Zítra je nov a mně se v tuto dobu tradičně nechce spát. První jarní znovuzrozený Měsíc. Ptáci vesele zpívají slunci a každý strom v lese napřahuje své větve k nebi s pučícími pupeny. Teď je teprve počátek dubna, měsíce náladového, se sněhovými přeháňkami střídajícími krásné teplé dny, a to patří právě k novému počátku, odhodlání a probouzející se touze něco nového podniknout.

Tento nový počátek by se dal pojmenovat také restartem, pojmem, jenž je tématem květnového Artiklu. Je zajímavé, že samo o sobě slovo restart vzniklo zřejmě z běžné hantýrky, protože je spojeno z latinské předpony re-, což má význam opakování nebo návratu k původnímu, a germánskému kořenu start, z kořene stert-, rychlému pohybu. Naši prabáby a pradědové zřejmě nechodili pro slovíčko daleko a spojovali dohromady slova, jak jim to přišlo do úst (ostatně stejně tak to děláme dnes i my). Slovo restart v dnešní podobě se v Evropě totiž ujalo již v 17. století.

Tím prvním zvratem předznamenávajícím příchod jara po jarní rovnodennosti jsou bezpochyby Velikonoce. Návrat k živému, k probuzení po dlouhém spánku, vstání z mrtvých, vzkříšení Ježíše Krista. Dalším, ale spíše alegorickým obrazem je bájný pták Fénix, jenž shořel, aby se pak mohl zrodit z popela. V této souvislosti stojí za připomenutí útlý svazek Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci od Sigmunda Freuda, do češtiny ji velmi poutavě přeložil Ladislav Kratochvíl. To, co mne na knize zaujalo, je celý rozbor a analýza osobnosti Mistra Leonarda na základě krátké poznámky o jeho snu na okraji skici. Zdálo se mu totiž o ptáku Fénixovi, který přilétl na pelest jeho postele a strkal svůj ocas do jeho úst. Přesto je to velmi zajímavá a na tu dobu (1910) revoluční studie o paralelách mezi osobním, pohlavním a tvůrčím životem všestranně nadaného člověka, kterého jeho talent povznášel nad každodennosti běžného života. Freud zde dokonce na základě této poznámky rozvíjí i vztah umělce k jeho matce. Musím říci, že kniha se čte jedním dechem a zanechává spoustu otázek i rozpaků. Samo spojení těchto dvou světově proslulých jmen čtenáře pobízí přinejmenším ke zvědavosti.

Opusťme však tenata psychoanalýzy a vraťme se k samotnému ptákovi Fénixovi, který jednou za pět set let přilétá do Heliopole. Zdá se, že těch pět set let právě uplynulo a nadešlo jeho zrození, spojení ženského a mužského principu v jeden celek – vejce, jež symbolizuje kosmos, počátek všeho živého. To, co dlouho spalo a vypadalo mrtvé, je najednou protkáno cévami, ve kterých proudí míza. Duše i mysl se otevírají novému vnímání, poznávají svět kolem sebe ze zcela jiné perspektivy. Neženou se. Pomalu se protahují a nabírají sil, aby pak spolu s tělem z popela mohly vyrazit na dlouhou cestu.

Přeji nám všem hodně štěstí v novém astrologickém i duchovním začátku, a aby nezůstalo jen u věčného příslibu.

Nádech, výdech, nádech. Opakování, ne strnulost. Vrátit se zpátky. Zpětný pohyb. Na trati jsme už příliš dlouho. Nebo v bublině stagnace. Znovuzrození. Co z nás ale zbyde, pokud se vrátíme opět na začátek? Opakujeme se? Propadáme se zpátky do prázdné mysli? S jak dalece čistým štítem startujeme? Tři, dva, jedna…

Restart je něco jako očištění, umyjeme se a můžeme pokračovat. Od začátku. Ptám se, zda navazujeme na předchozí smyté chyby, nebo je novým startem popíráme. Zbavili jsme se svých starých já, nacházíme se však v otevřenosti? Nebo je naše opakovaná pozice na startu dost možná na cestě k dalšímu vyhoření, které snad podstupujeme proto, abychom si sprchu zasloužili. Je všechno v našem životě jen alibi pro požitek z opojení novými začátky?

Restartován je náš mozek každou noc ve spánku – filtruje informace a ty relevantní ukládá do dlouhodobé paměti, vytváří se tak prostor pro nové zkušenosti a poznatky. Krátkodobá paměť tím prochází regenerací stejně jako každý orgán našeho těla. Mezi výrazy „vrátit se na začátek“ a „prodělat restart“ je ale rozdíl. Již zmíněný případ fungování naší nervové soustavy ve spánku odhaluje ne zcela funkční kompozici slova restart vzhledem k jeho konotacím. Anglická předpona „re“ s významem „back“, „again“ se ukazuje být lichou stejně jako primární důraz na „start“. Pokaždé se stavíme do bodu, který nikdy nemůže být počátečním v pravém slova smyslu. Domnělá startovací dráha je vlastně jen prodloužením dráhy předchozí, začátek je jen jeden a pak dochází pouze k udržování našeho kroku v mezích zpola vyšlapané cesty. Historie se neopakuje.

Dynamika smyslu
Čekáme na další zvuk klapky jako na smilování, protože již nechceme cítit vinu a tíži stále se prodlužující skutečnosti, které už okoraly. Propadáme se do úzkostí ze stagnace? To proto tak toužíme po novém začátku, který představuje změnu? Nejedná se zkrátka jen o smysl, který ne a ne nalézt? To stále omílané „být sám se sebou tě dovede k poznání sebe sama“. Co když ale poznáváme sami sebe už tak dlouho, že se obklopení vlastní identitou stává její záhubou? Co když jsme se být sami se sebou prostě nenaučili a stále to tak bolí? Covidová situace otevřela naše rány, které teď čekají na zašití, zatímco uniká stále více životadárné tekutiny. Je snad smysl v té bolesti? Zračí se v ní pravda, které se nyní dotýkáme, a přemýšlíme, zda vůbec stojí za to vrátit se do naší krásné iluze?
V tomto tématu mě vždy fascinovaly úvahy jednoho z našich nejvýznamnějších filozofů, Jana Patočky. Patočka životní smysl neshledává v náboženských dogmatech ani v relativním smyslu Nie­tzscheho nihilismu, nýbrž v samotném hledání smyslu. S odkazem na Martina Heideggera mluví o doteku konečnosti, ke které se dostáváme zpochybněním smyslu. Ten je třeba zpochybňovat ne­ustále, abychom se k němu mohli vracet. Návrat ke smyslu také není re­‑startem, nýbrž pokračováním cesty, jejíž zdolávání je proces, jenž je smyslem sám o sobě. Nepřeskakujeme z módu nicotnosti do módu smysluplnosti, ale každý z těchto kroků se propisuje do vývoje, kterým procházíme. Z temných hlubin se ke smyslu vracíme po prožití nesmyslnosti života, změněni touto zkušeností stejně jako každou příští. Zpochybnění významu naší existence je jednou z částí, ze které se smysl skládá. Na základě této myšlenky bych tak vyzvala: „Nechtějme restart. Chtějme vývoj.“

Rest art
Co jiného ale restart může znamenat? Tím myslím na jedné straně konotaci pojmu, na druhé jaký má význam pro člověka. Počítač většinou restartujeme v případě, že se vyskytne nestandartní situace a přístroj nefunguje tak, jak má. Zásadní fází restartu je dočasné vypnutí. Rest art. Umění si odpočinout, spočinout u Bytí, vytratit se na chvíli z předvídatelnosti funkcí, jimiž jsou obvázány věci a konec konců i my. V jógínské praxi je pro mě tímto vypnutím zadržení dechu mezi nádechem. A výdechem. A nádechem. Občas se potřebujeme vystavit narušení svého běžného rytmu, abychom si jednak odpočinuli, jednak se upomenuli na onen rytmus a učinili ho nezřejmým. Restart je v tomto ohledu obnovou. Uchopit staré a udělat ho novým, sfouknout z něj prach, uvědomit si jeho aspekty zastřené každodenní šedí. Podobně jako ve spánku dochází k renovaci orgánů a zachování základů v podobě významných dat, v restartu zažíváme uvolnění od dosavadnosti a integraci podstatného do nadcházejícího úseku naší cesty. Ať žije vintage!

Restart je příhodným tématem květnového vydání Artiklu. Dlouho očekávané uvolňování v kulturní sféře nabývá své konkrétní podoby, přestože zvířata v zoologických zahradách předběhla vizuální díla v galeriích – zřejmě byla po pozornosti lačnější. Otázkou je, jestli s čistým svědomím za tato „uvolnění“ děkovat nebo naopak kritizovat, že jejich systém nebyl vymodelován s předstihem, respektive – nebyl vymodelován… Vzhledem k tomu, že to zlé a horší se snáze zapomíná – nebo spíše vytěsňuje – zpětně se k úřadu ministerstva kultury asi stěží bude někdo vracet a všichni budou vlastně nakonec rádi, že vše dobře dopadlo… Přestože v samotném galerijním prostoru vznikalo mnoho invence o zpětnou vazbu ze strany ministerstva kultury, zřejmě ti v galerijním provozu „štěkali“ příliš slušně, neb si nemohli konkurovat ani s pejskaři, kteří si již v „první vlně“ prosadili dokonce otevření psích salónů. S přístupem, který byl kultuře věnován, se opravdu nemohu ztotožnit a přestože jsem sama vyzývala ministra kultury či byla součástí širší Výzvy za otevřené galerie, zpětná vazba se nedostavila. Přístup, že „vše se nějak vyřeší“ tedy přijaly za své i galerie, jejichž otevření se teď už „nějak vyřešilo“. Ráda bych v tomto úvodníku vyjádřila hold všem tvůrcům kulturní sféry, kteří toto, poměrně dlouho bezvýchodné období, vydrželi s nadhledem, trpělivostí a grácií překonávat. Kultura s sebou nese kromě radostných vernisáží také kultivované chování – a takové je vzhledem k dialogickému partnerovi, jenž má moc věci uzpůsobovat a měnit, příliš vlídné a opatrné. Tak už se radujme, ale nezapomeňme.

Celodenní program TEDx Prague, který odstartuje v sobotu 20. listopadu v 9:30 hodin, se bude nést v duchu „myšlenek hodných šíření“, inspirace a zábavy. Účastníci se setkají s minimálně 12 inspirativními řečníky, zajímavými předtočenými přednáškami TED Talk a uměleckými vystoupeními. ReStart. Nosné téma konference bude propojovat tři tematické bloky: ReKreace – Znovu(s)tvoření, Naděje – děti a vzdělávání a ReCyklace civilizace a hodnot.

Jednou ze specifik TEDx konference je to, že každý řečník dostane maximálně osmnáctiminutový prostor, aby svou myšlenku předal dál do světa. Organizátoři už znají jména prvních prezentátorů a další inspirativní osobnosti již přislíbily svou účast. Mezi prvními potvrzenými řečníky nechybí světově uznávaný kouč Pepper de Callier, expert na umělou inteligenci Roman Neruda, „vesmírný“ architekt Tomáš Rousek nebo etnolog a vášnivý cestovatel v jedné osobě Mnislav Zelený.

Více o chystané TEDx Prague konferenci a odkaz na registraci naleznete na www.tedxprague.cz. Zajímavosti a vždy čerstvé aktuality vám organizátoři přinášejí přes sociální sítě Facebook, Twitter a LinkedIn.