Do své vlastní hlavy nevidíme o nic víc než do cizích, a pokud ano, není nám to nic platné. Pravda je jen to, co se dá sdělit, a tak musíme zůstat poplatní schématům.

Není nic trapnějšího než den po dni přežvykovat pragmatickou omeletu ze žluklých vajec, na kterých jsi seděl tak dlouho, až praskla. Po básnickém bankrotu následoval sešup do propasti dezinterpretace. Život se stal oddalováním rozhodnutí. Volil jsi jen cesty, na které se dalo navázat co nejvíce způsoby. Teď se propadáš do čím dál mlhavější abstrakce. Svět kolem ztratil význam. Všechny možnosti se staly sekundárními. Nejsi už schopný dokopat se nějakou zvolit.

Regenerace se stala drogou a překlopila se ve svůj opak. Nic je stejně stresující jako všechno. Když člověk nic neřeší, má pocit, že hřeší. Radši pak řeší něco neviditelného, co ani není problémem. Problém je v oku pozorovatele. Subjektivní problém může pálit stejně jako ten sdílený-uznaný. Mnohdy se vyřeší sám nebo je odstíněn. Nejčastěji rozhřešen, zušlechtěn, přebolí, je zapomenut, přijat nebo zmírněn vlídným slovem.

Někdy problém – zahříván nudou a kofeinem – vyvře na povrch, jako když jsem si loni na Mikuláše zlomil ruku o zrcadlo. To naštve, takhle si ublížit, a pak to ještě vysvětlovat vyhořelým lékařům. Z komára se stane velbloud. Někdy stačí komár. Zabzučení rozetne tmu a spáč zařve: „Proč?“ Výbuch se jeví zcela neadekvátní situaci, ale to jen proto, že probuzenému nevidíme do hlavy. Dlouho se v ní nevětralo. Pravidla ucpala stavidla. Nahromadila se povidla jedu.

Problém dělá člověka
Problém dnešní maniodepresivní doby je v tom, že regenerujeme, až když musíme, až když hoříme, až když se ještě reverzibilní fáze degradace překlopí do už nezvratitelné devastace, z níž je návrat na výsluní spíše otázkou zázraku než odfrknutí. Je toho tolik, co dělat, že jsme regenerovat zapomněli. Když náhodou něco neděláme, přemýšlíme, co bychom dělat mohli nebo měli. Protahovací cvik zařadíme až pod rehabilitační sestrou, která nás dostává z nejhoršího.

Regenerujeme zábavou nebo sportem – nebo jen zabíjíme čas a huntujeme se čím dál víc? Jim Carrey říká, že když je někdo „depressed“, jeho tělo si dopřává „deep rest“. Odmítá nadále hrát vnucenou roli. Jak tedy relaxovat? Vychází spousta časopisů se spolehlivými návody, ale musíte napřed přijít na to, od čeho potřebujete odpočívat. Co máte za problém?

Bylo by moudré za problém brát jen to, co se dá řešit, jenže ono se dá řešit cokoli, že ano? V historii dávno minulé i té každodenní vidíme, že řešení přicházívá pomalu. Rodívá se až komicky ztuha. Ještě nedávno si doktoři mysleli, že nemoci se šíří zápachem. Představte si, že jste na tom podobně se svými vztahy.

Je třeba se do toho pořádně obout, což by ale bylo samo o sobě k ničemu bez trochy toho štěstíčka. Radši bosky? Newtonovi muselo spadnout na hlavu jablko, aby se mu v ní rozsvítilo. „Život a myšlení nejsou kompatibilní,“ říká Michelle Houellebecq. Přemýšlejte, ale taky se rozhlížejte, jestli kolem náhodou neletí pírko. Pokud ano, pokuste se ho chytit. Trénovat můžete pod opadavými stromy.

Buď máš štěstí ve hře nebo v lásce
Na akce už chodíš jenom do Kauflandu. Když potkáš někoho známého, vždycky je to někdo jiný. Už ti to ani nevadí. Stojíš u sýrů a tváříš se, že na někoho čekáš. Už jsi toho nakecal tolik, že jedinou možností, jak se vyjádřit, je vynechat. Většina slov a významů ztratila moc, jen vyplňují nekonečný prostor. Přesto je nemůžeš ignorovat, musíš je pochopit. Nesmíš to vzdát. Když je pochopíš, přestanou pálit.
Buď básníkem v bázni bažícím. Buď komikem, dráždi bránici. Smích je klepáním na nebeskou bránu. Trochu fatalismu do toho života. Pracovat na svém probuzení. Posunout se nebo regenerovat? Nervy. Zasunout? Moc to tam nervi. Dlouho jsi stál na jednom místě přisátý ke korytu jako klíště. Je čas do koryta vstoupit a plout, je-li v něm voda. Dneska je dost sucho.

Kdo se chce řítit, místo aby se řídil, pomáhej mu Duch. Beztak se řítíme všichni – na té kouli vesmírem. Čas se řítí a my ho musíme brzdit. Radši honit? „I za obecné bezproblémovosti je vesmír problémovým prostředím a bezproblémový stav duše snem,“ říká Oto Ivanovski. Možná bychom své problémy měli vítat. Já vím, zní to absurdně, ale nakonec – co nám zbývá? Bez bolesti není úleva, bez gravitace let.

Probouzím se z letního spánku, ze sluneční neúnosnosti. Jan Patočka chápal slunnou stránku dne jako náležející eposu.

Naše marnotratné příběhy červencových a srpnových nádob již vypustily duši. Zůstávají jen jako zbytky pachu okurkového láku v poctivě vymytých zavařovačkách. Naše těla se scvrkávají, mizí, jsou sebepopřením hmoty, když představují pouhé skuliny pro zabydlení virů. Nasazujeme pozimní roucha a z úst se valí ledovým vzduchem tlumené výdechy posledních vzpomínek na horké noci s podtónem červivých višní a prázdninové cesty. Ty romantické vlakem do předem neznámých destinací nebo letadlem do komerčních resortů, před odletem pečlivě probádaných, v nichž máme zahrnuto vše. Optimismus objímající šťavnaté plody se ztěžka belhal z dohledu při vysokých teplotách ještě říjnových dní, které nesly létu vlečku hanbatě dlouho.

Noc má dlouhé ruce i nohy a rozpíná se nad klenbou našich životů, nese přístřeší melancholie a podzimní deprese, chladu, který se zadírá za nehty. Nechce se nám probouzet, a nemůžeme spát. Tragédie je v Patočkově pojetí spojena s temnou nocí, už nemáme v ceně zahrnutou letní bezmyšlenkovitost. Maso je tuhé. Měli bychom jíst hutnější pokrmy, nechat zotavit svá vlákna, roztavená srdce, šrámy z rozbouřených útesů. Podzim naštěstí nabízí náplast nebo rovnou záplatu (záleží na tom, o co přesně stojíme) v podobě vzájemně se překrývajících kulturních akcí, divadelních programů a filmových festivalů a než si pořezanou kůži uvědomíme, přesune se naše pozornost na nenávidění Vánoc, které nás na chvíli zaměstná.

Přechodové rituály vymizely, pohřbívat už není nutné, ztráta času, který neposedí, s hbitými nožkami utíká a my se nemůžeme zastavit, jinak už bychom ho nedohonili. A tak nám nezbývá nic jiného než klopýtat, protože jsme dostatečně netrénovali běh na dlouhou trať. Nepochopili jsme, co dělat, nebo jsme se prostě přiměřeně nesnažili. Proč jsme tak zanedbali loučení? Proč jsme si schovali všechny ty pomačkané jízdenky a ohmatané papírové náramky a fotky jsou stále ještě v plastovém válečku, zatímco se je bojíme vyvolat? Náplast se časem odchlípne a záplata svou nezapadající barvou a materiálem vždy bude upomínat na poškození původního místa.

Co až v okně někdo odhalí tebe?
Řeklas mi, že ráda pozoruješ ohýbající se těla, která prosvítají skrze skelný povrch sítnice protějšího domu. To proto, že v ten moment dokážeš ignorovat tělo vlastní, následky jeho existence, vytěsnit svůj příběh, který nemůžeš ukončit, a tak ho necháváš tvořit svoji identitu. Míhající se siluety za závěsem okna, které tvarem i pozicí kopírují těla svých pozorovatelů, jsou nerozpoznatelnými mimikry jejich vlastní minulosti. I když se voyerům může zdát, že jejich zkoumání zaopatřuje únik od sebe sama, prodlévají naopak v bezprostřední blízkosti svého nerozlišeného života.

Nárazy na výlohu prostě zařízené nostalgie jsou zpomalením toho vytrvalostního běhu, jehož se účastníme bez motivace, ale s ponaučením o důležitosti participace. Očními pohyby snímám svou zacelující se kůži po srážce se skleněnou deskou výstavního komerčního prostoru a uvažuji nad počtem střepů, které se mi zaklesly do masa. Nedoléčená nemoc vrátí úder, ale já se chci komíhat ve víru listopadového chladu a sbírat vzpomínky, které se právě zlehka dotkly chodníku. Založit je do herbáře, zatěžkat masou potištěných listů. Toužím po tom, jít v dešti bosa jen proto, že jsme to tak v srpnových parnech dělávali.

Obřadnost jako předmět umělecké tvorby, rigidita jako moment obnovy
Nostalgie nám prý může pomoct vyrovnat se s tíživou přítomností. Pokud se vplížíme pod osobní zážitky, které si vyvoláváme pořád dokola pro útěchu nebo potvrzení toho, kým jsme, dostaneme se ke kolektivní paměti spřádané z rituálů a ceremonií. Mohou být právě rigidní rituály zdrojem naší regenerace? Možná je jen třeba nalézt vhodný balanc mezi jejich konzervativní formou a jejím narušením, třeba uměleckým přístupem charakteristickým otevřeností a neotřelostí pohledu. Jednou z umělkyň, která působení tradic křísí, je Lucie Králíková. Věnuje se poutnictví, zkoumá vztah subjektu ke krajině, promýšlí a prociťuje možnosti, okolnosti a účinky jakési nové obřadnosti. Například v projektu Czechia spolu s fotografkou Michaelou Karáskovou a oděvní návrhářkou Kateřinou Plamitzerovou putovala krajinou, poznávala místní folklor, který se pak promítl do zhotovení mikulovského kroje spředeného z kulturní symboliky dané oblasti. Další z poutí, kterou umělkyně podnikla, vedla z Brna do Ostravy, kam se dostala přesně den před vyhlášením nouzového stavu. Později vystavený baldachýn v ostravské městské pasáži byl vytvořen z hlemýždích ulit posbíraných Lucií a zájemci z široké veřejnosti, které umělkyně oslovila na sociálních sítích. Prohlížení jejích artefaktů mi navozuje obraz bytostí pohlcených karanténou, její vyhrocenost a zároveň klid.

Na protirychlostní dráze
Pamatujeme ještě na toto období? Na všechny ty články o usebrání se, návratu k podstatnému, pochopení svých hodnot. A teď jsme odkázáni na to, si uvědomit, jak jsme pouze obnovili součástky svého organismu pro ještě větší výkonnost, ze které je hněten zautomatizovaný svět vyvíjející stále vyšší stupně rychlosti. V průběhu lockdownu jsme se navraceli k činnostem, na které jindy „není čas“. Je nostalgie jen upevňováním naší pasivity, nebo může přinést nové impulsy pro aktivní přetváření přítomného ústící do nečekaných forem budoucnosti? Tradice nás ubezpečuje, chlácholí, ukolébává. Není ale právě „power nap“ tím, co potřebujeme pro realizaci našich tužeb? Možná nestačí jen dvacetiminutovka, ale dlouhý podzimní dřímot. Lebedit si ve starých dobrých časech, ale zároveň si uvědomovat zrádnost jejich zidealizovaného obrazu. Tvořivost života může vyvstat jen jako kontrast k opojné nečinnosti.

„Bed rotting“ (doslova „zahnívání v posteli“) – zapouštění vláken neutěšené hmoty do peřinových oblak. Rozklad. Hit sociálních sítí spočívající v klidně i celodenním povalování se, proležených hodinách bez známky produktivity tak cenné dnešnímu světu. Nebo snad potřeba vyvstávající z každodenního zvedání závaží, jež není možné opustit, se kterým jsme smýkáni po hrbolaté scenérii příběhu, který nikoho nezajímá. Hypertonické, našponované svalstvo se konečně rozpouští v měkkosti postelového ráje, zatímco seriózní tváře lékařů varují před zdravotními důsledky pramenícími z nedostatku pohybu.
Na Instagramu jsem zahlédla meme s nápisem „když máš blbou náladu, prostě jdi ven, to tě nakopne“ a připojenou fotografií špinavého zabláceného parkoviště na východoevropském sídlišti. Podnikněme pouť, a je jedno v jakém prostředí. Nahlížejme do kaluží a objevujme nevybíravou palčivost temného podzimního světla. Nechme noci proplout do všedního dne, nebraňme se jí. Možná díky tomu zůstaneme neodcizení přítomnosti, ale stále s útržky minulých momentů v periferním vidění. Vím, že „staré časy“ jsou pryč, ale nejsem ochotná je ztratit. A tak si ve svém nitru dlabu další díru a vkládám do ní zase novou verzi toho, co se událo a co mění svou podobu s každým opětovným vstupem do vědomí. Pod záplatou, kterou zcela nesnímám – tvoří jen atrapu toho, čeho nebylo možné se zbavit. Lidí, věcí, pocitů, jež zůstanou pod povrchem jako Proustova vůně madlenek.

Říjen utekl podobnou rychlostí jako kulturou syté září a vy už otevíráte stránky listopadového Artiklu s tématem Regenerace. A přestože se tento pojem nejčastěji pojí s organismem, rozmanitá kulturní nabídka závěru roku jednoznačně sděluje, že regenerace probíhá nejen v tkáních, ale i na kulturním poli. Množství vytříbených akcí, výstav, divadelních premiér i uvedení knih je právě k navštívení a my vám přinášíme opět vhled do těch kvalitativně vybraných. Jak se myslí obraz a to v pojetí filosofa par excellence – Miroslava Petříčka, představuje právě probíhající výstava v Galerii hlavního města Prahy, ke které skrze recenzi můžete získat předporozumění. Dozvíte se také, jaké výstavy představující současné umění i témata navštívíte v Pardubicích nebo v Ústí nad Labem. V rozhovoru v Hudební rubrice se dozvíte, že anglická kapela Dream Wife už brzy navštíví pražskou klubovou stage. Rozhovor vám nabídne i Divadelní rubrika a nechá nahlédnout, jaká je podstata inscenací. Nutno tedy na závěr konstatovat, že degenerace kulturní nabídku opravdu nečeká.