Hotel Praha. Stavba, jejíž základní kámen byl položen v březnu 1975, se z pražských Dejvic, kde původně stála, přenesla do Retromusea v Chebu. Nyní ale již ve fragmentech. A ne nadarmo nese výstava Pavla Karouse podtitul Oběť arogance a moci. Proč jeden hotel vyvolal tolik ohlasu a jeho zbourání dodnes tíží množství nejen odborné veřejnosti?

Otázku ohledně legitimity zbourání předchází už otázka vztahu odborného a politického postoje. Historie hotelu se vyvíjela paralelně s politickým režimem – od svého otevření sloužil jako špičkové ubytovací zařízení pro potřeby Komunistické strany Československa a československé vlády, a sice pro ubytování zahraničních vládních a stranických delegací; od roku 1989 byl pak zpřístupněn veřejnosti, provozován jako pětihvězdičkový hotel a stal se majetkem hlavního města Prahy. V roce 2002 městská část Praha 6, která hotel měla ve správě, jej prodala za 501 milionů korun společnosti Falkon Capital, která začala být mediálně známá už v roce 2001, kdy od české vlády odkoupila ruský dluh v hodnotě 3,7 miliard dolarů na doporučení jejího tehdejšího předsedy Miloše Zemana. Přestože bylo v roce 2013 usilováno o prohlášení hotelu za státem chráněnou kulturní památku, s čímž souhlasily odborné instituce i státní památkové péče, hotel Praha je již k vidění pouze v muzeu. A tím se opět vracím na začátek tohoto odstavce a zdůrazňuji, že dialog odborníků s politiky nevedl k závěru, který by hotel Praha uznal jako památku, pomník nebo památník své doby.

Oficiální demonstrace „Akce proti bourání Prahy“ proběhla 9. července 2013 přímo před sídlem PPF. Zúčastnili se jí lidé z nejrozmanitějších okruhů a setkání tak bylo protnutím Klubu za starou Prahu i squatterských hnutí. Demonstrace se ještě jednou opakovala a protestovalo se i před budovou Ministerstva kultury, kde byla předána žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti. Tehdejší ministryně kultury Alena Hanáková řízení vůbec nezahájila, všechny své poradní orgány ignorovala a několik dní poté oznámila svou demisi. Stížnost v srpnu 2013 následující ministr kultury Jiří Balvín zamítl jako bezpředmětnou.

Téma ochrany hmotného kulturního dědictví druhé poloviny 20. století bylo mediálně zviditelněno, kauza ohledně hotelu Praha už nezajímala jen odborníky, ale i nejširší veřejnost, která se kromě drtivé odborné většiny také přikláněla pro zachování hotelu. Demolice však byla 1. dubna roku 2014 zahájena a 30. května už hotel Praha neexistoval.
Jako důvody zbourání se šířily různé spekulace, kdy nejvíce pravděpodobné je vysvětlení, že budova sídlila v těsném sousedství vily Petra Kellnera a proto ji nechal z bezpečnostních důvodů odstranit. Oficiálním důvodem bylo, že budova nebyla lukrativní, což se ale ukázalo jako nepravdivé, protože pod správou města hotel stále zisk generoval i po odečtení nájmu. Záměr postavit zde školu Open Gate, kterou Kellner provozuje, k naplnění také nedošel.

Pomník, památník i památka
Obšírně se problematice politiky paměti, která rozvádí důležitost uchovávání sdílených míst a objektů, věnuje úvodní text historičky umění Mileny Bartlové Vzpomínky na hotel Praha. Tato esej uvádí knihu Hotel Praha, která je k výstavě vydána a v rámci dostupných materiálů provází čtenáře interiéry hotelu a představuje jeho jednotlivé prvky. Předkládá ale kontext vývoje situace okolo jeho provozu z různých úhlů pohledů dalších autorů, z nichž většina z nich stála za uznáním hotelu Praha jako za státem chráněnou kulturní památku.

Architektonický monument
Osm velkých čtyřpokojových, třicet dva dvoupokojových, třicet dva dvoulůžkových a čtyřicet čtyři jednolůžkových pokojů, jídelna s kruhovým reliéfem na stěně od Antonína Hepnara (který byl inspirací k realizaci reliéfu ve tvaru padající kapky na hladinu Michala Cimaly pro Khapka studio z roku 2013) nebo historizujícími lustry od Jaroslava Bejvla, terasa s kruhovou fontánou Miloše Zeta, nábytek od Zbyňka Hřivnáče, ojedinělý kruhový bazén se skleněnou vitráží od Benjamína Hejleka či unikátní zimní zahrada s velkorysou skleněnou kruhovou mozaikou partnerské dvojice Elišky Rožátové a Jana Fišara, která byla na motivy slunce zhotovena z ručně skládaných částí o velikosti jednoho centimetru a v průměru měla devět metrů, tvořily specifický a unikátní ráz hotelu Praha, jehož fragmenty lze buď v původních originálech nebo náčrtech vidět ve výstavním prostoru Retromusea.

Oblíbený brutalismus
Označení hotelu Praha za brutalistní architekturu není zcela přesné – v mnoha jejích principech jí odporuje. Neodhaluje materiál a strukturu, což princip brutalismu vyžaduje, vzpírá se i požadavku nekonektivnosti svou plynulou organickou i logistickou návazností na okolí. Principu nekonceptuálnosti i nekompozitnosti odporuje také krajinné a sochařské gesto architektury hotelu. Naopak velmi specifickým originálním prvkem jsou kruhové prostory, které architekturu směrují spíše k jejímu organickému vnímání. Prostorové působení kruhu, které v moderní architektuře používal Frank Lloyd Wright, a snažil se tak vztah mezi architektonickou hmotou a prostorem připodobnit ke vztahu mezi magnetickým pólem, kdy pak člověk vnímá vzdálenost jako pohyb z jeho středu a chápe prostor najednou. Taková architektonická řešení, která nahradila původní kvadrát, hexagon nebo trojúhelník, jsou viděna v auditoriích, koncertních halách a třeba v hotelu Thermal v Karlových Varech či především v Guggenheimově muzeu. Podrobně architekturu hotelu Praha analyzuje v textu Jaký byl hotel Praha? Pokus o interpretaci historik architektury a památkář Ladislav Zikmund-Lender.

Jak vystavit hotel?
Přestože je jasné, že tak obsáhlý objekt nelze v prostorách muzea představit detailně a cílem není ani vzbuzovat sentiment, zastává výstava důležitou funkci a hlavně konstatuje – zviditelňuje problematické dění okolo zániku hotelu. Poukazuje na principy jednání politických, ekonomických i akademických elit a nemožnost se shodnout. V doplnění fyzickými originály prvků hotelu navozuje nostalgickou atmosféru, kterou ale přebíjí ta vzdorující. Příběh hotelu Praha tedy je – cituji přiléhavými slovy Pavla Karouse: „nejen příběh unikátní architektury, ale také příběhem transformace české společnosti od reálného socialismu k reálnému kapitalismu. Příběh hotelu Praha je ve svém začátku a konci příběhem oběti arogance moci.“


Hotel Praha
Retromuseum Cheb (nám. Krále Jiřího z Poděbrad 17, Cheb)
25. 4.—13. 10


Hotel Praha
Pavel Karous (ed.)
texty: Milena Bartlová, Pavel Karous, Martin Kohout, Ladislav Zikmund-Lender, Markéta Žáčková
Big Boss, Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Galerie výtvarného umění v Chebu,
Praha 2019, 250 stran