Justine je vychovávána od mala jako vegetariánka, stejně jako její starší sestra Alexia. V šestnácti letech po vzoru svých rodičů a také Alex odchází studovat veterinární školu. Justine se ztrácí z dohledu rodičů a kvůli studentským pravidlům bizarní francouzské školy pozře kousek syrového masa. Nově nabytá volnost jí až nebezpečně zachutná.

„Kousla jsi do toho masa, kousla jsi do něho?!“ ptá se matka Justine na posledním společném obědě před jejím odjezdem na internátní školu, když dívka vyplivne masovou kouli, která se jí nějakým nedopatřením dostala na talíř. Nekousla… a matce se značně ulevilo. Po zhlédnutí Raw budete vědět proč.

Režisérkou francouzsko-belgického psychologického dramatu a hororu je Julia Ducournau. Autorka se v roce 2012 podílela na tvorbě televizního filmu Mange s kolegyní Virgile Bramly, ovšem Raw představuje její první samostatný celovečerní film, který se nedá snadno zaškatulkovat. Raw není typickým hororem, ale spíše snímkem plným přesahů. Syrový počin si pohrává s více či méně hmatatelnými metaforami. Ústřední motivy představují volnost dospívání, příchod na střední školu, šikana či objevování sexuality.

Raw si na filmových festivalech v Cannes a Torontu vytvořil label nechutného až nekoukatelného snímku. A pověst se s artovým filmem nesla i na dalších festivalech. Do jaké míry jde o dobře promyšlenou PR kampaň? Netuším. Že diváci znechucením opouštěli sály? Ale jo, tomu mohu uvěřit. Raw zkrátka nepředstavuje zábavu pro celou rodinu. Například fráze „samou láskou bych tě snědla“ v sesterském vztahu nabyde díky snímku úplně nového významu. Představitelky Justine (Garance Marillier) i Alex (Ella Rumpf) předvedly výborné výkony a touhu po lidském mase jim zkrátka uvěříte. Ovšem nalijme si čistého vína – žádná Svatební váza ani Lidská stonožka to není. A o žádnou hloupou vyvražďovačku se naštěstí také nejedná.

Správný poměr ingrediencí
S vizuálně hravým obrazem i dějem tvoří perfektní symbiózu atmosféru podtrhující hudba, o kterou se postaral Angličan Jim Williams. Především elektronické hudební části mi pak lehce připomněly soundtrack od Disasterpeace pro horor It Follows. Nevidím v tom záměr, ovšem v odkazech na starší hororové snímky už ano. Kdo by si nevzpomněl na Carrie Briana De Palma, když na nováčky veterinární střední vylijí litry krve?

Ducournau odhadla u Raw správný poměr všech ingrediencí. U publika se ne vždy setkal s kladným přijetím, ale otázkou zůstává, zdali se tak stalo kvůli nízké kvalitě snímku, či šlo spíše o falešné hororové očekávání, které s sebou filmové dílo bohužel nese. Raw není jen horor bez duše. Raw je syrový, děsivý art uvádějící kanibalismus jako metaforu sexuální touhy. Bon appétit! ∞


Raw / Grave
režie Julia Ducournau
Francie / Belgie, 2016, 99 min.

Kolem nás se to hemží samým eko, bio, raw, fair trade, hand made, local, … Jsou to jen módní směry, nebo se aktuálním tématem společnosti stává hledání a oživování dávných kořenů?

Nacházíme se prý v tzv. postinformační době, což vede část společnosti k pátrání po samém zdroji informací. Chceme poznat svého farmáře, pekaře, švadlenu, ptáme se na původ zboží, které nakupujeme, zajímá nás složení, zpracování i ekologické a sociální souvislosti. Legislativa nám v tomto jde alespoň malým krokem naproti, např. povinností zveřejňovat složení potravin a obsah alergenů. Daří se sociálnímu podnikání, vznikají nové projekty jako alternativy k běžné konvenci.

Poznej svou slepici
Stále více lidem už nestačí cosi zabalené v lákavém obalu, chceme vidět věci tak, jak jsou, s možností nahlédnout pod povrch. Z věcí, přístupů a struktur dříve normálně (a ne vždy dobrovolně) fungujících se stává experiment. Naboso dříve chodily zejména chudé vesnické děti, nyní potkáváme bosé chodce i ve městech – a pohybují se takto z vlastního rozhodnutí. Posouváme historické zkušenosti a dáváme jim nový směr, hledáme cestu zpátky k podstatě, k sobě navzájem i k sobě samým.

Nebalit, prosím
Jedním z dalších aktuálních směrů je tzv. zero waste, život s minimem odpadu. A této myšlenky se chytá iniciativa bezobalových obchodů (např. bezobalu.org), která nejen takovéto zboží nabízí, ale snaží se i o změny v legislativě, experimentuje a zkouší, jakým způsobem a za jakých podmínek lze tuto koncepci protlačit skrze hygienické a právní normy. Projekt spolkového bezobalového obchodu jde v myšlence ještě dále. Propojuje systém KPZ (komunitou podporované zemědělství), lokálnost, ekologický způsob pěstování a výroby potravin, a zejména chce pomáhat utváření osobních vztahů mezi „obživovanými“ a „živiteli“.

Za projektem obŽIVA stojí Jaroslav Lenhart ze Svobodného statku na soutoku (camphillská komunita, sociální podnikání, biodynamické zemědělství), Tomáš Hajzler (KPZ Modřany, autor knih a kurzů o svobodném podnikání, mezilidských vztazích a leadershipu), Lukáš Rudolfský (vinař z Kutné Hory, kde se víno pěstuje s ohledem na životní prostředí a dle zásad bio-dynamického zemědělství), Jan Valeška (PRO-BIO LIGA, informační a poradenský portál biospotrebitel.cz) a řada dalších. Fungovat bude jako spolek sdružující spotřebitele i zemědělce, kteří budou mít možnost za pravidelný příspěvek získávat jídlo za nákladové ceny přímo od pěstitelů a chovatelů certifikovaných v ekologickém zemědělství. Zatím je projekt v začátcích, hledá svou konkrétní podobu a zjišťuje zájem. Můžete se zapojit i vy, vyplněním dotazníku na stránkách obziva.cz nebo přímo spoluprací. ∞


Několik otázek pro zakladatele obŽIVY

Co v kontextu obŽIVY znamená „spolkový“? Jde o něco tajného, rituálního?
Jaroslav Lenhart: Spolkový pro nás znamená společný, to znamená, že bude patřit jak zemědělcům, tak lidem, kteří si tam nakupují, nebo i paní, jež tam prodává. Prostě může být opravdu náš. Takže jde o věc veřejnou – kde se bere jídlo a kdo rozhoduje o tom, kolik co stojí a jak se staráme o život nám svěřený. Přijde mi spíš, že skrze pěkné reklamy, plné regály a velké obchody si nevidíme na špičku nosu a stále se za něj necháváme tahat. Obživa člověka by právě neměla mít kultický či rituální přídech, mělo by být samozřejmé, že jídlo je dostupné kvalitní a naše, protože to je jedna z mála komodit, která není věc, ale tvoří to naše fyzické bytí, bez něhož jsme namydlení.

Pochází inspirace na spolkový bezobalový obchod z vašich hlav nebo jste se inspirovali za hranicemi země?
J. L.: Aby v obchodě bylo to, co chci, ne to, co je výhodné pro obchodníka nebo výrobce, k takové myšlence asi není příliš těžké najít cestu sám. Ale samozřejmě jsme se inspirovali, ať už spotřebitelským družstvem v Drážďanech (kam náš statek mimo jiné dodává svou biozeleninu), družstevním supermarketem v Bruselu, nebo bezobalovým obchodem v Praze, nebo i našimi prvorepublikovými koloniály.

Z vaší praxe – dá se říci, že se myšlení lidí mění, že vlna „bio-eko-raw“ není jen móda, kterou vystřídá jiná?
Tomáš Hajzler: Nemám žádné měření, mohu hovořit jen o tom, co pozoruji okolo sebe. Dle mého je to logické a postupné probouzení se ze snu o levných potravinách ne nepodobných jakémukoli jinému výrobku k dispozici na regálu v igelitu 365 dní v roce. Dochází nám, že celý agrochemický průmysl často nenávratně ničí půdu, otravuje vodu a že naše jídlo jsou spíše (p)otraviny.

Vaše vinice jsou certifikované prestižní německou značkou Demeter. Můžete stručně vysvětlit, o co jde v bio-dynamickém zemědělství?
Lukáš Rudolfský: Jedná se o ucelený, komplexní směr zemědělství, kde statek by měl být nezávislým celkem, který podléhá i nemateriálním vlivům. Snažíme se starat o svěřenou půdu tak, abychom ji nepoškozovali a ponechali ji zdravou pro další pokolení.

Co v praxi znamená jednat dle principů solidarity, která je pro vás v rámci projektu jednou z hodnot?
L. R.: Cena produktů se nebude uměle zvyšovat, bude taková, aby stačila pokrýt nezbytné náklady, taková, aby byl spokojený spotřebitel i sedlák.

Co je PRO-BIO LIGA, v jejíž správní radě působíte?
Jan Valeška: Spolek, jehož cílem je osvěta a vzdělávání ve prospěch rozvoje ekologického zemědělství v ČR, který je součástí jediného spolku ekozemědělců – Svazu PRO-BIO.

Je nějaký společný jmenovatel toho, co účastníci vašich kurzů o svobodné práci, vztazích, sebeřízení a dalších hledají?
T. H.: 1) smysl, 2) potřebu být užitečný, 3) potřebu sdílet život s lidmi podobných hodnot, 4) potřebu zbytečně neškodit.

V dotazníku na webu uvádíte možnost zapojit se do projektu. Jak a s čím může zájemce přijít?
J. V.: S čímkoliv co mu/jí bude milé a smysluplné a bude to pochopitelně ku prospěchu té společné věci veřejné. ∞