Třetí edici nyní zažívá mezinárodní projekt CELA, jehož cílem je propojovat a podporovat literární talenty z jedenácti evropských zemí. Partnerskou organizací, která projekt pomáhá realizovat u nás, je České literární centrum. V rámci edice druhé byli do projektu zapojeni spisovatelé Ondřej Macl, Lucie Faulerová a Anna Beata Háblová.

Když se řekne „podpora spisovatelů“, co se vám jako první vybaví?
ABH: Jako první mi v hlavě naskakuje finanční podpora, bez ní se člověk nemůže na pár let někam zavřít a psát. Nicméně je pro mě zásadní i ta podpora, kterou zprostředkovává CELA – propojování lidí.
OM: Že spisovatelská obec může přinášet intelektuálně-emoční podporu těm, kdo o ni stojí.
LF: Peníze.

Vaše kolo projektu skončilo vloni. Jak na něj vzpomínáte?
ABH: Moc ráda, i když mě mrzelo, že nám několik společných setkání vzal covid. Paradoxně jsem se poznala víc s Luckou, Ondřejem a českým překladatelstvem, než se zahraničními účastníky, ale to už je asi tíhnutím k mateřskému jazyku.
OM: Jako na experiment se vším dobrým i zlým, co souvisí s velkými evropskými projekty v době antropocénu. Těšil mě společenský rozměr, cesty do Bruselu, Madridu či italské Ivrey, důraz projektu na překladatelství, možnost mít mentora snů, skvělá profi péče ze strany Českého literárního centra, a nakonec i některé užitečné workshopy. Když něco úplně nefungovalo, mohli jsme to beze strachu sdílet. A kdybych měl své vzpomínky vyjádřit jediným obrazem, tak asi: tanec při online meetingu.
LF: Podobně jako Anička cítím, že jsem se sblížila hlavně s českými účastníky, bylo to u mě dáno hlavně tím, že jsem byla pouze v Bruselu. První fázi projektu zkomplikoval Covid, pak jsem otěhotněla a porodila… Vzpomínám na to ale hezky, díky CELE jsem se seznámila s překladatelkou Agatou Wróbel, která můj román Smrtholka přeložila do polštiny.

Všichni jste se zúčastnili projektového setkání v Bruselu v roce 2020, kde se sešlo na 120 lidí činných v literární kultuře. S jakou představou jste do Bruselu jeli?
ABH: Přijela jsem s velkou radostí a odjížděla nerada, nicméně ne sama – covid mě doprovodil.
OM: Už předtím jsem o EU psal novelu Výprava na ohňostroj, s níž jsem se do CELY hlásil, tak to pro mě bylo trochu pokračování téhle autofikční linky. Byl jsem zvědavý, jak se EU angažuje v literatuře. Moc už si toho nepamatuju – snad, že Portugalec na focení přede mnou si přál být svázaný, že jsme v noci prozpěvovali srbské písničky nebo že Anna s Lucií využily mou hotelovou vanu.
LF: Myslím, že jsem tam jela jen zvědavá, žádná očekávání jsem neměla. Vybavuju si hlavně večery, které byly plné infantilního veselí. Pak taky Ondřejovu vanu.

Lucie, ty ses nemohla zúčastnit setkání v Madridu. Otázka z druhé strany: co nejlepšího tobě jako spisovatelce CELA nabídla?
LF: Nejlepší byla Anna a Ondřej a debaty s překladateli, protože mě přiměly zamýšlet se nad svými texty z jiného úhlu pohledu. Taky že mou povídku pro CELU redigoval Petr Borkovec, jeho zpětná vazba mi moc pomohla.

Anno, ty jsi velmi aktivní v oblasti slam poetry. Zjistila jsi díky CELE, jak si tento žánr stojí i jinde v Evropě?
ABH: Myslím, že se tomuto žánru daří ve světě dobře, i když české prostředí je specifické v tom, jak propojenou komunitu dokázalo vytvořit, a jak často se slamové exhibice organizují napříč celou republikou.

Ondřeji, ty jsi letos navštívil různé literární akce v Německu, Anglii či Francii. Žádná z těchto páteřních evropských literatur se v CELE nevyskytuje. Jak osobně vnímáš rozdíl mezi „malými” a „velkými” literaturami?
OM: Myslím, že právě v literatuře se malé může stát velkým, vzácné téměř univerzálním. V rámci menší literatury se ale nemůžeme spolehnout jen sami na sebe a je víc než žádoucí hledat cesty ven, jinak budeme dál jen málo známou periferií, vydanou napospas globálním trendům, bez zárodku sebehodnoty.

Lucie, v nedávné době jsi prezentovala překlady románu Smrtholka do několika jazyků. Co nejbizarnějšího nebo nejúsměvnějšího se ti během těchto výjezdů stalo?
LF: Ty nejbizarnější a nejúsměvnější momenty se pojí s mou dcerou, která se mnou zatím všude byla a někdy se až příliš aktivně účastnila programu. Skvělá jsou vždy setkání s mými překladateli. Slyšet je, co je na procesu překládání bavilo, slyšet je interpretovat moje dílo z jejich pohledu… Je pro mě nedocenitelné, kolik času, energie a péče do mě investovali. A přijde mi, že navzdory kulturním rozdílům je kniha všude vnímaná podobně jako u nás, respektive – recenze na knihu, otázky z publika, ale i zpětné vazby čtenářů nejsou moc odlišné od tuzemské zkušenosti. Od polských čtenářů jsem ale dostala nejvíc dopisů.

Anno, tvůj nejnovější román Směna částečně vychází i z tvé profese umělkyně a architektky. Setkala ses v CELE s někým podobným?
ABH: Moc ne, možná skoro vůbec. Nemluvím ale o českém prostředí, kde se uměleckých chameleonů vyskytuje hned několik.

Ondřeji, tvoje disertace se zabývá tématem českého moře. Jak podle tebe česká literatura proplouvá oceánem té světové? Splývání, nonšalantní prsa, nebo spíš suverénní kraul?
OM: Moře mě naučilo, že nezná žádné národy, zná pouze pevninu. Jinak řečeno, když se dívám na svou zemi od moře, nacházím takové tradice, které národní měřítka spíše narušují, než stvrzují – ať už jsou to pozůstatky pravěkých moří ve formě zkamenělin, dějiny námořnictví, emigrace, exilu či například bohémy. Aby česká tvorba obstála v „oceánu literatury“, musí být paradoxně trochu nečeskou, jako člověk hozený do vody – nechce-li se utopit, musí být zároveň rybou.

Čeští účastníci pro třetí edici už jsou známí. Co byste ale řekli případným dalším zájemcům?
ABH: Celu doporučuju všude, kudy chodím.
OM: Na druhou stranu asi není pro každého. Je hlavně pro ty, kdo se ztotožňují s představou literárního profesionála, která se neomezuje na samotné psaní či překládání, ale je mnohem širší. A CELA vás může rozvinout právě v těchto sociálních/mediálních/manažerských/performativních či jiných dovednostech.
LF: Myslím, že CELA nemusí být pro každého. Anna i Ondřej se pro ni například hodili určitě víc než já. Já jsem si potvrdila, že jsem víc introvert, co se týče psaní i prezentace. Je ale dobré si to vyzkoušet, když člověk dostane příležitost.

V roce 2026 bude Česko čestným hostem na Frankfurtském knižním veletrhu. Co to podle vás české literatuře přinese?
ABH: Doufám, že podepsané smlouvy k překladům českých spisovatelek a spisovatelů, ale taky je možné, že to přinese především vzpomínky na pěkná setkání.
OM: Snad zájem několika vyvoleným – čím víc jich bude, tím lépe.
LF: Řekla bych asi to podobné, co Anna.

A co byste si vy osobně přáli, aby jí to přineslo?
ABH: Ty překlady.
OM: Upřímně, nejsem si jistý, jestli právě veletrhy jsou nejlepší cestou kulturní výměny (a to se na nich sám aktivně podílím). Mnohem víc bych si přál stabilní zahraniční bohemistiky, větší investice do českých center, pravidelnou českou účast na významných festivalech, rozvoj dlouhodobějších programů typu CELA či visegrádské rezidence, víc českých edic v zahraničních nakladatelstvích… Je mi ale jasné, že Frankfurt může být ve všech těchto směrech důležitou vzpruhou.
LF: Ondřej to podle mě shrnul dobře.

A co to podle vás může přinést literaturám jiným?
LF: To netuším.
OM: To už nechám s dovolením na nich.
ABH: Mohla by třeba Faulerovou nebo Macla!

text: Tadeáš Dohňanský

Egyptský bohemista a překladatel z češtiny Chálid El Biltagi, který v červnu v Praze absolvoval rezidenční pobyt Českého literárního centra v rámci mezinárodního projektu Archipelagos, se zamýšlí nad cestami a osudy bohemistiky a české literatury v Egyptě.

Na káhirské univerzitě Ajn Šams se už od roku 1958, kdy zde vznikla první bohemistika v Egyptě, vyučuje český jazyk a literatura. Tehdy se počet studentů v jednom ročníku pohyboval kolem třiceti, což odráželo velký zájem o bohemistiku, která byla součástí fakulty jazyků spolu s dalšími světovými jazyky. Výuka češtiny v Egyptě pokračovala až do 70. let a po třináctileté přestávce se od roku 1983 vyučuje dodnes.
Vývoj současné české literatury po sametové revoluci je tak prudký a zajímavý! Po mém prvním překladu (Nesmrtelnost Milana Kundery v roce 2003) mě více zaujala tvorba žen autorek – především porevolučních. Zdálo se mi, že překlad českých autorek vnese do arabské literatury, která občas trpí tabuizací určitých témat (například homosexuality či náboženské tolerance) přidanou hodnotu. Tabuizované jsou v naší literatuře i vulgarismy. Překlad naštěstí nabízí větší toleranční pole, v rámci něhož se lze zapovězeným zákoutím egyptské literatury vyhnout. Současná česká literatura tu egyptskou neosvěžila jen skrze tabuizovaná témata, ale i prostřednictvím postupů a žánrových zvláštností, které se v ní rýsují. Mám na mysli například proud vědomí v Temné lásce Alexandry Berkové, nebo knihu Nebe nemá dno Hany Andronikové.

Zásluhou portálu Českého literárního centra CzechLit.cz a online literárního časopisu iLiteratura.cz mohu literární dění v Česku sledovat na dálku. Díky nim už není výběr děl k překladu pouze překladatelovou mravenčí prací – podílí se na něm i samotní egyptští vydavatelé podle svých publikačních plánů a tematiky, což dává překladatelské práci větší dimenzi. Výsledkem takové spolupráce jsou překlady například komiksové trilogie Nebel, Lapačů prachu Lucie Faulerové, Příspěvku k dějinám radosti Radky Denemarkové, tematické číslo literárního magazínu Al-Turjumán, který představuje egyptskému čtenáři ukázky ze čtvrnácti děl současné české prózy, a další.
Nedávno za mnou přišel vydavatel s návrhem, že by rád vydával autobiografickou literaturu, především dílo Bohumila Hrabala. Hned mě to chytlo! Řekl jsem si, že to je zajímavý projekt, který svědčí o důkladné znalosti představitelů české literatury a zájmu o konkrétní osobnosti a žánry. Česká literatura už si k nám našla svoji cestu. A je třeba vynakládat více úsilí, aby v této cestě pokračovala. Studiu autobiograficky orientovaných knih jsem se věnoval během svého rezidenčního pobytu v Praze. Měl jsem štěstí, že České literární centrum a projekt Archipelagos mé žádosti vyhověli. V klidu jsem si tak mohl plánovat další překlad autobiografického románu: Skutečné cesty ven Patrika Bangy.
Skutečnou cestu ven považuju za příběh vyprávěný pohledem vytrvalého chlapce, který pochází z etnické romské menšiny. Svou houževnatostí a odhodlaností si v životě vybojoval úspěch. Musím říct, že jsem se při četbě tak trochu vracel do minulosti – znova jsem si připadal jako ten malý kluk z egyptské vesnice, kde i v současnosti panuje chudoba. Kolik jen jsem musel překonat překážek, abych směl vůbec chodit do školy! Snil jsem tehdy o tom, jaké by to asi bylo, kdybychom doma mohli poslouchat hudbu – doma, kde rodiče sotva měli na jídlo, natož pak na rádio. Skutečná cesta ven v tomto ohledu tudíž nemusí nutně představovat jen příběh úzce spojený s českým prostředím… A v tom je výborná.

Zajímají mě především výzvy, které musí hlavní hrdina knihy zdolávat, a prostředí, ve kterém vyrůstá. Fascinuje mě, jak si člověk u Bangy dokáže tak dlouho udržet svou nevinnost, a při tom vytrvale hledá cestu k úspěchu v téže spolčenosti, která ho neustále podceňuje.
V Praze jsem se mezi překládáním procházel žižkovskými zákoutími, vídal obyvatele čtvrti, v níž se příběh odehrává, a představoval si děti, které nosí po schodech uhlí na topení, hrají si na ulici, zpívají v oknech…

Skutečná cesta ven je příručka k úspěchu uprostřed zoufalství, zpěv uprostřed tmy. A já se těším na další hledání!

text: Chálid El Biltagi

Způsobem péče o místa na Karlovarsku jsou mezinárodní umělecké rezidence Esence místa pořádané spolkem Vzbuďme Vary. Načechrávají srst příběhům, zapojují umělce, umělkyně a místní obyvatele, aby vnímali skryté vrstvy míst a dostávali se s nimi do bezprostředního kontaktu.

Cesta krajinou se zvířetem Jáchymov, audiowalk Esence Klobouku, který umělkyně Šárka Zahálková vytvořila při svém pobytu, vtahuje do místa, v němž se můžeme najít a zároveň ztratit. Nahrávka je umístěna na platformě SoundCloud, a tak je možné si ji poslechnout při vlastní procházce od někdejší Agricolovy lékárny až na jáchymovský kopec Klobouk. Na SoundCloudu je i kompozice Jáchymov od slovensko-berlínského dua Päfgens se snivě rebelským zvukem, inspirovaná městem, jeho pamětí a historií.

Fenoménem site-specific jako uměleckou i pedagogickou metodou, která pečuje o klima občanské společnosti se bude zabývat přednáška Umění místa režiséra a scénografa Tomáše Žižky, jež se uskuteční ve Výměníku v Karlových Varech. V říjnu proběhne i divadelní festival Malá inventura Karlovy Vary, pořádaný společně s Novou sítí. Debata Péče o zpěčující prozkoumá stav péče o současné umění, které se zpěčuje zavedeným normám a konceptům. Jako hosté promluví filozof Tomáš Koblížek, ředitel GAVU Cheb Marcel Fišer, ředitelka kulturního networku Nová síť Adriana Světlíková, spoluzakladatelka festivalu současného umění Obnažení Jana Timipulu a další. Program najdete na www.vzbudmevary.cz.

text: Tereza Dvořáková

Červenec 2023 jsem strávila na spisovatelské rezidenci v A Coruni, přístavu proslulém mezinárodním obchodem a liberalismem. Je to také největší město Galicie, španělského regionu vklíněného nad Portugalskem.

Stálezelená a keltskou kulturou silně ovlivněná Galicie připomíná spíše Irsko či Bretaň. Přiblížili mi ji místní literáti, humanitní vědci a umělci. A rovněž jedna pozoruhodná česká emigrantka, Kateřina Vlasáková, ředitelka Jazykového centra na Univerzitě v Santiagu de Compostela, kam jsem se vypravila hned dvakrát. Většinu času jsem však trávila psaním a objevováním A Coruně: památky, muzea, pouliční koncerty, fiesty… Mými hlavními průvodkyněmi byly: galicijská básnířka Yolanda Castaño, která měla tu odvahu založit soukromou rezidenci, a na dálku Kateřina Chromková z Českého literárního centra, jež tuto spolupráci navázala.

Dívám se úzkým dveřním oknem a jsem zaražená. Výhled se úplně změnil. Dříve jsem viděla uličku Luchana, plachetnice v přístavu a za nimi v dálce další břeh klikatého pobřeží. Nyní za plachetnicemi stojí vysoký činžovní dům, tak o dvanácti patrech. To jsem už tak roztržitá? Stoupám si těsně za prosklené dveře a snažím se dům prozkoumat. Nahoře trčí bílé roury, na boku má několik oranžových baňatých válců s řadou okýnek. Že by to byly uzavřené čluny? Takže je to naprosto gigantická loď?

Z té velikosti dostávám hlad. Koupila jsem si čerstvou rybu, dorádu, v názvu má sice zlato, ale jinak je celá stříbrná. Leží na černém plechu a voní. Pouštím se do jejího šťavnatého masa a pomalu se dostávám až na jemnou kostřičku. Najednou se dům začíná hýbat, doleva, směr širé moře. Vidlička mi padá na černý plech. Pohyblivá budova se pomalu sune za secesní domy, tvořící Úsměv – Sonrisu – tohoto města. Vybíhám na balkonek. Pokládám ruku na svého jediného spolubydlícího, na plastového fotografa, který je řetězy připoután k zábradlí, aby nevypadl na hlavní třídu Riego de Agua. „Tebe to nepřekvapí, že?“ říkám mu. „Takových plovoucích domů jsi už nafotil spoustu, co?“ Fotograf mlčí a zírá do fotoaparátu. Nakonec není divu: je dobře umístěn. Kromě výhledu pod ním plynou davy, jedna fiesta za druhou. Lidé si ho fotí, pokřikují na něho, zkoumají, je-li živý. „A ta žena vedle něho je taky figurína?“ „Ale ne. Podívej, zapaluje si cigaretu.“
Když sedím u počítače za prosklenými dveřmi, stávám se spisovatelem ve vitríně. Na Sonrise vyhrává muž na kytaru a k tomu pronikavě zpívá. Kapely se také střídají přímo na této třídě, některé mají kvalitní produkci, jiné vyhrávají pěkně falešně, nejlépe až do rána. Nejčastěji stojí v blízkosti Divadla Rosalíi de Castro, které nese jméno po významné básnířce, jež se podílela na galicijském obrozeneckém hnutí. 17. květen, kdy jí vyšla sbírka Cantares gallegos (Galicijské písně), je dodnes slaven jako den galicijské kultury. V roce 1863 byla jednak vydána tato sbírka, jednak postaven úzký kamenný dům, v němž bydlím. A tak v něm galicijská básnířka 21. století Yolanda Castaño vybrala jeden byt v prvním patře pro spisovatelskou rezidenci. Svou Residencia literaria 1863 otevřela v roce 2019. A teď jsem tu já…

Dopisuji knížku pohádek, z nichž každá má v A Coruni své místo. Píšu je totiž venku na papír. Nejprve za Sonrisou na úzkém výběžku do moře s výhledem na hrad San Antón, kde se shromažďují rybáři a bezdomovci. Později na vršku San Pedro pod zrcadlovým bludištěm Cúpula Atlántica, na plážích Orzán či Las Lapas pod majákem Torre de Hércules. Nejmagičtějším místem je však lavička vedle starobylého rozpadajícího se vězení La Antigua Prisión Provincial. Nad jeho vchodem visí látková cedule s výzvou k opravě památky a nad celým objektem krouží hejna racků. Usedají na střechy a komíny, je to jejich obydlí. Asi ho považují za ztroskotanou loď.

Velikou část silnice podél moře, vedoucí od pláže Orzán, kolem Muzea člověka a Akvária až do parku pod Herkulovou věží provází cosi zvláštního. Stromořadí červených jeřábů a červených lamp. Teprve při bližším pohledu je vidět, že na silnici jsou koleje. Je to tramvajová trať! Ale tramvaje tu už dávno nejezdí. Možná všechny naložila nějaká obří nákladní loď a odvezla bůhvíkam: do Uruguaye, Indie či na tichomořské ostrovy…

text: Tereza Riedlbauchová

Na přelomu září a října se otevřely pardubické Automatické mlýny.

Mnozí z vás byli u toho a měli tak příležitost prozkoumat, co mlýnský areál nabízí: rozhlédli jste se ze střehy mlýnského sila, prohlédli si nové expozice Gočárovy galerie, nechali se uchvátit skvěle vybavenými dílnami zbrusu nového vzdělávacího centra Sféra, nebo všemi smysly prožili výstavu současného umění Mlýnský ostrov v prostoru nové Gampy. Ať už máte návštěvu Automatických mlýnů za sebou nebo před sebou, má smysl se jistě vracet. V Gampě například po dobu výstavy probíhá program „dočasného trosečnictví“, tedy krátkodobých rezidencí přímo v prostoru expozice, která se tímto přičiněním postupně proměňuje. Na Mlýnský ostrov GAMPA pozvala osobnosti současné poezie a jejich přítomnost do výstavy vnáší další rozměr v podobě textových intervencí a zpráv vyslaných do veřejného prostoru Pardubic. Pilotním trosečníkem byl Ondřej Buddeus, jeden z vystavujících a zároveň spolukurátor trosečnického programu. Druhou „trosečnicí“ v říjnu byla Alžběta Stančáková, v listopadu na Mlýnském ostrově přistane Milan Děžinský a v lednu nakonec Tereza Bínová.

text: Šárka Zahálková

GAMPA
Automatické Mlýny, Mezi Mosty, Pardubice