Březen je první jarní měsíc. Již únor navozuje jakési zaslíbení tomu zajisté nejpůvabnějšímu ročnímu období. V dětství tento čas patřil také oblevám a tání. Pouštěli jsme papírové lodičky po obrovských kalužích nebo potůčkách hrnoucích se k městským kanálům. Na trzích a nárožích prodávaly růžolící tetky tulipány, narcisy a obzvláště vzácnou mimózu. Zatímco zima vybízí spíše k četbě detektivních románů, jaro patří zahradnickým katalogům, sázení ovocných stromů a v neposlední řadě Zahradníkovu roku Karla Čapka.

V něm Čapek navozuje lehkost bytí, směruje nás k poetice běžného života, neskonalému optimismu a humoru všedních, a přesto (nebo právě proto) krásných dní. Těch dní, které považujeme za běžné a máme sklon je vnímat za méně cenné než ty víkendové. Ony však představuji hlavní část našeho života.

To mi zároveň evokuje básně Macua Bašóa, proslulého japonského básníka 17. století, který je považován za zakladatele literární formy později nazvané haiku. Napadají mne tyto verše Macua Džinšičira (vlastní Bašóovo jméno, v dospělosti pak Manefusa či Tósei): „Jarní jitro / Každý bezejmenný pahorek halí / Průzračný opar.“ (ze sbírky Úzká cesta do vnitrozemí)
Přemýšlím o tématu Artiklu na březen, kterým je rekonstrukce. Chceme-li se vrátit na místo činu, navrhuji obrácení se právě k smyslům, obrazům podivuhodné všednosti běžných dnů a obyčejnosti těch svátečních, které se ve své prostotě zarývají o to více do paměti. Jako například větev rozkvetlé jabloně za oknem nebo první sněženky mezi kameny pod zbytky sněhu. Jsou to zázračné paprsky slunce, které z nevzhledného činžovního domu vytvoří měděný palác, do něhož vcházíte duhovou branou, a skřivan vám zpívá nad hlavou.

Jde přece o to putování. Rekonstrukce – re-construere – je do jisté míry konstruktem našich vzpomínek, které se snažíme tak či onak napojit mízou, aby to dávné kolem nás ožilo a probudilo i to zapomenuté v nás, anebo abychom byli postaveni tváři v tvář znovu a znovu těm samým prožitkům a činům, kterých jsme se dopustili, anebo kterých se dopustil někdo na nás. To však už mizí v zapomnění po spuštění stavidel. Jen aby nás ta velká voda nesmetla.
„Jdu horskou pěšinou / Najednou se cítím tak lehký / Fialky v husté trávě…“ (Bašó, ze sbírky Sedm sbírek Bašóových, část Jarní den).

Procházím se mezi milétskými troskami z 1. století př. n. l., míjím torzo vysochaného starověkého vojáka a nahé mužské postavy s rohem hojnosti. Zdobí monumentální bránu, která vedla na Jižní tržiště. Jako součást agory rámovala možnosti veřejného života, který Hannah Arendtová zasazuje do tohoto hlavního náměstí, kde se formovala politická aktivita.

Přede mnou se tyčí nádherná, několik metrů vysoká i široká, štuková brána a já si nemohu nevybavit Heideggerovy pasáže ze Zrození uměleckého díla. Antický chrám ustavuje svět, svým stáním svět otevírá, na druhé straně do něj vsazuje opak světa – zemi. Až díky němu se nám vyjevuje příroda. Není to tak, že by byl pouhým prvkem vloženým do již existujícího okolí. Až on jakožto výsostné umělecké dílo tvoří realitu, až skrze něj se člověk dostává k sobě. Hrubost a pevnost kamene a majestátnost horniny, na které je chrám vystavěn upomíná na surovost a temnotu země v kontrastu se světem, který může až skrze jeho sloupy proniknout. Heidegger ve svém eseji prezentuje kontrast mezi pouhým vystavením určitého díla, které je vulgární součástí uměleckého provozu, v němčině Ausstellen, a skutečným vybudováním posvátné stavby, Aufstellen.

Svůj zrak chci upřít k nebesům, ale něco mi brání proniknout k jejich svátosti, jejímž prostředníkem měl být podle Heideggera básník. Vznešené myšlenky a jejich patetickou formulaci roztíná jako mačeta předražený meloun na turistické pláži, vjem skleněného stropu nade mnou. To, co bylo kdysi aufgestellt (vybudováno), je nyní ausgestellt (vystaveno). Nezbývá mi, než vstřebat popisky u jednotlivých artefaktů, podobně jako resortovému povaleči meloun, a vyjít o patro výš do sekce islámského umění. Milétská brána, na kterou se otevírá kompaktní pohled, pokud vystoupáte po schodech na protější straně, je z šedesáti procent původní, zbytek byl doplněn mramorem, betonem, cihlami a sádrou. Nepřestávám se podivovat, jakými procesy tento architektonický kus prošel. Zatímco ještě před vznikem křesťanství byla brána obklopena filozofy a determinovala vstup do veřejné sféry, v letech 1907–1908 byly její části převezeny do Berlína a za druhé světové války výrazně poničeny, aby byly znovu zrestaurovány v padesátých letech a finální podobu celek získal až v roce 2019.

Rajská zahrada za zvýhodněné vstupné
Filozofování bylo podobně jako trosky izolováno do rezervací – akademických budov, z nichž prostoupí maximálně hlas Anny Hogenové do médií, aby byl její projev strhán univerzitními kolegy a jeho nesrozumitelnost obdivována lidmi, kterým zní řeči o emitaci apeironu cool. O problému transformace veřejného prostoru se negativně vyslovuje Richard Senett, jehož teorii přehledně představuje Petr Kratochvíl v knize Městský veřejný prostor. Senett zdůrazňuje především hodnotu setkávání odlišností, která veřejná sféra nabízí. Moderní člověk kvůli své zahleděnosti do sebe sama začíná chápat vše veřejné jako cizí a nepřátelské, v městech vznikají ghetta, což způsobuje sdružování navzájem si podobných lidí a zabraňuje propustnosti jiného, které má funkci zpružňování společnosti.

Při návštěvě „ghetta“ návštěvníků Pergamonského muzea, tedy jeho budovy samotné, mě napadlo, do jaké míry je vhodné kazit si zážitek z historické hodnoty vystavovaných artefaktů kontextem kolonialismu, po jehož tematizaci není v galerijních komentářích k jednotlivým objektům ani stopy. Nechrání nás nakonec instituce takového typu před světem a jeho nástrahami a nejsou tak lákavé právě díky příslibu pohodlné izolace? Zatímco současné umění má často aktivizační roli a galerie či ulice, ve kterých se nachází, problematický svět otevírají, nepředstavují lidské výtvory vzdálené minulosti mnohdy klíč, jímž můžeme svět na nějakou dobu zamknout? A neposilujeme obdivem, který takovým objektům věnujeme, pouze sebestředné vědomí „statusu kulturního člověka“, jenž se zajímá a ví, za minimální, jestli ne nulovou, cenu –, vkročení do jistého?
Stejně jako čedičový pilíř z 8. století př.  n. l. z oblasti dnešního Turecka procestoval prostor a čas až do berlínské galerie 21.  století, nedoputoval pilíř našeho sebevědomí do slepých ulic potvrzováním již potvrzeného? Nepotřebujeme dospět k pochopení své nevědomosti a přiznat si, že jsme penzum vlastních myšlenek vykradli z cizích myslí, aniž bychom je jakkoli revidovali?

Makat a neblábolit
Naproti přes ulici starého berlínského bytu s vysokými štukovými stropy, ze kterého pozoruju Sprévský kanál, probíhá demolice industriálních budov. Thyssenkrupp, společnost spojená s obchodem se zbraněmi, pozemek prodala developerské skupině, která již započala jeho proměnu. Plánem je komplex komerčních prostor pro výrobní linky či kanceláře, restaurace a další služby. Aby došlo k rekonstrukci, musí se ničit. Co se bude vztyčovat však není sloup antického chrámu, na nějž pěl Heidegger chválu vedle performance klasické tragédie, ale další kapitalistická vize. Co z toho, že se myšlenka industriální funkce tohoto areálu částečně zachová, čímž se developeři chlubí, jako by navazovali na tisíciletou oceněníhodnou tradici. Dnešní člověk je již zcela odtržen od původních vazeb na antické bohy, a naopak spřádá mýty novodobé – neutuchajícího spotřebitelství pro výrobu nezbytnou pro další konzum. Vyšší instancí je nekonečný růst a „pokrok“, zatímco v soukromí si můžeme spirituální nedostatek kompenzovat pseudoesoterickými příručkami nebo schůzkami s koučem, který nám nejlépe vysvětlí, jak na sobě makat, abychom dokázali sprintovat s dobou a vzdorovat nátlaku, jehož problém tkví výhradně v naší hlavě.

Herstellen znamená „vyrobit“. Ale Heidegger toto slovo spojuje se vznikem uměleckého díla a využívá víceznačnost tohoto výrazu – znamená to totiž také „postavit sem“. Tento význam používá ve spojení s vnesením země do světa, až na jeho pozadí se země může ukazovat, a je tak umožněna jen díky vlastnímu protipólu. Hroudy zeminy, které pozoruji z okna v kompozici s mechanickými pohyby jeřábů a bagrů, vypovídají o budoucím korporátním celku pevně zakořeněném v hlíně, který ustavuje skutečnost. Až skrze něj jsme schopni vidět okolí, až vůči němu se otevírají souvislosti světa. Pro rekonstrukci modly je nutná dekonstrukce, konstrukce je jen přechodným stavem. A pro umožnění jejího úpadku je třeba nový stavební plán. Úspěšný architekt by se měl však primárně zabývat otázkou, co všechno se ještě může objevit, když něco jiného zmizí.

Když jde člověk k psychologovi, tak by mu neměl všechno žrát, stejně jako on nebude všechno žrát jemu. Měla by to být rovnocenná spolupráce. To, že jsem paranoidní, neznamená, že po mně nejdou.

Mr. Coffee je podnik s fairtradovou atmosférou zapadlý v oprýskaném vnitrobloku. Je to proslulá prodejna exotického zrna, ale nedávno z něj udělali taky kavárnu. Ještě se to nerozkřiklo. Těžím z toho pod lustrem štědře osvětlujícím stůl s pihovatou aloe vera. Čtu Sociopata odvedle od Marthy Stoutové. Nerušeně přemýšlím, jestli nejsem sociopat. Indicie by tu byly. Nejde zrovna o nejperspektivnější diagnózu, ale kdybych šel na kvalitní kognitivně-behaviorální terapii, možná bych se v tom ještě mohl naučit chodit a přestat se plížit kanálama.

„Bych si zašukal,“ povzdychnu si v noci do telefonu kamarádce, která se zrovna šprtá na státnice v oboru psychologie. Sociopati mají zvýšenou potřebu stimulace. „Já taky,“ odpoví. „A užs’ šukala?“ „Ne.“ Je křesťanka, plánuje to až po svatbě. „Jak teda můžeš vědět, že by sis zašukala?“ „Můžu chtít sex, i když jsem ho ještě neměla. Chtít být doktorkou taky můžu, i když na to teprve studuju, ne?“ „Já jenom, že nemůžeš vědět, jestli to chceš, když nevíš, co to je.“ „Aha.“ „Možná chceš něco úplně jiného.“ „Aha.“ „Ono tě to překvapí.“ „Máš agresivní potřebu pořád shazovat lidi.“ „Akorát jsem někde četl, že když člověk říká, že by si zašukal, ve skutečnosti touží po přijetí.“

„Mně je to jedno. Klidně rýpej. Štve tě, že toho o psychologii vím víc než ty.“ „Nemám ten pocit.“ „Aha.“ „Možná jsem sociopat. Lidi mi připadají nereální. Ale jestli chceš, není problém zmírnit tón.“ Lidi, kteří si nechají věci líbit, jsou vážně tak trochu spolupachateli toho násilí, které je na nich pácháno, pokud teda nejde o paralyzující brutalitu. Chce to naučit se nějaké psychické kungfu nebo aspoň taichi. Když ale máte tu čest se sociopatem – člověkem bez svědomí –,
je to ještě jiný level.

S hlavou na trh
Když někdo nemá svědomí a vy ho máte, má před váma náskok, protože ho nechápete. Vaším módem je slušnost, jeho moc. Dokáže vzbudit lítost. To je jeden z mála triků, jak sociopata detekovat. Když někoho litujete, přestože vás obtěžuje, zpozorněte. Místo abyste ho dorazili, pomůžete mu vstát. Za dobrotu na žebrotu. Tahle moje kamarádka se bránit umí nebo aspoň učí. Je čerstvou držitelkou Aspergerova syndromu. Tito zvýšeně inteligentní, ale společensky méně zdatní jedinci, byli celý život zvyklí maskovat své deficity. Když zjistí, jak jim to funguje, už se nechtějí přetvařovat. Chtějí být sví. Svérázní.

Kamarádka do toho ještě trpí hyperaktivitou, na kterou bere stimulanty. Na rozdíl od většinové populace ji zklidňují. V jejím šuplíku nechybí ani antidepresiva. Věří západní medicíně. Nechává si pomoct. Já zastávám teorii, že abys mohl být nahoře, musíš být taky dole. Znovunalezení antidepkaři tvrdí, že být dole je zbytečné. V poslední době jsem trochu nalomený. Jak zpívá Jim Morrison: „I’ve been down so Goddamn long / That it looks like up to me.“ Jsem dole už tak zpropadeně dlouho, že mi připadá, jako by to bylo nahoře. Když vás pověsí za nohy, tak se vám za pár hodin obrátí obraz, jako byste normálně stáli. Ale radši to nezkoušejte.

„Bojím se komukoli otevřít, aby nezjistil, že jsem naprosto neakceptovatelné děcko,“ slyším se a dostanu ten nahý pocit, že není, co ztratit. „V té knížce o sociopatech bylo, že svědomí se někdy mylně zaměňuje za chorobný stud. To mi přijde, že souvisí s tichým ócédé. Vtíravé myšlenky. Často sahám na předměty obecného užití jako vypínače nebo kliky jen nějakým papírkem. Vždycky nějaké nosím po kapsách. Tvářím se nepřátelsky, protože se bojím, aby mě při tom někdo neviděl. Je to soustavný pocit hrozícího trapasu. Lidi mě nikdy nepřistihnou, protože je to mimo jejich chápání. Když si někdo náhodou všimne, tak se stydím, jako by mě přistihl in flagranti. Já s kůží na trh moc nechodím.“ „Ale vždyť píšeš ten blog.“

„Četl jsem teď knížku o jungovském stínu. Máš vždycky nějakou personu, do které se stylizuješ. Persona vytváří stín, do kterého spadá všechno, co se personě příčí. O převážné části stínu vůbec nemáš tušení.“ „Miluju Jungovu teorii o personě a stínu.“ „Ty moje literární deníky jsou jen stín mojí uzavřené persony non grata, pod kterou se krčí moje nepřijatelné vnitřní dítě. Je to fakt autofikce. Píšeš jenom to, co chceš. Vůbec nekomunikuješ devadesáti devíti procenty prostředků, kterés’ od přírody dostala. Slova jsou mocná, takže se v tom ztrácíš. Stáváš se závislou na vypisování své osobnosti, která je tím falešnější, čím víc se snažíš, aby byla rýl. Ten blog mi zrušili, takže si to díky tomu uvědomuju.“

Škatulková výztuž
„To bude bépédé,“ prohlásí a já po té oblevě zase ztuhnu. Radši být sociopatem než pohraničníkem. Severský kmen Inuitů socio­patům říká „ti, kteří vědí, co je správné, ale nedělají to“. Hraničáři jsou „ti, kteří vědí, co chtějí, ale nedělají to“. Radši být pašerákem, který prorazí závory na svobodu, než fízlem kontrolujícím zavazadla.

„U bépédé je touha po vztazích, ale zároveň strach z nich. Vnitřní žalář,“ říká soon to be psycholožka. „První zásada psychologa je, že nedělá diagnózu bez fyzické přítomnosti pacienta, ne?“ ohradím se. „Moje kámoška si myslí, že má ádéhádé, ale já už mám dlouho podezření, že ve skutečnosti jde o tiché bépédé. Hodně to studuju.“ „Četl jsem, že bépédé je na nic, že je lepší pétéesdé.“ „Není to na nic. Ale léčbu mají podobnou.“ „Jsi hrozně chytrá.“ „Zase jsi v personě. Maska sociopata.“ „Člověk se ti svěří, dostane se do můdu a ty ho hned strčíš do škatulky.“ „Aha, no jo. Promiň. Dík, žes’ mi to řekl.“ „V pohodě. Tos’ nemohla vědět.“

Když je někdo asertivní, a pak se omluví, teprve nasere. Zpražila mě přece správně. Roztál bych až moc a ráno měl výčitky chorobného studu. Takhle je to akorát. Když má člověk za sebou dlouhý hladomor, nesmí se přejíst. Možná se jen snažím probudit lítost. Nevyznám se v sobě. Mám ten danajský dar pochybování. Ona je křesťanka, ráda se omlouvá. Jestli jí to dělá radost, tak klidně.

Znovusestrojení. Jaro. První jarní den. Slunce rozehřeje zkřehlé tváře paprsky a navrátí na ně opětovně úsměv. Roční období, které nabízí nový vstup ku plánům i snům (a kdoví, jestli se i z mnoha snů nakonec nestane realizace…). Jaro přináší prostor pro nový začátek. A téma březnového Artiklu, kterým je právě Rekonstrukce, by mělo být inspirativním průvodcem na cestě za nimi. Průvodcem pozornosti hodným kulturním počinům. A vtáhne vás rovnou do Reje, nové divadelní inscenace Národního divadla nebo přivábí na výstavu černobílých fotografií v Galerii hlavního města Prahy. Milovníky designu pozve na nový festival v Ústí nad Labem a nenechá ladem ani koncertní sál, kterým se už za pár dní prozpívá nejen soulová Nneka, se kterou si v tomto vydání přečtete exkluzivní rozhovor. Čeká vás i notný přísun poezie z nové sbírky Radka Malého a když se říká – to nejlepší na konec, tak nemohu opomenout, že titulní strana patří kultovní postavě české graffiti scény, Michalu Škapovi. Nejeden zrekonstruovaný dům po jeho díle na fasádě zaplesal. A plesají i etablované galerie.

Úvodník k tomuto vydání je psán z postele s výhledem na terasu, která se buď leskne vyčištěna deštěm a nebo přijímá stíny a odrazy okolního dění skrze ostré sluneční paprsky. Peřina zatím hřeje více než před okny vyšlý den a já nechávám plynout vzpomínky a vytvářím sny. Téma rekonstrukce nutně nesouvisí pouze s domy. Znovusestrojení jednou za čas potřebuje každý z nás. Po úraze, který mohl přijít jako signál ke zpozornění. Po nepříjemné zkušenosti, která z nás udělala někoho, kým bychom nikdy nechtěli být. Dokud vychází nové dny, je možné začít znovu. Otevřít okno a vyvětrat staré vzpomínky.

To tvrdí generální manažer Roxy/NoD Jaroslav Stanko. Zpráva o uzavření Roxy prolétla českými médii jako kulový blesk. Obyvatelé Dlouhé a okolních ulic zaplesali, fanoušci Roxy zaplakali. Celá situace se ale začíná vyjasňovat a s legendárním klubem to snad neskončí tak špatně, jak se zdálo.

Jak to, že jste byli tak klidní, když vám klub úředníci zavřeli?
Zareagovali jsme klidně, protože si uvědomujeme, že to je naše chyba. Na druhou stranu to, co zaznělo v prvních prohlášeních městské části Praha 1, nebylo vůči nám úplně fér. Nechtěli jsme se ale účastnit žádné mediální války s úřady, to by nemělo smysl.

Z jakého podnětu k vám kontrola přišla?
Dlouhodobě si lidé stěžovali kvůli hluku. Problém je v tom, že klub Roxy žádný hluk do ulice nešíří. To je dlouhodobě vyřešené, dodržujeme zvukové limity, úniky jsou minimalizovány a jsou v zásadě v normě. Souvisí to tak spíše s provozem kavárny NoD. Kavárna je součástí projektu Roxy/NoD, ale je pronajatá, takže ji provozuje někdo další a s nimi jsme se obtížně dohadovali, jak nahlas a dlouho se tam bude hrát. Podobné akce už se tam odehrávat nebudou. Myslím, že to je pochopitelné.

Zásadní problémy se ale vynořily při objevení nedostatků v samotném klubu. Médii proběhly tři hlavní důvody: hygienické, požárně bezpečnostní a stavební.
Já bych necitoval to, co se objevilo v tisku, protože to bylo přifouknuté. Požárníci nám toho mnoho nevytkli, kdyby šlo jenom o označení nouzových východů a podobně, tak se to odstraní během jednoho dne. Z hlediska oprav a hygieny byly kritickým místem především toalety. Ale rozhodně to neznamená, že by byly životu nebezpečné.

Jak celá situace vypadá dnes?
Byl jsem na jednání na městské části Praha 1 a myslím, že nám vyšli maximálně vstříc a udělali všechno, co mohli, abychom věc posunuli dopředu. Chápou, že to pro nás má jak ekonomické, tak sociální dopady a že jsme ochotni se polepšit. Našli jsme takové řešení, které nám umožní celou věc vyřešit ve dvou krocích. První krok by měl být poměrně rychlý a ten druhý bude dlouhodobější, ale budeme ho moci řešit za provozu.

Můžete ty kroky specifikovat?
Nejdříve to znamená vyřešení formálně-právních a i těch věcných záležitostí, které se týkají výtek v rozhodnutí o uzavření. Když tyto základní nedostatky odstraníme a doložíme dobrozdání od požárníků a hygieniků, umožní nám omezený provoz. Ty dlouhodobější kroky související se stavebním řízením se dají dodělat dodatečně během omezeného provozu. To není tak neobvyklé, záleží, jak k tomu přistoupí konkrétní lidé na úřadě, což se v tomto případě vyřešilo velmi lidsky.

Takže se Roxy zase otevře?
Otevře se v řádech několika týdnů.

A změní se nějak koncepce klubu?
Nemyslím si. Z hlediska nabídky máme v Praze jasně identifikovatelnou dramaturgii, která dlouhodobě profiluje určitý styl a z hlediska konkurence máme výhodu právě v této výlučnosti a odlišnosti. Chceme také zachovat trend audiovizuálních projekcí na všech stěnách, jít cestou velkých formátů a mappingu celého sálu.

Interiér už zůstane takový, jaký je?
Zatím není interiér Roxy esteticky dotažený. Spousta věcí chybí. Nejsou dodělané dekorace na zdech, nejsou hotové podlahy, chybí odkládací pultíky, nemáme sedačky, které tam mají být, balkon není hotový. Budeme zlepšovat i užívané technologie, jako je zvuk, světelné aparáty a podobně.

Nebyla rekonstrukce přece jenom trochu uspěchaná?
Přišel jsem jako krizový manažer, a pokud jsem chtěl klub zachránit, tak jsem tuhle rychlou změnu udělat musel. Vím, že jsem udělal nějaké chyby, ale pravda je taková, že ten klub změnu potřeboval akutně. Každý další měsíc znamenal ztrátu a ocitali jsme se v červených číslech. Je to začátek změn a myslím, že jsme se vydali správnou cestou.

Místo DJe zaprášený kazeťák, na baru PET lahve s malinovkou, unavení dělníci s cigaretou v puse, rohlíky a Vysočina k svačině a spousta nepořádku, starých igelitů, otřískaných cihel a prostě tak nějak romanticky jsem si to celé maloval. Sjednal jsem tedy schůzku s panem X, který mě po celém objektu měl provést včetně kavárny NoD, která se také rekonstruuje a kde jsme měli schůzku. V domluvenou hodinu jsem byl sice na místě, ale po panu X ani památky a mobil nedostupný. A do toho si ze mě dělalo legraci několik dělníků, že jsem z Playboye, i když jsem jim řekl, že píšu pro Kulturní Pecku. Po půlhodině dorazila na místo slečna Y, která má na starost NoD Café a dozvěděla se o mém beckettovském čekání. Když jsem ji poprosil, ať mě provede alespoň ona, překvapeně na mě pohlédla a oznámila, že to je naprosto nemožné dostat se dolů do Roxy, že nechápe, co jsem si domlouval a že mi může maximálně říct, co nového bude v NoDu (vymalováno a nový bar, takže nic velkého). Po datu, zda to nejde nějak zařídit, abych se dolů dostal, že reportáž je hlavně o Roxy, mi sebejistě sdělila, že se to musí řešit přes nejvyšší vedení a že to chvíli potrvá. To už jsem si připadal jak totální idiot, takže jsem jí nechal kontakt a šel domů. Nikdo už se neozval. Nejvyšší vedení je zřejmě tak vysoko, že se k němu mé přání asi vůbec nedostalo. Čtenářům se tedy omlouvám a jestli chcete vidět na vlastní oči, jak se nové prostory povedly, tak do Roxy doražte na Double Fantasy Party první zářijový víkend, kde zahraje například Ghonzales nebo Tvyks (pozn. red. – z důvodu velkého rozsahu oprav byla dvoudenní Double Fantasy Party zrušena a klub otevře až 10. 9.).

Ani nevím, proč tomu dělám promo, ale asi to bude kvůli mé solidaritě k nemocné Roxy, která sice prošla plastickou operací, ale ještě by potřebovala psychoanalytika, aby trochu vyladil i tu organizační a komunikační stránku. Tak možná příští léto, jen kvůli tomu snad zase nezavřou. Ty pondělky o prázdninách mají totiž něco do sebe.