Je tu dlouhá řada věcí, která by se v rámci české hudební infrastruktury mohla změnit, ale když slyším mladé americké umělce vyprávět o tom, jak malé šance a tvrdé podmínky mají oni, trochu se v kritice začínám krotit. Například na poli hudebních cen se u nás za posledních pár let změnilo dost, příležitostí zahrát si před skvělou zahraniční kapelou je tu taky celkem hodně a hlavně je tu stále ještě celkem dost opravdových hudebních klubů, kde mají celkem slušné vybavení a dokonce i zvukaře.

Pokud se ale chcete profesionalizovat a živit se hudbou, není to vůbec lehké. Navíc je tu také velmi málo profesionálů – manažerů a agentů, kteří by hudebníkům dokázali poradit. S hudební byznysem tu nemáme příliš zkušeností. A slovo pop v mnoha lidech evokuje něco odporného, vykalkulovaného nebo falešného. Některé kapely se možná právě proto popularity mohou bát, ale některé by rády dělaly hudbu na plný úvazek. Zdá se ale, že té „skutečné“ popularity na malé české scéně může dosáhnout jen omezený počet kapel. Nezbývá tedy nic jiného než pokusit se překročit hranice.

Pomoci by v tom kapelám mohla instituce, které se říká hudebně exportní kancelář. Něco takového funguje ve většině západních zemí. Státy totiž v zahraničí nemusí reprezentovat jen pivo nebo hokej, ale i jejich hudební scéna. U nás zatím nic takového není. Snad příští rok. Ovšem už samotný fakt, že se o tématu diskutuje, stejně jako třeba o hledání nových talentů, je přínosem a na hudební scénu to má pozitivní vliv. Ze snahy pomoci české hudební scéně vznikl kdysi i projekt Czeching, kterým letos Radio Wave pomůže opět jedné kapele sebevědomě překročit hranice. Kapely do hudebně exportního projektu i letos nominovali domácí hudební publicisté a publicistky. Absolutního vítěze vyberou rozhlasoví experti z více než deseti zemí Evropy. Nejde tedy o soutěž popularity a rozhoduje zahraniční ucho. Šance, že kapela opravdu zahraniční publikum zaujme, jsou tedy vyšší. Vítězné kapele pomůže Český rozhlas připravit vše, co na úspěšnou cestu do zahraničí potřebuje profesionální hudebník. Na showcaseový festival Eurosonic, kde se kapely představují hlavně hudebním profesionálům a lovcům talentů, odjede s novým albem, které natočí v rozhlasových studiích. Album bude vydáno digitálně a na kazetách. Samozřejmostí jsou také propagační materiály a mediální podpora zahraničních stanic. Taková kombinace a platný cestovní doklad by už mohly zafungovat. ∞


autor: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

Jonáš Zbořil a Jakub Johánek každé pondělí v osm večer přinášejí šedesátiminutovou dávku čerstvých tónů. Nalaďte Radio Wave, pusťte Startér a poslouchejte.

Startér objevuje hudební talenty a těm nejlepším nabízí hrát na Radio Wave Live Sessions, natočit singl s Jakubem Johánkem, nakoupit nové hudební náčiní a vůbec být ve středu dění. Dva projekty ze Startéru navíc Radio Wave vyšle na festival Bažant Pohoda.

Máte pocit, že v současné době probíhá expanze nových hudebních projektů?
Jakub: V kontextu doby asi o žádný velký boom nejde. Na druhou stranu technologie umožnila mnohem více projektům něco porodit. Tím pádem rodí každý druhý a občas to třeba ani nestojí za to.

Jaké žánry mezi novými hudebními projekty převládají?
Jonáš: Je to pořád hlavně kytarová muzika. Často se do ní zamíchává ne úplně invenční elektronika. Převažující je melancholická nálada kapel. K radostné, energické hudbě se dostáváme spíš méně často.

Projevuje se v hudebních projektech současný trend individualismu?
JJ: Nepřevládá tak úplně individualismus, děcka kladou důraz na efektivitu, což je podle mě dobře. Většina projektů už nejezdí v šesti lidech velkými dodávkami a s velkou show. Dva, tři muzikanti si sednou do třídveřáku a s malým backlinem předvedou velké věci.

Pozorujete někoho vypuštěného ze Startéru, který se za svůj let už vznesl do výšin?
JZ: Třeba Aid Kidovi se moc daří, ten kluk má myslím budoucnost. Pak třeba i brněnští Ghost of You. Obecně mám strašnou radost, že kapely, které se objeví ve Startéru, berou hudbu vážně, makají na sobě, vydávají singly, koncertují. Jsem přesvědčený, že o dobré polovině z nich ještě uslyšíme.

JJ: Uslyšíme, ale jen pokud na sobě budou stále pracovat. Pokud je neopustí to počáteční okouzlení, poblouznění, stále budou nacházet potřebnou inspiraci. Kapely, které zazněly ve Startéru, pravidelně doporučuji muzikantům a promotérům.

Co pro vás dva hudba znamená – kromě toho, že v tom redaktorském podání je prací?
JZ: Pro mě hudba ještě pořád práce není. Je to radost. Jinak taky hraju ve dvou kapelách, Sundays on Clarendon Road a Steakhouse Orchestra, kde má hudba hlavně funkci prostoru k nějakému sebevyjádření, ke komunikaci, k oddechu.

JJ: Hudba je pro mě životní prostor. Prostor, ve kterém dýchám už téměř dvacet let. Měl jsem to štěstí vnímat hudbu v mnohem více kontextech. Hrát ve 100 °C a dalších kapelách, hostovat na deskách kamarádů, hrát dub jako DJ, moderovat jak v rádiu, tak v televizi, komponovat muziku do reklamy. Vybírat ji, nesnášet ji. º

Ten den se nikomu nechtělo ven. Mrholilo a ostrý vítr šlehal do prokřehlých tváří. Všichni, kteří se nechali ovlivnit a na Silent Disco se onoho podzimního večera nevydali, mají čeho litovat. Já mám naopak nač vzpomínat a o co se podělit. A všichni společně se můžeme těšit na další mejdan, kde lze slyšet i špendlík upadnout.

Silent Disco je už od pohledu divné. Než jsem si zvykla, připadala jsem si jako ve filmu Tron, nebo rovnou jako na jiné planetě. Pokladní každému u vchodu zapůjčil bezdrátová sluchátka a obeznámil nás s jejich používáním: „Tady se to zapíná a vypíná, na druhým uchu přepínáš kanály a tady je ještě kolečko hlasitosti. Jasný?“ Jasný. Jakmile jsem stiskla vypínač a zatočila oním kolečkem, rozezněl se mi do uší proud hudby jednoho z DJů a diody na přední straně sluchátek se rozzářily buď zelenou, nebo modrou barvou. Hudbu na modrém kanálu ovládali DJové Rádia Wave a zelený patřil zástupcům hostícího KC Zahrada.

Chuligáni řvali refrén
Chvíli jsem se bavila pohledem na vyjukané prvouživatele takového udělátka a sama jsem se také sžívala se svěřeným zařízením. Po několika pokusech už prsty míří automaticky správně, ovládání je intuitivní. Parket sálu se ještě zcela nezaplnil, proto jsem zatím hudbu vypnula, sejmula sluchátka a šla si na ochoz prohlédnout výstavu fotografií. Z ponoru do krás zachycené české krajiny mě vytrhli nějací chuligáni, kteří ve foyer pode mnou sborem, a navíc falešně vyřvávali nějaký rázný refrén. Až při pohledu na jejich jednotně zeleně svítící hlavy mi došlo, že je písnička nenapadla jen tak. Kontrola zeleného kanálu mi to potvrdila a o několik vteřin později jsem se sama přistihla, jak polohlasem pořvávám s nimi.

„Silent Disco jsem poprvé viděl v létě na festivalu Rock for People a řekl jsem si, že bych to chtěl zažít znovu. Před časem jsem proto v Českých Budějovicích uspořádal narozeninovou oslavu s tímto konceptem a teď jsme se pokusili přenést tancování se sluchátky i do Prahy. Jedna z výhod Silent Disco nahrává pořadatelům, kteří nemusí řešit přílišnou hlučnost akce ani včasné ukončení produkce z důvodu případného rušení nočního klidu. Rozhodně jsem ohledně budoucnosti Silent Disco pozitivní, zatím jsem měl od všech jen nadšené reakce. Kdo chce jen poslouchat muziku, může. Kdo chce mít možnost pobavit se s přáteli, má taky šanci. Tady nikdo o hlasivky ani o uši nepřijde!“ směje se organizátor nevšední tancovačky Lukáš Černý.
Vydala jsem se do hlavního sálu. Na každé straně stál u zdi jeden DJský pult a v prostoru mezi nimi se do rytmu svíjela těla tanečníků. Jenže do jakého rytmu? Obvykle se přirozeně shlukovali posluchači naladění na stejný kanál, ale podmínkou to nebylo. Mezi návštěvníky byl například i pár, kdy jí svítila hlava modře a jemu zeleně. Vydržel vzdorovat dlouho, než se nakonec přiladil na společnou vlnu. Musím říct, že volba nebyla snadná, muzika hrála sice žánrově dost rozdílná (například rock’n’roll versus elektro ambient), ale na obou frekvencích výborná. Přelaďovala jsem a připadala si trochu jako na tenise, kde vás také hlavní aktéři nutí otáčet hlavou sem a tam. Ostatní fanoušci se také hrdě prezentovali barvou svého oblíbence, který bojoval proti svému DJskému soupeři o jejich posluchačskou přízeň.

Spojeni rozdělením
Prošla jsem kolem mladíka, jehož sluchátka zářila stejnou barvou jako ta moje. Všiml si toho a usmál se na mě. Volba spojuje. Jeden z návštěvníků však trefně poznamenal, že tento způsob taneční zábavy od sebe lidi zároveň separuje. Každý se uzavře ve svém světě a pro navázání komunikace je třeba překonat nemalou překážku v podobě „klapek na uších“.
Hnidopich by mohl najít nevýhod více: sluchátka cuchají pečlivě vymodelované účesy, schovávají drahé náušnice a neustálé přelaďování kanálů a hlasitosti zvuku zaměstnává ruce tanečníka. Jednoduchý úkon zakoupení drinku tak nabobtná o několik mezifází: dojít k baru – sundat sluchátka – objednat drink – zaplatit – nasadit sluchátka – vzít si drink – vrátit se na parket.

Tichý nářez
Koncept tiché diskotéky má ovšem také své výhody. Uvítala jsem především možnost regulace hlasitosti, takže jsem měla jistotu, že po této tancovačce mi druhý den v uších rozhodně pískat nebude. Zvuk je čistý a nepřerušují jej žádné rozvášněné rozhovory okolních tanečníků. Jistý půvab v tomto způsobu paření mohou spatřit především začínající DJové, kteří tak snadno vizuálně zjistí, jaká hudba sklízí u posluchačů ohlas a která vybízí k přeladění. Navíc mohou vzájemnou kontrolou kanálů průběžně špehovat svého soka a pohotově využít hluchých míst ve svůj prospěch. I já jsem ze zvědavosti přeladila, když jsem viděla, s jakou vervou se svíjejí tanečníci do zeleného rytmu.
Opravdová zábava ale začala až poté, co jsem si sundala sluchátka z hlavy. Bylo slyšet jen vrzání bot o podlahu, funění udýchaných tanečníků, polohlasné pobrukování a občasné výkřiky do naprostého ticha: „Jo, to je nářez!“ Přestože jsem tentýž stav před malou chvílí sama zažila, připadala jsem si jako v blázinci. Nemohla jsem si pomoci a musela jsem se celé té podívané smát. Cítila jsem se najednou jako hluchá.

akce Silent Disco proběhla 30. 11. v KC Zahrada na Jižním městě