„Já jsem si nikdy do rapu nechodil pro nasměrování nebo pro informace, ale pro juice mezi řádky, flavour, music, pro vibes,“ říká český rapper Hugo Toxxx v rozhovoru pro Studio Alarm+. Na rapu ho baví fantasy, wordplay, kreativita, nikoli realistická výpověď o světě. Pokud je rap fantazie, může si dovolit všechno? Včetně sexismu, který se často považuje za tomuto žánru fundamentálně vlastní?

Morální panika tehdy i dnes

Nejsme první generací, která se ptá, zda může umění škodit společnosti. Platón chtěl básníky vyhnat z ideálního státu, příliš totiž působí na emoce: oslabují rozum a mohou kazit charakter občanů. V 18. a 19. století moralisté varovali před sentimentálními romány, které prý kazí ženy a mládež. Pro patriarchální společnost představovaly riziko; kritici varovali před tím, že čtenářky mohou propadat přehnaným citům, ztrácet soudnost a odmítat „přirozené“ společenské role. Ve 20. století se terčem podobných debat stal komiks. Pak přišel rock, heavy metal nebo videohry.

Jednotlivé epizody z historie morální paniky mají každá svůj specifický kontext a nedají se navzájem zcela ztotožňovat. Pokud však lze poukázat na jednu společnou věc, jedná se o obavu, že fikční obsah přeroste do reality. Ať už to bylo násilí, nebo emancipace. Je sice pravda, že umění nám dává specifické poznání světa i sebe sama, které nemůžeme nabýt skrze faktické informace či analytické myšlení, že by se ale člověk kazil čtením knihy o tyranovi nebo se dopustil násilných činů v důsledku hraní stříleček, se nikdy spolehlivě nepotvrdilo.

Také se vyjevovala otázka o tom, jak moc autory*ky ztotožňovat s jejich dílem. Na ni reagovala moderní estetika důrazem na autonomii umění. Francouzský literární teoretik a filosof Roland Barthes představil teorii smrti autora – text se od svého tvůrce odpoutává a žije vlastním životem. Literatura může simulovat perspektivu rasisty nebo násilníka, aniž by ji legitimizovala nebo byla přímo vyjádřením názoru spisovatele*ky. Román o feťákovi neznamená, že s postavou autor*ka sympatizuje nebo přímo vychází z vlastní zkušenosti.

Autenticita jako žánrová past

Pokud je tedy rap fikcí, mohl by si nárokovat stejnou ochranu. Jenže rap není jednolitá kategorie – a právě na gangsta rap, ze kterého čeští rappeři násilné či sexistické prvky přejímají (vliv gangsta rapu na sexismus v českém rapu zpracoval Petr Adámek v bakalářské práci Maskulinita a sexismus v českém rapu), nelze takovou ochranu uplatnit. Než vkročím do historie amerického gangsta rapu a jeho rekontextualizace v evropském prostředí, je třeba zmínit, že stranou záměrně nechám sexistický rap žen – ten může plnit naopak subverzivní funkci a zasloužil by si samostatný text.

Rap zahrnuje různé žánry a styly: někde rapper pracuje s vyfabulovaným alter egem, jinde jde o čistou zvukovou a jazykovou hru. Gangsta rap ale (na rozdíl od románu nebo filmu) staví do popředí autenticitu jako základní hodnotový kód – být pravdivý, mluvit o vlastní zkušenosti je zde kvalitou výsledného celku. Tento žánr vznikal v afroamerických komunitách Bronxu v 80. a 90. jako kulturní odpověď na deindustrializaci, segregaci, policejní brutalitu a systematickou chudobu.

Hudba americké hiphopové skupiny N.W.A a jejích následovníků byla otevřeně konfrontační reakcí na rasovou nerovnost. Estetizovaná hypermaskulinita, demonstrace moci, bohatství či sexuální dominance fungovala jako symbolické převrácení hierarchie v prostředí, kde byla černá maskulinita systematicky ponižována. Misogynie v tomto kontextu rozhodně není ospravedlnitelná, ale měla jiný kontext: byla součástí širšího diskursu přežití a vyjádření odporu vůči statu quo.

Pokud se ale podíváme na rap bílých mužů střední či západní Evropy, institucionální rasismus a chudoba srovnatelná s americkými ghetty nemůže být jeho reálným zázemím. Čeští rappeři však, bez ohledu na svůj původ, často přebírají macho pózu včetně sexistické hypermaskulinity. Často je zkušenost z dětství, kdy rodinu opustil otec, tou nejhorší, ze které daný umělec dokola těží. V rámci toho se přidává ponižování žen nebo queer lidí jako součást jejich životního stylu na dně, kdy se „musí“ vymezit vůči zlému vnějšku. Důvody například pro dealování drog, které je často součástí takového životního stylu, jsou přitom v obou historicko-politických kontextech diametrálně odlišné. Proto si myslím, že ptát se, zda je misogynie v textech českých rapperů „obhajitelná“ jako důsledek traumatu z ulice, je zcela legitimní.

Muž hodnotí, žena je hodnocena

Zdá se, že sexismus v českém rapu se dnes a v našem prostředí projevuje spíše jako jazyková rutina. Ženy se v textech objevují redukované na sexuálně dostupné tělo a trofej potvrzující mužský status a tvoří tak jakousi kulisu úspěchu, měnu prestiže.

Nejde o jednotlivé vulgarismy, ale o celkové dekorum: muž jedná, mluví a vlastní. Žena je označována, hodnocena a přivlastňována. Tato opakovaná struktura, spíš než izolované nadávky, vytváří obraz světa, který může být brán jako samozřejmý. Bezpochyby se míra sexismu u konkrétních umělců, alb nebo bars liší a my sami si můžeme zvolit hranici, kterou odmítneme překročit a za kterou naše podpora daného umělce končí. Pro někoho cesta nepovede přes kritiku ženské promiskuity, pro jiného až přes násilí páchané na ženách. I když je třeba připomenout, že normalizace domácího násilí nebo znásilnění (pokud odhlédneme od žánrů, jako je horror core, kde je fikční rámec součástí žánrové smlouvy), není otázka osobní tolerance. Nejedná se o pouhá kontroverzní témata, kde má každý právo na svůj názor, ale o trestný čin, který má reálné oběti. Pokud rapper v ego tracku mluví za sebe, za co se vlastně staví, když normalizuje bití nebo znásilnění?

Pro dospívající, kteří si teprve utvářejí představy o intimitě a vztazích, může sexistický jazyk fungovat jako cool scénář. U mladých mužů může posilovat tlak na výkon a potlačování zranitelnosti. U mladých žen může internalizace objektifikujícího pohledu vést k přijetí asymetrických vztahových vzorců jako nutných a běžných.

Může mít feminist*ka rád*a sexistický flavour?

Mnoho lidí, kteří se s obsahem rapových textů obsahově neztotožňuje, je přesto poslouchá. Sexistické bars jim nevadí, nebo je přinejmenším neodrazují. Proč?

Pokud se zamyslím nad analogií – neonacistickými texty –, domnívám se, že člověk, který nacismus upřímně odsuzuje, by je neposlouchal, ať už by byly zvukově jakkoli vytříbené. Vypadá to ale, že ponižování žen ještě není tak kontroverzní, aby bránilo spoustě lidí takovou hudbu oslavovat. To samo o sobě vypovídá o stavu mentality naší společnosti, o tom, nakolik je sexismus stále považován za neproblematický normál.

Rap má ale více rozměrů a přístupů, jak se se sexismem vypořádat. S jedním z nich jsem se setkala na youtubovém kanále Filosofie rapu, kde Jakub Tichý přichází se zajímavou myšlenkou – rozděluje rap, který je osobní a popisuje konkrétní události z rapperova života, a ten, který je svým způsobem „kazatelský“ a diktuje nám, jak bychom se měli chovat. K prvnímu z nich pak přistupuje s určitou mírou shovívavosti s komentářem, že nemá právo hodnotit něčí zkušenosti nebo životní situace.

MC Gey otevřeně pracuje s tématem šikany – přes svoje bars o tlustých holkách, které jsou ústředním motivem jeho tracků, na koncertech nabádá své (často dospívající) posluchačstvo, aby se nikomu neposmívalo a nikoho neuráželo na základě vnějších atributů.

Sara Rikas, slovenská rapperka na labelu Milion plus (jehož rappeři jsou také známí ponižováním žen), dokazuje, že ženy se v rapu mohou prosazovat v jiných polohách než těch podřízených. A někteří rappeři, kteří jsou v jednom tracku machističtí, ve druhém přiznávají bolest z toho, že nebyli pro svou ex dost dobří. Lidé jsou komplexní a stejně tak i jejich tvorba. Samozřejmě je potřeba brát v úvahu i jejich umělecký i osobnostní vývoj a celkový kontext. I přes ně si ale myslím, že rozhodně máme právo na kritiku aspektů jejich hudby, které nám nepřijdou morálně v pořádku.

Symptom, ne příčina

Zaměřovat se výhradně na konkrétní rappery a vyčítat jim ten nebo onen bar je snadné, ale otázkou je, jak moc produktivní. Odvádí nás to od systémové situace, ve které se jako společnost nacházíme. Jak to, že představa dominance spojená s mužem a podřízenosti spojená se ženou jsou natolik zakořeněné v každodenní realitě, že je mnoho lidí vnímá jako přirozený stav věcí? Sexismus v rapu tento stav nevytvořil, spíše ho odráží, reprodukuje a utvrzuje. Rozhodně ale není jeho zdrojem.

Problém se zároveň stává individuálním v tom nejcitlivějším smyslu. Člověk, jemuž bylo dáno dobré vzdělání, zázemí a prostor pro kritické myšlení, může problematické texty zpracovat jako materiál pro úvahu, ne jako vzor. Ale jedinec, jemuž bylo kvalitní vzdělání odepřeno, stejně jako láska a přijetí rodiny či okolí, a který je machistickému prostředí včetně (rapové) mluvy vystaven jako jedinému modelu světa, v nich může najít potvrzení obrazu, v němž se musí chovat zle, aby obstál a ukázal svou dominanci.

Kritika rapu a označování rapperů za sexisty má tedy smysl právě v tom: vyvolat otázky pro posluchače. Proč rap poslouchám? Vadí mi dané texty? Co pro mě znamenají? Co ignoruji, abych si mohl užívat zmíněný „juice“?

Jinak by to nešlo?

Rap může být eskapismus, ego boost, emoční flow. Útěk do světa odděleného od problémů každodennosti. Může nám dodat sebevědomí nebo nás ujistit, že ve svojí melancholii nejsme sami. Tak jako každé umění. A kontroverze táhne – mít erotické sny o znásilnění rozhodně neznamená, že po něm skutečně toužíme, a estetizace drogy ve filmu ještě neobnáší, že ji chceme vyzkoušet.

Přesto si myslím, že je čas brát moment diskusí o sexismu v rapu jako výchozí bod pro jeho další vývoj. Možná by byl cool i bez sexismu. Možná by wordplay, flavour a juice mezi řádky fungovaly stejně dobře – nebo lépe – bez struktury, v níž je ženská subjektivita systematicky upozaďována.

Pro spoustu rapperů by připuštění si vědomé volby o obsahu písní mohlo být impulsem ke zvážení, jak to dělat jinak. Ne z donucení, ale proto, že ten juice, kreativita, technická preciznost, emoce, vibe, flow se sexismem dost možná vůbec nesouvisí. Možná se doberou k tomu, že sexistická struktura jejich tracků není nutnou podmínkou žánru, že bezmyšlenkovitě ji reprodukovat kvalitu samo o sobě nepřináší. (Spousta rapperů to ostatně ví a tvoří skvělou hudbu.) A možná zjistí, že si za ponižováním žen stojí.

V současném světě se ale postupně mění i percepce toho, co je řečeno. Domnívám se, že změna těchto kulturních narativů tak nezávisí na tom, co ten který rapper do písně pustí, ale především na tom, jak se mění mentalita společnosti. Možným scénářem je, že sexistické vnímání lidí spolu s bars, ve kterých se odráží, budou ustupovat do pozadí (a u některých rapperů se zdá, že k této trajektorii dochází, stačí porovnat minulá alba Ektora s tím současným). Není to ale scénář jediný a o jeho pravděpodobnosti v době, kdy sílí konzervativní pravice, můžeme pouze spekulovat.

Český rap není jen o tom, že „holky jsou p*či a chodit do práce je ostuda“. Na nejnovějším albu mluví Mc Gey ke svým synům a obohacuje žánr spjatý s machismem o citlivou a pečující pozici otce, která ale nepřichází o vtip. Nadsázku a úderné urážky běžné na jeho posledních albech Rap Life (2016) a Rap Life: Epizoda 2 (2019) nahrazují na celkem šesté desce O tatínkovi, který usnul vzpomínky a strachy přibližující rap novému publiku.

Témata, která jsou u každého doma přítomná, ale ne vždy se o nich mluví, přivedla i mě na koncert Mc Geye. V polokrytém prostoru Džungle BKAO nedaleko Výstaviště rapper otevírá koncert jen pět minut po osmé skladbou Až budete spát. Lidé v hledišti se pomalu pohupují do snového beatu složeného ze zvuků hardwarových syntezátorů, který pouští Dj Krudanze za rapperem, a občas doplňují slova na konci jednotlivých bars. „Až budete spát, tak rappeři budou lhát, že značkový oblečení je to, co by sis měl přát.“ Novou desku Mc Gey nahrával hlavně kvůli svým synům, chtěl vytvořit protiváhu k rapperům, kteří si zakládají na ponižování holek a užívání drog, skladby proto místo toho otevřeně a jednoduše vyprávějí třeba o nemoci v rodině, o válce nebo o dospívání a připomínají myšlenky nebo obrazy za zavřenýma očima na konci dne.

Jelikož jsou témata univerzální a zároveň osobní, na koncertě se v pozici dětí ocitá hlediště zaplněné převážně mladými dospělými. Track Možná, že příšery nežijou ve skříních zmiňuje důsledky špatné výchovy, šikany nebo znásilnění, v dialogu skladby Sám s sebou rapper přiznává nejistoty ohledně plnění role rodiče i hudebníka. Když přichází na řadu Čtyřlístek, celkem banální vyjádření podpory z pozice táty mě dojímá: „Svět je hezkej, svět je váš, nikdo nemá právo vám ho brát.“ Vážnosti a sentimentu v textech odlehčuje pro Mc Geye typický vtip, který se na koncertě projevuje i ve vstupech, kdy rapper s nadsázkou žertuje o úspěchu, interaguje s fanoušky v publiku, nebojí se trapnosti a humor často posouvá až za její hranu.

Poté, co zazní celé nové album, přechází koncert do druhé části se staršími tracky z alb Rap Life. Oproti části první je publikum značně uvolněnější a hlasitější, nadšeně reaguje na nejznámější a dnes kontroverzní texty. „Tvá holka je tak tlustá, že nejde nahmatat puls a pusť ji k vodě, možná něco ucejtí, třeba náraz lodě.“ Originální urážky gradující ve zcela pochopitelnou nadsázku jsou v rytmické formulaci zábavné, nicméně na mě působí přežitě.

Posun mezi alby Rap Life a O tatínkovi, který usnul přirozeně doprovází změny v životě interpreta. Žánr se v podání Mc Geye neomezuje na osvědčená témata, čímž vytváří prostor pro ty, kterým rap doposud moc neříkal a potvrzuje, že není předepsáno o čem rap je. Jakuba Rafaela aka Mc Geye jsem se zeptala na pár otázek.

Je podle tebe nějak omezené, kdo může dělat rap?
Hele rap je prostě technika. Moc mě nebaví, když se rap znehodnocuje, když ho používají lidi, co to neumí dělat. Hodně muzikantů třeba furt bere rap jako něco, co může dělat každej. Dřív to bylo tak, že když jsi někomu řekla, že děláš rap, tak začal máchat rukama a myslel, že je to ono, rap je ale složitá disciplína. Dneska máš hrozně moc technik flows, překotný rýmy, nepravidelný rýmování a musí to plavat, musí to bejt dobrý a to ty lidi neuměj. Rap je jako jazz nebo jako když hraješ na nástroj, ten hlas je taky nástroj, kterým vytváříš rytmiku nebo melodičnost. Máš jednoduchej beat a tím hlasem vytváříš tu náplň. Rap je prostě stejně složitá věc jako hrát na housle.

Myslíš, že je nějaké téma, o kterém by se nedalo rappovat?
Rap je právě dobrej v tom, že se dá rapovat o čemkoli. Myslím, že hodně lidí zamrzlo v tom, že rap má být třeba o ulici nebo o bídě, ale tam ten rap začal a bylo to aktuální v tý době. V Bronxu v 80. letech nebo na přelomu 90. let byla reálná bída, reálná šikana, rasismus a byl důvod o tom mluvit, protože ty lidi občas neměli jiné východisko než prodávat drogy. V momentě, kdy to přeneseš o 30 let později do České republiky, je to pro mě mimo. V momentě, kdy se dneska rozhodneš v Čechách bejt dealer, tak to neodsuzuju, ale řikám, že to není něco, s čím bys měl machrovat…

Jo… mně přijde skvělý, když můžeš skrz rap vidět nové pozice a není to furt o tom stejném.
Protože jsme taky všichni vyrostli. Ty borci, který jsem poslouchal já, tak to je dvacet let zpátky a přijde mi, že některý lidi zůstali furt u těch stejných témat. Mě to taky vždycky bavilo, to machování mě baví furt, ty punchlines jsou skvělý, ale když ti čtyřicetiletej borec rapuje o tom, jak hulí nejlepší weed a neřeší věci, tak on ty věci ale řeší. Nevim, přijde mi, že to nemusíš dělat furt, i když tě to baví.

A bylo těžký s tématy, která máš na nové desce, vyjít ven? Nebál ses reakcí ze scény nebo tak?
Mně trvalo dlouho než jsem to ve svým volným čase, kterýho nemám moc, udělal, a už jsem nepřemýšlel nad tím, jestli to bude fungovat v klubech. Už ani nemám čas soutěžit v nějakých příčkách. Za čtyři roky mi bude čtyřicet a říkal jsem si, že chci tu desku udělat hlavně pro sebe a pro ty děti. Samozřejmě mi záleželo na tom, jak to vezmou lidi, ale už jsem nešel do nějaký soutěže, chtěl jsem to vydat s tím, že to třeba může být i poslední deska… Jediná moje vidina u týhle desky byla ta, že si to pustí kluci až jim bude třeba patnáct. Třeba budou v tom věku koketovat na hraně něčeho a já nechtěl dělat manuál do života, ale chtěl jsem, aby patnáctiletý kluci neposlouchali jenom debilní rap, aby v tom portfoliu měli desku, která bude v pohodě, která nebude jenom o tom, že holky jsou p*či a že chodit do práce je ostuda a že jediný, na čem záleží, je vydělávat cash a míchat antidepresiva s kofolou.

text: Natálie Matějková

Japonsko zůstává zemí zahalenou do aury tajemství. Čím dál tím víc ho tak začínají vnímat i někteří jeho obyvatelé. Tradice s nejasnými obrysy je silnou zbraní nacionalistů, a to nejenom v Japonsku. Snaží se to změnit nový japonský rap, který navazuje na to nejlepší z japonské literární tradice, umění zkratky a dvojsmyslu, a přitom se dívá do budoucnosti.

Články o Japonsku v běžně dostupných médiích, pokud se vůbec nějaké objevují, bývají dvojího druhu. Jedny kritizují pravicové tendence společenských nálad a nedávných legislativních reforem. Druhé se zaměřují na úzký výsek stylizované japonské kultury, v její tradiční nebo hypermoderní podobě. Obojí mají společný rys – doléhají k nám poněkud vzdáleně jako zvuky do ponorky, zatemněně a zkresleně.

V tu samou chvíli se na místě děje ledasco zajímavého. Administrativa současného premiéra Šinzó Abeho utahuje kohoutky a – kultura kvete. O novém zákonu na ochranu tajných informací, plánovaných změnách ústavy nebo o zatýkání pobuřujících umělců si přečtěte jinde. Já píšu o moci bezmocných a o tom, jak se projevuje. Japonský disent, pro někoho možná překvapivě, čerpá energii z rapu.

Rap je způsob deklamace a reflexe jazyka v jedné z jeho nejživějších podob. Dává možnost s jazykem pracovat, utvrzuje životaschopné způsoby myšlení a propůjčuje tím moc těm, kteří je ovládají. Málokterá jiná hudba je těsněji spjata s mocí. Japonštinu jako jazyk charakterizuje paradoxní koláž neprodyšnosti vůči vnějším vlivům a jejich absorpce. Odpovídá tomu i písmo: jako by někdo špatně rozmixoval zkaramelizovanou hmotu nejasného původu s kousky sladkokyselého ovoce ze západu, tj. z Číny, a zalil vše ve dvacátém století šumivou euroamerickou limonádou. Nápoj vře dvojsmysly jako titul písničky Diaburo s významy „dear furo“ a „diablo“, „moje milá vano“ a „ďábel“, písničky o japonských veřejných lázních s klipem, který se odehrává postupně v levelech jako počítačová hra Diablo z devadesátých let. Jazykový nápoj lze omezit na přesně odměřené zavařovačky konzistentních projevů Abeho administrativy, deklamované s mechanickou jistotou a pravidelností. Nebo se ho můžeme napít plnými doušky, jako to dělá zpěvačka Komuai z trojčlenného projektu Suijóbi no Campanella. Okaši wo tabereba iidžanai? / Furansu kakumei! „Je snad špatné jíst sladkosti? / Začněme francouzskou revoluci!“ (Marí Antowanetto).

Srnčí hody na ostrově démonů
Nejnovější album Onigašima ni curetette „Zaveďte mě na ostrov lidožravých obrů“ nás zavede na výlet do země, kde diváci bezmyšlenkovitě konzumují šťavnaté a nadýchané oiší obrazy kawaí roztomilosti, jinými slovy do dnešního Japonska. Onigašima je pohádkový ostrov lidožravých obrů Oni ze staré legendy o chlapečkovi, který se narodil z broskve, broskevníčkovi Momotaró. Vychová ho postarší pár a on díky ochotě podělit se o sladké koláčky kibidango získá zvířecí společníky, kteří mu pomohou obry z ostrova překonat. Totemickým zvířetem nově opěvovaného ostrova démonů je srnka. Srnky nechybí ani u propagovaného koníčku zpěvačky Komuai – je totiž zručná řeznice, pokud jde o srnky, potažmo démony. Na zabíjení srnek ji nejvíc fascinuje okamžik proměny něčeho roztomilého v cosi lahodně vypadajícího a dobře chutnajícího. Je původem z Kanagawy, urbanizované prefektury vedle tokijské metropole zahrnující i Jokohamu, strávila univerzitní léta mimo ruch velkoměsta a učila se základním zemědělským dovednostem. Svoje schopnosti předvedla v prefektuře Jamanaši na lednovém koncertě, jehož návštěvníci kromě nových skladeb ochutnali srnčí guláš a dověděli se o uspořádání různých druhů masa v srnčím těle z fundovaného výkladu, který zabíjení a porcování doprovázel. Ještě pochybujete o ostrově démonů?

Pravidelně každý měsíc na YouTube uveřejňované klipy ukazují svět, kde je co do formy všechno jak má být, a přitom jakoby na pozadí něco nehraje. Co, to poznáme, když si protřeme oči a zaposloucháme se do slov. Démoni tancují kolem zavěšených torz srnek, Momotaró stojí v čele protestů a slyšíme zpěv Kamben šitekudasai / Šóki džanai „Ušetřete mě prosím / Co je to za pomatenost?“, provokativních protestních hesel protijaderného hnutí po havárii elektrárny Fukušima I. I rodilému mluvčímu chvilku trvá, než si uvědomí význam slov, pokud vůbec o protijaderném hnutí něco slyšel, ale hesla se z hlavy jen tak nevytřepají. Protesty nejsou v Japonsku středem pozornosti veřejného mínění. Spíše se jedná o šum na pozadí, podobně jako v rychle servírovaných slokách (Momotaró). Evidentně nám Komuai chce předvést současné Japonsko v pravém světle.

Očekávání příchodu hrdiny-spasitele
Oficiální fotbalová hymna Nippon od vlajkonošky nejen evropské elegance Šíny Ringo, všudypřítomná ve sportovních vysíláních veřejnoprávní NHK, vzbudila velký rozruch. Oslavuje totiž s ničím nesmíšenou, nejčistší barvu dresů na světě a příchod fúundži, hrdiny-spasitele v těžkých chvílích. Oslavování tradiční kultury je krásné, někdy až moc. Sen, ideál zašlé slávy nebo reklama na štěstí odvádí pozornost od širšího okolí – Daidžina toikake ni / ore wa oča wo nigoštamama / asu wo cukamitoru „Nad důležitými otázkami / nechávám zelený čaj zčeřený / pevně svírám, co je bezprostředně přede mnou“ – podobně jako zavedený systém hledání práce, plný stresujících psychologických rozborů, který nedává mladým studentům posledních ročníků univerzity vydechnout. Azuči-Momojama njúdženeréšon / Ore wa tíkaručá fúundži „Jsme nová generace Azuči-Momojama / a já mesiáš čajové kultury“, ozývá se tón Abeho projevů (Sen no Rikkjú).

Každý řádek je nacpaný k prasknutí odkazy na tradiční kulturu, na reklamy a politické slogany, bok po boku na svém místě, jak se vyskytují pro někoho, kdo nemá klapky na očích, nejen jako odtržené Tanzakiho stíny v říši symbolů Rolanda Bartha. Čajová ceremonie, japonská čtyři roční období šiki, veřejné lázně sentó jsou všechny jenom v Japonsku, aspoň si to mnozí chtějí myslet. Í ju dane, í ju dane / te no jubi no hada ga fujakeru ne / í ju dane, í ju dane / hodohodo ni šinai to noboseru ne „To je ale příjemně teplá voda, to je ale příjemně teplá voda / dejte pozor, ať se vám varhánky prsty docela nerozmočí / to je ale příjemně teplá voda, to je ale příjemně teplá voda / nepřehánějte to s koupáním, budete mít závrať“ začíná Diaburo parodií na nacionalistické bláznění. Minna de tanošiku furo hairó (…) wakaranai jacu ni wa bodí buró „Koupejme se ve vzájemném porozumění a harmonii / kdo to nechápe, tomu dejte pořádně pěstí“ ožívá díky vypůjčeným slovům v japonštině nevídaný rým. Celý klip se nese v duchu harmonického soužití lidí s ďábly a mužů s ženami. Pro projekt Suijóbi no Campanella typická zkratka kontrastu paroduje pokryteckou politiku stejných příležitostí pro obě pohlaví (protože ti, co ji prosazují, jsou známými šovinisty) a politiku dosažení míru válkou, které charakterizují hlavní reformní snahy současné vlády (Diaburo).

Jedno období tupé revolty a letargie se chýlí ke konci. Ki-bidaan kibbi kibbi daan / o-ni taaidži, oni oni taaidži „Slad-ké kibidango, kibi-kibidango / mrt-ví lidožrouti, lido-lidožrouti“ (Momotaró). ∞


autor: Martin Šíma

Člověk má tendenci brát jako nejvyšší pravdy ty nejméně srozumitelné a vědomě se brání přiznání, že reálně zvládne ve všedním shonu vnímat jen přežvýkané rychlomyšlenky. Proto se každý, kdo dostane chuť na rozdmýchávání aktuálních témat, vrhá primárně k tištěným a co nejrozsáhlejším elaborátům. Taková díla mezi aktuálními tématy a většinovým příjemcem staví nepřekonatelnou bariéru. Netřeba asi zdůrazňovat, jak mizivou intelektuální menšinu mají šanci oslovit takové Baumanovy Úvahy o postmoderním světě… V cestě pochopení nestojí jen vyhrocená akademičnost formy, ale také neschopnost zkratky, jevu v postmoderní společnosti tolik nutného. Právě díky umění zkratku ovládnout vyniká dnes čím dál častěji jako nejslyšitelnější hlas veřejného prostoru rap. Ani to nejprimitivnější a tedy nejpřístupnější dloubání do mrtvol sociální spravedlnosti či politické cti, ať už jím míníme Vieweghův hon na mafiány nebo infotainmentovou investigativu Televizních novin, nemůže přebít jeho efektivitu.

Rap splňuje potřebu twitterové údernosti, zároveň však nad rámec 140 znaků. Díky agresivní ráznosti zvládá názory prosazovat, pro autenticitu ulice jim pak posluchač věří. K tomu je angažovanost rapu prostá písničkářského pardonu Tomáše Kluse i mobilizačního marše Daniela Landy a navíc má své meze. Byť nejvzorovější čeští reprezentanti, Lipo i Vladimir 518, tomu jsou jednoznačným politickým názorem blízko, doposud nedošlo k posunu vstříc budovatelskému mávání jednobarevnou vlajkou. Rap je vždy otevřený jakékoliv změně, jen když zruší status quo. Klackem pod nohama efektivity rapu coby nástroje nastolování agendy však zůstávají některé neodmyslitelné prvky žánru hip hop.

Sex, drogy a hip hap hop
Hip-hopové album postavené výhradně na sociálních tématech samozřejmě není nedosažitelným svatým grálem. Jen dva roky zpátky podobný projekt nabídl britský rapper Plan B coby soundtrack k filmu Ill Manors, svému režijnímu debutu o Británii zlomené pouličním násilím, narkomanií a prostitucí. Jelikož ale nejde permanentně žít v naštvaném protestsongu, v žánru nadále převažují motivy drogami a alkoholem poháněných večírků, nevázaného sexu a dalších součástí klasické štěkací sebepropagace alfasamců scény. To vše znevažuje pozici rapperů v očích většinové společnosti, celkově ale nevylučuje, že hrstka z nich zvládne oslovit masy. Vždyť i niggas ze západního pobřeží umí mezi blýskáním řetězů a zubů poukázat na současný stav chaloupky strýčka Toma, ač už možná Obamova Amerika nepotřebuje otevírat oči tolik jako za 2Paca a jeho Ghetto Gospelu. Vzdor zaplevelení testosteronovými hejty totéž dokáže český rap. Nemoci tuzemské společnosti pojmenovává hlasitěji než cokoliv jiného.

Jak u Vladimira 518 z planety Praha, tak u libereckého Lipa přitom nezůstává jen u generačních témat a pro rappery tradičního odmítání hypotékového stereotypu. Objevuje se ambice nastavit společnosti zrcadlo. Lipovým nejvýraznějším a nejkonkrétnějším příspěvkem byly Pozdravy z Liberce, jimiž se před čtyřmi lety opřel především do místní ODS a tehdejšího zastupitelstva. Vladimir 518 se pak na svém loňském albu Idiot postavil songem V Čechách je všechno fajn proti čecháčkovské přízemnosti, xenofobii a konzumu. Oba interpreti se logicky dopouštějí na pár minutách prostoru zkratek, to podstatné ale řečeno je, navíc s patřičnou razancí. Rap tak funguje jako injekce proti rezignaci a apatii. Platí-li, že definice problému je prvním krokem k jeho vyřešení, pak není nic lehčího než si s Vladimirem 518 říct: „Koule v Čechách jsou chcíplý!“ ∞


autor: Tomáš Miklica

Hm…
Malostranská beseda
Malostranské náměstí 21, Praha 1
čt 14. 4. 20:30