou Galerii NoD, vstupuje právě do tohoto významového pole. Město se zde neukazuje jako stabilní kulisa, ale jako živý, mnohovrstevnatý organismus, v němž se střetává subjektivní zkušenost s logikou pozdně postmoderních infrastruktur.

Společný autorský projekt Brousila a Timofeeva je koncipován jako komplexní výstavní situace, v níž se obrazy, kresby a prostorová site-specific instalace propojují do scénického celku. Výstava reflektuje specifický chronotop metamoderní gigapole, tedy města, které je současně konkrétním místem i mentálním stavem, souborem materiálních struktur i polem imaginace. Autory zajímá spletitý obraz budov, lidí, technologií a kolektivní psychiky, jež vzniká na strukturách dnešních metropolí.

Výstava tak nestaví na pouhém dialogu dvou médií nebo dvou autorských rukopisů. Důležitější je samotná povaha jejich setkání: Brousil i Timofeev dlouhodobě rozvíjejí citlivost vůči tomu, co zůstává pod povrchem viditelného světa, ať už jde o mocenské režimy, infrastruktury, kulturní kódy, nebo nevyslovené modely identity. The Hammer Strikes the Bell z této perspektivy proměňuje galerijní prostor v situaci, kde se město stává nejen tématem, ale i metodou. Divák nevstupuje do uzavřeného vyprávění, nýbrž do proměnlivé scenérie, v níž se mohou odehrávat nejrůznější individuální i kolektivní dramata.

Viktor Timofeev (* 1984), jehož působení zřetelně přesahuje rámec regionu střední a východní Evropy, je mezinárodně etablovaný umělec žijící a tvořící v New Yorku, jehož interdisciplinární praxe propojuje kresbu, malbu, video, zvuk, software i experimentální hry do komplexních environmentů na pomezí autofikce, worldbuildingu a systémového myšlení. V roce 2025 představil svou dosud nejrozsáhlejší muzejní výstavu Other Passengers v Lotyšském národním muzeu umění v Rize, vystavoval v Hessel Museum of Art v New Yorku, centru Bozar v Bruselu či NG v Praze.

Radek Brousil (* 1980) do tohoto dialogu vstupuje jako autor, který dlouhodobě promýšlí vztah obrazu, materiálu a společenské reality. Ve svém post-fotografickém uvažování kombinuje fotografii s textilem, objektem, videem, instalací i malbou a soustavně se věnuje společenskopolitickým a environmentálním tématům, postkoloniálním tendencím i otázce „nové citlivosti“. Jeho práce vyrůstá z kritického vztahu ke standardizovaným interpretacím pozdního kapitalismu, antropocénu i globálních mocenských vazeb a stále výrazněji se obrací také k politice času. Brousil patří k výrazným osobnostem české scény se silnou mezinárodní zkušeností, což potvrzují jeho projekty v Londýně, Bruselu, Budapešti, Tokiu i dalších institucích.

text: Pavel Kubesa

Radek Brousil & Viktor Timofeev
The Hammer Strikes the Bell
Galerie NoD (Dlouhá 33, Praha 1)
16. 4. – 10. 5.
vernisáž výstavy st 15. 4. 18:00

Přestože ve své vizuální tvorbě vychází Radek Brousil formálně i obsahově z média fotografie, nepojímá takový prostředek neměnně. Zejména v posledním období nastává u umělce zřetelné začlenění soustředěné práce s instalací a objektem, ale také širšího pole tvůrčích námětů směrem k společenským a kulturním problematikám.

Pro nesporně nadaného a mnohostranného umělce Radka Brousila (aktivně se věnujícího rovněž hudbě) byla po poměrně dlouhou dobu fotografie čímsi vskutku stěžejním. Pomineme-li vytříbenou řemeslnou úroveň jeho fotografické produkce a její převážně studiový charakter, vyvstává nám rovněž intenzivní reflexe samotného fotografování. Podobně jako v českém prostředí např. Hynek Alt nebo Alexandra Vajd tak notnou část svého analytického pohledu směřoval zprvu dovnitř, do vnitřního světa média.

Modrá luna v ateliéru
Brousil ve svém starším díle opakovaně prozkoumává charakteristiku fotografické činnosti. Námětem mu tak často je samotný materiál, s nímž při své práci dlouhodobě přichází do styku. Příznačné jsou v tomto ohledu především série Untitled a Studio Works. Ty obracejí pozornost směrem do fotografického studia a spočívají v portrétování a jistém estetizování atributů, které jsou umělcem užívány. Brousil uvádí své neživé společníky do rozmanitých kontextů a kombinací, jako když fotografickou odrazku opatřuje krytem syté, „yveskleinovské“ modři a umísťuje na dva stativy tak, že budí dojem jakéhosi zvláštního měsíce. Svou výpravu do hlubin fotostudia pak rozvádí o další portrét, který zobrazuje celou zmíněnou scénu z odstupu – čímž odhaluje rovněž například stativ, ze kterého byla původní konstelace zachycena, a ještě více obnažuje technologické pozadí fotografické tvorby. Z nezbytných, leč skrytých pomůcek se v Brousilových sériích stávají ústřední hrdinové umělcových děl, přičemž všechny snímky vykazují charakter precizně vyvážených, studiových, až reklamních fotografií navozujících atmosféru jisté aury.

Od skrytého náčiní ke skrytému rasismu
Pomyslným předělem v Brousilově díle budiž cenou Oskara Čepána oceněné dílo The Ultimate Norm. Jakkoli Brousil i v tomto případě vychází z fotografie, dostává se jejím prostřednictvím k široce uplatnitelnému společenskému tématu, kterým je rasismus. Umělcův přístup k problematice však není nijak prvoplánový či omílaný, nýbrž pramení z vnitřní perspektivy fotografického média a všímá si velice zajímavé skutečnosti. Tou je fakt, že firma Kodak jakožto jeden z ústředních výrobců fotografického materiálu až do devadesátých let vůbec nevyráběla filmy, na které by se dala uspokojivě zachytit tmavší barva kůže. Brousil tak například prostřednictvím třináctidílné variace na fotografické snímání černošské pokožky třímající jasně bílou rekvizitu za použití různých expozičních parametrů poukazuje na společenskou a kulturní podmíněnost technologických aspektů fotografického média.

Téma skrytého rasismu ve vztahu k fotografii potom Brousil rozvíjí i v dalších expozicích. Dráždivou hříčku se zobrazováním obsahuje Černobílá fotografie, ve které autora zaujaly výtvory českého etnologa a sochaře F. V. Foita. Ten během svého dlouholetého pobytu v Africe zpodobňoval místní obyvatele, jelikož však jeho zobrazení byla zhotovena ze sádry, měla trochu paradoxně bílou barvu. Brousil Foitovy sochy snímal a vyvolával způsobem, aby negativ co nejvíce přiblížil skutečné barvě domorodých afrických obyvatel.

Bluescreen pro Brokoffa a otroci předsudků
Souhrnnou studií na téma fotografie a rasismu je potom Černá a bílá ve fotografii, jež shrnuje autorův zájem o problematiku. Výstupy jsou zde rozšířeny zejména o zkoumání barokních soch Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa. Proslulý český sochař tesal do kamene zpodobnění exotických Maurů na tzv. Královské cestě, tematicky vedoucí poblíž Coloredo-Mansfeldského paláce, ve kterém samotná Brousilova výstava probíhala. Brousil detailní snímky Brokoffových skulptur instaloval vytištěné na polystyrenových objektech, jež v různých vzdálenostech „plují“ před studiovým pozadím určeným ke klíčování – tzv. bluescreenem. Tímto postupem Brousil poukázal na možnost dosadit na pozadí Brokoffovy reflexe exotického kmene rozmanité kulisy a zvýraznil tak určitou nadčasovost problematiky přijímání Afričanů v Evropě.

Brousilova výstava pokračuje další společensko-kritickou narážkou nesoucí opět podobu fotografické série s proměnlivými parametry. Předmětem byla umělcovi tentokrát busta mladého otroka od portugalského sochaře Antónia Soares dos Reis. Námět odkazuje ke kořenům evropského kolonialismu, které sahají právě na nejzápadnější výspu kontinentu, kde byl ve městě Lagos otevřen první trh s africkými otroky. „Portugalská“ část celého souboru je ještě doplněna o fotografii, na níž je seskupením zrcadel zmnožená malba malíře z 18. století Joaquima Leonarda da Rochy. Ta zachycuje mladého afrického chlapce postiženého poruchou vitiligo projevující se ztrátou kožního pigmentu, přičemž se Brousil užitím svého symbolického zrcadlového labyrintu dostává právě do „hloubky“ zobrazování odlišných charakterů pokožky.

Z fotoateliéru směrem ven a stále dál
Radek Brousil se ve svém (již teď velmi výrazném) díle nepřetržitě posouvá a snaží se čelit novým výzvám. Poté, co vycizeloval své fotografické řemeslo a zkoumal jeho rozmanité vnitřní atributy, obrátil svůj precizně zaostřený objektiv směrem ke společenským a kulturním přesahům, aby souběžně s tím začal vystupovat z dvourozměrné podstaty fotografie a rozšiřovat ji o prvky objektu a prostorové instalace. Vzhledem ke stále poměrně nízkému věku (ročník 1980) bude zcela jistě vývoj tohoto umělce ještě mimořádně zajímavé sledovat. ∞