Měla to být usměvavá aprílová reportáž o muzikantských paskvilech předchozího roku. Ten večer mi do smíchu nebylo a není mi ani teď. Když jsem pár hodin po akci zadala do vyhledávače hesla „Zlatý David“ a „Leo Beránek“, objevily se desítky bulvárních článků s nadpisy jako „Místo mozku ze svalů kostku?“, „Leo Beránek předvedl s bandou bouchačů na anticenách šílenou agresi“ apod. Bude nutné mít na dveřích klubů napsáno: Za vaše případná zranění neručíme?

O hudební ceny u nás v poslední době není nouze. Každý, kdo má trochu peněz a fanoušků na webu, si může vymyslet vlastní. „In“ je být nominovaný, „in“ je být slavnostnímu předávání přítomen. V případě anticen to však neplatí. Navrhované celebrity se od nich distancují a odvahu potvrdit účast jich má jen hrstka. O statečnosti se dá mluvit pouze v případě zhlédnutí všech videí interpretů, kteří se v anketě nechtěně ucházeli o přední místa.

Ve druhém ročníku Zlatého Davida hlasovalo přes třináct tisíc lidí. V pražském klubu Roxy se 13. března sešlo několik stovek zvědavců čekajících na vyhlášení pěti vítězů. V průběhu večera si přišli na své také příznivci tří rockových kapel. Jako první vystoupili Peter Pan Complex z Prahy. Druhá byla skupina Imodium hrající na pomezí rock’n'rollu a rocku a závěrečný hudební doprovod měli na starost Vees z Českých Budějovic. Po performancích, které jsme občas mohli vidět na pódiu, svou muzikou pokaždé dokonale vyčistili vzduch.

Prznit hudbu a být odměněn
Zlatou desku za první místo v kategorii zpěvačka si v růžovém a na podpatcích přišla převzít osobně a s hrdostí Dominika Myslivcová, která v euforii všem poděkovala a slíbila, že se můžeme těšit na její další videoklip. Nejhorší skupinou roku se stalo duo Katka a Jindra. Nutno konstatovat, že Eva a Vašek mají nástupce. „Ocenění“ za nejhorší video si odnesl další český Justin Bieber Pat Crycheer s videoklipem Praha žije, jenž zaplavil český internet. Průšvihem roku se stal odchod ze scény Daniela Landy jako Žita 44 a jeho děkovná řeč na Českém slavíku. Vydavatelství Česká muzika s vlastním prodejním kanálem Šlágr TV bylo za Celoživotní prznění hudby uvedeno do Sklepa slávy.

Tím, kdo svoje vítězství neunesl, byl „nejhorší zpěvák roku“, dvacetiletý Leo Beránek, známý díky reality show Hotel Paradise. Označení „zpěvák“ je opravdu nadnesené. Svými texty o tom, jak si koupil nové boty, připomínal spíše recitátora. Tento večer, kdy předvedl nezastavitelný proslov plný urážek moderátora, pořadatelů, a především publika, v mnohém předčil slavičí vystoupení již zmiňovaného Žita 44. Po tom, co všechny pozurážel a poplival, mrštil cenou o zem. Svoji agresivitu si on a jeho přátelé vybíjeli nejen na zdejším vybavení, ale i cestou z klubu, před kterým zbili muže.

Chápeme anticeny správně?
Vystrašená a zároveň znechucená odcházím a přemýšlím o tom, jestli jsme u nás na anticeny vůbec připraveni. A dají se udílet tak, abychom nikoho nezesměšnili a neurazili? Prostřednictvím médií se k nám mohou přiblížit lidé, které bychom si někam dobrovolně nepozvali. Instantní hvězdy, jejichž kariéra má délku jepičího života. Opojeni výší honoráře z prvního koncertu a neschopni přijmout jakoukoliv kritiku můžou všechno. Nebo je to jen z toho důvodu, že jsme jim dovolili, aby nás bavili a ohrožovali zároveň? Museli si k tomu zvolit právě hudbu? Tento večer jsme mohli být svědky toho, jak snadno může být díky nim našemu psychickému a fyzickému zdraví nebezpečná.

Hudební anticeny Zlatý David byly předány 13. března 2013 v Roxy

O bleším trhu v Praze jste dříve mohli slyšet buď z vyprávění vašich zcestovalých přátel, nebo odvážlivců, kteří se vypravili na tzv. bleší trh-burzu do Kolbenky. Až konečně, před rokem a půl, objevili se dva nadšenci, jejichž zásluhou se nejdříve na náměstí Míru a posléze i na náplavce u Palackého náměstí začaly konat blešáky, které ctí svou tradici, mají milou a přátelskou atmosféru a neprodávají se na nich vietnamské tepláky a prošlé jogurty.

Ráno
…scházím na zasněženou náplavku u Palackého náměstí, kde má každou chvíli vypuknout bleší trh. Od jara se zde odehrávají pravé bleší trhy (jak je pořadatelé veřejně prezentují) vždy první a třetí sobotu v měsíci. Kdybych chtěl jít na náměstí Míru, musel bych si ještě týden počkat. Z dálky vidím hrstku trhovců vybalovat své zboží na rozložené deky, malé stolky, věšáky na prádlo a podobné důmyslné pulty a pultíky. Všímám si i dvou pánů, kteří jednotlivé prodejce obcházejí, krátce se s nimi o něčem dohadují, načež jeden z nich zaryje patu do zmrzlého sněhu a vymezí prostor. Později se dozvídám, že to jsou sami pořadatelé celé akce. Ale to bych předbíhal.

Zablešené trhy
Bleší trhy se uskutečňují v evropských městech již řadu desetiletí, v některých případech století. Nejstarším známým bleším trhem je pařížský Marché aux puces de St. Ouen. Odtud pochází i označení bleší, které se ujalo i v jiných jazycích (Flea market, Flohmarkt aj.) a má řadu etymologických vysvětlení. Nejpravděpodobněji vzniklo tak, že na těchto trzích obchodovali trhovci se zbožím mnohdy starým, použitým a špinavým, zkrátka z druhé kategorie, a proto se mezi ně mohly snadno dostat blechy. Dalšími možnými vysvětleními je buď, že se tyto trhy často přemísťovaly z místa na místo, nebo že trhovců i zákázníků bylo na jednom místě zkrátka mnoho. V obou případech podobnost s blechami netřeba zdůrazňovat.

Bleší trh zahřeje
„Hlavně že nám nesněží,“ staví se statečně k mrazivému ránu starší dáma, jež nabízí všechno možné od vidliček přes lampy až po knihy. Souhlasně přikývnu a popojdu o kousek dál. Zaujme mě mladý pár nabízející ručně vyráběné náušnice, rámečky a náramky, jimž nelze upřít vynalézavost a nápaditost. Zastavuji se na kus řeči. „Musíme anglicky, moje přítelkyně nemluví česky,“ prosí mě sympatický kluk. Dozvídám se, že slečna se jmenuje Vaiva a pochází z Litvy. Usměvavá mi popisuje proces výroby originálních produktů. Některé jsou z kousků dřeva, jiné vymodelované z polymerované hlíny a dekorované jsou efektní technikou dekupáže. „Na bleší trhy jsem zvyklá ze svého rodného města Kaunas. Je to hodně oblíbená akce hlavně mezi holkama, které stejně jako já něco vyrábějí. Tady v Praze jsme podruhé a moc se mi tu líbí. Když si člověk povídá s lidmi a dělí se s nimi o zážitky, tak mu ani není zima,“ zakončuje a já si uvědomuji, že právě s lehkostí vystihla podstatu této akce, totiž že se zde především lidé setkávají, mohou si spolu popovídat, vyměnit si postřehy nebo zavzpomínat nad předměty z doby dávné i nedávné. Přestože mi umrzaly palce u nohou, za celou dobu naší konverzace s Vaivou jsem na to ani nepomyslel.

Hadry od tety
Na druhém konci řady trhovců starší pán sice pečlivě, ale naprosto nesystematicky vyskládává na rozložený igelit všemožné hadry. Zastavuji se i u něj a jeho vstřícnost mě těší. „Bejt chudý a ještě smutný, bylo by to nápadný,“ říká mi s úsměvem na tváři a vzápětí svou pozornost upne na povolený šroubek, jenž nedrží na stojanu, který by snad vnesl trochu řádu do nabízeného zboží. Pan Zdeněk je trhovcem od samého počátku těchto bleších trhů společně se svou manželkou. Jejich skromné podnikání vzniklo velmi prozaicky. „Moje teta měla butik, takže všechno, co tu vidíte, je vybraný z jejího krámu. Oblečení, boty, šály. Všechno možný. Někdy taky něco koupím i sám, a pak to tady bouchnu,“ přibližuje a já se přistihuju, že mu zírám na fialový nos a zmrzlé tváře a v duchu mu zapínám rozepnutou košili u krku. Jako by mi četl myšlenky, dodává: „Zima je zima, ale hezká na horách. Dneska to nejde,“ a povzdechne si, aby už bylo zase teplo a lidi chodili víc.

Dušínovská pravidla
„V podstatě nám tady chyběl bleší trh v pravém slova smyslu, tak jsme si s kamarádem řekli, že ho musíme udělat sami. Chtěli jsme, aby fungoval tak, jak jsme zvyklí z jiných evropských měst,“ vysvětluje mi zkraje na kost promrzlý pořadatel David Košek, kterého jsem si odchytil u jednoho z prodejců. Společně s Pavlem Šikem vytvořili trhy z čistého entuziasmu a většinu nákladů hradí z vlastní kapsy, i když symbolicky přispívají trhovci za pronájem místa. Zajímá mě, koho na svém trhu vítají a koho na něj nepustí. „Sepsali jsme soubor pravidel, abychom udrželi ráz trhu takový, jaký jsme si předsevzali. Musíme jejich dodržování hlídat, protože se vyskytují prodejci, kteří si je nepřečtou, nebo je záměrně porušují,“ přibližuje. Když si pozdějijednotlivé podmínky a pravidla pročítám, zjišťuji, že jejich poslání je značně šlechetné. Na trhu se nesmí objevit předměty jakkoli asociující násilí (zbraně, válečné předměty, předměty s rasistickým nebo jiným nedemokratickým podtextem), dále zaručené prodejní taháky (květiny, potraviny, parfémy, erotické pomůcky atp.), prodávat se nesmí ani autodíly a velké spotřebiče (podle mého názoru z estetického hlediska), a dokonce ani položky typu stavební spoření, patenty nebo pojištění.

Budoucnost je ve hvězdách a na radnici
Vzpomenu si ještě na ručně vyráběné výrobky a ptám se na postoj organizátorů k rukodělným trhovcům. „Vytvořili jsme hand-made sekci, abychom vyšli vstříct všem, kteří něco vyrábějí, a nemají své výtvory kde prodat. Sekce je omezená na deset trhovců, protože zase nechceme, aby se z nás stal trh šperkařů. Setkalo se to s úspěchem především u mladých lidí.“ Vidím, že pan Košek už přes klepající zuby téměř neartikuluje, a tak spěchám s poslední, a přece podstatnou otázkou. „Budoucnost jistou nemáme,“ překvapuje mě svojí přímočarou odpovědí. Zajímá mě, jak to myslí, a dostáváme se k podpoře města. „Já jsem vždycky přístup města vychvaloval a nejvíc bývalou starostku Prahy 2 paní Černochovou, která měla tu odvahu nás zpočátku podpořit a hodně nám s tím pomohla. Teď se ale objevily nějaké překvapivé nesrovnalosti, a tak čekáme, jakým způsobem se nová radnice zachová. Může se i stát, že budeme nuceni skončit. Je to ve hvězdách,“ zaskočil mě pan Košek. Nenapadá mě tedy nic lepšího, než jim popřát hodně štěstí a včlením se do davu okukujících lidí u vedlejšího stánku.

Renesance starých krámů
Na tvářích lidí okolo sebe vidím úsměvy a další výrazy spokojenosti, včetně úžasu nad nabízenými artikly. Všímám si turistů, rodinek s dětmi, mladých párů, dam a pánů v pokročilém věku – zkrátka průřez všemi generacemi. Je to milý pohled, jenž nejde dohromady s existenční nejistotou, kterou mi poodkryl pan Šik. V duchu se ujišťuji, že se město k bleším trhům postaví zodpovědně – místo aby je potopilo, tak je podpoří. Podobná akce má v Praze své místo a smysl, o tom jsem přesvědčen. Když se chystám odejít, zastavím se ještě u mladých manželů, kteří si prohlížejí stolek se starožitnostmi. Na klišovitou otázku, co se jim na blešácích nejvíc líbí, dostávám zásadní odpověď. „Všechny ty staré, zajímavé a často kuriózní věci, které byly kdysi používané, a pak je někdo odložil, můžou právě a jenom tady dostat novej život.“ Hřebíček na hlavičku.

Reportáž o Pecce je dispozici na stránkách České televize zde.

Pražská muzea, galerie a jiné kulturní instituce se v sobotu 12. června již po sedmé otevřely všem příznivcům Pražské muzejní noci. Návštěvníků bylo letos přes 182 000 a jedním z nich byl i náš redaktor, který zaznamenal svoji noční jízdu po galeriích v následujícím reportu.

21:32 Národní galerie – Veletržní palác, Praha 7
Začínám v NG. Oficiálně se dveře pražských muzeí a galerií otevřely už v 19:00, ale abych se vyhnul tlačenicím ve výstavních prostorách, rozhodl jsem se, že vyrazím spíše později. V prostorech Malé dvorany Veletržního paláce, kde se ve vzduchu vznáší několik dřevěných architektonických modelů z benátského bienále, se početná skupina nočních návštěvníků baví hlavní atrakcí galerie – vyráběním vlastních placek. Dlouhý stůl s hromadou výstřižků, ústřižků, lepidel, nůžek a fixů je obsypán především studenty. Najdou se ale i starší generace, které placková vlna také strhla, a už vybírají, jestli chtějí na prsou nosit Van Gogha nebo Renoira. Já si na daný formát papírku píšu „Fuck off Knížák“ a nechávám si ve speciálním stroji vytvořit placku. Pak v rychlosti prolétnu výstavu grafik a kreseb z období 1800–1945, jejíž kurátorkou je Zuzana Novotná, a za zvuků netradičního koncertu Bellevoices, který se ozývá z Malé dvorany, mizím opět do víru noci a muzeí.

22:30 GAMU, Praha 1
Poprvé navštěvuji už asi dva roky fungující výstavní prostory Akademie múzických umění. Procházím kolem unaveného vrátného ve stopách dvou krásných holek v domnění, že ví, kam jdou. V provizorním „divadélku“ ale už bohužel pantomimu studenti z HAMU dohráli a zbylo tu jen prázdné jeviště a zadýchaný vzduch. S nepořízenou se tedy vracím k vrátnému, který mě nasměruje do dvou malých výstavních sálů. Zde jsou prezentovány fotografie a filmy studentů FAMU. Se zájmem se dívám na tři krátké etudy z katedry režie a kamery. Sice mě překvapují svojí vizuální úrovní, ale jejich poselství a smysl mi (jako vždycky s famáckými krátkometrážními filmy) zůstávají utajené. Když vyjdu před Hartigovský palác, ve kterém GAMU na Malostranském náměstí sídlí, začíná pršet. Běžím na nedalekou zastávku a jen tak tak stíhám tramvaj, která mě zachraňuje před promoknutím.

23:16 The Chemistry Gallery, Praha 2
Vstupuji do malé galerie, která sídlí kousek od Jiřího z Poděbrad. I zde jsem úplně poprvé a vítá mě velmi příjemná a uvolněná atmosféra, kterou dotváří hudební kulisa v podání Mikiho Discjockeye. Na malém provizorním baru si kupuji vychlazený redbull a se zájmem prohlížím vystavená díla francouzského umělce Gaetana Henriouxe, jehož výstavu Chemistry Gallery hostí do 4. července. Pestrobarevná plátna s realistickými a co do atmosféry neobyčejnými výjevy mi jen potvrzují současný trend ve výtvarném umění, které se pomalu navrací ke klasické malbě. Na malé zahrádce ve dvoře za galerií potkávám redakčního kolegu Damiena Mitchella. Prohodíme pár slov a už zas musím letět, protože se blíží půlnoc a zbývá jen hodina, než všechny galerie a muzea tuhle skvělou jízdu odpískají a opět najedou na zažité otevírací doby. A to už nebude taková zábava jako uprostřed červnové noci chvilku po dešti.

23:54 VŠUP, Praha 1
Už při příchodu k budově Vysoké školy uměleckoprůmyslové slyším hlasitou hudbu a vzápětí si všímám světelné projekce na fasádě budovy. Pod názvem Super Massive Black Hole tu studenti Ateliéru supermédií pod vedením Jonáše Strouhala prezentují obří projekci přes celou budovu. Po chvíli pozorování rozmanitých světelných efektů vcházím velkými vraty dovnitř. Tam mě čeká nejen početný dav mladých kulturotvorných intošů, frikulínů a umělecky oblečených slečen, ale i skvělá přehlídka letošních klauzurních prací pod jednotným označením Artsemestr ‘10. Na chodbách VŠUP dýchá každý centimetr uměním a já postupně s nadšením prolézám přehlídky jednotlivých ateliérů: architektury, fotografie, porcelánu, módy, grafiky a ilustrace nebo sochařství. V posledním jmenovaném nechybí ani nedávno zmedializované dílo studentky 1. ročníku Markéty Jáchimové – ledová busta Václava Klause, která ještě před pár dny roztávala před Úřadem vlády. Tady je uložená v mrazáku. Vysokou úroveň má i zlínský Ateliér designu, katedry, která je součástí pražské VŠUP. Přehlídka nabízí opravdu velmi zajímavou škálu designových výrobků od zahradních pomocníků přes lampy až po návrhy škodovky pro ženy. Čas ale neúprosně ukrojil další půlhodinu a já musím pospíchat, abych stihl alespoň ještě jednu výstavu.

00:43 Langhans Galerie, Praha 1
Moje poslední zastávka a posledních 15 minut téhle muzejní slávy. V Langhans Galerii je už víc zaměstnanců než návštěvníků, a tak si mohu v naprostém klidu prohlédnout opěvovanou kurátorskou výstavu s názvem EGO, která si všímá tendencí v portrétní fotografii druhé poloviny 20. století s přesahem do dneška. Přes 30 vystavujících umělců obou pohlaví nabízí různé úhly pohledu a ojedinělé způsoby pojetí fotoportrétu. Kurátoři výstavy Robert V. Novák a Pavel Turek chtěli výběrem vystavených děl ukázat směr, kudy se tento druh fotografie vyvíjí, a zdůraznit, jak důležitou roli hraje v portrétu nejen jedinečnost portrétované/ho, ale i umění fotografa, který s touto jedinečností musí umět pracovat – bez ohledu na to, zda ji vyzdvihuje nebo bagatelizuje. Otázkou zůstává, nakolik na fotkách převažuje EGO portrétovaného nebo fotografa. Ale to se přijďte přesvědčit do Langhans Galerie sami.

01:15 Václavské náměstí, Praha 1
Hlava po čtyřhodinovém maratónu po galeriích funguje už jen napůl, ale přesto je plná zážitků a neopakovatelných dojmů. Noční muzejní turisty pomalu střídají opilí Britové a Američané. Jdu směrem dolů k Můstku a bolí mě nohy. Letmo si za chůze prohlížím průvodce Pražské muzejní noci a zjišťuji, že jsem měl k dispozici zdarma dopravu speciálními autobusy a dokonce devět naplánovaných muzejních tras, po kterých jsem mohl jít. Nevadí. Já jsem jezdil načerno a moje trasa, plánovaná za běhu a narychlo, byla ze všech nejlepší!