Tématem únorového Artiklu je Oslava. Pokud se nejedná o rodinnou slavnost, ale o širší, až veřejné pojetí, bývalo zvykem ji oznamovat pomoci plakátu. Toto slovo pochází z francouzského placard ve významu veřejně vyvěšeného návěstí buď úředního nebo soukromého. Tento pojem nás zavádí k synonymu affiche, které znamená již doslova reklamní nápis. Předchůdci tohoto reklamního útvaru mají kořeny již ve starém Egyptě, texty byly původně tesány nebo ryty do kamenných, či měděných desek a vystavovány na veřejných místech, jednalo se ovšem spíše o veřejná oznámení. Tento zvyk pak přešel i do starého Řecka.

První tištěné plakáty se objevily v Anglii kolem roku 1480 a pocházely z dílny Williama Caxtona (1415–1422) anglického spisovatele a knihtiskaře. V 17. století už pak byly celkem běžně používány, a to právě ve formě oznámení či upoutávek na divadelní představení. Přelomovým byl vynález reprodukční techniky zvané litografie Aloisem Senefelderem (1771–1831) roku 1798. Opravdového rozmachu však dosáhly až v 80. letech 19. století díky inovační technice velkoformátové litografie Julese Chéreta (1836–1932). Právě tomuto období až do roku 1938 je věnována výstava Řeč plakátů probíhající v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze.

Řeč plakátů
Výstava je uspořádaná do třech tematických bloků Umění, Reklama a Ideologie. Na 280 exponátů pochází z více než tři tisícové sbírky chéf – d’œuvre uměleckoprůmyslového musea a k tomu je přidružen výběr z běžné produkce z let 1890 až 1938 převážně české a středoevropské provenience. Prostor musea v 6. patře je členěn do sedmi sálů, tedy sedmi oddílů, z nichž první tři jsou věnovány převážně autorské tvorbě, tedy plakátům jako uměleckým dílům, a návrhům autorů. Zde nalezneme Karla Špillara, Oldřicha Homoláče, Aloise Chválu, Josefa Čapka, Josefa Váchala, ale i početně zastoupeného Jana Preislera a Jaroslava Bendu nebo Karla Šimůnka. Nechybí ani Alfons Mucha, jemuž je věnována cela zeď, Touluse-Lautrec nebo Gustav Klimt, Jules Chéret nebo Georges Meurier. Zde se také jedná o temperu na papíře a později velkoformátovou litografii, která je v Čechách zastoupena zejména tiskárnami V. Neubert Praha – Smíchov, tiskárnou Unie a ve Francii – Chaix, Paris.

V plakátové malbě těchto let je kladen velký důraz na ženské tělo, se středovou kompozicí, umělecké propojení obrazu a textu. Jak člověk postupuje sály – obraz se zjednodušuje, abstrahuje, ubývá barev a litografie postupně střídá ofset. Objevuje se nová typografie, jejíž principy formuloval roku 1928 Jan Tschichold (1902–1974), německý grafik, typograf, učitel a spisovatel. Zároveň dochází k jakémusi zjednodušení sdělení a obrazu a propojení s německou školou Bauhaus.

Plakát přechází od divadla a národních spolků, reklam na cigarety a alkohol k filmu – ve čtvrtém a pátém sále, a později k válečným a náborářským výzvám, kde se vedle českých děl objevují mimo jiné spíše angličtí a američtí autoři, jako například Howard Chandler Christy nebo Walter Whitehead.
Závěr výstavy je věnován konstruktivismu a je zastoupen především díly Františka Zelenky, Františka Muziky a Ladislava Sutnara.

Pár slov na závěr
Tato unikátní výstava, jejíž kurátorkou je Lucie Vlčková ve spolupráci s Petrem Štemberou, je právě oním výjimečným počinem, který nám dává možnost přivonět si k dobám technické revoluce, národovectví, ale i k běžnému životu, kráse a půvabu přelomu 19. a 20. století, dává nám nahlédnout do zákulisí nedávných dějin a ukazuje linii jakéhosi zjednodušení reklamního umění (a možná i toho cílového konzumenta) v průběhu desítek let, potažmo jednoho století. A navíc kolikrát se nám podaří uvidět Jane Avril v podání slavného francouzského malíře z Albi? <img title=“nekonecno“ src=“http://artikl.org/wp-content/uploads/Bez-názvu-1.png“ alt=“" width=“20″ height=“12″ />

Řeč plakátu 1890 – 1938
Uměleckoprůmyslové museum v Praze
(17. listopadu 2, Praha 1 – Josefov)
8. 12. 2022 ­— 9. 4. 2023