Velká retrospektivní výstava přední české dokumentární fotografky Dagmar Hochové s názvem Retrospektiva představí v Pražákově paláci Moravské galerie v Brně přes 120 autorčiných snímků. Vernisáž se uskuteční ve čtvrtek 18. dubna od 18 hodin, dětská vernisáž od 16 hodin. Výstava zde bude k vidění do 29. září.

Dagmar Hochová byla česká dokumentární, portrétní a reportážní fotografka, která vždy hledala tu lepší stránku lidské existence. Pracovala na volné noze a v letech 1991–1992 působila jako poslankyně České národní rady. Z tvorby Hochové jsou nejznámější fotografie dětí, portréty významných osobností nebo snímky důležitých historických událostí. Výstava v Pražákově paláci ale ukáže mnohem víc – například práce z dob, kdy autorka studovala na Státní grafické škole a pražské FAMU, fotografie z České národní rady nebo práce, které vytvářela na objednávku různých zadavatelů. Pro dokreslení atmosféry a objasnění některých souvislostí ze života a díla Hochové budou ve výstavě k vidění dobové časopisy, plakáty, fotografie generačních souputníků a dvě videoprojekce a audio ukázky, v nichž se může návštěvník zaposlouchat do autentického autorčina vyprávění. K výstavě vychází také monografie Dagmar Hochové, kterou si lze zakoupit v galerijním obchodě.

text: Bohdana Holešová

Dagmar Hochová: Retrospektiva
Pražákův palác (Husova 18, Brno)
19. 4. — 29. 9.

Po hrůzách 1. světové války značně otřesené lidstvo pookřálo a po četných radikálních změnách společenského a politického uspořádání vykročilo dál. S vědomím, že to nejhorší už je minulostí. Jenže nedlouho poté vypukla 2. světová, svou brutálností, rozmachem a absurditou daleko přesahující tu předchozí. Po krátkém nadšení spojenců ze společného vítězství následovala válka studená a neustálý strach z nukleárních zbraní.

Pokud tedy z 20. století vyplynulo nějaké ponaučení, tak jen to, že vždycky může být hůř a žádný nános civilizace není tak pevný, aby člověk nepropadl davovému šílenství. A také tu zůstala reflexivní hrůza z byť jen náznaků opakování určitých vzorců, které jsou v naší kolektivní paměti hluboce zakořeněny. Protože člověk mnohem raději potkává věci povědomé, velice snadno pak sklouzává k přímým přirovnáním a kreslí vzdušné čáry mezi drobnou událostí dneška a z ní jistojistě vyplývající zkázou v budoucnosti.

S dějinami to ale nikdy není tak jednoduché, dokud je člověk žije a nedívá se vševědoucím retrospektivním pohledem. Na konci července 1914 si možnost světové války, natož její rozsah a veškeré konsekvence, jen stěží dokázal někdo představit. Ještě pár dní před jejím vypuknutím nic zvláštního údajně nenaznačovaly ani burzovní trhy, obvykle velice citlivě reagující i na mnohem menší změny v mezinárodní situaci. Samozřejmě pozornému oku ani tehdy neunikly všechny ty politické, ekonomické a národnostní tlaky, na které zpětně nepoukazuje jen líný. Avšak objektivní existence příčin není zároveň fatalistickým důkazem nevyhnutelnosti následků.

Jako zrnka písku
Historie se skládá z milionů jednotlivých životů. Některé ji ovlivňují silněji, jiné jsou do víru dění vtaženy násilím, polámané a přetržené. Někdy se objeví nenápadný výřečný chlápek nebo oslnivě krásná žena – a světový klid je ten tam. Někdo pak (ne)právem upadne do zapomnění, něčí jméno se stane synonymem doby, většina ale zůstane v učebnicích jen v podobě čísel. Bez jejich alespoň mlčenlivé podpory by se však nikdy nic nestalo, ať už byli hybatelé dějin jakkoliv chytří nebo sveřepí.

Systém ovlivňuje lidi, ale i lidé ovlivňují systém. Na jednu stranu minulost a známé psychologické experimenty dokazují, že ve špatně nastaveném rámci je průměrně hodný člověk a spořádaný občan schopný jednat neuvěřitelně brutálně. Na stranu druhou však trochu uvědomělejší jedinec, nebo zdravá společnost jako celek v sobě mívají určité mechanismy, které je před takovým chováním včas ochrání.

Ani německá nacistická mašinérie neprobíhala všude v Evropě tak jednotvárně. V Bulharsku se přes veškeré snažení nepodařilo prosadit „konečné řešení židovské otázky“ – politické vedení jeho realizaci všelijak oddalovalo a sabotovalo a běžní obyvatelé jednoduše nepřipustili zmizení svých sousedů. Sofijský biskup Stefan u sebe schovával a odmítal vydat vrchního rabína, protože „soudit by měl Bůh, a ne lidé“. V Dánsku zase za kooperace politických a diplomatických představitelů, místního odboje a hlavně běžného obyvatelstva proběhla pověstná záchranná akce.

V samotném Německu, kde většina lidí údajně netušila, čeho se účastní, dokud nespatřila záběry z koncentračních táborů, po celou dobu existoval velice činorodý odboj. Jeho obdivuhodným představitelem je například Hans Gisevius, který byl v roce 1933 ihned po studiích přidělen k nově zřízené instituci – gestapu. Velmi rychle se však zorientoval a pochopil, že tato organizace nemá s právem ani za mák společného. Měl sice přístup k více informacím než běžný Němec, ale bylo to hlavně zásluhou jeho vyhraněné osobnosti, intuice a citu pro spravedlnost. Následně sepsal napínavý příběh Třetí říše tak, jak ho prožil osobně.

Hoří!
Pokud společnost nemá dostatečnou imunitu, schopnou včas rozpoznat a zastavit nákazu, potřebuje své „ohlašovatele požáru“ – jedince, kteří jako první zavětří nebezpečné příznaky a upozorní na ně. Bývají to představitelé inteligence, ale v podstatě to může být kdokoliv, kdo má „tenčí kůži“ a je schopný (sebe)reflexe.

Existuje tu ale i početná skupina těch, co jen rádi vyvolávají poplach a vezou se na vlně populismu nebo se vyžívají v konspiračních teoriích. Ti mívají ve všem jasno a tíhnou ke zjednodušování. Za všechno můžou buď plošně představitelé určité skupiny (rozmanitosti netolerance se meze nekladou), anebo naopak hrstka zasvěcených. Každopádně v potaz se nebere ani individualita, ani zodpovědnost jednotlivce.

Je jednoduché soudit události zpětně. Naši historii ale žijeme teď a nikdo z nás neví, jak dopadne. Nemá smysl věštit hrůzy a rozhodovat se pod vlivem strachu. Ke všem velkým dějům vedla nejprve spousta drobných krůčků. Mám-li možnost jít k volbám, neodjedu na chatu. Potkám-li člověka, jednám s ním podle jeho chování, ne příslušnosti k nějaké skupině.

Není třeba být zasvěcen do interních informací nebo zákulisních her. Stačí vyhodnocovat dostupné informace a používat trochu logiky a vlastního rozumu. Když někdo rozlišuje lidi podle barvy vlasů nebo tvaru nosu, asi se nebude příliš zaměřovat na všeobecná lidská práva. Bývalý plukovník KGB se pravděpodobně nezasadí o vybudování občanské společnosti. Když se v jedněch rukou koncentruje ekonomická, politická a mediální moc, pravděpodobně to nebude svědčit demokracii.

Zkrátka pokud nechci, aby si dějiny přišly pro mě, nevyplatí se je ignorovat a dělat, že můj život existuje ve vakuu. ∞

Ačkoliv u nás není pojem „konkrétní“ nebo „konstruktivní“ směr ve spojení s uměním příliš znám, na mezinárodní scéně je uznávanou součástí výtvarného světa, a s ním i jeho čeští umělci. Tuhle konkrétní díru ve vzdělání si teď můžete konstruktivně doplnit na výstavě Jana Kubíčka.

Malíř Jan Kubíček (1917–2013) tvořil od 60. let obrazy, které vznikaly na racionálních, geometrických základech. Postavil se tak po bok zahraničních umělců, jako byli Němec Hangen, Ital Morandini nebo Francouz Morellet. V Československu v té době hledali podobný, racionálně estetický přístup k umění především Sýkora, Malich a Demartini. Po okupaci v 70. letech, kdy už Kubíček nemohl rozvíjet své mezinárodní vztahy, zaměřil se zcela na rozšiřování a prohlubování vlastní malířské tvorby. Na počátku své konstruktivistické fáze řekl: „Zajímám se o obraz jako konkrétní plochu.“ To znamenalo, že obraz nesmí obsahovat jakýkoliv odkaz na realitu vně této plochy. Vrcholu dosáhl sérií obrazů s „dělenými kruhy“. Využitím kruhu a jeho dělení docílil nekonečných formálních variant, které společně tvořily osobitý propojený formální kánon.

Tento kánon formuloval Kubíček převážně černobíle, ačkoliv vynikal i v barevné tvorbě. Ve výsostném souladu s daným směrem barvy v jeho díle neevokují emocionalitu, ale vyzývají k chápání barvy jako konkrétního prvku celé kompozice.

Jeho další vývoj předznamenaly hlavně experimenty s písmeny, která nechápal sémanticky, ale jako výtvarné formy. Velkou roli ve vývoji jeho „konkrétního“ jazyka hraje písmeno „L“, jež se vzhledem ke svému tvaru tvořenému dvěma obdélníky nejlépe hodilo pro formální experimenty.

Obklopen převážně literární tvorbou, zaujímal Kubíček od samého počátku zvláštní postavení. Ze své cesty se nenechal svést ani počátečním nedostatkem zájmu, ba naopak – stále více prohluboval svůj estetický jazyk. Například v Německu je dnes uznávaným umělcem a reprezentuje tak vedle Malicha či Sýkory konstruktivně-konkrétní umění České republiky v mezinárodním měřítku.

Aktuální výstava poprvé představuje reprezentativní přehled Kubíčkova díla publiku ve vlastní zemi. Konstruktivně-konkrétní umění není v České republice tak populární, jako například v Německu, ve Švýcarsku nebo v Nizozemsku. Právě proto ale hraje toto dílo v Kubíčkově vlasti zvláštní roli. Tvoří most k mezinárodním centrům tohoto umění a zároveň dokládá jeho vysoký esteticko-kvalitativní nárok. º


Jan Kubíček: Retrospektiva
GHMP – Městská knihovna, 2. patro (Mariánské nám. 1, Praha 1)
23. 4.—10. 8.


autor: Kristýna Kočová

Co může mít společného syrová černá Ostrava a kanadský Vancouver, Toronto či Montreal sedmdesátých let? Moc toho skutečně není, ale na výstavě v Domě U Kamenného zvonu to vypadá přesně naopak. Jejich dočasným pojítkem se tu stal fotograf Viktor Kolář.

Narodil se v Ostravě v roce 1941 a zažil tu ta nejhorší léta komunistického „budování“ lepšího světa a společnosti, „lepšího socialistického člověka“. O to víc se zdá nepochopitelné, že se sem na konci roku 1973, po pětiletém exilu v Kanadě, sám a zcela dobrovolně opět vrátil. Nepochopitelné pro někoho, kdo dosud neviděl fotografie Viktora Koláře. Snadno uvěřitelné potom, co si skrze jeho pohledy na zdejší krajinu, lidi nebo městská zákoutí uvědomíte jeho bytostnou spřízněnost s tímto prostředím. Potřebu zachycovat a odhalovat všechny boly, smutky i drobné radosti, které život na takovém místě přinášel, dokumentovat měnící se tvář krajiny, znetvořené „industriální revolucí“ socialistické reality. Na první pohled depresivní podívaná na život bez východiska, bez jiskřičky naděje. Ve skutečnosti hluboká sonda do lidského nitra ilustrovaná všedními situacemi, které jeho stav vyjádří nejlépe.

Kanadské intermezzo
Neblahé události srpna roku 1968 a beznaděj, která z nich vyplývala, donutily mladého, tvůrčího muže k radikálnímu kroku emigrace. Jako svůj cíl si vytknul kanadský Vancouver. Zdejší pobyt však nebyl žádná pohádka o českém chlapci, který v Americe ke štěstí přišel. Naopak. Jakožto emigrantovi bez známostí se mu nepodařilo sehnat žádné kvalifikované zaměstnání, takže musel vzít zavděk prací v dolech. Nějakou dobu pak žil v pracovním kempu v indiánské rezervaci uprostřed kanadské divočiny mezi životními ztroskotanci, kteří zde také pracovali. Jeho další kroky vedly zpět do Vancouveru a dále do Toronta, kde se konečně dostal k fotografii, když byl zaměstnán ve fotolaboratořích. I v Kanadě Kolář pokračoval ve své vášni zaznamenávání běžného pouličního ruchu a hledání zajímavých vizuálních obrazů ve zdánlivě obyčejných okamžicích. V neznámém prostředí kapitalistické společnosti na něj však přeci jen čekalo nové, dosud nepoznané téma, kterým bylo konzumentství. Vznikl tak soubor nazvaný Nákupní střediska, fenomén, na který jsme se v našich zeměpisných šířkách mohli „těšit“ až o dvacet let později. Už v tu dobu bylo v Americe toto téma natolik nosné, že na jeho realizaci obdržel dokonce i grantovou podporu. Fotografická kariéra mladého umělce se začala slibně rozvíjet.

Město mezi městy, hořké moje štěstí…
Domov je ale přeci jen domov a pro Viktora Koláře je jím Ostrava. A tak, když v roce 1973 tehdejší Československo vyhlásilo amnestii pro emigranty, bylo rozhodnuto. Přesto, že se mu začalo v Kanadě i ve Spojených státech konečně dařit a uspořádal tu i několik svých výstav, přesto, že věděl do jakých podmínek se vrací a pravděpodobně i to, že už nebude žádná cesta zpět, se 18. prosince opět ocitnul před branami svého rodného města. To, jaká kariéra ho tady, jakožto politického emigranta, čekala, že vystřídal všemožná zaměstnání, většinou podřadného charakteru, je víceméně jasné. Ve své fotografické tvorbě se však nenechal zlomit a dál pokračoval ve své osobní výpovědi o tom, jaké to je být člověkem. A o tom se na výstavě můžete sami přesvědčit.


Viktor Kolář
Retrospektiva
GHMP – Dům U Kamenného zvonu
Staroměstské nám. 13, Praha 1
7. 6.–29. 9.
120 / 60 Kč

Málokdy zažila česká malba tak překotné období jako mezi světovými válkami. Klasicistní kánon se dávno rozbořil pod nájezdy avantgardních směrů a z uměleckého hlediska nebylo v té době z Prahy do Paříže nijak daleko. Mladá generace malířů nasávala dychtivě nové postupy a přetavovala je v osobité výpovědi, které přitahují dodnes pozornost znalců a milovníků umění. Jednou z uměleckých osobností vzešlých z kulturního kvasu československé první republiky byl i Josef Čapek, malíř, v jehož díle se snoubí „krajánkovská“  přímočarost s kubistickou rafinovaností a těžká sociální témata tu stojí vedle nespoutané hravosti. Figuru podrobuje geometrickému zjednodušení a až pedantské analýze, ale přesto jí nechává světelnou, laskavou auru.

Provizorní labyrint kapitol malířova vývoje

V zastoupení je zde jak malířova raná tvorba, tak záznamy z posledních dnů jeho života. Tyto drobné kresby, studijní materiál či náčrtky z kaváren jsou zajímavým doplněním „velkých“ obrazů. A závěrečné kresby z koncentračního tábora, kde Čapek doslova pár týdnů před osvobozením umírá na tyfus, tvoří neokázale působivé memento. Kurátorům se podařilo shromáždit velké množství pláten, která jsou členěna tematicky do provizorních místností, jimiž je prostor Jízdárny rozdělen a které vytvářejí doslova labyrint. Každá tato „kapitola“ je pak doplněna textem Čapkových úvah, dopisů, úryvků z knih. Najdeme tu Čapkovo okouzlení expresionismem, jeho naturelu je blízký soucit s lidským údělem. Není to nijak okázalý  postoj, nenajdeme tu patetická gesta. Rozervanost expresionismu stejně jako kubistickou analýzu Čapek přetavuje do civilnější formy, zlidšťuje ji. Jako by v jeho díle ožívalo v nové variaci heslo renesance, že „mírou všech věcí jest člověk.“

Inspirace modernou a lidovou tvořivostí

V této souvislosti není od věci připomenout, že Josef Čapek byl jedním z těch umělců, kteří neodsoudili první pražskou výstavu Edvarda Muncha jako výplod choré mysli, ale ve vyjádření tohoto zasmušilého Nora s postupem času rozpoznali dobový „Zeitgeist“ a našli v něm východisko vlastní tvorby. Stejně tak Čapka přitahoval kubismus, který ho oslovil na studijním pobytu v Paříži. Ovšem i tento vliv je v jeho pojetí komornější. Stejně jako ostatní čeští kubisté, ani Čapek neinklinoval k úplné abstrakci a chladné analytičnosti. Z jeho maleb je cítit to, k čemu se sám hrdě hlásil, totiž celoživotní fascinace lidovým uměním. Čapkův spis „Nejskromnější umění“(1920), v kterém vyslovuje obdiv k lidovým formám tvořivosti, je aktuální dodnes, stejně jako „Umění přírodních národů“ (1938). V tomto díle Čapek navazuje jak na vlastní lásku k tvorbě cizokrajných malířů či řezbářů, tak na moderní, kubisty rozpoutaný zájem o africkou plastiku a mimoevropské způsoby výtvarného vyjadřování.

Obrazy a umění filmové, nízké i vysoké

Speciální kapitolou je Čapkův zájem o film, který v jeho době nebyl brán jako opravdové umění. Čapkovy obrazy mají často filmové kompozice, zvláště ty laděné do černo – okrových tónů, připomínající zrnitý černobílý film. Postavy působí jakoby osvětlené reflektory, je tu velký kontrast mezi světlem a stínem. Oproti barevným a lehce stylizovaným krajinám z dětství či  „na lidovú notečku rozehrátým“ výjevům ze slovenské Oravy působí tyto tmavé malby jako jiný svět. Všechny tyto postupy dohromady hovoří o tomtéž – o zaujetí vším tím, čím „vysoké umění“ té doby stále zlehka opovrhovalo. Josef Čapek tak byl vlastně jedním z prvních průkopníků – bořitelů hranic mezi vysokým a nízkým uměním, mezi akademiky a samouky, v Čapkově případě lze mluvit téměř o postmoderním přístupu k tvorbě. Vše si zasluhuje stejnou pozornost, nic není stavěno na piedestal. Josef Čapek se snažil vyhnout v tvorbě jakémukoliv kalkulování. „Nejprve třeba míti obrazu plné srdce, aby ho pak mohly býti plné oči,“ prohlásil jednou.

Poctivý přístup

Jestli by se dalo najít nějaké výstižné slovo pro Čapkovu tvorbu, pak by to mohlo být jedno staromilské: „poctivost“. Z obrazů lze fyzicky cítit autorovo zaujetí, snahu neošidit sebe, model, ani diváka. A skutečnost, že Čapek se stejnou vážností přistupuje i k tvorbě pro děti, je dalším potvrzením. Na plátně ožívá svět dětských her, pohádek a okouzlení přírodou. Speciálním zážitkem „navíc“ je pak animované pásmo „Povídání o pejskovi a kočičce“ z roku 1952, kdy pod režijní taktovkou Eduarda Hofmana vznikl půvabný seriál na motivy Čapkových asi nejznámějších hrdinů.