První by těžce zraněn v bitvě u Slavkova
druhý byl otráven před bitvou u Waterloo
třetí uhynul předčasně nešťastnou náhodou
čtvrtý byl pohřben na Svaté Heleně

Císař Napoleon měl čtyři zrcadla

***

Vídeňský řízek
musí být jako plachta voru
který trosečníka přenese přes osmou vlnu tu největší
po čtyřech letech zdravého odříkání
na nepatrném ostrově

Vídeňský řízek
musí být telecí

ze sbírky Básně na děrné štítky
(Nakladatelství Odeon, 2022)

Olomouc beze sporu představuje nevídanou líheň poezie, ze které pochází i Radek Malý – nejen básník, ale také překladatel, autor knížek pro děti a vysokoškolský pedagog. Jeho básně patří mezi ty, které prosluní i ten nejtmavší kout v místnosti, ať je třeba zimní šero, nebo právě řádí pandemie. O této dovednosti svědčí jedna z jeho nejnovějších sbírek Básně na děrné štítky, jež vznikla právě v období lockdownu.

Zaznamenávat verše do počítače je nuda, alespoň pro Radka Malého, který Básně na děrné štítky raději napsal na psacím stroji na tenké kartonové kartičky. A jak se uvádí v ediční poznámce, právě děrná hlavice byla tím médiem, díky kterému vzniklo více než čtyři sta básní, z nichž sbírka tím pádem obsahuje jen malý vzorek. Ovšem to nic nemění na jeho poutavosti a pro Malého typické hry se slovy i významy. Že autor neseděl během koronaviru jen u stroje, ale také trávil čas na zahradě, je více než znatelné. Často se totiž v básních snoubí biologie se slovními hříčkami a pestrou paletou metafor. Vše velmi nenápadně lemuje covidová stísněnost, na kterou však Malý reaguje humorně a rozhodně se v ní neutápí. Naopak, lockdown se topí v jeho verších. Například v básni Ještě je to mezi nimi (str. 42) píše: „Ještě je to mezi nimi / krvavé mezistěny plné drobných oček / rozsypané jako perly do některých buněk /…// Už na to existovaly léky / ale prodávat se ještě nesměly“.

Zvířecí nebo lidská bytost?
Jak bylo lehce výše naznačeno, další společné pojítko všech básní představuje název, který vždy sestává z jejího prvního verše. Rovněž Malý coby autor literatury pro děti i dospělým rád pokládá v Básních na děrné štítky hádanky. Například v básni Uhodni zvíře: (str. 22) se ptá: „Uhodni zvíře: / žije v monogamních párech na vymezeném území/ avšak vazba mezi dvěma jedinci je poměrně slabá/ tráví jen málo času společnou činností /…// velkou spoustu času dává pozor na predátory /
nebo před nimi utíká/ ale jinak žere všechno, co se mu vejde do úst“. Právě lidská (ne)sounáležitost, která vyvstala v covidovém období jako podstatná otázka, se ve sbírce připomíná několikrát. Ve smyslu pomoci bližnímu svému o ní Malý píše v básni Co s lany, která byla vržena (str. 62): „Co s lany, která byla vržena / potřebným z jednoho tonoucího korábu / k druhému, rovněž tonoucímu?“.

Malý rovněž klade důraz na rodinná témata, ať už z partnerské, či mateřské perspektivy, při čemž nad tímto horizontem udržuje dostatečný nadhled. Vše ukotvuje do určité krajiny nebo místa, které však čtenáři přibližuje jen v náznaku. Například v básni Z pekárny představ se linula omamná vůně (str. 46) líčí: „Z pekárny představ se linula omamná vůně / přeci jen něčím jiná než ta z cukrárny vzpomínek / A právě proto, že to s námi matky myslí tak dobře / jsme téměř povinováni je neposlechnout“. Pro změnu v básni Přišel k nám kocourek (str. 13) se médiem k porozumění stává zvíře: „Přišel k nám kocourek / má tvoje jméno / a spoustu dalších jmen / má tvoji barvu / a velkou spoustu dalších barev / má touhu, abychom se usmířili“. Naopak komunikační kolize způsobená potřebou přítomnosti druhého se objevuje v To rendezvous probíhalo od začátku zvláštně (str. 58): „To rendezvous probíhalo od začátku zvláštně / ale jak jsem dlouho nikoho neměl, ztratil jsem přehled / a byl jsem rád, že můžu někam vypadnout /…// To samé, řekl jsem a pomyslel si/ že tohle nemůže dobře dopadnout“. Stejně tak glosuje „partnerské patálie“ v básni Bude se mazlit v teple (str. 59): „Budem se mazlit v teple / řekl on / Budeme se smažit v pekle / rozuměla“.

„Jsou věci, o kterých se nemluví / myslím, že patřím mezi ně“ píše Malý v básni Slyšnatka smavá: divný druh parazita (str. 24). Právě určitá tajemství, biologická lyrika a libování si ve slovních hříčkách činí z Básní na děrné štítky sbírku, o které by se nemělo jen psát, ale především by se měla číst. Malý tak pojal obludu jménem lockdown jako příležitost nasadit do olomoucké básnické zahrádky nevídaný a vskutku omamný druh květin – své verše vyťukané na psacím stroji.

Radek Malý: Básně na děrné štítky
Nakladatelství Odeon
Praha, 2022, 80 stran

Tichý mnich. Zhrdá nabídnutou židlí.
Stojí a mlčí, těká pohledem.
Venku si děti hrají se strašidly,
jak to my velcí dávno nesvedem.

Ale tak helou, naliju ti vína.
Nebude čistý, to už myslím víš.
Zůstala ve mně nevybouchlá mina.
Vítej a hledej. Ložnice či spíž?

Podzim byl suchý. Dešťů málo
a hřibů moc. My válku čekali.
Už byla v nás a tehdy se to stalo:
nelekli jsme se. Jen se dívali

jak někdo – něco – padá ze skály
a nekřičí a cesta úvozová
je plná listí. Můžeš se v něm schovat,
nebo jít. Až se vody vyvalí.

Úsvit: chvíle, kdy tokají tetřívkové
kdy na mufloní hlavu na úsovském zámku
padne o letním slunovratu
stín držáku na deštníky
z vypreparované sloní tlapy
kdy bdí jen pekaři a vrátní

Soumrak: ten druhý čas

Básně ze sbírek Malá tma a Všehomír
(Nakladatelství Host, 2015)

Minová pole plácků. Střelba zprava.
Nákupní zóny. Fronty v trafikách.
V zákopech kanclů dusí potu pach
a smyčky skvěle uvázaných kravat.

Jsou ještě světy, kde se slunce rodí
z moře a dlouhé jsou pak stíny lodí,
kde nepočítáš, kolik ti co hodí…

Jekoty sirén, tanky autobusů.
Jde o život. Žít zvykli jsme si. Z musu.
A kápo čas nás nutí do poklusu.


—

Opilej vítr hraje s nocí karty.
Ona se smála, on jí dal rty na rty.
Po řece plujou poplivaný chleby.
Řekněte, hvězdy, proč jste jako hřeby?

Cpeme se horem, vypouštíme dolem.
Jsme stroje na trus. Málo ctíme půst.
Kočička čísi prosmýkla se kolem
mých nohou, mých úst… úst, co chtějí srůst.

Veliký pátek. Bůh brečí před kostelem,
jak byl by první, komu umřel syn.
Moc světel. Vítr vráží do zdechlin.
Za nízkou zídkou hádá se duše s tělem.


—

Šílená doba. Vymknutá z vazů.
O hladu. Žízni. Napospas mrazu.
A přece štěstí na dně se krčí,
jen do něj strčit. Jenomže mlčí.

Hluboké studny. Hluboké lesy.
Hluboké oči. A tma v nich kdesi.
A přece světlo na dně se choulí.
Semknutá víčka, nepomohou-li.

Ghetta slov. Ploty. A zdi. A jámy.
Skoupená plátna. Zbyly jen rámy
z obrazů světa, který jsme žili.
Prší déšť. Padá. Na věky, chvíli.


Básně ze sbírek Malá tma a Všehomír (Nakladatelství Host, 2015)