V Brně mají zdramatizovaní Dostojevského Běsi vždycky ohromný úspěch. To město se v tomhle románu prostě vidí. Bylo tomu tak u legendárního Scherhauferova zpracování v Mahenově divadle (1992), bylo tomu tak i u Morávkova provázkovského představení Stavrogin je ďábel (2004). Běsi v Redutě bohužel zabil Roman Sikora. Geniální text zadaptoval pro divadlo s horlivostí sobě vlastní. Ač ho s Dostojevským spojuje vášeň pro radikální sociální myšlenky, bohužel zde platí okřídlené „když dva dělají totéž, není to totéž“.

Talentovaný Martin Čičvák už patnáct let potvrzuje svoje režijní schopnosti. Každá jeho další práce znamená zároveň záruku originálního inscenačního řešení. Jeho cit pro výběr herců i jejich vedení nemá snad v tuzemsku obdoby. V loňském roce ohromil svým pronikavým uvedením Bratrů Karamazových v Činoherním klubu s (za roli starého Karamazova cenou Divadelních novin ověnčeným) Jurajem Kukurou. Po zhlédnutí si už neumím představit, že by někdo zinscenoval tento námět lépe.

Pachuť na jazyku
Stejně tak i v Běsech nachází Čičvák společně s dramaturgem Martinem Kubranem nejspodnější proudy lidské povahy a lidského vědomí. Podpořeni tahouny obsazení v čele s Petrem Bláhou (Petr Verchovenskij), Janem Lepšíkem (Šatov) a Terezou Groszmannovou (Julie Gubernátorová) zábavně i s hořkou pachutí na rtech gradují představení až do truchlivého finále. Právě v tomhle je Čičvákova režie pokaždé tak silná. Žádný text pro něj není dost složitý. Když mluví o samotném zkoušení, zmiňuje strach a nejistotu. Jeho režijní rukopis ale vyzařuje naprostý klid, nadhled a promyšlenost. Pohrává si s paradoxem, fascinuje nekonečnou vynalézavostí.

A to se Boha nebojíte?
Dostojevskému by se ale možná udělalo psychicky nevolno z toho, jak je v Redutě jeho nejtemnější a nejvrstevnatější dílo adaptačně interpretováno. Kdyby byly jeho myšlenky tak zřetelné, nemusel popsat stovky a tisíce stran. Stačila by třeba i jediná propagandistická věta. S komunismem na věčné časy a nikdy jinak? Tak jednoduché to na světě asi nebude. Stejně jako bez kontextu zařazené bezděčné zmínky o imigrantech, muslimech nebo vypálené muslimské čtvrti. Nasolte to tam, ať jsme aktuální. Výsledek působí jako pěst na oko i pro diváka, který se s levicovými názory jinak plně ztotožňuje. Možná ale šlo jen o omyl a Sikora prostě realizačnímu týmu poskytl verzi původně určenou dětskému Divadlu Polárka.

Scéna hoří
Navštívit tuhle inscenaci ale stejně stojí za to. Nádherná a funkční scénografie, brilantní herecké výkony a nápaditá režie celek zachraňuje. Tom Ciller divadelní scénografii perfektně rozumí. Zavěšení svítících řetězů ke stropu a herecká hra s nimi (spoutávání Gubernátorky, evokovaná společná práce lidí ze statku, skrývání Líziných rozpaků, hořící město) představuje ty nejkouzelnější divákovy vizuální vjemy a neomrzí se ani po 160 minutách představení. Využití propadla patří též k nezapomenutelným nástrojům řešení hereckých akcí. Paralel se současným světem si v Běsech každý najde dost a dost. Jak řekl Martin Čičvák: „Doba jde Dostojevskému do náruče.“ Ostatně ani Romanu Sikorovi se nesmí jen křivdit. Vynalezl pro Běsi geniálně krásnou svébytnou řeč, jakési zakoktávání, zběsilou mluvu, plnou šílenství i pochybností. A za to se patří vzdát mu zaslouženou čest a slávu. ∞


Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Roman Sikora, Martin Čičvák: Běsi
Divadlo Reduta (Zelný trh 4, Brno)
premiéra 17. 12. • nejbližší repríza st 20. 1. 19:00

Ve sklepě Švandova divadla se zabydleli bezdomovci. Dočasné útočiště jim zde poskytlo Divadlo LETÍ prostřednictvím Centra současné dramatiky, které podpořilo také vznik nové hry Romana Sikory – Sestup a vzestup pana B. Jejího nazkoušení se ujal režisér Ivan Buraj a do role pana B. obsadil hned tři herce, kteří se v ní v průběhu představení postupně vystřídají.

Divadlo LETÍ samo sebe v programu charakterizuje jako „nezávislé divadlo, které jako jediné v České republice cíleně uvádí pouze současnou dramatiku – všechny texty v české nebo světové premiéře.“ Za cíl si bere propagaci moderní, zejména evropské dramatické tvorby a již čtyři roky se věnuje svému projektu Centrum současné dramatiky. Jednou z jeho hlavních programových linií je tzv. Rezidenční program, jehož „základním principem je poskytnout rezidentům (dramatikům, režisérům atd.) takové finanční zázemí, aby mohli po nějaký čas, ideálně pak po jednu sezónu, v úzké spolupráci s divadlem a konkrétním inscenačním týmem vyvíjet text a jeho následnou inscenaci.“ V rámci projektu Český rok se své jevištní podoby dočkala i hra Romana Sikory Sestup a vzestup pana B., která byla uvedena ve dvou premiérách 28. 11. a 2. 12. ve Studiu Švandova divadla na Smíchově.

Bezdomovectví plné poezie
Hra vypráví příběh bankéře, který ze dne na den skončí na ulici a potýká se s drsným životem bezdomovce. Jak ovšem říká anotace k inscenaci: „Když něco dělá, musí to být pořádně. A když už nemůže být tím nejúspěšnějším bankéřem, bude alespoň tím nejúspěšnějším bezdomovcem. Pan B. totiž věří v neviditelnou ruku trhu, od které přijímá pohlavky i pohlazení.“ Objevují se zde jedna z nejběžnějších témat dramatiky současného západního světa, jako je individualismus v moderní tržní společnosti, kariérismus a honba za penězi, konzumní styl života anebo rasismus a ignorance k sociálně slabším. To vše je ovšem zabaleno do formy poněkud netradiční: hra plná narativních monologů je celá ve verších.

Nejde přitom o verš rýmovaný – Sikora pracuje převážně s přeházeným slovosledem, který je leckdy tak překvapivý, že působí velice komicky. Z tohoto verše vystupují herci pouze v chvilkové spontaneitě některých dialogů a ve výstupu Tomáše Kobra, jenž v určitém momentu opustí svou postavu, prohlásí, že v takovém nesmyslu hrát nebude, vysype ze sebe celou řadu nadávek a pokusí se odejít. Bohužel mu však technik odmítne rozsvítit v šatně a připomene finanční odměnu za výkon, a tak si Kobr o vysněném Národním divadle může nechat dál jen zdát a musí pokračovat v cihlami nahrubo vyzděném, neomítnutém sklepení Švandova divadla.

„Hledáte práci?“
Ve snaze naznačit, že bezdomovectví dnes může potkat úplně každého, i sebeúspěšnějšího byznysmena, se v hlavní roli Pana B. (a jeho červeném triku) v průběhu inscenace vystřídají všichni tři herci: monologem v nebi, výstupy v bance a proměnou v bezdomovce ji zahajuje Jan Lepšík a v bezdomovecké poloze ho poté postupně střídá Tomáš Kobr a Richard Fiala, od něhož roli na závěrečný nebeský monolog převezme opět Lepšík. Ten je také ze všech tří herců nejvýraznější, jelikož nejlépe pointuje Sikorovy verše a publikum si získává svým plamenným zapálením, jež mu září z očí. Herci pak ztvárňují také řadu dalších postav, ať už kolegů z banky, či přátel z ulice. Jedinou herečkou je zde Erika Stárková, která se rovněž postupně vtěluje do různých postav, od zákaznice v bance přes matku Pana B. až po bezdomovkyni. Prostor v inscenaci dostaly dokonce i dvě děti, které si získaly publikum vtipem a absurditou stylizovaných pohybů.

Celá inscenace Ivana Buraje se odehrává bez přestávky v jednom prostoru, který střídavě představuje jednotlivá dějiště pomocí hereckých přechodů a světelných proměn – výstupy v nebi, doprovázené operní hudbou z nahrávky, se například odehrávají na pohovce, na níž Lepšíka osvětluje bodový reflektor. Podlaha je potažena modrým kobercem a prostředí banky dotváří psací stůl a notebook; nejvýraznějším objektem je pak strakatá pohovka, která symbolizuje postupně nebeský odpočinek, čekárnu v bance i bezdomovecký kutloch. Stejně tak automat na kávu, stojící u stěny vprostřed zadní části scény, vykresluje zpočátku foyer banky, ale hodí se i do prostředí pouliční spodiny. Už o něco více účelově působí zařazení klavíru, na nějž doprovází své písně Erika Stárková. Do scénografie byl nakonec vtipně zapojen také reálný nápis „EXIT“ nad dveřmi do sálu, který se rozsvítil v okamžiku, kdy se Pan B. dostal do nebe.

Celá inscenace je více než pojednávanými tématy zajímavá spíše svou formou a ukazuje, že i pomocí skromných jevištních prostředků se dá dosáhnout skvělého výsledku, především díky vtipnému textu, pokud je i přes svou technickou náročnost zvládnut tak, jako v případě Sestupu a vzestupu pana B. Mně osobně divadelní zážitek navíc výborně dotvořilo okolí divadla se žebrákem na Andělu a lavičkou na Újezdě, dotazující se kolemjdoucích: „Hledáte práci?“ ∞


Roman Sikora: Sestup a vzestup pana B.
Divadlo LETÍ ve Švandově divadle na Smíchově (Štefánikova 57, Praha 5)
premiéry 28. 11. a 2. 12. • nejbližší reprízy
21. 1., 6. 2. 20:00

Masochisté to mají v dnešní době opravdu těžké. Aby dosáhli svého cíle, nestačí BDSM komunita, Kaufland a ani brigáda u vysokých politiků.

Jak už název představení napovídá, divadelní hra se týká sado-masochistických praktik. Vše je ale podáno s humorem a příběh masochisty, který hledá své štěstí, je velmi zábavný a dobrodružný. Nedokázal jsem si představit, jak je v dnešní době náročné realizovat se jako masochista, který, aby dostal takzvaně na držku, musí vynaložit velké úsilí.

Čtveřice herců (Tomáš Kobr, Richard Fiala, Tomáš Jeřábek a Zuzana Onufráková) předvedla neskutečný fyzický výkon, kdy s vtipem a lehkostí ztvárnili několik různých postav, včetně Ekonomické krize, Filozofujícího koně či politiků, byli neustále v pohybu a hráli naplno – samozřejmě s vhodnými rekvizitami, jako je devítiocasá kočka, klece a formuláře. Jistě vás zaujme i zvukomalebný text s paradoxním slovosledem, který postavám dodává na komičnosti.

Divadlo Letí se již od roku 2005 zabývá současnými hrami, nebojí se spolupracovat s debutanty a nezalekne se žádného tématu, například romské menšiny (Bílý palcát aneb konečné řešení), genderových problémů (Rodinné blues), či tématu homosexuality (Po Fredrikovi). Jen varujte svoji partnerku, na jaké divadlo jste ji pozvali.

Roman Sikora: Zpověď masochisty
Studio Švandova divadla
Štefánikova 57, Praha 5
čt 24. 11. 19:00
170 Kč