Alšova jihočeská galerie v Zámecké jízdárně v Hluboké nad Vltavou zve na jarní sezonu na Hluboké trojicí výstav. Expozice Jana Uranta, Martina Velíška a Julia Reichela reflektují současnou malbu, historické inspirace i odraz dnešní vizuální kultury a jsou k vidění do 11. května 2025.

Výtvarník Jan Urant (* 1984) propojuje evropský modernismus s experimenty anglosaské školy kolorismu. Jeho malby se vyznačují intenzivními barevnými kontrasty a vrstvením pigmentů a transformují osobní vzpomínky do vizuálních příběhů. Kurátor výstavy Adam Hnojil popisuje Urantovu tvorbu jako laboratoř, kde se umění setkává s vědeckými přístupy. Výstava Razzle Dazzle přestavuje umělcovy nejnovější práce a poskytuje unikátní pohled na dynamiku barvy, prostoru a emocí v současné malbě.

Martin Velíšek (* 1968) je umělec, který ve své tvorbě zkoumá hranice mezi historií a současností. Ve své práci se často inspiruje historickými uměleckými díly, která prostřednictvím apropriace nově interpretuje. Nejčastěji se odkazuje na „zlatý věk“ nizozemského malířství, přičemž propojuje historické motivy s postmoderním přístupem k interpretaci. Výstava Apropriace, kterou kurátorsky připravila Dita Kozler, vyžaduje soustředění a nabízí divákovi možnost objevovat vícevrstevnaté vizuální narativy.

Julius Reichel (* 1984) patří mezi nejvýraznější české malíře střední generace. Ve své tvorbě kombinuje malbu s objekty a intervencemi do veřejného prostoru, čímž vytváří současnou interpretaci pop-artu v digitálním světě. Výstava Zero Tolerenc, kterou kurátorsky připravil Jiří Ptáček, zkoumá chaos informačního věku a nutí diváka přemýšlet nad způsoby, jakými v dnešní době přijímáme a interpretujeme informace.

text: Marek Svoboda

Jan Urant: Razzle Dazzle
Martin Velíšek: Apropriace
Julius Reichel: Zero Tolerenc
Alšova jihočeská galerie – Zámecká jízdárna (Hluboká nad Vltavou 144)
23. 2. — 11. 5.

S tanečníkem a choreografem Jiřím Bartovancem jsem se setkala poprvé prostřednictvím dokumentu ČT Africké kořeny – české tančení. Hned po studiu na taneční konzervatoři Duncan Centre v Praze v roce 2003 odešel Bartovanec do Berlína a od té doby ho v ČR není vidět příliš často. Když na mne tedy vyskočila facebooková pozvánka na jeho představení Razzle Dazzle v brněnské Industře, nezahodila jsem šanci se přesvědčit o tom, kdo je to ten tanečník s africkými kořeny, který stejně jako já vyrůstal na hudbě Michaela Jacksona.

Živý a mrtvý
Razzle Dazzle vznikala v prostorách pražské Pragovky a jak Jiřího Bartovance, tak režiséra Michala Hór Horáčka inspiroval právě její prostor a historie. Jako částečný site-specific projekt se přesunul do brněnské Industry, kde s největší pravděpodobností musely proběhnout změny v choreografii. Jako náhradu, doplnění či srovnání byl divákům zprostředkován taneční film o performanci z Pragovky, ale bohužel až po samotném „živém“ Razzle Dazzle. Stalo se to, že málokdo chtěl vidět znovu skoro stejné vystoupení ze záznamu, i když v jiném prostoru, s jiným světlem a efekty tanečního filmu… Myslím si, že stačilo přehodit line up a přivést živé tanečníky až po projekci. Dynamika večera by pak měla vzrůstající tendenci místo klesající.

Prázdné jeviště
Bartovanec má za sebou výuku současného tance na základech položených americkou tanečnicí Isadorou Duncan. Spolupracoval již s mnoha zahraničními i našimi umělci a do roku 2014 byl stálým členem berlínské taneční skupiny Sasha Waltz & Guests. Reputace tohoto tanečníka je opravdu velmi slibná, a proto mne překvapilo, jak málo se mi z jeviště dostalo energie a jakési „message“. Razzle Dazzle má vypovídat o identitě jednotlivce, mechanismech skupin, přetvářce, chování a toleranci ke zlu. Sám Bartovanec o své performance říká, že je plná metafor a každý divák si v ní najde odpověď.

Z propagačních materiálů události bylo vidět, že v každém představení se počet tanečníků liší a někde jsou zahrnuti i další performeři. Proto jsem asi jako divák byla lehce zmatená, co vlastně vidím, když dění na scéně příliš neodpovídalo tomu, co jsem na základě propagační fotografie očekávala. Nicméně představení v Industře zahrnovalo dva tanečníky. Jeden z nich byl oblečen v kožešině a připomínal nejen kostýmem, ale i počáteční polohou na čtyřech nějaké zvíře. Bartovanec k němu částečně přistupoval jako ke zvířeti, ale zároveň v některých momentech bylo jasné, že se jednalo o člověka. Druhý tanečník se z kožešiny chvílemi snažil vyprostit či vysvléct a v jeden moment se k sobě tanečníci přiblížili tak, že to připomínalo polibek, což mohlo odkazovat ke gay orientaci, kterou se choreograf netají. Bartovanec byl oblečen do poloprůhledného saka a kalhot, přičemž průhledná část byla u obou kusů vždy na zadní části jeho těla. Přední část byla klasicky černá. Tato částečná nahota odpovídala záměru autora představit kus sebe, ať už fyzicky nebo pocitově.

Metafory metafor
Choreografie jako celek měla střídavou tendenci. Od rychlých a silně rytmizovaných pohybů přecházela v pomalé táhlé sekvence, kdy oba tanečníci třeba jen leželi ruku v ruce vedle sebe. Vše korespondovalo s hudbou Jiřího Lukeše, na niž Bartovanec reagoval, a ona jako by reagovala na něj. Klapání, ťukání, hra klasických nástrojů a jiné zvuky vystřídala jakási známá melancholická popová píseň, která rozdělila představení na dvě poloviny. Právě v polovině se na bílém plátně za performery objevila silueta maskované lodi, což měl být odkaz na dřívější využití Pragovky jako prostoru pro výrobu vojenské techniky. Celé představení vytvářelo dojem jakési nespokojenosti, hledání a zároveň nutnosti se přizpůsobit. V mnoha částech se pohyby stávaly pro tanečníka ubíjející, jako by je musel stále opakovat proti své vůli, dokud nenašel sílu se vzepřít. Při interakci s partnerem byl Bartovanec zase spíše leaderem a vedl pohyby svoje i partnera až k synchronizaci, kde nejspíš ukazoval na některá pravidla skupiny, jak naznačovala anotace. Využíval jasnějších náznaků ke své výpovědi, kdy například celým tělem narážel na pomyslnou překážku a hledal jinou cestu, jak ji překonat, až k těm méně jasným, kdy byla interpretace možná jakákoli.

Příliš osobní výpověď neměla tu sílu přenést se na diváky v tom smyslu, že alespoň pro mne se Bartovanec uzavřel příliš do vlastního světa tance a nikoho tam nepustil. Těžko postihnutelné jevy, jako je identita, možná mne jako diváka dostaly do víru metafor, ze kterých už nebylo možné se vyprostit. Nejsilnější moment paradoxně vůbec nesouvisel s performancí, ale nastal v momentě, kdy se Jiří Bartovanec přišel chvíli podívat na promítání tanečního filmu. Zabalený do černého kabátu s neutrálním výrazem tam v rohu prostě stál. Teprve v té chvíli jsem vnímala, že je zcela přítomen. ∞