Po hrůzách 1. světové války značně otřesené lidstvo pookřálo a po četných radikálních změnách společenského a politického uspořádání vykročilo dál. S vědomím, že to nejhorší už je minulostí. Jenže nedlouho poté vypukla 2. světová, svou brutálností, rozmachem a absurditou daleko přesahující tu předchozí. Po krátkém nadšení spojenců ze společného vítězství následovala válka studená a neustálý strach z nukleárních zbraní.

Pokud tedy z 20. století vyplynulo nějaké ponaučení, tak jen to, že vždycky může být hůř a žádný nános civilizace není tak pevný, aby člověk nepropadl davovému šílenství. A také tu zůstala reflexivní hrůza z byť jen náznaků opakování určitých vzorců, které jsou v naší kolektivní paměti hluboce zakořeněny. Protože člověk mnohem raději potkává věci povědomé, velice snadno pak sklouzává k přímým přirovnáním a kreslí vzdušné čáry mezi drobnou událostí dneška a z ní jistojistě vyplývající zkázou v budoucnosti.

S dějinami to ale nikdy není tak jednoduché, dokud je člověk žije a nedívá se vševědoucím retrospektivním pohledem. Na konci července 1914 si možnost světové války, natož její rozsah a veškeré konsekvence, jen stěží dokázal někdo představit. Ještě pár dní před jejím vypuknutím nic zvláštního údajně nenaznačovaly ani burzovní trhy, obvykle velice citlivě reagující i na mnohem menší změny v mezinárodní situaci. Samozřejmě pozornému oku ani tehdy neunikly všechny ty politické, ekonomické a národnostní tlaky, na které zpětně nepoukazuje jen líný. Avšak objektivní existence příčin není zároveň fatalistickým důkazem nevyhnutelnosti následků.

Jako zrnka písku
Historie se skládá z milionů jednotlivých životů. Některé ji ovlivňují silněji, jiné jsou do víru dění vtaženy násilím, polámané a přetržené. Někdy se objeví nenápadný výřečný chlápek nebo oslnivě krásná žena – a světový klid je ten tam. Někdo pak (ne)právem upadne do zapomnění, něčí jméno se stane synonymem doby, většina ale zůstane v učebnicích jen v podobě čísel. Bez jejich alespoň mlčenlivé podpory by se však nikdy nic nestalo, ať už byli hybatelé dějin jakkoliv chytří nebo sveřepí.

Systém ovlivňuje lidi, ale i lidé ovlivňují systém. Na jednu stranu minulost a známé psychologické experimenty dokazují, že ve špatně nastaveném rámci je průměrně hodný člověk a spořádaný občan schopný jednat neuvěřitelně brutálně. Na stranu druhou však trochu uvědomělejší jedinec, nebo zdravá společnost jako celek v sobě mívají určité mechanismy, které je před takovým chováním včas ochrání.

Ani německá nacistická mašinérie neprobíhala všude v Evropě tak jednotvárně. V Bulharsku se přes veškeré snažení nepodařilo prosadit „konečné řešení židovské otázky“ – politické vedení jeho realizaci všelijak oddalovalo a sabotovalo a běžní obyvatelé jednoduše nepřipustili zmizení svých sousedů. Sofijský biskup Stefan u sebe schovával a odmítal vydat vrchního rabína, protože „soudit by měl Bůh, a ne lidé“. V Dánsku zase za kooperace politických a diplomatických představitelů, místního odboje a hlavně běžného obyvatelstva proběhla pověstná záchranná akce.

V samotném Německu, kde většina lidí údajně netušila, čeho se účastní, dokud nespatřila záběry z koncentračních táborů, po celou dobu existoval velice činorodý odboj. Jeho obdivuhodným představitelem je například Hans Gisevius, který byl v roce 1933 ihned po studiích přidělen k nově zřízené instituci – gestapu. Velmi rychle se však zorientoval a pochopil, že tato organizace nemá s právem ani za mák společného. Měl sice přístup k více informacím než běžný Němec, ale bylo to hlavně zásluhou jeho vyhraněné osobnosti, intuice a citu pro spravedlnost. Následně sepsal napínavý příběh Třetí říše tak, jak ho prožil osobně.

Hoří!
Pokud společnost nemá dostatečnou imunitu, schopnou včas rozpoznat a zastavit nákazu, potřebuje své „ohlašovatele požáru“ – jedince, kteří jako první zavětří nebezpečné příznaky a upozorní na ně. Bývají to představitelé inteligence, ale v podstatě to může být kdokoliv, kdo má „tenčí kůži“ a je schopný (sebe)reflexe.

Existuje tu ale i početná skupina těch, co jen rádi vyvolávají poplach a vezou se na vlně populismu nebo se vyžívají v konspiračních teoriích. Ti mívají ve všem jasno a tíhnou ke zjednodušování. Za všechno můžou buď plošně představitelé určité skupiny (rozmanitosti netolerance se meze nekladou), anebo naopak hrstka zasvěcených. Každopádně v potaz se nebere ani individualita, ani zodpovědnost jednotlivce.

Je jednoduché soudit události zpětně. Naši historii ale žijeme teď a nikdo z nás neví, jak dopadne. Nemá smysl věštit hrůzy a rozhodovat se pod vlivem strachu. Ke všem velkým dějům vedla nejprve spousta drobných krůčků. Mám-li možnost jít k volbám, neodjedu na chatu. Potkám-li člověka, jednám s ním podle jeho chování, ne příslušnosti k nějaké skupině.

Není třeba být zasvěcen do interních informací nebo zákulisních her. Stačí vyhodnocovat dostupné informace a používat trochu logiky a vlastního rozumu. Když někdo rozlišuje lidi podle barvy vlasů nebo tvaru nosu, asi se nebude příliš zaměřovat na všeobecná lidská práva. Bývalý plukovník KGB se pravděpodobně nezasadí o vybudování občanské společnosti. Když se v jedněch rukou koncentruje ekonomická, politická a mediální moc, pravděpodobně to nebude svědčit demokracii.

Zkrátka pokud nechci, aby si dějiny přišly pro mě, nevyplatí se je ignorovat a dělat, že můj život existuje ve vakuu. ∞

Jistě to všichni znáte. Po někom chcete něco zdánlivě jednoduchého, onen člověk by i rád vyhověl, ale „nepustí ho systém“. Zpravidla jde o banální záležitosti. Nedávno jsem chtěla zaplatit troje lístky do divadla dohromady pomocí dárkových poukázek a bylo mi řečeno, že můj požadavek není jak zadat do systému. Kamarádka přišla na to, že pokud v kinosále zůstanou v jedné řadě tři místa vedle sebe, nelze koupit dva lístky. Známý si objednal zboží, které bylo třeba vyrobit, a pár minut po odeslání si uvědomil, že chce objednávku lehce změnit. Nelze. Protože systém. Ovšem když si objedná to, co opravdu chce, a původní věci si nepřevezme, nic se neděje.

Nabízí se otázka, jestli tento svět ještě pořád řídí lidé, nebo už nadvládu převzali nekompromisní diktátoři v plechových bednách disponující nekonečným množstvím jedniček a nul. Neznají výjimky, laskavost, nikdy neuhnou z vytyčené cesty nastavených pravidel a procesů. Můžete na ně stokrát dělat smutné oči, vykládat svůj příběh, omlouvat se a prosit, stejně je nikdy nemáte šanci obměkčit. Kdy došlo k tomu, že člověk – vrchol evoluce – jednoho dne dostal asi první všeobjímající a globální záchvat sebereflexe v dějinách a uznávaje svoji hloupost, prohlásil: „To je kisna vševědoucí, ta za mě všechno udělá líp.“ Proč nikomu nepřijde divný, že skláníme hlavy před hromádkou tištěných spojů?

Jednou z možných odpovědí je, že nám ty potvory vlezly všude poměrně pomalu a plíživě. Zpočátku bylo lidstvo okouzleno děrovanými štítky. Stroje, které se pohodlně vešly do prostoru tří obýváků, dokázaly počítat lépe než jeden průměrně malý mozek v lidské hlavě. Jak úžasné! Bylo třeba počítače dále zlepšovat, zmenšovat a radovat se z pokroku. Budoucnost vypadala růžově. Během třiceti let jsme opravdu vyvinuli takovou výpočetní techniku, že zvládne spoustu práce za nás. Bohužel nikoho nenapadlo, kolik další práce přidělá. Máme úžasné systémy, které umí navést sondu velkou jako pračka hlubokým vesmírem ke kometě o rozměrech Karlova náměstí. Umíme přenášet televizní signál přes celé kontinenty. Chirurgické operace za nás provádějí roboti s mikroskopickou přesností, které lidská ruka nikdy nedosáhne. Muži už nemusí spílat ženám, že neumí číst v mapách, protože mají GPS. Když se nám rozbije auto, stačí vytáhnout z kapsy telefon a zavolat si o pomoc. Možná si při čekání na odtahovku trochu posteskneme, že být to ta stará škodovka, se kterou jsme jezdili před třiceti lety k Balatonu, stačilo by vysoukat rukávy a trochu se pohrabat pod kapotou. Že když jsme v předmobilové době jeli na vandr, nikomu nebylo podezřelé, když o nás tři dny neslyšel. Když začala zrnit televize, často pomohlo cvrnknout do antény. Z dovolené jsme nevozili tisíce fotek, ale pár filmů k vyvolání, což nás donutilo více přemýšlet o kompozici. Nebyli jsme pod palbou často zbytečných informací o tom, co dělají naši přátelé na Facebooku. Musely postačit zcela obyčejné drby, případně to, co nám kdo o sobě řekl.

Z přetechnizovaného světa v podstatě není kam utéct, pokud nechceme strávit zbytek života v lesích. Pomalu, ale jistě technika prorostla do našich životů a už bez ní nedokážeme existovat. Do budoucna by bylo příjemné, kdyby nám přestala přerůstat přes hlavu a počítače byly jenom dobří sluhové. Na druhou stranu, pokud by měl být dalším vývojovým stupněm „software s lidskou tváří“, za sebe beru tu ubohou hloupou chroupající krabici, do které jde v případě nahromadění negativních emocí pořádně kopnout. Nerada bych dospěla do fáze, kdy půjdu se šroubovákem do komory rozebírat cosi na způsob HAL 9000 po zjištění, že ta věc můj byt a můj život ovládá jinak, než si představuju. ∞

Vítejte v novém roce. A v druhém roce magazínu Artikl. V jeho třináctém vydání. Leden bývá obdobím vyhodnocování toho minulého. Ohlížení se zpět a srovnávání všech stanovených předsevzetí s těmi uskutečněnými. I Artikl se ohlíží k uplynulému a retrospektivně rozebírá předešlé. Co mohu říct já? Za uplynulý rok jsme vám přinesli dvanáct kulturních měsíčníků, které svým dílem obalilo několik zajímavých vybraných umělců. Spoustu textů o kultuře napříč žánry se záměrem poukázat na to stěžejní v konkrétní měsíc. Uspořádali jsme několik večírků, kde jsme vám představili zajímavé aktuální hudební kapely a DJs. Tři celonoční PARTY a dva o trochu kratší MEETINGS – koncert kapely ve výtahu a autorská čtení básní v přívozu na Vltavě. Prezentujeme i mladé vizuální umění v naší site-specific vitrínové Galerii Evoluční v Revoluční ulici. Artikl tedy není jen kulturní měsíčník, ale myšlenková kreativní kulturní platforma. Druhý rok je pro nás motorem – motivací předávat ještě více, protože vidíme, že je potřeba kulturu nejen konzumovat, ale hlavně ji vytvářet a reflektovat. A vy budete naším motorem už v pátek 16. 1., kdy v Roxy v Dlouhé 33 oslavíme druhý rok. ARTIKL RELEASE PARTY ROK DVA s line-upem hudebních projektů WWW, Kittchen, FLOEX DJ SET a Space Love spolu s půlnočním překvapením. To bude nejbližší příležitost, kde se společně v novém roce budeme moci potkat fyzicky a mluvit spolu osobně. Protože o to tu jde. Srdečně vás zvu a děkuji vám za dialog, který s námi vedete. ∞