Letos tomu bude sto let, co byla založena první „Česká“ republika. Takové výročí české státnosti vyloženě vybízí k ohlédnutí, reflexi a nemalému zamyšlení nad tím, co se stalo a především jací jsme my Češi vlastně v průběhu těch posledních sta let byli a jací vlivem toho všeho jsme. Máme být vůbec na co hrdí?

Pohled vskutku svébytný přináší instance Národního divadla Brno Hoří v sadě rodném květ na prknech progresivní scény Reduta. Podtitul Kabaret české státnosti celkem vystihuje, co diváka následující tři hodiny čeká. Pět samostatných her, které reálně propojuje jen téma českých dějin a jakási prazvláštní moderátorka Beruška. Cílem je rozhodně vyvolat diskusi, trochu si kopnout do onoho pověstného čecháčkovství a dostat z diváků reakci. Tou je například odchod ze sálu ještě před koncem představení, nervózní vrtění v sedačkách či odmítnutí předvedenému kusu vůbec tleskat. Představení je zkrátka trochu nekorektní.

Pod našima okny
Prvním z pěti kusů, které nás pronesou potom nejhorším z novodobých českých dějin, se odehrává Pod okny TGM v roce 1899. Řádní Češi v lidových krojích a dobových kostýmech zde spílají profesorovi Masarykovi za podporu Leopolda Hilsnera. Text Reného Levínského si nebere servítky a používá slova prostého lidu ovšem ne toho z dob Masaryka, ale toho z dob Facebooku. První zastavení patří rozhodně k nejpovedenějším. Poukazuje na to, že pseudovlastenectví pro vlastní účely a nenávist ke všemu, co není naše a jen trochu jiné, se doslova dědí. Jiné náboženství se zkrátka neodpouští a je nutné se se vším především slovně vypořádat a to ať jde o židovské spiknutí nebo migrační vlnu.

Jako by chybějící nápad textu mělo zachránit alespoň celkové aranžmá. To je ale dohnáno do na-prosté krajnosti, která opravdu místy svojí bizarností naprosto odpoutává od toho, co jde hercům z úst.

Kašpárek a hornická tragédie
V době přestávky diváci mohou navštívit další zastavení v Mozartově sále od Jiřího Jelínka nazvané Pidluke padluke. Tradiční loutkové divadlo s nepostradatelnou postavou kašpárka předvede krátkou desetiminutovou hru o tom, jak kněžna Libuše k Přemyslovi přišla a také třiceti vteřinovou dohru o založení Československa.

Vtipné rozptýlení osvěží před čtvrtou částí nazvanou Paměti. O rozpohybování pamětí Alžběty Babrajové se postarali Jan Antonín Pitínský a Alexandra Bolfová. Příběh obyčejné ženy z hornické rodiny, která kvůli chudobě stihla vychodit jen čtyři roky základní školy a poté musela tvrdě pracovat jako posluhovačka, je nepochybně nejsilnějším zážitkem celého představení. Na scéně jsou jen tři herečky, ve třech životních stádiích, stůl, lavory a židle. To stačí, abychom s Alžbětou Babrajovou přešli z Čech až do Maďarska a z císařství do republiky. Paměti skoro až uráží zbytek představených částí. Především svojí autentičností, prostým pohledem a opravdovostí. Za všemi velkými idejemi – těmi pravdoláskařskými i těmi z opačného spektra – stojí jen lidé. Lidé zmožení osudy, lidé s životními šrámy.

Už se ničemu nedivím
Nakonec přijde scénická koláž. Po srdceryvném příběhu přichází další taktéž smutný životní příběh výjimečného básníka Ivana Diviše. Výběr poslední části vráží nepřímo poslední hřebíček do české rakve. Ivan Diviš ve svých básních uráží českou malosti i hymnu. Diváka zasáhne především hudební doprovod a také recitace Vladimíra Krátkého.

Na konci všeho zůstávají především otázky a zmatení. Problémem je především zpracování inscenace jako celku, který v podstatě neexistuje. Pod okny TGM má nesporný nápad, vtip a propracovanost, která ale utáhne sotva určený čas. Druhým vztyčeným bodem jsou rozhodně Paměti, jež by si zasloužili určitě více prostoru. To ovšem pramen neumožňuje. Zbytek je snad jen zajímavým pokusem.

Česká státnost dostala nepochybně pozoruhodný komentář ke své dosavadní existenci. Někdy je ale snaha provokovat silnější než podat konstruktivní kritiku.


Hoří v sadě rodném květ
Národní divadlo Brno – divadlo Reduta (Zelný trh 4, Brno)
premiéra 15. 12. 2017 • nejbližší reprízy čt 5. 4., ne 10. 6. 19:00

Jak známo, po zločinu má vždy následovat trest. Co když ale přijde čin, který se nachází někde mezi hrdinstvím, prostým logickým úsudkem a masovou vraždou? Rozhodnout o vině či nevině vojenského pilota Larse Kocha, který jednal navzdory rozkazům a odvrátil teroristický útok na fotbalový stadion se 70 000 diváky sestřelením dopravního letadla, na jehož palubě tak zahynulo 164 cestujících, mohou diváci ve hře Teror v brněnské Redutě.

Interaktivní drama Teror napsal německý spisovatel a právník Ferdinand von Schirach. Národní divadlo Brno jej uvádí jako jednu ze svých podzimních premiér v režii ředitele divadla Martina Glasera a dramatické úpravě Lucie Němečkové. Jedinečný výsledek každé inscenace je pak zapisován a porovnáván s dalšími státy, kde byla uvedena.

Všemohoucí
Divák se stává porotcem v soudním procesu s pilotem Larsem Kochem (Jan Grundman). Ten odmítl poslechnout rozhodnutí nadřízených a sestřelil teroristy unesené dopravní letadlo se 164 cestujícími. Sice tak zachránil 70 000 diváků na fotbalovém stadionu, zákon ale shledává jeho rozhodnutí protiprávním a staví jej před soud. Čísla jsou v samotném případu důležitá a rozhodně působí na diváky. Ti jsou na konci procesu vyzváni k rozhodnutí nad dalšími osudy Kocha, a to pomocí průhledné skleněné kuličky.

Už zde se divák setkává s první z mnoha otázek, které hra klade. Spolu s kuličkou do rukou dostávají neskutečnou moc. Rozhodují nad cizím životem. Podobně na tom byl sám Koch, když zmáčknul spoušť a nechal zemřít 164 cestujících.

Princip versus svědomí
Inscenace před sebe staví dvě strany mince. Na jedné z nich je tu řeč zákonů, ústavy, našich pravidel hry. Obžalovaný se při výslechu ukazuje jako dokonalý voják následující prostou logiku, ale i ta v tomto případě říká, že sestřelení letadla byla volba menšího zla. Zde ale přichází na řadu otázka, kterou pokládá nekompromisní státní zastupitelka v přesvědčivém podání Evy Novotné. Je možné vyvažovat život životem? Tedy je každý život stejně hodnotný? A pokud nebudeme následovat svoje principy, nenastane jen zmatek a bezpráví?

Na druhé straně je tu ovšem svědomí, které ve hře představuje obhájce obviněného (Martin Siničák). Může se vůbec člověk dívat na to, že právě zemřelo přes 70 000 lidí a k této politováníhodné ztrátě došlo jen kvůli principům? Nepřinese nakonec jen bezhlavé následování zákonů více škody než užitku?

Doba odosobnění
Další z rovin, na které stroze pojatá inscenace naráží, je rozhodně otázka toho, co nám přinese budoucnost. Teroristické útoky se staly pomalu realitou všedních dní. Výjimečné zpravodajství, kdy za masovými vraždami stojí nějaké vyšší ideje, ztrácí na výjimečnosti. Pro mnohé jsou to ale stále pouze a jenom události, které se jich přímo netýkají. Koch svůj čin obhajuje tím, že jsme ve válce a že s koupí letenky každý musí počítat s možností teroristického útoku. Připravuje nás na to, že teror nemusí představovat pouze obálku novin. Snaží se diváka navrátit do reality. Závěrečnou otázkou ovšem zůstává, zda inscenace potenciál zvládá. Jestli po odevzdání svého hlasu neopouští diváka i fakt celé možné hrozby. Jestli nepochybnou dávkou autenticity a podáním řady informací nakonec není případ Larse Kocha jen dalším z mnoha. ∞


Teror
Národní divadlo Brno – divadlo Reduta (Zelný trh 4, Brno)
premiéra 13. 10. • nejbližší repríza ne 3. 12. 20:00