Co je to vlastně luxus? Koupit si šperky Roberto Cavalli? Moci po měsíci s krosnou na zádech vlézt pod horkou sprchu a natáhnout nohy ve vlastní posteli? Vlastnit byt v centru, dům na předměstí, vilu u moře a pár dalších opomenutelných komodit? Anebo je to možná jen český DJ? A i když najdeme správnou definici luxusu – pomůže nám to pochopit, čím je tak dobrý, že se v našich slovnících občas stává synonymem nahrazujícím slova jako štěstí či životní cíl?

Buddhismus má nirvánu. Dosahuje se jí hleděním „do sebe“ a ne každý k ní dojde, může se ovšem snažit. Naše moderní společnost má luxus. Dosahuje se ho neustálým a pozorným sledováním dění kolem sebe a ne každý k němu dojde, i když se mnozí snaží.

Pátrání po luxusu začínám s wikipedií, vyhlášeným a populárním pomocníkem pro všechny, kdo chtějí psát článek na nějaké téma a už dobrých pár hodin neví, jak začít. Wiki mluví o luxusu jako o něčem, co se měří především svou finanční nedosažitelností – poptávka po luxusu stoupá rychleji, než se zvyšují platební možnosti. Zároveň čím bohatší jsme, tím více luxusu nakupujeme. Doufám, že jednou bude na zemi neskutečně vysoká poptávka po přírodních hnojivech. Jen pro to potěšení sledovat vlastníky Cavalli šperků, jak do svých mírně poupravených Jaguár-vozíků skládají nový druh luxusního zboží.

Pokud odbočím od zlomyslných fantazií, přívlastek „luxusní“ si vysloužila spousta věcí, i celkem nečekaných. Třeba popová kapela, nový stylový hostel Goli&Bosi pro backpackery v chorvatském Splitu (v tomhle případě název ve spojení s luxusní zkrátka nemá chybu), pera Waterman, japonská auta, všechno, co spadá pod „first class“ a nebo třeba taky „chytrý“ telefon.

Mnohými aspekty se lze probírat nekonečně dlouho. Stejně dlouho, jako v nekonečných offline i online debatách uživatelé slovně masakrují vrstvu těch, kdo mají na to, onen luxus nakupovat a zároveň si ale sami přiznávají, že taková debata nemá žádný smysl – vzhledem k absenci možných řešení a všeobecnému povědomí, jak se to vlastně má.

A má se to tak, že povětšinou všichni chceme to, co nemáme. Přesněji to, NA co nemáme. Kategorie luxusu je tudíž v jednotlivých názorových a společenských vrstvách poměrně variabilní. Někdo nemá na rohlík, někdo jen na nový MacBook Air. Jeden bývalý partner třeba zatvrzele považoval můj způsob trávení dovolené za luxusní (až zhýralý), a to pouze proto, že nejsem nadšený fanoušek odpočinku, „všechno, co potřebuju, si nesu na zádech“. Jako nenávratně rozněžnělý městský člověk chovám ve svých představách ideální dovolené dechberoucí přírodní scenérie, které obhlížím z lehátka na pláži, zatímco si líně mažu nohy opalovacím krémem. To ze mě v mém pohledu ovšem nečiní člověka se slabostí pro luxus, ale jen banálního člověka líného. Každý ale na věc pohlížíme jinak.

Obecně platný luxus by se dal najít v komoditách jako jsou drahé šperky, auta a hotely, restaurace s hvězdami Michelin a asi nevymýtitelná představa upravené ženy z fotobanky na vysokých podpatcích a s nelacinou, luxusní atributikou. A to je vlastně to slovo, které se k luxusu pojí nejvíce a snad ho i nejlépe vysvětluje. Atributika. Prvoplánová atributika, která slouží k tomu, abychom se přiřadili k pojmu luxusu. Myslím, že by se každý člověk dokázal ztotožnit s frází: „chci to, co je dobré.“ Luxusní je pak exkluzivní kategorie obzvlášť dobrých věcí, která je dostupná jen úzkému okruhu lidí. A členství v tak nepočetné společnosti je samozřejmě dobré signalizovat. Jako znamení pro ostatní, i jako pomocnou berličku pro sebe, kdy mnohokarátový kámen na ruce je důkazem vlastní úspěšnosti. Luxus jako synonymum úspěšnosti a naplněnosti. Spokojenosti. Mám na to – jsem na vrcholu finanční pyramidy dnešní společnosti. Peníze jsou moc a já jsem v cíli.

Takové klasické schéma života – o kterém všichni říkáme, že zrovna nás se rozhodně netýká a jsme nad něj povýšeni – se neodpoutalo daleko od známého „amerického snu“. Vzdělání, práce, rodina, dům, dobré auto. Kategorie se nemění, mění se jen jejich projevy. Poslední dvě položky, dům a auto s určitými doplňky, se tak ve verzi American Dream Pro – Luxury Edition mění v přímé ukazatele úspěšnosti všech předcházejících procesů. A rodina v zástup aktuálních, bývalých či potencionálních partnerů, ale o tom někdy jindy. Luxus můžeme připsat na konec řetězce života jako cíl. Neříkám, že jde o univerzální pravidlo, jen uvažuji. A plánuji se douvažovat až k náboženství. Jen velmi povrchně a alegoricky, aniž bych se snažila spouštět do větších smyslových hloubek. Buddhismus má nirvánu. Dosahuje se jí hleděním „do sebe“ a ne každý k ní dojde, může se ovšem snažit. Naše moderní společnost má luxus. Dosahuje se ho neustálým a pozorným sledováním děje kolem sebe a ne každý k němu dojde, i když se mnozí snaží. Ale nebudu se snažit pojmenovat luxus druhem novodobého náboženství, i když vám prakticky jakýkoli dražší módní design/auto/časopis poskytne ilustrovaný seznam model a posvátných míst. Jen hledám to místo, kde se představa o luxusu uhnízdila v naších hlavách. Hlavách národa, který sám sebe považuje za nejvíce ateistického na světě.

Neodpověděla jsem na mnoho otázek. Možná jsem ani neodpověděla na své vlastní. Spíš se ještě více ptám. Luxus ukazujeme. Luxus skrýváme. O luxus usilujeme nebo jím cíleně opovrhujeme. Považujeme za luxus mít kde žít nebo lodičky Manolo Blahnik. Jedno je jisté. Všichni máme s luxusem vztah.

Smyslem projektu je dočasně obrátit svět vzhůru nohama, dát dětem možnost brát na sebe odpovědnost za naše bezpečí a učinit rozhodnutí o naší budoucnosti. Dále zjistit, zda jsme my, dospělí, připraveni jim tu moc vůbec dát!

„Projekt není jen pro otrlé, nikdo není nucen se nechat dětmi ostříhat. Můžete se také přijít jen podívat, jak děti berou osud dospělých zákazníků do svých jistě šikovných rukou,“ přibližuje celou akci Ewan McLaren, programový ředitel divadla Alfred ve dvoře, a doplňuje: „Oslovili jsme průkopnickou skupinu Darrena O’Donnella Mammalian Diving Reflex (Savčí potápěcí reflex) z Toronta, aby projekt, který již uváděli v několika metropolích, připravili i pro Prahu.“

Jaké byly přípravy?
Nákupy materiálu, školení mladých kadeřníků, dílny pro studenty na téma „co děti nesmí a jestli to je dobře“. Večer před prvním dnem akce tvůrci projektu veřejně prezentují v divadle Alfred ve dvoře i další projekty (například Nechte si poradit od náctiletého nebo Tančit ploužák s paní učitelkou).

Jak bude samotný víkend vypadat?
Děti převezmou odpovědnost za salón a jeho celý provoz. My dospělí budeme jenom přihlížet nebo se necháme ostříhat.

Jakým způsobem přistupují k akci děti?
Se soustředěním a profesionalitou. Ostatně se sami rozhodly, že se na akci chtějí podílet. Jedná se o žáky 4. a 5. tříd ZŠ Brána jazyků ve Vojtěšské ulici. Pro mimořádně důvěřivé zákazníky budou moci nabídnout i sestřihy, které sami navrhly.

Jaké bývají reakce zákazníků?
Ze stovek zákazníků v šestnácti městech byla jenom jedna stížnost od paní, že nebyla ostříhána tak, jak očekávala. Ale ani jednou dětští kadeřníci neustřihli ucho či jinou část těla. (smích)

Akce je spojena se slavnými osobnostmi. Které uvidíme v Praze?
Záštitu nad projektem převzala paní radní Aleksandra Udženija. Patronkami projektu budou dokumentaristka Olga Sommerová a architektka Eva Jiřičná. Účast přislíbily zpěvačka a spisovatelka Natálie Kocábová, herečka Kristýna Liška Boková, herečka Jitka Smutná, spisovatelka Petra Braunová, herečka Vanda Hybnerová, návrhářka Klára Nademlýnská a další.

Jaké máte plány do budoucna?
Projekt Nechte se ostříhat dětmi doprovází výborná sklizeň novátorských premiér v produkci Motus v divadle Alfred ve dvoře. Ostatně témata všech projektů do Vánoc jsou buď dětství, rodina, anebo dospívání a nezávislí tvůrci připravují projekty, které mají přesah a význam i mimo
naše divadlo.