Měl bych víc myslet na čtenáře? „Není čas,“ říká Borkovec. „Hlavní je styl,“ říká Zábranský. Kdo píše pro čtenáře, nestojí za řeč. Ty jsi čtenář.

Psát kvůli někomu jinému je práce. Prachy – stejně jako Kunderova pravda – jsou jinde. „Mrtvou kočkou,“ odpovídá spisovatel Seymour Glass v Salingerově povídce Seymour: Úvod na otázku, čím by chtěl být. Proč? „Protože nikdo nezná její cenu.“ No jo, pak spáchá sebevraždu, ale všichni na něj vzpomínají v dobrém. Rozlet a típnutí jsou jin a jang. Ti nejlepší zazáří a zhasnou, říká Kerouac. Je těžké smířit se s tím, že už dál ani vpřed není kam. Že už ty chvíle jsou ty tam.

S autorským alter egem je to jako s romantickým protějškem. Nedostaneme se k němu srdcem, ale intrikami mysli. Takže je možná čas – pořád je čas – na nějakou revoluci. S tím člověk přece sedá k papíru. Odráží se ke skoku. Ale když si z toho udělá rutinu, zůstane viset ve vzduchoprázdnu jako jojo. Hopsá na trampolíně svého vzteklého vkusu. S některými věcmi nehneš, chce to čas, ale to neznamená, že ten čas není právě teď.

Sáčky tančí ve větru a zachytávají se na opadaný kaštan. V knihobudce leží Vesmíry. Tak to ne, do téhle pasti nevlezu. Opravdu dobré věci uděláš jen, když ti to přijde, ne když ti to někdo poradí. Pravda je harmonie myšlení a provedení. Provedení přejaté myšlenky nikdy nebude precizní. Soupeříš, pak se opeříš, ale nejradši by ses zavrtal. Aby se ti něco mohlo líbit, musíš vědět, co se ti na tom líbí. Musíš to umět říct. Jsme zvyklí říkat spíš to, co se nám nelíbí. I o tom, co se nám líbí.

DBD

Džus s vodou je bazén, jo? Bazén je spíš voda s chlórem, ne? Tam se člověk spíš napít nechce, ne? Proč tomu říkají bazén? Jakože je to velké? To radši moře, ne? To je sice slané, ale má kromě toho aspoň nějaké líbezné konotace. Nebo moře je zase až moc velké? Co rybník? No jo, rybina. Co jezírko? To zní úchylně. Nádrž?

Četl bych si, ale je tu málo světla. Pracuje tu jedna, co pracuje taky na štěrkáči, kde se mi vždycky směje, když si dám dvě kafe po sobě. Furt se na mě usmívá, ale já se snažím působit, že ji nesleduju, což je nepřirozené, protože sleduju všechno. Takže ji nesleduju, i když bych třeba mohl.

Apolena Rychlíková v rádiu pouští Dream Baby Dream od Bruce Springsteena. Otevírá mě to. Dobrá mantra. Dream Baby Dream. Lepší než Hare Krišna. That’s All Right (Mama) od Canned Heat je taky v pohodě. Nebo It’s All Right Baby Blue od Them. Všechny Dylanovy covery jsou upgrade. Ale napsal je on.

Čekám na parkovací místo. Chtějí tu postavit parkovací dům. Jsem proti. Je to ve stadiu projektu. Možná neseženou prachy. Je to megaprojekt. Za miliardy. Počkáme. Ty reflektory mě serou. A smrad. Strašně mě sere smrad z aut. Překvapuje mě, že lidi se tváří, že je vůbec nesere. Konečně zasunu, ale nemůžu najít klíč. Nebo čip nebo jak se tomu říká, když to otvírá a zavírá, ale není to klíč. Konzole? To slovo nesnáším, ty vole.

Podvod

Jdu na bazén. Dám si tři litry na čip. Když si tam dáte tři litry, máte dvacet procent plus. Když míň, tak jen deset procent. Čtu si v bufetu, je tam světlo. Dám si kafe. Paní mi omylem udělá dvojité. Nevadí. Dočítám víkendové noviny. Je už úterý, ale s poctivostí nejdál dojdeš. Pak si to všechno musím zopakovat a zapamatovat. Myslím, že lidi to moc nedělají. „Noční můra Kremlu.“

Potkám kolegu té z loňska a vezmu si na ni kontakt, že bych ji rád pozdravil. Blokne mě. Aspoň se to uzavře. Dream Baby Dream. „Já jsem vás dneska viděla,“ říká pokladnice. Je v pohodě, taková Škopková. „Mám dvoufázový trénink.“ „Vy jste plaval venku.“ „Jo.“ „Já bych do toho nedala ani nohu.“ „To je v pohodě, zatím. Akorát do toho musíte každý den.“ Pouští mě zadarmo. Už to jednou udělala, koupil jsem jí pak kafe. Černá ekonomika. Lázně jsou v pohodě.

Drazí čtenáři a čtenářky.

Protože se blíží závěr roku a za necelý měsíc bude veškerá pozornost upřena k těm dobrovolně-povinným předvánočním aktivitám, ráda bych ještě v období koncentrované pozornosti poděkovala. A to nejen čtenářům, kteří jsou důvodem, proč Artikl vychází již dvanáct let, ale také všem kulturním subjektům, bez nichž by časopis nemohl být po celou tuto dobu zdarma. Zvládat produkci tištěného média bez sponzorů, donátorů či grantů znamená každodenní práci i vytrvalost, která má smysl díky narůstající komunitě čtenářů i partnerů, s nimiž dlouhodobě spoluvytváříme kvalitativní kulturní síť. A přestože je kultura v posledních letech čím dál více odsouvána na okraj dotačního zájmu, vznikají i v takových podmínkách pozoruhodné projekty.

Těm, kteří kulturu tvoří, podporují i sdílejí, patří mé poděkování. Udržitelnost je dnes nezbytností – nejen ekonomickou, ale i myšlenkovou. Kultura vždy uměla přetvářet, navazovat, vracet témata do oběhu a dávat jim nový význam. Taková „recyklace“ není o opakování, ale o obnově: o schopnosti znovu využít to hodnotné, místo abychom rezignovali nebo začínali od nuly. Věřím, že právě díky této vnitřní cirkulaci může kulturní prostředí zůstat živé, kvalitní a odolné i v časech, které mu nejsou nakloněny. Není nutné neustále vytvářet nové, když dokážeme ocenit a rozvíjet to, co je kvalitní. A právě takovou kvalitu vám chceme i nadále přinášet a rozkrývat.

Tento původní projekt coworkingového centra Creative Gate spojuje autorský design a módu s ekologií. Vystavující subjekty tvoří z recyklovaných nebo přírodních materiálů, prezentovány budou i služby šetrné k životnímu prostředí. Seženete zde originální kousky od šperků z dopravních značek až po nábytek z dřevěných palet. Součástí akce je doprovodný program ve formě tematických přednášek, chybět nebude ani veganské občerstvení.

Kompletní program najdete na www.creativemarket.eu.

Creative Market
Jindřišská pasáž, 2. a 3. patro
Jindřišská 5, Praha 1
so 27. 4. 10:00–22:00
20 Kč


autor: Jitka Tomanová

Rozhovor se zakladatelkou české mutace VotočVohoz Janet Lavickou


Blešáky, bazary, antikvariáty, nebo sekáče. Pro někoho sklady plné haraburdí, pro jiné studnice pokladů. S Janet Lavickou se potkáváme v holešovické kavárně, nedaleko útočiště VotočVohoz, přibíhá z jedné schůzky, aby zas pokračovala na další. Její život je hektický, ona je ale spokojená, protože dělá, co ji baví: nabízí lidem alternativu ke konzumnímu životu plnému přebytku.

Jak bys charakterizovala VotočVohoz?
Primárně se jedná o virtuální trh, kde člověk může získat (vyměnit, koupit, darovat) oblečení a doplňky z druhé ruky a dát jim nový život. Web nabízí ovšem mnoho dalších možnosti, uživatelé se můžou zapojit aktivně v sekci fórum nebo číst blog, kam se dávají příspěvky pro inspiraci. Nejvíc nás ale těší, že naši uživatelé velmi často opouští virtuální prostor a scházejí se i mimo něj, ať už aby si vyměnili oblečení nebo jen aby zašli na kávu.

Mutace stránek existuje kromě Litvy, odkud nápad pochází, v Německu, Francii, Malajsii a Polsku. Liší se nějak požadavky uživatelů v různých zemích?
Každá země má svá specifika. Všimla jsem si, že např. v Německu mají kvalitnější fotografie. Tady se někdy stává, že se v katalogu objeví fotka tygrovaného trička na zebrovaném koberci. Proto se snažíme uživatele vychovávat a radit jim, jak oblečení naaranžovat, jaké zvolit pozadí apod.

Co všechno lze koupit, vyměnit nebo darovat?
Primárně se jedná o oblečení, doplňky a kosmetiku, takže v katalogu nenaleznete žádné ledničky nebo televize. Pokud někdo chce vyměnit něco jiného, může využít fórum.

Sekáče versus nakupování přes internet. Jaké jsou výhody?
VotočVohoz v sobě spojuje obojí: výhody sekáče (cena, originalita, recyklace oblečení) a online nakupování z pohodlí domova. Chcete-li tričko, stačí zadat velikost, barvu, cenu, případně značku a během deseti minut máte nakoupeno. Nemusíte nikam chodit a prohrabávat se haldami oblečení, které vás nezajímá. Navíc plní i funkci sociální sítě, takže se zde můžete seznámit, pokecat, vyměnit si zkušenosti atd. Oproti sekáči taky víte, kdo oblečení nosil před vámi.

Kolik máte v současnosti uživatelů?
Nestíhám už statistiky ani sledovat. Na začátku jsme oslavovali každého nového uživatele… Teď jich je kolem sto deseti tisíc a číslo stále roste, z čehož máme samozřejmě radost.

Kdo u vás „votáčí“?
Nejvíc mladé ženy, které zajímá originální móda a recyklace. Muži tvoří menšinu, tipla bych kolem pěti procent.

Nakupování přes internet je pohodlné. Pořádáte i nějaké akce mimo virtuální svět?
Ano, nazýváme je „výměna naživo“. První podobná akce proběhla minulý rok na United Islands. Hrozně jsme se báli, že si lidé budou víc brát, než přinesou, ale opak byl pravdou. V poslední době jste nás mohli potkat naživo na Dyzajn Marketu na Piazettě Národního divadla, na Design Blogu nebo v Tiskárně v rámci akce Vintage Night.

Kam za „výměnou naživo“ v nejbližší době?
Kromě Tiskárny to bude Holešovice Fashion Market, který proběhne 12.–13. dubna. Pro návštěvníky připravujeme malé překvapení v podobě workshopu výroby originálních tašek. Zájemci dostanou plátěnou tašku, kterou si budou moct na místě libovolně vyzdobit dle svého vkusu.

Kde nakupuješ oblečení ty a jaká móda tě oslovuje?
Nejsem člověk, který sleduje trendy a značky. Mám ráda ležérní, pohodlné oblečení. Obecně tedy nakupuji v sekáčích, na blešácích a samozřejmě na VotočVohoz.

Co pro tebe osobně VotočVohoz znamená?
Pro mne je především životním stylem. Chceme lidem vysvětlit, že není nutné kupovat stále nové věci, ať už se jedná o oblečení nebo něco jiného. Věci lze sdílet, co už nepotřebujete, zkrátka pošlete dál.

Recyklace. Zodpovědnost. Životní prostředí. Slyším je na každém rohu, koukají na mě z každých novin. Jsem bombardována výzvami a připadám si jak malé dítě. „Třídit jsme se už naučili, teď budeme recyklovat,“ přečetla jsem si před pár dny na lavičce v parku a moje první myšlenka se týkala výše inteligence autora tohoto zajisté společensky prospěšného sdělení.

Mám pocit, že snaha dnešní společnosti po trvalé udržitelnosti se stává zcela neudržitelnou. Z dobře míněné recyklace, lokální produkce a bio výroby se stal další z výnosných byznysů. Slova, kterým se dalo věřit, jsou opět vyprázdněná. Kudy vede cesta? Mám se, já městem zpovykaná, vrátit zpět v čase, zakoupit stateček s políčkem a v potu tváře jíst svůj chléb? Či své spoluobčany poučovat o ekologickém způsobu života, jezdit v pražských ulicích na kole, nosit oblečení zásadně z bio bavlny a tleskat poslední přehlídce Vivienne Westwood? Nebo prostě stačí podle svého uvážení třídit odpad, nejezdit autem, když nemusím a trochu se omezit v jídle, nákupech všeho, co nepotřebuji ale bláhově chci a sem tam podat ruku těm, kteří kolem mne pomoc viditelně potřebují?
Odpověď si najdete každý sám a dost pravděpodobně takovou, kterou jsem nepopsala. Což je dobře. Vlastně je to víc než dobře. Je to skvělé, protože přesně tak je možné změnit to, co se nelíbí. Dělat si věci po svém je podlé mého zatím nejúčinnější lék na apokalyptické vize světa bez ropy, bez včel či plný různých epidemií. Vlny strachu, které nás zaplavují každý den ze všech možných médií, ochromují myšlení a lidem očkují nesmyslné obavy o vlastní existenci. Ke které stačí tak málo a zároveň tak mnoho. Poznat vlastní hranice a najít v sobě skromnost a pokoru, která strachu nedovolí do duše vstoupit. Třeba zjistíte, že vám stačí jen 20 % současného příjmu. Nebo že dokážete něco, na co jste dosud nepomysleli. A že vlastně není třeba se vracet na stromy. Že se jen stačí dívat dopředu s otevřenou myslí. Cesta z lesa vede. A i v lese svítí slunce.