Josef Zajíček, principál divadla Útulek
1. Měřím-li divadlo svým životem, tak jako rituál funguje naprosto dokonale. Divadlo je pro mne rituální prostor, v němž se očisťuji rytmicky, závisle, návykově. Vytvořil jsem si vlastním přičiněním divadlo, v němž se rituálně vyprázdním a naplním novou energií – štěstím, radostí a láskou. V divadle je „čas můj přítel“ a „nic mi stačí“.

2. Od 9. 9. 1999 jsou mé divadelní rituály jednotvárné – nehybné do dneška. Před tímto datem (založením divadla Útulek v Brně) jsem se nacházel v chaotickém hledání. Nyní již šestnáct let, týden co týden čtyřicetkrát v roce, každou středu, bez rekvizit, kulis, kostýmů, jasně vymezeného jeviště a hlediště, herce, diváka, tématu, hlavy a paty, pointy, s jediným úkolem, být intenzivně na příjmu s existencí sebe sama v zážitku přítomnosti. Minimální náklady, maximální nezávislost a náhodnost vytvářejí neopakovatelné obrazy.

Janka Ryšánek Schmiedtová, umělecká šéfka Divadla Petra Bezruče
1. Jsem o tom přesvědčena. Setkání člověka-diváka s člověkem-hercem, který tlumočí myšlenku člověka-autora, režiséra nebo dramaturga nikdy nepřijde o svou unikátnost a rituální podstatu – zvláště tehdy, zajistí-li ono setkání divákovi něco, čemu se říká katarze, tedy silný prožitek.

2. V tomhle je ostravská divadelní scéna krásně staromódní a nezvykle přísná. Například žena by si v divadle neměla nikdy zapalovat cigaretu sama, nováčci v hereckém souboru přináší na první čtenou zápisné, dávají se malé dárky před premiérou jako takzvané zlomvazky a když jsou herci oblečeni v kostýmu, poplivávají se před vstupem na jeviště pro štěstí. Muži-herci nechávají své kolegyně během děkovačky odcházet z jeviště jako první a režisér se jde se spolupracovníky klanět vždy až po vyzvání herců. Mladší generace tu starší považuje za své zkušenější kolegy, kterým je třeba naslouchat – možná i proto pak ti starší nepovažují začínající kolegy za nebezpečnou konkurenci.

Lenka Kolihová Havlíková, principálka Strašnického divadla
1. Myslím, že dnes se tato funkce divadla začíná naplňovat novým obsahem. Důsledkem dnešního způsobu života v globalizované společnosti s virtuálními prvky se v lidech prohlubuje potřeba sdíleného zážitku, společného prožívání. U nás o to silněji, že jsme silně ateistická země. Podle profesora Kopeckého slovo divadlo vzniklo ze slovanského „odivo“ neboli div, zázrak, tedy něco výjimečného, čeho může být divák účasten. Divadla, zejména tedy alternativní, dnes daleko více s diváky komunikují, produkují i jiné události než standardní inscenace. V Divadle X10 se například věnujeme repertoárovému uvádění site-specific projektů, vycházíme do ulic za lidmi, kteří jsou pak překvapivě daleko otevřenější.

2. Myslím si, že všechny. I když dnes se už na jevišti asi klidně může i pískat. Ale rituály jsou důležité, divadlo je emocionálně náročné povolání a všichni, kteří divadlo dělají, jsou do značné míry přecitlivělí. Rituály uklidňují.

Jakub Čermák, principál ansámblu Depresivní děti touží po penězích
1. Ne. Už jsme příliš ostražití, racionální, zcivilizovaní, moderní. Divadlo je bezpečně zatlačeno do škatulky kulturního vyžití. Jakýpak vliv a život?! Nepomáhá nám uvědomit si svou životní fázi, překlenout dospívání či dospělost, neprokazuje pražádnou magickou moc. Pokud divadlo skutečně rozechvěje něco prehistoricky lidského v našich duších, stává se to tak zřídka, že to nemůže být rituál, ten totiž musí být opakovaný. Je to ovšem zázrak.

2. Herci ze souboru Depresivní děti touží po penězích provozují dva rituály. Před představením si navzájem posílají v kruhu gen kreativity, který je má ochránit před nehodami a mým následným hněvem. Druhým rituálem se stalo pašování neurolu do mého čaje v režijní kabině, prý to pomůže mně přežít představení, které sleduji, a potom následně i jim přežít moje připomínky. Těším se, až tento rituál budou zkoumat antropologové. ∞

Po pár měsících rozverného blogování nastupuju na server Prachy jako admin. Lidi o mně v diskusích píší, že jsem cenzor. Jako bloger cítím přirozenou potřebu svěřit se s čerstvými dojmy Velkého bratra. Učiním to v článku, který nazvu Zpověď cenzora.

Druhého dne jdu na kobereček. „Za pár dní jsi rozsekal, co jsme tady léta budovali!“ dští síru můj předchůdce Petr Landa, který se pracovně přesunul do rádia a já zaujal jeho post. Dnes přišel, aby mě zaučil. „Když jsi administrátor, už se nesmíš vyjadřovat jako bloger,“ zasvěcuje mě do kruté reality šéf Milan Daněk. „Teď vším, co kdekoli řekneš, vystupuješ za redakci Prachů, chápeš? Máš na čele napsané Prachy.“

„Všichni Palestinci jsou teroristi,“ smazal jsem z jedné diskuse a vytroubil to do světa. Klávesnicoví kecálisti se mohli zbláznit, co si to dovoluju. I můj nadřízený. Problém nebyl v tom, že jsem příspěvek smazal. To bylo správně. Bylo to takzvané kladení kolektivní viny. Neměl jsem se s tím ale chlubit. „Četl jsi tu diskusi? Je to tristní! Do toho se strašně zamotáš,“ lomí rukama Daněk. „Máš zákaz psát na blog o své práci. A kdekoli jinde taky. Diskutéři to překroutí, nabalí se na to lži. Brzo nebude nikdo vědět, kde je pravda.“

Slovo cenzura je prý těsně spjaté s bolševiky. „Tys tu dobu nezažil. To bylo to nejhorší na světě,“ šlehá blesky Daněk. „Ale ve slovníku jsem našel, že cenzura může sloužit i k udržování morálky. To je přece případ admina diskusí, ne?“ kontruju nesměle a Landa se mazácky zařehtá: „Nechoď na nás se slovníkem. Vždy a jedině administrátor.“ Ale já jsem cenzor! Zapovědět něčí slova je jednou cenzura, i kdyby ten umlčený vykřikoval Heil Hitler a citoval nejdrsnější pasáže Mein Kampfu s čerstvě zastřiženým kartáčkem pod nosem. Bazírovat na jednom banálním významu je jako neustále sledovat ručičku tachometru, abych nepřekročil povolenou rychlost, a nevěnovat se přitom řízení.

„Tady jsi v baráku, odkud můžeš kamkoli, tak si to nezvorej. Zatím si pod sebou podřezáváš větev. A místa nejsou,“ zaklíná mě Daněk. „Nezkurvi si to,“ přikládá Landa, když mi dává u počítače tipy a triky, jak adminovat. „Potřebuju nikotin,“ odchází každou chvíli doplnit baterky. „Tvoje silná stránka je práce s textem,“ hází mi po tom lynči kostku cukru Daněk. „Dík,“ chřoupu ji. „Práce s počítačem je slabší,“ vymění si pohled s Landou. „Ale ten kódovací úkol ve zkušebním dotazníku jsi přece zvládl. A nebyl zrovna nejlehčí. Jak to, že teda neznáš klávesové zkratky?“ diví se Landa, když jsme pak sami. „Poradil mi bratranec. Je ajťák,“ usměju se na něj spiklenecky.

Landa pak prchne do rádia a já jdu zase na kobereček. „Tys nás podvedl!“ „Co?“ „Tys ten kódovací úkol dal bratranci,“ tváří se Daněk jako zhrzená milenka. „Jsem se zeptal, no. To je taky řešení.“ „Ty se ale pořád ptáš. Ti, co to neuměli, nám napsali pravdu s tím, že se to pak naučí. Nepozvali jsme je ani na pohovor.“ „No vidíš.“ „S tebou to všechno nic nedělá? Se pořád jenom tváříš jako jelimánek.“ „Samozřejmě, že dělá.“ „Ale nic neděláš.“ „A co mám dělat?“ Daněk se chytá za hlavu: „Chápeš, co jsme ti tady dneska vysvětlili?“ „Jo.“ „Ale to nestačí. Musí se ti to dostat pod kůži. Jinak to nemůžeš dělat.“

Sice neumím kódovat programy, umím ale kódovat svou mysl. Jsem sice slepičí prdel, ale nechci být zase džobles. Dál píšu blog, ale jen surreálně. Z mého blogu se stal blok. Píšu víc než kdy dřív. Píšu écrit brut jako schizofrenik. Zákazy vedou k chorobné invenci. Proto v totalitních režimech vznikají tak zajímavé věci. Daněk se k mým blogovým extravagancím vyjádřil tak, že jsem Dalí klávesnice. Jinak moje zoufalství nekomentoval.

O rok a půl později přicházím do redakce a on se mračí. „Petr volal ohledně tvého rozhovoru s Metelkovou.“ Pro redakční blog dělám rozhovory s nejúspěšnějšími blogery. „Dost zuřil a já s ním souhlasím. Proč ses jí ptal na Cikány?“ Landa zase bonzoval. „Protože o nich píše.“ „Ale proč Cikáni? Ty jsi skinhead, že říkáš Cikáni?“ „Cože? Ty taky říkáš Cikáni.“ „To jo, ale přece nepíšeš všechno, co říkáš, ne? Tobě se líbí Mein Kampf?“

Zeptal jsem se Metelkové, která hejtuje marxisty a ráda se opírá do menšin, jestli četla Mein Kampf a jestli si myslí, že by tato kniha měla být zakázaná. Odpověděla, že ji bohužel nečetla a že si myslí, že by zakázaná být neměla, protože může sloužit jako odstrašující příklad. Zeptal jsem se, jestli není předsudek považovat knihu, kterou nečetla, za odstrašující příklad. Landa píše: „Myslel jsem, že mě šálí zrak. Tohle už je moc.“

Odšoural jsem se na své redakční místečko a datloval odpověď: „Lidi se v době internetu čím dál víc spokojují s názory jiných lidí. Názorových vůdců a hlavně většiny. K jednostrannému odsudku Mein Kampfu Metelkové stačí, co o něm řekli druzí. Moje otázka mířila na její způsob práce s informacemi. Přejímání, přidávání se. Po rozhovoru se Štěpničkou mě trápilo, že se v diskusi nikdo neozval proti jeho fašounským názorům, ve kterých si navíc protiřečil. V diskusi se odehrával jen fanatický aplaus. Trápilo mě, že jsem mu k tomu výstupu dal prostor právě já. Dostal jsem ten úkol od pana Daňka. Cítil jsem se jako aktivistický novinář v Protektorátu, který se bratříčkuje s náckama. Polemika s těmito lidmi je zbytečná, tak jsem se prostě ptal na názory jako u soudu. Svou zabedněnost stavějí na odiv obklopení podporou svého stáda followerů, lajkerů a oddaných diskutérů. Budou stát za svým až do konce. Do zlatého článku. „Kam byste se vydal šířit svou kulturu, kdyby nás zabrala nějaká totalita a posvítila si na svobodomyslné blogery?“ zeptal jsem se Štěpničky po tom, co prohlásil, že u nás nechce žádné syrské děti. „Tu vašu kulturu tady nechcu vidět,“ sklání se k nim hrdě. Odpověděl s adolfovským alibismem: „Nevydal bych se nikam. Stejně by mě zatkli a popravili jako prvního. Tohle je moje země.“

Ty otázky na Metelkovou byly takový můj zoufalý výstřel do vzduchu. Možná i trochu radostný, protože na horizontu každého zoufalství číhá radost. Zoufalství z názorové samoty tady na blogu, protože to fašistické myšlení zavládlo jak zima. Radost z poznání, že to, že se na jejich názor ptám a on pak pluje éterem s mým jménem na zádi, neznamená, že s ním souhlasím. Ať si píšou, co chtějí. Dokud je svoboda, tak je naděje. Možná jsem na sebe jenom chtěl strhnout pozornost. Cítím se tu sám. Když už nic nezbývá, člověk si může aspoň trochu zatrollit a čekat, co se bude dít, ne? „Zase někdy napiš.“ ∞

Zpomalit svou mysl
Spadneš do toho po hlavě. Tak rychle, že relativita času se rovná miliónu za sekundu. Jako bys letěl volným pádem desítky světelných let a tak trochu vlastně doufal, že se ti nerozevře padák. Nějak nevíš, jak tu rychlost zpomalit.

Utíkáš se schovat, mizíš z dosahu signálu, vypínáš telefon. Tušíš dobře, že právě tyhle každodenní součásti tvarujou tvůj svět do jiný podoby, než ho vytvaroval ten první tvůrce. Rušíš účet na Facebooku, protože máš pocit, že právě kvůli němu nic nestíháš, žiješ z hodiny na hodinu a nevíš, co vlastně chceš. Všechno tohle uděláš, pak si dáš večeři u zapnutýho monitoru, protože oběd nestíháš, máš moc práce, potom cígo a jestli je dneska pátek, tak večer zakalíš s kámošema do stavu „nepamatuju si“. Tohle jsou ty tvoje rituály.

Tak ještě jednou. Spadneš do toho po hlavě, protože tě to tak nějak samo vtáhne a vlastně tě ta dynamika baví. Letíš a užíváš si, že si můžeš i v hlavě měnit rychlost žití svýho života. Užíváš si, že ti den trvá snad tři sekundy a tolik jsi toho stihl anebo naopak ho necháš plynout pomalu a stihneš toho stejný množství. Těšíš se na volný den, nebo ve svobodnějším případě na den, kdy bude krásný počasí, aby ses z betonu navrátil blíž přírodě. Je ti jedno, jestli budeš v dosahu signálu nebo ne, protože jsi v klidnym rozpoložení a sám si určíš, jestli musíš zvedat teď hned každý neznámý číslo anebo prostě zavoláš zpět až potom, co si vychutnáš pohled na západ slunce. Proč ho mít na ploše, když ti zapadá na nebi. Facebook používáš jako komunikátor a aspoň tak neutrácíš za smsky. Posílá je vlastně ještě dneska někdo? V podstatě už používáš jenom Messenger. Občas sjedeš zeď, abys věděl, co se děje kolem tebe a co dělají tví přátelé. Těm důležitým lidem ve svém životě voláš a vídáš se s nimi. Takže přehled o nich celkem máš. A jsi rád, že s nimi můžeš sdílet skutečný život. Redukuješ množství sledovaných stránek pouze na ty, které tě opravdu zajímají, a nelajkuješ kdejakou blbost jenom proto, že to lajkuje tvůj kámoš. Těšíš se na oběd a přemýšlíš, jakou novou chuť dnes poznáš. Už se nemusíš omezovat jenom na špagety s kečupem nebo pizzu, ale můžeš zkusit thajskou nebo vietnamskou kuchyni. Tu ještě tolik neznáš, a proto tě láká. Chceš ochutnat něco nového a to vnést do svého života. Vychutnáš si každý sousto. Tvary jednotlivých kousků jídla, jeho barvu. Co je to vlastně za barvu? Oranžovokaramelovosytěnažloutlá omáčka zjemněná kokosovým mlékem. Neuvěřitelná chuť. Nemůžeš v tu chvíli myslet na cokoli jinýho, než jak je to výborný. Nekouříš, protože pro to nemáš jediný důvod. Naopak tě štve, když z podniků odcházíš jak z kotelny, když přitom tolik miluješ vůni vypranýho prádla a svojí oblíbený voňavky. Nekouříš, protože se nepotřebuješ skrze něco začlenit. Držet něco v ruce, abys měl co dělat ve chvíli, kdy vlastně nemáš co na práci. Cígo jako důvod k pauze prostě nepotřebuješ. A sexy to taky fakt neni. Určitě ne v dnešní době. Večer přemýšlíš, na jakou půjdeš party. Z toho množství akcí a scénářů, který jsou vlastně pro každou party stejný, ale zjistíš, že vlastně chceš trávit čas jinak než zvracením k ránu na záchodě. A nechceš prospat další den, protože sis pořídil hezký nový oblečení na běhání a chceš ho hned ráno vyzkoušet v terénu. Tohle jsou ty tvoje rituály.

Chtěla jsem tě dohnat. Můj rok se rovnal tvým deseti. Snad jsem i o pár let zestárla, i když vypadám pořád stejně. Měla jsem pocit, že toho pořád dělám málo. Všude samej pozor na prokrastinaci a buďte efektivní. Máš pocit, že ti snad do webky nainstalovali kameru a kontrolujou, jestli pracuješ, když už teda vlastně nechodíš do kanceláře, kde si tě práce pohlídá sama.

Pořád je přeci co dělat, když nemáš pracovní dobu, ale objem práce. A tak se z tebe stává workoholik, od kterého se očekává, že zvedne pracovní telefon i v neděli večer.

Panenka strachu tě ochrání
Zastav se a zamysli se. Co to děláš. A víš proč? Vytrhni sám sebe z toho víru, co si tě hýčkal jako další lapenou duši, a povznes se nad tu stoproudou dálnici.

Dostaneš se zpátky k sobě. Zamyslíš se a zjistíš, co opravdu chceš. To, co tě baví. U čeho cítíš smysl, když to děláš. Nemusíš svýmu životu vytvářet umělý řád. Stačí, když v něm budeš mít právě to, co do něj patří. Takový život poznáš podle toho, že jsi šťastný. Dostaneš ho, když budeš stavět svůj svět kolem sebe, a ne sebe kolem druhých. K tomuhle zjištění nepotřebuješ žádný bestseller z knihkupectví, stačí vědomí. Vědět, proč děláš to, co děláš. A nebát se to dělat.

Ležím bez tebe v tvojí posteli, pozoruju ten známej prostor. Najednou vypadá jinak. Cize. Jako by bez tebe byla všechna místa cizí. Myju nádobí v tvém bytě, po kom nebo po které? Tenhle rituál ráda splním. Očišťování. Očištění.

Vyvětrala jsem, ustlala postel a zabouchla dveře. Klíče máš na stole. ∞

Klára Zahradníčková a Lucie Králíková spustily před třemi lety projekt Efemér, pod jehož hlavičkou se zabývají alternativním přístupem k práci s řezanými květinami. Jejich filosofie stojí na využívání květin z lokálních zdrojů, jako je vlastní zahrada nebo městská divočina. To vše navíc propojují s folklórem, lidovými zvyky a rituály. A právě o tom jsme si společně povídaly.

Ve své tvorbě se inspirujete tradicemi a rituály. Co pro vás osobně znamená slovo rituál a jak byste jej definovaly?
Rituál chápeme jako obřad, který má předem stanovený postup, koná se podle určitých pravidel a slouží k naplnění nějakého žádoucího cíle. Pro nás osobně je rituál a lidový zvyk důležitý z více důvodů. Úplně na začátku se nám líbila atmosféra na místě, kde se konala nějaká lidová slavnost. Všímaly jsme si výtvarného zpracování rituálních převleků, krojů, různých obřadních nástrojů, poslouchaly jsme texty písní a fascinovalo nás sebevědomí tanečníků. Taky tu byla silně cítit hrdost lidí a jejich náležitost k určitému místu, ke společenství a ke krajině. Připadaly jsme si trochu jako turistky ve vlastní zemi, nerozuměly jsme souvislostem a to nás motivovalo začít se folklorem zabývat hlouběji. Studiem knih, cestováním, seznamováním se s místními a návštěvami lokálních malých muzeí jsme se dostaly k úžasnému zdroji výtvarné inspirace.

A co následovalo?
Vymyslely jsme projekt Efemér, jehož cílem je mimo jiné mapovat a rozšiřovat povědomí o lidových zvycích, protože je považujeme za důležitou součást kulturního dědictví naší země. Při tom všem zkoumání a hledání se náhle objevila jedna věc. Bylo to uchopení a prožívání času v tepajícím městě, v roztěkané současnosti, v chaotické době. Přišlo to s tím, že jsme si pořídily zahrady téměř uprostřed města, abychom si tam mohly pěstovat rajčata, kytky do vázy, abychom mohly sedět u ohně a dívat se do něj. Začaly jsme obdělávat půdu a dostaly se do podobné situace jako kdysi hospodář na svých polnostech. Najednou nás začalo zajímat počasí (studujeme i pranostiky) a rok se rozdělil na období intenzivní práce a odpočinku. V předjaří plánujeme, co nového budeme pěstovat, nakupujeme semena a cibule, na jaře sejeme, vysazujeme, v létě vše udržujeme a zachraňujeme při tropických vedrech (nadáváme na vedra a vyvoláváme déšť), na podzim sklízíme, slavíme, děkujeme za úrodu a zlepšujeme půdu a v zimě víc přemýšlíme, prožíváme daleko silněji advent a konečně si můžeme číst a studovat. Dnů k oslavám a k usebrání je daleko víc než v chaotické době, kdy se jen honíme za prací a radostný odpočinek se scvrkne na slova pátek, sobota, neděle.

A jak byste definovaly pojem rituál v rámci své výtvarné tvorby? Jakým způsobem s ním nakládáte?
Rituál a zvyk, tak jak se odehrává na svém přirozeném místě, ctíme a snažíme se jeho princip, základ, přenést do své tvorby. Zvyk či rituál zásadně nekopírujeme, protože se už odehrává v jiném prostředí, v jiné době, v jiných souvislostech. Nejlépe když uvedeme nějaký příklad. Krásným tématem byla svatba naší kamarádky Barbory, která se vdávala na počátku června. Vždycky se snažíme představit si, co by v naší době dělal náš předek. Pracoval by na poli a slavil zrovna v této době letnice, svatodušní svátky. Charakteristické pro tento čas byly také hry na krále a královničky, spojené s různými zvláštními rituály jako honění a stínání krále. Královničky chodily v průvodu o Svatodušním pondělí, měly rozpuštěné vlasy a na nich věnečky, hlavní královnička jela buď na koni nebo šla skryta pod baldachýnem. Dívky procházely vesnicí, zpívaly a tancovaly a za obchůzku dostávaly různé dárky. Tento zvyk se začal vytrácet už v průběhu 19. století. A postavu hlavní královničky jsme proměnily v naši nevěstu Barboru, která jela na obřad na koni, na hlavě věnec, uvitý podle dávné tradice s rudými stuhami, které nesly její družičky. Pracovaly jsme přirozeně se stejnými rostlinami jako tehdy, nacházely jsme stejné plodiny jako naši předci. Jen jsme přidávaly květiny, které manželskému páru zajistí plodnost. I to lze nalézt v knihách.

V projektu Efemér se věnujete hlavně vazbě květin, pokud si ale zvolíte výtvarné zpracování některého z obyčejů, dáváte přednost těm, kterých jsou květiny součástí, nebo to není podmínkou?
Hned u zrodu projektu Efemér stála myšlenka vyjadřovat se výtvarně pomocí rostlinného materiálu. Všechny plodiny ovšem musí pocházet z našich zahrad nebo z naší krajiny. Tím se logicky připojilo zahradničení, hledání toho, co pěstovali naši předci a jaké rostliny se vyskytují v naší krajině přirozeně. A od života předků a zahradničení se už dostáváme k průběhu celého hospodářského roku a k výročním zvykům a rituálům, k mezníkům lidského života, ke křtinám, narozeninám, svatbám, výročím, pohřbům. Začaly jsme vymýšlet kytice a objekty, které čerpají z minulosti, ale fungují už v současnosti. Takže ano, rostliny jsou základem Efeméru. Je to určité omezení, zaměřovat se na zvyky, kde rostliny figurují, ale určitě větší dobrodružství při hledání.

Na podzim se slaví svátek zemřelých, jak by vypadala oslava tohoto svátku ve vašem pojetí?
Svátek Všech svatých a Památka zesnulých se slaví vždy 1. a 2. listopadu. Tyto dva dny splynuly v lidové pojmenování Dušičky. Je to jeden z našich nejoblíbenějších svátků. Temný den, mihotání svíček, úklid hrobu, tichá rozprava s blízkými, kteří už nežijí. Setkání s rodinou. Účastnit se svatodušní mše za naše blízké. Je to tak posvátný den, že bychom určitě nevymýšlely nic navíc. Jen si vždycky ještě vybereme nějaký opuštěný hrob a dáme na něj kytici, kterou jsme uvázaly, a na ty další opuštěné pokládáme svíčky. Večer z 1. na 2. listopadu rozsvěceli naši předci na oknech svíce (svítily až do rána), aby duše jejich předků našly aspoň tuto jedinou noc cestu domů.

Máte ve svém podzimním itineráři nějaké další lidové obyčeje, ke kterým se v tomto období chcete navrátit (případně pravidelně navracíte)? A jakým způsobem?
Máme v plánu uspořádat dožínky u nás v městské divočině v centru města, kde máme pracovnu. Sklízení městských trav a divokého máku. Z trav pak budeme vyrábět různé objekty pro nevěstu z Jižního centra. Určitě budeme vycházet z ducha místa, naše nevěsta bude Romka, která tu bydlí, a bude mít na sobě kroj, jenž se původem nebude vázat k žádnému kraji. Taky se snad znovu zúčastníme svatomartinských hodů v Kyjově, kde přetrval ještě hodně zvláštní rituál mlácení kačera. Koupíme si domů větévku rozmarýnu ozdobenou stuhami a papírovými květy (příspěvek na zábavu pro chasu) a příští rok nám snad už neuteče zarážení hory, které snad pak taky uspořádáme v nějaké malé vinici. Určitě chceme taky jet na Horňácko, tento kraj nás nesmírně přitahuje. Po svátku svatého Martina se už stáhneme do tepla pracovny, budeme se scházet s přáteli a dohánět resty, které jsme nezvládly dokončit během teplé části roku. Někdy tomu říkáme přástky, i když už dávno nespřádáme len.

Jste z Brna, objevily jste během svého hledání nějaký specifický lidový zvyk, který se váže vyloženě k této oblasti a dá se dobře výtvarně pojmout v rámci vaší tvorby?
Brno je velké město, a snad právě proto už dávno ztratilo vazbu na venkov, kde se konalo hodně obyčejů souvisejících se zemědělstvím. Populární vinobraní, vánoční trhy a jiné akce na náměstí nás spíš odrazují a vyhýbáme se jim velkým obloukem. V okrajových částech Brna, jako je Komín nebo Stará Líšeň, se konají hody, na které jsou místní hrdí. Tam rády jezdíme a pozorujeme renesanci krojů a chuť opět slavit, podporovat společenství a sousedské vztahy. Hody také svérázně pojali obyvatelé městské čtvrti Kamenná kolonie, která prošla určitým vývojem. Dříve se zde pořádaly průvody v kyjovských krojích, ale o těch nám dnes mohou vyprávět už jen pamětníci. V Brně proto máme své vlastní svátky a rituály, které souvisejí s minulostí a vazbou na venkov, ale odehrávají se v městské divočině. Takto jsme například postavily polní oltář na svátek Božího těla, trhaly jsme květy zplanělých a invazivních rostlin jako obětinu a prosbu za úrodu. O Smrtné neděli jsme vynášely v této krajině smrtku, objekt z větve pajasanu a suchých, mrtvých rostlin, které jsme nespotřebovaly během zimy. Plastiku jsme zapálily a hodily do Svratky. Očista po zimě, vítání jara, začátek nové sezóny.

V čem podle Vás tkví přínos znovunavrácení se k lidovým tradicím pro člověka jednadvacátého století?
Nemůžeme soudit obecně. Všímáme si, že se lidové tradice staly inspirací pro různé oděvní ateliéry, a ta práce se nám moc líbí. Pro nás je důležitý přenos a zachování části kulturní tradice, a také i hlubší prožívání dní v roce. Každý rok najdeme něco nového a naše dny jsou daleko pestřejší. Už se moc těšíme na advent, dřív symbolizovaný hlavně honbou za dárky v kulisách divokých adventních dekorací. V zimě zpomalujeme, zavíráme se doma, čteme, píšeme, já (doplňuje Lucie) si chodím přemýšlet do kostela. Advent je protknutý bytostmi v bílém, které v tichosti navštěvují příbytky a kontrolují, zda je v nich čisto. Na úklid ve věcech, i ve své hlavě, rozjímání, pálení kadidla, usínání v horké vaně, na to se moc těšíme, a snad i vzkřísíme svatou Lucii a znovu budeme zahřívat větvičky třešní – barborek, aby nám na Vánoce vykvetly.

Jaké rostliny by v dnešních dnech pravděpodobně sbírali naši předci? A jaké sbíráte vy?
Říjen je doba sklizně plodů. Takže i my už sbíráme. Ze zahrady si nosíme domů hvězdnice, sasanky, jiřiny, verbeny, chryzantémy, poslední růže, které máme rády, i když přemrznou. Kvetoucí břečťan, sluncem vyšisované květy dobromysli a třapatek, je toho ještě pořád hodně, co se dá použít. Naši předci by si určitě dělali zásoby šípků, dřínů, sirup z trnek, které jsou nádherné i ve váze, dlouho vydrží a trnka zavěšená nad dveřmi ochraňuje obydlí. Dále by si domů nosili divoký chmel, mišpule, kdoule, jeřabiny atd. A my to nějak tak přirozeně děláme taky a k tomu hledáme zvláštní městské rostliny rostoucí na opuštěných místech.

A na závěr, doporučíte nám nějakou vám osvědčenou kombinaci rostlin pro vytvoření podzimní kytice/dekorace?
Upřímně, slovo dekorace nám nahání hrůzu. Máme vlastně nejraději jen klacíky v kádince z chemického skla. Teď máme doma pokřivenou větev borovice lesní z výletu a větévky trnky s plody, pověsíme je nad dveře. Krásná je kombinace větévek s květy břečťanu (bez listů, musí se obrat, aby vynikl květ) a černých bobulí svídy. Máme rády jednoduché věci. A na mezích můžete ještě najít impozantní bodlák máčku ladní, která je nádherná ve váze jen tak. Nejlepší rada je výlet do jakékoli krajiny a hledání. Cokoli pokorného v čistém prostoru nádherně vynikne. ∞

Neukotvená doba si žádá pevné body. Rituály, jako mezníky určitých období, z naší kultury z větší části vymizely a společnost už tradičním předělům životních etap neholduje. Na občanku jsme se těšili hlavně proto, aby nám legálně nalili víno, a svatba, jako jeden z nejdůležitějších životních předělů hlavně pro svůj sociálně-psychologický aspekt, je vnímána jako archaická tradice s otázkou „a proč?“. V kontextu dnešních dnů inklinujeme k drobným rituálům v podobě činností, které pravidelně opakujeme, abychom svému životu vytvořili určité jistoty, postavili mu pilíře. Po těch velkých rituálech, které linii našeho života mění radikálně, ale netoužíme nebo se jich bojíme, protože jejich podstatu neumíme aplikovat do současného kontextu svého života. Chceme být svobodní, protože můžeme, ale zároveň stále hledáme, jak v té svobodě fungovat a co vlastně svoboda je. Rituály mají různé podoby a na nějaké z nich jsme se v říjnovém Artiklu zaměřili. Dejte si svoje každodenní presso (protože piccolo přeci neexistuje) a tak jako každý měsíc se začtěte do Artiklu. ∞