Má psychologie patent na tu správnou perspektivu? Ve snaze jít svou vlastní cestou se člověk může dostat na scestí. Vlastní cesty se pak musí vzdát. Dát se nějakou pevnější. Jít na to psychologicky. Nebo radši nelogicky?

Podobně jako u závislosti jde u obsedantně-kompulzivní poruchy o nutkání – bažení – pocit, že to musím udělat. Objektem není substance, ale rituál. Buddhisté jako kompenzační techniku rádi radí odvést od problému – úzkosti svou pozornost někam jinam. Ale kam? Většinou se to podaří jen napůl, dočasně. Člověk je pak jako dítě, které si zacpe uši a nahlas dělá „lalalalala“, aby zahlušilo dotěrného rodiče. Takovým „lalalalala“ jsou pro obsedantního kompulzáře různé rituály nebo náhražkové činnosti.

Pokud chce člověk, kterého vnitřní bědy dohnaly k substanciální závislosti (nestihl od úzkosti odvést pozornost symbolickým rituálem), abstinovat, i jemu se většinou indikuje nějaká náhražka – -rituál. Ta se pak stává novou, překlenovací závislostí. S tím rozdílem, že tentokrát je nesubstanciální.

U substanciální závislosti funguje substance tak, že kromě toho, že oblbuje, je i placebem. I substanciální závislost má svou nesubstanciální složku, rutinu – -rituál. Při terapii jde o zachování placeba a odejmutí škodlivé látky. Jde o jakousi terapii nemocí. Má se za to, že nesubstanciální závislost je lepší, než ta substanciální, ale závislákova duše vyléčena není. Je otázka, jestli to vůbec jde. V současnosti se na tomto poli navazuje na experimenty s psychedeliky ze šedesátých let.

Mezi obsedantně-kompulzivní poruchy se řadí třeba nutkavé umývání rukou nebo neustálé kontrolování, zda jsme zamkli. Existuje ale ještě obsedantně-kompulzivní porucha osobnosti, což je něco trochu jiného. Ta je vrozená. Její nositelé jsou zvýšeně kritičtí a na všechno mají svůj vlastní metr, který jediný je správný. Nabízí se podobnost s náboženskými fanatiky (na náboženství upomíná už pojem rituálu).

Léčit se nedá. Pokud stres vyplývající z perfekcionismu uvrhne člověka do deprese, ordinují se antidepresiva. Podobně existuje i závislostní porucha osobnosti, která je odlišná od toho, když nějaká osoba pouze trpí závislostí. Ani tato porucha se nedá léčit. Pokud jde o dílčí závislost, ta se léčit dá, i když léčit je silné slovo. Převážně jde jen o abstinenci a zmíněnou substituci. Nicméně tendence k závislosti nemusí pronikat do dalších sfér života jako jsou mezilidské vztahy.

Porucha, nebo přirozenost?
Poruchy osobnosti mají ten znak, že se nedají léčit. Patří sem i populární psychopati a sociopati. Tourettův syndrom nebo Aspergerův syndrom. Hypersenzitivita. Jelikož se nedají léčit, i jen třeba částečně dostávat pod kontrolu, tak to vlastně nejsou až tak poruchy, ale v přírodě přirozené jevy. Mají smysl. Neměli bychom je řadit mezi nemoci, když jsou člověku vlastní. Podobně je dnes mainstreamově přijímaná homosexualita, i když konzervativní kruhy ji dlouho nebyly schopné akceptovat. O handicapy jde jen ve společnosti řízené alfa samci. V té obstojí jen zmínění psychopati a sociopati, kteří to mají v popisu poruchy.

Lidé s obsedantně-kompulzivní poruchou osobnosti nemají na rozdíl třeba od těch s hraniční poruchou osobnosti, která je nejčastější příčinou hospitalizace na psychiatrii, sklon k substanciální závislosti. Většinou zůstanou závislí jen na svém úsudku, i když je často nutí dělat různé podivnosti. Spouštěčem nebo potenciátorem obsedantních kompulzí je stres – -tlak okolí. Ten vytváří úzkost, která se vybíjí v obsedantní kompulzi. V substanciální závislosti úzkost stagnuje. Když úzkost přejde do deprese, může se dál somatizovat a člověka až zabít.

Stresem může být i to, že svět neodpovídá našim představám. Typickým příkladem je dnes enviromentální žal. Kritičnost člověka vyčerpává. Jde o určitý pomýlený závazek člověka, že světu musí poskytovat své cenné názory a vhledy, viz různí diskutéři. Dostavuje se vyhoření. V lepším případě rezignace, v horším radikalizace. V lehčím trolling.

Neseme svět na ramenou, jak se říká. Přispívá k tomu i mediální tlak, který nás přehlcuje informacemi, a naše nízká mediální gramotnost v oblasti bleskově se rozvíjejících nových médií. Musíme si rozdělit, na co máme vliv, a na co ne. Respektive na co chceme mít vliv. Rozhodnout se. Úzkost je stav latentní nerozhodnutosti. Nikoli nerozhodnosti, to je lidská vlastnost. Nerozhodnutost je stav. Velmi intenzivní, velmi děsivý. Zpanikaříme-li v tomto stavu, nějaký ten oblbovák nutně potřebujeme. Ke slovu přichází společensky privilegovaná substance, antidepresiva. Na opačné straně spektra stojí opiáty.

Antidepresiva nenavozují high, a tedy ani následný low, jen osvobozují od vnitřního neklidu do určité monotonie. Prosvětlují vnitřní tmu člověka, není to však sluncem vědomí, ale jen více či méně kvalitní žárovkou či zářivkou. Závislost se dostaví (člověk se zavěsí), jen když není jejich nasazení doprovázeno účinnou psychoterapií. Když se deprese léčí čistě jako chemická nerovnováha v mozku a ne jako nemoc duše. Ale co to ta duše vlastně je? Je to tenký-temný led. Nikomu se na něj moc nechce. Raději zůstat u jasných dat.

Antidepresiva podobně jako antipsychotika, která se užívají na schizofrenii, ulevují od symptomů jen za cenu celkového utlumení člověka. Záleží ale taky na nalezení toho pravého, některá jsou pak milosrdnější. Obrat „toho pravého“ upomíná na partnerské vztahy. Je to vlastně úplně stejné. Jeden člověk může být prokletím a jiný požehnáním. Musí se zkoušet spousta různých vzorků, než se najde vyhovující člověk. Nebo model. U antidepresiv stejně jako u partnerských vztahů někdy pomáhá až kombinace více druhů. U autora článku to je vždycky kombinace přítelkyně a kamarádky, která musí fitovat.

Telefon zvoní
Duševní bolest je podle všeho důležitým signálem psychiky. Když není vyslyšen, zesiluje se podobně jako plačící dítě. Potom umlkne, ale později už se projeví jinak, hůř. Bolest je mocná přírodní síla, proti které jsme bezbranní. Jsme plačícím dítětem a rodičem zároveň. Pomoct si můžeme jen sami. Ale jak, když nám kape na maják? Stejně jako se dnešní společnosti zmocňuje deprese, zmocňuje se jí i méně známá porucha alexitymie. Její nositel si není vědom svých pocitů. Neví, jak se cítí, asi jako člověk na anxiolytikách. To jsou léky proti úzkosti, které neruší negativní pocity, ale jen emocionální reakce na ně. Zbavit se bolesti chemickou cestou může být jako zacpat si uši před nepříjemnou zprávou.

Deprese je nemoc, která čím dál víc definuje současnou společnost. Zahlcení okolními výzvami, možnostmi a informacemi přestáváme vnímat své vlastní intence. Bolest je naše naštvání se na sebe samé. Deprese je nenávist k sobě, že jsme se nechali na holičkách. Oddělenost, roztříštěná totožnost. Propásli jsme možnost a zároveň v ní uvízli. Už ji nedokážeme chtít. Ale pořád ji chceme chtít. Známe to opět z partnerských vztahů. Nenávist, kterou marně vrháme na okolní svět, se obrací na svůj zdroj. Vnitřně umíráme, ale pořád se nutíme do úsměvu. Když člověk přestane, nevyjadřuje svůj vztek, může ho i zabít. Může se zabít.

Depresáři jsou alkoholici nenávisti. Útěchu často hledají v buddhismu. Chtějí se zbavit nemocného ega, místo aby ho vyléčili. Vyléčit ho ale může jen čin. Musejí něco udělat, něco změnit. Něco říct. Ale to neví. Neví, že by měli vědět. Nevědí, že by měli mluvit. K sobě o sobě. To je ta buddhistická nevědomost. Konzumní společnost nepomáhá. Nirvána je jen jedním z produktů na regálu. Krišňáci tvrdí, že se nacházíme v době kalijugy. To je závěrečná fáze vesmíru, ve které se budou lidé navzájem požírat. Začala před pěti tisíci a bude trvat ještě přes čtyři sta tisíc let, během kterých přijde na Zemi poslední reinkarnace Boha, aby vyvraždila hříšnou většinu lidstva. Už není možné dosáhnout vysvobození osmidílnou stezkou jógy a meditací. Jedinou možností je údajně zpívat do zblbnutí mantru Haré Krišna.

Depresáři chápou, že bolest má nějaké poselství. Brání se ale, že aby mohli něco udělat, potřebují si napřed ulevit. Aby si vůbec mohli vyčistit zuby atd. Jenže pak už to poselství zase neuslyší. Po úlevě už nemají potřebu něco restaurovat. Pochvalují si znovunabytou kvalitu života a zase bojují za vzdušné zámky a stavějí babylónskou věž. Angažují se za destigmatizaci braní antidepresiv a přímo či podprahově doporučují osmělit se. Někteří si následně užívání prášků kvůli jejich tlumivým vedlejším účinkům rozmyslí, ale jsou buď v menšině, nebo o tom tolik nemluví. Pokud se k nim po relapsu vzápětí nevrátí.

Křížovatka
Antidepresiva jsou léky na psychický tlak, nekompenzovaný stres. Ale určitý stres potřebujeme, abychom vůbec hnuli prstem. Stres je neviditelný, proto se nedá kontrolovat. Vzniká z dělání stejně jako z nicnedělání, z poslouchání i odmítání. Při jeho managementu jde o flexibilitu. „Celý tenhle svět je nezdravý.“ (Chorvatský kamioňák Siniša, který kouřil jednu za druhou) Hledači pravdy upadají do deprese a depresáři do hledání pravdy. Alkoholici se obracejí k Bohu. Strach je droga. S jakým gustem hltáme virální zprávy! Úzkost je závislostí na strachu. Radost je tu ve své negaci. Deprese je závislost na nenávisti vnímaná jako nedobrovolná.

Je to jako s tou pilulkou v Matrixu nebo somou v románu Aldouse Huxleyho Konec civilizace. Její přijetí je ukázkové sartrovské podvolení. Sadista čerpá uspokojení z toho, že se jeho oběť vzdá své svobody. Toto potěšení přichází, jen když se své svobody vzdá dobrovolně. Podle Sartra se to i přes mučení takto děje. Jen sama oběť rozhodne, kdy to udělá, kterému momentu přisoudí jeho nesnesitelnost a bezvýchodnost a konečně přitaká sadistovým požadavkům.

Většina lidí bolesti nepřikládá žádný význam. Je to pro ně jen opruz. V Americe léčí fyzickou bolest jako samostatnou nemoc (podobně jako často psychiatři depresi). To ji dovedlo až k současné opiátové epidemii. Ježíš se nechal dobrovolně přibít na kříž, zabít. Křesťané říkají, že tím vykoupil hříchy lidstva. Možná jim tím dával příklad, že má smysl trpět i za cenu zdánlivé ztráty sebe sama. Může být jen dočasná. Možná je dočasně potřebná. Nám není dávno vědět, jestli dočasná bude nebo ne. To je ten vtip. To je víra. Víra, která léčí. Skutečné placebo.

Na každého nevyhnutelně čeká na jeho cestě nějaký kříž. Pro svobodu se musí někdy zemřít. To je krutá pravda. Člověk to poznává při rozchodu s milovanou osobou. Antidepresářům se umírat nechce. „Sebevrah si nebere život, ale smrt.“ (Daniel Hradecký) Radím snad, aby se depresář se sebevražednými sklony ponechal svému osudu? Přežití je zodpovědností každého z nás. Pud sebezáchovy je tím nejsilnějším. Je to ta základní obsese-závislost-zavilost. Pro každého to ale znamená něco jiného. Někdo se množí fyzicky, někdo myšlenkově. Každému jde o dobrý psychický stav, ale každý k němu jde jinak.

Dnes jsme tak trochu můrami nalétávajícími do světel obrazovek. Tekuté displeje staví zeď mezi to, co chceme, a to, co si myslíme, že chceme. Realizujeme se v tom druhém, ale uvnitř vřeme-řveme. Přitom to tak chceme. To je ta největší tragédie. Jsme strůjci vlastního zániku. Nebo je to v pohodě? Možná z narcisismu si přisvojujeme smrt, abychom se spolčili – vzpříčili se Bohu. Obsedantní kompulzář nemůže smrt dostat žádným rituálem pod kontrolu. Vždycky mu unikne.

Minout střed
Co to vlastně je ta smrt? „Smrt z nás dělá anděly a dává nám křídla tam, kde jsme měli ramena, jemná jako havraní drápy.“ (Jim Morrison) Vnímáme ji už za života. Je to naše existence v druhých, která je na nás nezávislá. V tom se podobá lásce. V lásce darujeme svobodu a získáváme svobodu druhého. Ve smrti darujeme život a získáváme život v druhých. (Křesťanská definice víry je, že se vzdáváme sebe a přeléváme do všeobjímajícího Ty.) Obojí je podobně danajský dar. Ale ta představa opravdu ulevuje. Když zůstane u představy, je oním opiem lidstva, jak se o náboženství vyjádřil Karel Marx.

Ta představa se ale musí uskutečnit. Kierkegaard tomu říká skok do víry, Sartre to nazývá autenticitou. To by ale bylo moc lehké. Zároveň se uskutečnit nesmí. Co se tedy musí udělat? Kierkegaard říká, že zoufalství-hřích je, když se buď snažíme být sami sebou, nebo když se snažíme sami sebou nebýt. Obojí je podle něj špatně. Buddhisté jsou vedle, když se zbavují ega. Dělají to z toho důvodu, že jím právě chtějí být. Míjejí podstatu. Sebe, chcete-li. „ V toltéčtině znamená hřích minout střed.“ (Jaroslav Dušek)

Rozumové úvaze by se nabízel výraz promyšlená spontaneita, ale to by bylo pouhé herectví. Když se snažíme všechno chápat, jen hrajeme. Možná se mýlíme, když oddělujeme svět a sebe. Sloužíme světu, snažíme se poznat, přitom svět je tu pro nás. Podobně je to s partnerskými vztahy. Když druhého jen pozorujeme a obskakujeme, je to stejně špatně, jako když ho jen využíváme k vlastnímu uspokojení. Samozřejmě hraje roli strach-únik-závislost. „Brána je přímá, hluboká a široká. Prolom se na druhou stranu.“ (Jim Morrison) Opět ta otázka po smyslu. Nejnesmyslnější ze všech.

A máme tady leden, měsíc s nejvyšším počtem zákazníků fitness center, přestávajících kuřáků a zároveň oblíbené období výživových poradců. Jazykové kurzy zaplaceny, zváženo, změřeno, sečteno, podtrženo. A pokud jste i vy dostali od Ježíška motivační knížku, jistě se již zabýváte svou budoucností utopenou ve štěstí a úspěchu.

Je otázkou, zda fenomén novoročních předsevzetí není, stejně jako bohaté Vánoce nebo Pandorou ověšený Valentýn, pouhý marketingový trik. Pokud vezmeme škrabku a budeme chtít oddělit nepoživatelné části tohoto lednového úkazu, nezbyde zhola nic, snad jen naše zakrvácené peněženky. Proč na prvního ledna? Jak na Nový rok, tak po celý rok. Toto odůvodnění se nezdá být příliš racionální, není to vlastně žádné pořádné vysvětlení, proč začít zrovna v tento čas. To, co je na tomto výroku pozoruhodné, je rituální povaha jeho významu. Rok jakožto ohraničený úsek, na jehož konci je třeba rozloučit se s tím, co jsme v něm prožili, opustit pozici starého. Naopak nový rok přijímáme jako nový úsek života. Máváme našim nezdarům ležíce u nohou nadcházejícímu roku plnému (teď už určitě) zdarů. Pocit očisty od nánosů prožitých zmarů střídá entuziasmus „z čistého listu, který se nám rozevírá v naší knize života“, jak můžeme číst v nejedné self-help příručce. Mnozí z nás jistě odmítají být přilepeni na předsevzetí s platností jednoho roku typu „v příštím roce zhubnu pět kilogramů“ nebo na slibech zavánějících maloměšťáckou přízemností jako „přestanu kouřit“ a záběr svých rozhledů rozšiřují. Poohlížejí se po něčem s větším přesahem, a to nejen několik lednových dní. Pracovat na sebedisciplíně, smysluplně trávit čas, vzdělávat se, vystudovat školu, budovat kariéru, založit byznys, být ve svém oboru úspěšný. Něco dokázat. Je nasnadě položit si otázku, proč člověk, na rozdíl od jiných tvorů, takové tendence má.

Smrt jako smysl života
Dovoluji si tvrdit, že důvodem veškerého našeho snažení je paradoxně smrt, respektive vědomí naší smrti. Memento mori je jakási úcta k vlastní konečnosti a pokora z ní plynoucí. Toto puzení k přesahu osobní materiality přiznává Jan Patočka už společnostem prvních civilizací, ve kterých se utváří společenská paměť a jejichž vznik jde ruku v ruce s opuštěním pouhé přítomnosti a rozhlédnutím se i do daleké budoucnosti. Touhu po svém zvěčnění bych nazvala lidským pudem. Výraz „pud“ tradičně budí konotace: zvířecí, živočišné. Představíme si pod tím něco, co neovlivníme, co jaksi vyplývá z naší podstaty a můžeme se s tím maximálně tak naučit pracovat. Podle mě však lze tento výraz použít i s přívlastkem „lidský“. Myslím, že člověk běžně nepřemýšlí nad překonáním své smrtelnosti prostřednictvím určitého chování nebo činu. Přesto nás stále pohání síla zlepšovat se, něčeho dosáhnout. Slavíme milníky svého života jako získání titulu nebo narození dítěte, napsání knihy, získání vysněné práce… Zkrátka je zde neustále přítomná touha po smyslu života, který může být dosažen jedině realiazací. Jde o podobné puzení jako k obstarání obživy nebo sexu, které se však na rozdíl od nich neomezuje na tělesnost.

Přesah a čin
Téma činu jako důsledku (pod)vědomí smrtelnosti se táhne dějinami filozofie jako režná nit. Názor některých existen­cialistů v této otázce má nihilistické zabarvení, podle nich je ohraničenost našeho života (a to ať v pohledu individuálním – zaniknu, tedy můj život nemá smysl –, nebo univerzálním – malost lidstva z perspektivy vesmíru), evidencí jeho nesmysluplnosti. Proč se tedy o něco snažit? Jediný smysl má revolta proti absurditě bytí. To vede k našemu výchozímu bodu, jímž je čin a od něhož se dostáváme k opačné pozici – k náboženskému uvažování. Vstupenkou do posmrtného života je ctnostné chování. Velmi tedy záleží na tom, jak si vedeme v pozemském světě, odměnou je nebeský ráj. Pro vysvětlení toho, o co mi jde, není však třeba obecných koncepcí, stačí nasměrovat náš pohled do historie. Existuje několik osobností, jež obdivujeme za jejich obětování se pro je přesahující věc a kteří svým chováním mění chod dějin, ať už se jedná o Jana Husa nebo Miladu Horákovou. Na jejich příkladech vidíme, že lidský pud k duchovní nesmrtelnosti mnohdy vítězí nad zvířecím pudem tělesné sebezáchovy.

Předat štafetu lidských hodnot
Puzení k nesmrtelnosti chápu jako něco, co nemůže být sobecké, naopak sobectví má kořeny právě v onom zvířecím pudu. Tento lidský pud ani netřeba omezovat na individuální slávu, které může zesnulý na základě svého činu dosáhnout. Spíše se jedná o smysl pro lidské hodnoty, a jednou z nich je právě transcendence. I proto považuji výraz „pud“ za vhodný, neboť je aplikovatelný na lidskou říši, tedy v tomto ohledu je univerzální. Člověk je jednak originálním jednotlivcem, jednak součástí kolosu, jímž je lidská společnost. Má v sobě zakódovanou potřebu předat štafetu lidských hodnot dál, prodloužit jejich trvání, udržet je při životě pro nedohlédnutelnou budoucnost. Tato potřeba je obtisknuta ve šlépějích vedoucích k cíli a je naplněna jeho dosažením. Pokud bychom disponovali opravdovou nesmrtelností (komplexní – jak tělesnou, tak duchovní), přání stát se alespoň nějak nesmrtelným by postrádalo smysl. Naopak v situaci našich chátrajících schránek se směřování k prodloužení naší nemateriální existence jeví jako pochopitelné. Premisa, že puzení k činu má na svědomí časová omezenost našeho bytí, se mi zdá tedy jako platná. Věřím, že poptávka po knihách typu „sedm kroků k úspěchu“ bude jen klesat, motivace v nich obsažená je totiž bohužel velmi povrchní. Jak jsme si ukázali, motivaci niternou, původní, má v sobě každý zdarma. Teď už jen překonat lenost a činit.

Rok 2020 je zdárně za námi. Kdo by si na jeho počátku pomyslel, že to bude období, které se bude tak diametrálně odlišovat od všech ostatních let, kam až paměť sahá. Loňský rok byl specifický nejen pro každého jednotlivce, byl zkouškou globální civilizace, byl testem lidskosti, útočil na podstatu člověka i na jeho vztah k bližnímu. Uplynulých dvanáct měsíců bylo zkrátka křtem dosud nepředstavitelného.

Bezprecedentní rozsah změn, na něž jsme se museli adaptovat, šíře omezení lidské svobody v osobní i ve společenské rovině, a z výše zmíněného plynoucí restrikce sociální mobility byly zároveň nutnou podmínkou k možnosti vytvoření scelujícího mýtu, ze kterého bychom se měli jako národ naučit těžit. Vlastně bychom toto geniální slovo, po kterém může následovat naprosto cokoliv, jak říkal Gombrowicz, neměli vztahovat na tento danajský dar, nýbrž pouze na národ, tedy zjednodušeně řečeno společnost mluvící stejným jazykem. Z chaosu se rodí nový řád, krize obnažuje vnitřní problémy a ty jsou potom ve světle nových skutečností snadněji řešitelné. Pro reformu jednotlivce i společnosti se zdá být nezbytné nechat se poučit od proběhnuvšího. Příležitostí je mnoho.

Spatřit ve zpětném zrcátku
Když se člověk rozhlíží, neměl by se dívat pouze nalevo a napravo. Měl by se především ohlédnout za sebe. Ve zpětném zrcátku nejen loňského roku lze spatřit předzvěsti zítřka, dní a let, které teprve přijdou. Nejsem si ovšem jist, zda to platí absolutně. Loni bych nejspíš nepredikoval, že se omezí pohyb lidí ve státě i mimo něj kvůli neviditelnému strašáku nepatrných rozměrů.
Pravdou zůstává, že v přemedializované době již málo co zažíváme bezprostředně. Na jaře nám sdělovací prostředky přinášely příběhy každého nešťastníka, který podlehl virové nákaze. Zdálo se, že jsme jej znali osobně. Množství informací se hrnulo ze všech stran jako lavina a člověk byl odkázán sám na sebe a na své kritické uvažování. Zachovat chladnou hlavu a rozum bylo pro mnohé denním chlebem.

Chodím psát na kopce
Abych se mohl rozhlédnout, vystupuji na horu, odkud je rozhled po kraji, který mne obklopuje a determinuje. Je třeba nalézt místo, odkud vidím za sebe, kolem sebe, pod sebe, nad sebe. Oči navrch hlavy, přelétám jimi krajinou a zpytuji vědomí a svědomí. Zavírám oči a zhlížím do vnitřního světa perspektivou zvláštní distance, vzdáleného a přesto přítomného přístupu k vlastnímu vědomí. Co bylo nemožné, je nyní představitelné, a co se jednou uhnízdí v mysli, je možné a proto dosažitelné. Chodím psát na kopce.
Ve věku digitálního rozmachu je všechno dosažitelné. Až je tato blízkost hrozivá, děsuplná blízkost možností, která nevyhnutelně vede k rozhodovací paralýze. Obstojí jen ti nejsilnější. A i ti se deformují. Vnitřně ale každý tuší, co chce, kam chce. Důležitým aspektem snažení však nebývá cíl, podstatnou je cesta a čím více je tato cesta nesnadná, plná zatáček a výmolů, tím víc představuje výzev, po jejichž překonání dochází ke katarzi, k uvědomění, že tento proces měl váhu, kterou lze pocítit. Vážíme si toho, co jsme dokázali, právě proto, že to bylo náročné, a protože jsme pro to museli něco vykonat, ledasco obětovat.

Tenkrát kdysi
Rozhlížím se. Už poněkolikáté. Proč bych to ale měl dělat? Jenom proto, abych získal nadhled? Ještě lépe dotaženou možnost náhledu? Chci se nadechnout, spatřit nové, jiné, zatím neznámé. Každý měsíc se toužím zastavit a zjistit, kde se právě nacházím. Již před lety jsem vyhlásil soukromou válku stereotypu. Než člověk začne studovat univerzitu, musí si jich ale pár prožít. Současně však buduje specifickou dovednost, vrší vědomosti, učí se s nimi zacházet. Staví svou věž, ze které se pak rozhlíží. Během studia na vysoké škole však tento více či méně pracně budovaný rozhled ztrácí.
V posledním ročníku střední školy, při přípravě na zkoušku dospělosti, mnoho vědomostí doslova vře uvnitř, jdou proti sobě, navzájem se vyvracejí. V mysli se mísí znalosti jazyků, biologie, matematiky, společenských věd a mnohých dalších oborů. Tenkrát jsme měli rozhled. Ne samozřejmě příliš široký, ale na jeho základě jsme se byli nuceni rozhodnout, kam povedou další kroky. Nebyl však vždy jen uvědomovaný, mnohem spíše měl povahu tušeného, přítomného a prohlubujícího se s každou další naučenou maturitní otázkou. Jenže to pak během čtyř měsíců před nástupem na vysokou vezme rychle za své. Nejpozději od října se z každého studenta stávají úzce specializovaní odborníci na obor, na který se tenkrát před půl rokem přihlásili. Rozhled je nenávratně pryč.
Domnívám se, že je třeba usilovat o rozhled i přes úzké vymezení toho, čemu jsme se, jak se zdá, rozhodli zasvětit svůj život. Jenže nikdy není pozdě. Ani na rozhled. Ani na změnu. Scházet se nejen s lidmi, ke kterým máme názorově blízko, ale právě naopak. Konfrontovat své zkušenosti, vášně a soukromé lásky s cizím a odlišným. Přeji všem do nového roku mnoho odvahy, protože bez ní se to nikdy neobešlo. Ruku v ruce s tím si přeji, abychom se nebáli překročit vlastní hranice a tím získali rozhled nejen pro sebe.

Je nový rok 2021, blíží se Večer tříkrálový, vyvrcholení vánočních a novoročních svátků. Vlastně samotné slovo svátek se odvíjí od slova svatý, святой, saint, sanctus. Světlo lásky a tiché radosti, porozumění, symbiózy, vnitřní svět soukromý i sakrální se proplétá s vnějším otevřeným světem, jenž má vlastní střed a dál a dál. Takový pocit může mít člověk, když je mezi zrcadly. Z této magie se pak odvíjí mnoho obyčejů a věšteckých praktik. Ale kde se nachází ten ošidný stupínek, odkud již není návratu?

Další a další odrazy, kam až oko dohlédne a ještě dál, za rákos, stromoví přecházející v les a mýtinu a ještě dál k rozsvíceným oknům osamělých stavení až k samotné vsi a dalším a dalším lesům a mostům, k městu, k zemi, ke křivolakým cestám i letící, hučící dálnici, k domovům a zpět k zrcadlům. Pokud se to má stát, tak raději na způsob Alenky v kraji divů za zrcadlem od Lewyho Carrola, kde se odkrývá úžasný svět: „… rozhlížela se kolem sebe a zjistila, že co je vidět z tamního pokoje, je obyčejné a nezajímavé, zato ostatek je docela jinačí. Tak hned obrázky na zdi krbu jako by ožily, a dokonce i hodiny na krbové římse (v zrcadle, jak víte, je z nich vidět jen zadní stranu) měly podobu stařečka, který se vedle ní usmíval…“ Tak začíná druhé dobrodružství Alenky, a jak se zdá, je předem časově vymezeno a ohraničeno obrazem hodin. Zde zrcadlo otevírá svět sakrální, niterný, fantazijní. To, co je ukryto v duši a představách a bude navždy zachováno.

Alenka zažívá dobrodružství, která se ve skutečnosti odehrávají v jejím nitru a jsou zcela reálná, navíc probíhají podle šachové partie. Zrcadlo odkrývá skutečnou duši rostlin i zvířat a jejich řeč je srozumitelná. Vše má svou duši a charakter. Alenka zde musí volit mezi dobrem a zlem, rozhodnout se, jakou cestou se bude ubírat a prochází mnohé zkoušky.
Zcela odlišný pohled se nabízí v Soudných sestrách Terryho Pratchetta. Spravedlivý trest pro chamtivou, zlou lady Felmetovou, který vykoná Bábi Zlopočasná pomoci hlavologie. Byl to opět pohled do pomyslného zrcadla, ale tentokrát jiného – do svědomí, pohled na skutky, kterých se dopustila. Je tu popsán střet pravdy a rovnováhy, a tím pádem i dobra, jelikož světlo je pravda, se zlem, sobeckostí, majetnictvím, až nakonec i vraždou. Bojují spolu dva protipóly pomocí svého vědomí. Je to ovšem souboj poněkud jiného ražení, souboj se sebou samým, rekapitulace svého života, pohled na to nejskrytější, nejtemnější v nás. Vévodkyně se zde ovšem nezlomí: „Vy užvanění idioti! (…) Jste tak slabí! Vy si vážně myslíte, že lidé ve většině případů jsou dobří, co? (…) Já nahlédla do svého nitra. Vím, co pohání lidi. Je to strach. Obyčejný hluboce zakořeněný strach. Není mezi vámi jediný, kdo by se mě nebál.“ Zasáhne až pragmatická Stařenka Oggová tím, že Vévodkyni praští kotlem do týla.

Další obraz zrcadla, a tentokrát doslova, se u Pratchetta vyskytuje v Čarodějkách na cestě, kde Bábi Zlopočasná svádí souboj se svou sestrou Lily, pravým jménem Líza, která prosazuje svou moc pomocí magie zrcadel. Jde o velmi vážný psychologický moment právě proto, že jsou to sestry, které jsou si ve skutečnosti velmi podobné, a pouto mezi nimi je velice silné. Bábi ze začátku sestru přemlouvá, aby se vrátila k normálnímu životu, ale Líza se jen opájí svou mocí, vykonstruovaným vlastním příběhům, pohádkám, ve kterých nutila žít veškeré obyvatelstvo. Jde tu o nařízený optimismus, pseudoradost, jímž jsou všichni podrobeni pod hrozbou přísného trestu v případě jakéhokoli výkyvu. Konec přichází s rozbitím jednoho ze zrcadel: „Líza Zlopočasná se obrátila, když zazněl řinkot rozbíjeného skla, který se ozval odněkud ze zrcadlového bludiště. Obočí se jí nakrčilo. Rozběhla se po dláždění a otevřela dveře do zrcadlového světa. (…) Zíraly na ni myriády jejích dalších já, jedno jako druhé, se spokojeným úsměvem. (…) Bábi Zlopočasná vystoupila z rámu. Lízin pohled mířil do prázdného temného prostoru za ramenem její pomstychtivé sestry. – Ty jsi rozbila mé zrcadlo! – Takže to je jediné, k čemu sloužilo? Řekla Bábi. Hrát si na královnu v nějakém malém, vlhkém městě? Sloužit příběhům? Co je to za podivnou moc? (…) Bortila se obraz za obrazem, pukaly jeden za druhým po celé té nekonečné křivce zrcadlového světa a prasklina se šířila rychleji než světlo…“. Tak začíná Lilyin konec a zároveň konec Lízy, která se nechala zlákat magickou mocí, jež dávají zrcadla.

Pratchett zde mimo jiné vychází ze starých zvyků, pověr a nabádání, která se tradují po staletí. Kdy se nesmí stát mezi dvěma zrcadly, kdy rozbité zrcadlo znamená sedm let neštěstí a kdy se zrcadla během obřadů a po smrti zavěšovala plátnem. To, že je nebezpečné stát mezi dvěma zrcadly, je asi takovým tušením, pudem sebezáchovy před ztrátou sebe samého v paralelním světě, kde je vše krásné a útulné, přesně takové, jaké jsme si kdysi přáli mít, ale ve skutečnosti jsme to nezažili. Takovou zkoušku podstupuje Bábi Zlopočasná v Dámach a pánech.
Ovšem neméně podstatnou myšlenkou je zde protest proti řízenému vnějšímu optimismu, tzv. na oko, proti americkému keep smiling a touze mít všechno jako v pohádce, ohýbání lidského osudu a přirozenosti. Občasný smutek a nostalgie, hluboké vhledy i zármutek jsou pro nás stejně důležitými jako radost. Dávit ze sebe optimismus a mít stále růžové líce srdečnosti pod hrozbou trestu nepřináší zadostiučinění.

Když mluvíme o zrcadlech, bereme většinou v potaz, že je to pouhý odraz. Vše živé je dílem Božím, vše má svou duši, zrcadlo je zachycení skutečnosti v síti přenosu. S obrazem duše se také setkáváme například v knize Obraz Doriana Graye Oscara Wilda. Zde pomyslné zrcadlo supluje obraz geniálního malíře Basila Hallwarda, který stárne místo pravého Doriana a odráží veškeré jeho hříchy, zatímco on sám zůstává beze změny stejně krásný jako dřív. Tady zaznamenáváme strach ze stárnutí a líbivosti. Snahu o uchování věčného ničím nepoznamenaného mládí. Další rovinou je pocit beztrestnosti v případě, kdy máme zaručeno, že se o naších skutcích nikdo nedozví a následné zjištění, že stejně je místo, kde naše konání zanechá svou pečeť.

Zrcadlo jako odraz duše, či naopak vstup do paralelního světa, který může vtáhnout nebo i zabít, se v literatuře vyskytuje hojně. V české literatuře ho využívá například i Evžen Boček ve svém Deníku kastelána, čímž navozuje přízračnost atmosféry i charakteristiku svého předchůdce. Zrcadla ho provázejí v celém deníku od počátku až do konce, kterému předchází kulminace a přechod od naděje až takřka k zhroucení: „ Zrovna jsem oznamoval, že nebudu trpět noční pánské návštěvy, když se ozval ten zvuk. Jako když praská sklo. Zmlkl jsem uprostřed věty a holky se na mě tázavě podívaly. Ozvalo se to znovu. Přímo nad námi. Zvedl jsem hlavu, holky taky, vzápětí začaly pištět a odskakovat od stolu. Na velkém stropním zrcadle se objevila prasklina, která postupovala, jakoby tam někdo neviditelný kreslil štětcem tenkou černou čáru. Pomalu jsem vstal ze židle a popošel mimo dosah zrcadla. Křupání se pořád zrychlovalo a prasklina běžela před mýma očima na druhý konec tabule. Cítil jsem, jak mi po zádech přebíhá mráz. Holky stály u dveří a ani nedutaly. Pak se objevilo několik prasklin najednou a nepříjemný zvuk zesílil. Trvalo to několik vteřin. Instinktivně jsem začal couvat, protože jsem čekal, že se každým okamžikem zrcadlo zřítí na zem. Ale zastavilo se to a bylo hrobové ticho…“ Boček zde vystupuje jako pragmatický muž, který není příliš nakloněn jiným dimenzím, avšak je právě duchovním světem neustále konfrontován. Okamžiky mezi nebem a zemí, které na zámku neustále zažívá, nepodléhají žádnému logickému vysvětlení. Všudypřítomná zrcadla – pozůstatek po předchozím kastelánovi Wilczkem, Bočka provázejí až do okamžiku katarze a touze po naprosté změně a odpoutání se tím, že na konci knihy je sundá a nahradí obrazy, čímž dochází k jakési očistě a nová etapa jeho života.

Zrcadlo je ryze lidský produkt. Vnímání sama sebe, snaha o zachycení skutečnosti nebo nadpřirozena, která může svést z cesty, která vábí svými pomyslnými rozhledy, ale přitom nabízí jen nekonečnou duplicitu. My sami ten obraz živíme, žije z nás, z naší energie. – Ten zvláštní magický svět odrazu a lomu. Děsivý a přitažlivý zároveň. Někdy mi připadá, že celý uplynulý rok se odehrával kdesi za zrcadlem, v paralelním světě, ve kterém je vše naruby. A tak do toho nového roku nám přeji, abychom vystoupili ze světa za zrcadlem a našli svůj střed v reálném světě, který je sám o sobě pozoruhodný a nádherný.

V začátku nového roku je nasnadě se ještě naposledy ohlédnout za tím právě minulým. Přestože jeho podoba není vůbec takovou, kterou by si kdokoli z nás v paměti rád uchoval, přinesl rok 2020 množství zkoušek a nečekaně šikmých ploch nejrůznějších vyústění a rozličných rozhledů. Množství pádů utrpěla zejména kultura, kterou protipandemické restrikce nikoli ochránily, ale doslova přetransformovaly v hybridního mrzáka, který čeká na pár slov od ministra kultury, aby se mohl jen nadechnout, natož žít. Kyslíku se mu doposud příliš nedostalo a tak je snad přelom roku prvotní nadějí nádechu v této již přesčas trvající hibernaci, ve které jednotlivé sekce kultury už příliš dlouho živoří. Proto je tentokrát naprosto neodmyslitelné nepoděkovat vám, našim čtenářům, jež jste nám svým zvýšeným zájmem na našich online kanálech, ale hlavně v podobě zájmu o předplatné, dali najevo, že kulturou žijete stejně jako my, což pro nás bylo motorem nepolevit ve své práci ani jediný měsíc uplynulého roku a přizpůsobit se dané náročné situaci s co největší obratností a zároveň pokorou – spustili jsme online stáž, do které se přihlásilo velké množství mladých publicistů z nichž jsme s několika z nich navázali dlouhodobou spolupráci, vydali jsme katalog k výstavě Artikl. Sedm let s uměním, která v loňském roce probíhala v Galerii Středočeského kraje a právě spouštíme projekt Umělecký Artikl, jež v limitované sběratelské kolekci přinese díla výrazných malířů a stane se pro vás prahem do světa sbírání umění a možností porozumět kvalitám, které právě originální autorské dílo nese. Těšíme se na váš zájem o tento nový projekt a zároveň si vážíme toho o předplatné Artiklu, protože je pro nás vidinou dalšího roku kultury a závazkem dostát kvalitnímu obsahu i ve chvílích kultuře nenakloněných. Zároveň nás těší, že tímto zájmem potvrzujete, že vnímáte potřebu obklopovat se fyzickými artefakty, jejichž volba utváří podobu a kvalitu života každého z nás. Jaký bude následující rok kultury? To záleží na vás. Čtěte tedy Artikl a pokud jej ještě nemáte předplacený, neostýchejte se tak učinit, ať máte každý měsíc kulturu až doma ve své poštovní schránce. Těšíme se na další společný rok kultury a nepřestáváme pracovat na tom, aby byl lepší, než ten minulý.