Nic mi po tom není, jak na to půjdeš. Ale jako každému mi záleží na budoucnosti lidstva, která se dnes jeví tak nejistá.

Přestali jsme předávat knowledge, I mean, vědění. Kontinuitu vědomí, po desetitisíce let ústně předávanou, narušily technologie, technoorgie. Přestali jsme přenášet a začali zanášet. Ztratili jsme to. Vždyť o nic nejde, říkáme si, je to přece dohledatelné (to i ty i tohle). Svou slušností-úslužností udržujeme dobrou-unylou náladu, místo abychom do toho opravdu-efemérně šli. Není čas na hrdinství, to už neposbíráš. Shrnu to posté do věty prosté. Zřídkakdy pustím chlupa, protože budoucnost lidstva je mi jako každému samozřejmě ukradená. Musíš ji prostě sbalit, vole! Co to znamená? Něco jako uvěřit v Boha, protože o ni(c) vlastně nejde. Je to jen něco, co chceš. Jde o to, vzít si, co chceš, co ti z věčného práva náleží. Vzít si to tak, abys to opravdu dostal, aby ti to neproklouzlo. Nepřepálit rozběh, jen start, abys překonal archetypální váhavost. Iracionální oslovení není nepodobné kierkegaardovskému skoku do víry, protože nám věru stojí v cestě celá mo(nu)mentální absurdita reality.

Ta pravá
Co pak, když se to nemá uspěchat? Máš hlavu plnou plánů. Možná bude nejlepší porozhlídnout se hned teď po nějaké jiné apelující tváři. Svoboda je možnost, intence se vytrácí v osamělém sezení-snění. Nic pro ni neznamenám, pro tu druhou taky ne a pro sebe už vůbec nic. Tahle vypadá jak Nikol Štíbrová. Ta předchozí byla éterická Ukrajinka, což mě uklidnilo. Nevím přesně čím, asi tou imbecilitou, kterou do rozhovoru vnese, když dva nemluví svými mateřskými jazyky. Zpoždění-zředění-zvláčnění přítomnosti usnadní-ospravedlní nesmělé vznesení požadavku těla, které je stěžejní. Jeho oddalování přivodí kompletní-věčnou neurózu jako už tolikrát. Když chodíš kolem horké kaše, časem v ní skončíš. Dotek je zlomem zvícím druhého oslovení. Uleví se ti. Oslovením je snadné se nechat ukojit, ale ukojit tě může jen ona. Jen ona tě smí smířit, jinak je to masturbace.

Jít do ní není antimasturbace, spíš její ozvláštnění. Primitivní-útěková masturbace ti při snaze o tu zvláštní nepřestane házet klacky pod nohy. Co je příjemnější než DIY? To nemíním rozporovat. Na DIY je nejlepší, že můžeš vždycky (definice svobody, ale špatná). Nesmíš to ozvláštnění brát jako sport-spor. Musíš si to rozhodnout sám. Ale když se rozhoduješ (když se musíš rozhodovat), už to není ono, už je něco špatně. S tou pravou je to flow. Ale kdo dneska v době sociálních sítí (levných letenek, levných tanků, porna zdarma) věří na tu pravou? (Spalovny plastů, Airbnb, fluktuace snů, přelidněná centra, vytěžené zdroje, zvrácené války, lavinové pandemie, zdražující péče. Do píči, už mě nic nezajímá.)

Jednu pravou jsem jednou právě poknil (kámošův DIY výraz pro nevěru). Byl jsem zhoubovaný a jedna jiná se na mě přisála. Zkrátil jsem si s ní dlouhou chvíli a druhý den se zhroutil. Vlastně ne, měl jsem akorát takové zvlastalené (můj DIY výraz ještě nevím pro co), ale dost nepříjemné pocity viny, kterých jsem se pak už nikdy nedokázal zbavit. Nevyčítal jsem to jen sobě, ale i jí, což jsem potlačoval. Nedokázal jsem ospravedlnit konflikt, který ve mně kynul. Nešel jsem s ním na světlo, protože nedovedu při výkladu reality jen tak hloupě tápat jako dítě. Povahovému rysu, který se projevuje neschopností popsat, jak se člověk cítí, se jinak říká alexitymie. Začal jsem psát, což bylo Evino jablko.

Těžko ještě věřit na tu pravou, zajímá mě jen primární vjem. Tvářím se, že mi to jde, což na sobě nejvíc nesnáším – když se tvářím jinak, než jsem. Neměl jsem tehdy šňupat ten 3,4-methyldioxymetamfetamin, ale bylo tak sexy prodírat se autem pražským provozem a druhý den s nízkým serotoninem dělat přijímačky do Blesku a být přijat. Celý život dláždí shůry souhry rozhodnutí, které vlastně nejsou souhrami. Musejí se sehrát, musíš je sehrát, nějak, jinak se zblázníš, a tak dáváš dohromady úplně nesourodé činy. Důležitý je výstup. Fakticitou svobody je výstup. Nemyslím tuhle redukční rekapitulaci, to je dílo. Myslím vnímání a nechávání vnímat. Aspoň myslím. V tomhle si člověk nikdy není jistý.

Pičičandy
Ty si myslíš, že tě ignoruje. Ona o tobě přitom třeba vůbec neví. Holka u protějšího stolu říká: „Kámoška říká dveřmama, a přitom já jsem kráva.“ Typ umprumačka. „Matka mi říká:, ,Co to máš na stole za pičičandy?‘ “ Pičičandy jsou prý drobnosti. Má velké okuláry a vypadá jako tvor. Černý podlouhlý tvor s výraznýma očima. Tapír. Vlastně nevím, jak vypadá tapír, myslel jsem mravenečníka, ale tapír zní líp, trochu jako papír. Z kabely tasí pičičandy, strká si je do pusy a chřoupe. Za ní ji rámuje velký obraz modřínového lesa na podzim. Žlutě zbarveného, protože modřín je jediným opadavým jehličnanem. „Zpičihněv,“ variuje název města Spytihněv. To mě nikdy nenapadlo.

„Existencialismus. To byl Kamy? A ten druhej. Sartre!“ zdvihá kámoška tapíra ruce ve vítězném gestu, zatímco tapír zamyšleně špulí spodní pysk. Má na sobě svetr s nápisem Merry Chimichanga. Vůbec se na mě ještě nepodívala, i když mě má jak na dlani. Přijdou kámoši. Martin má modrý svetr s bílýma vločkama a sedl si tak, že ho rámuje obraz rozbouřeného moře, což zvláštně nesedícím způsobem sedí. Zvlášť proto, že se zrovna vrátil z Maroka. Konečně poprvé letěl, ale bylo to bez jídla. Říkám mu, že jestli nežral, tak neletěl. „Hulili jste tam?“ ptám se na to Maroko. „Bylo nám to nabízeno, ale já nehulím.“ „Jo, ty jenom houbuješ.“ Smějou se.

Proč přijdou vtipy druhým vtipné, když je tak člověk ani nemyslí? Protože ta nadsázka, pro odesilatele zjevná, příjemci v první moment vyzní docela vážně. Až pak si uvědomí, že je to legrace, ale ten první moment rozhodne o všem. Lidi berou realitu úplně vážně, únikem jsou vášně smíchu. Můj vtip vyzněl tak, že houby jsou míň než hulení, psylocin přitom s pomocí svého prekurzoru psylocibinu pojaší člověka mnohem víc než THC nebo CBD.

Tapír si sundala brýle, ukázala, že je cute. Má červenou čepici s černým nápisem NO! Vlastně jsou ty barvy naopak. Kluci mě ruší. Tohle… Já chci holku, která se mi bude úplně líbit, protože vím, že takové existují. Nebo možná věřím. Abych nemusel přemýšlet, jestli se mi líbí a vybírat, co se mi na ní líbí. Prostě takovou, kterou budu chtít slupnout jak malinu. Se vším všudy. Tapír vypráví, jak ve škole při zkoušení řekla orgasmy místo organismy. Dneska jsem v lázních potkal Hrabala, teda Hradila. Měli jsme ho na gymplu na biologii. Přichází banda mačistů. Hrají stolní hru Secret Hitler a hrozně u toho vřískají. Vyhodili od stolu jednu zrzku, měli tam rezervaci. Ta zrzka včera odcházela ještě s jednou holkou, kterou už dlouho hledám na fejsbuku.

Užij si rozchod
Řeknu to Kubovi a on na to, že se mu ta zrzka líbí. Předtím chodil se zrzkou Pavlou, kterou přestal milovat. Martin zase přestal milovat Alenu, se kterou dlouho chodil. Tak chlastají, což ale dělali i předtím. Řekl jsem Kubovi, že bych k ní možná přisedl a nějak z ní dostal jméno té holky, kterou hledám, a on se na to nějak upnul, jako že by taky rád přisedl, ale nemá na to do toho jít. Je to takový Kerouac. Ponouká mě, abych to realizoval. „Je to na tobě,“ říkám. „Já to nikdy neudělám,“ on na to. Myslí to vážně. Taky jsem introvert, ale dovedu se hecnout. O nic nejde, ne? No! se strojí k odchodu, tak si ji naposledy užívám „Užij si rozchod,“ loučí se s kámoškou. Stoupá po schodech. Jak ji najít? Tahle projekce-prokrastinace seznámení do virtuální oblasti je docela fatální zlozvyk. Všechno se přece děje jen tady a teď, v realitě smrdutých zrajících sýrů smrtelných entit. Docela trauma. Místo, abych do ní šel, tak do ní píšu.

Cítím orgasmus. Občas se to stane. Jako bych ho měl. On občas přijde sám, když to člověk nehrotí. Tak nějak zespodu, zevnitř. „Tu roli, ty pičo!“ křičí mačista. O co jde komu jiného, než se udělat? Touha-objekt-slast-marast. „To se dalo čekat, ty kurvo! Pičo, jak se to stalo?“ Klukům přijde kámoška, takže mě přestanou využívat jako třetí vrchol trojúhelníku. Naproti sedí holka jak cumel. Není to můj civilizační okruh. Nevím, jak to říct, ale je dokonalá. Sedím na ni přesně namířený, jako by mi to dělala. Koukne po mně chladně, jak jinak, když si tu na ni honím, aniž bych chtěl cokoli jiného. Martin je na tom obraze taky dokonalý. Fešák, ale vůbec ne šefovní, v čemž tkví ta dokonalost. Dokonalost té holky tkví v tom, že ji chci. Jen to je dokonalost. A zároveň chyba. Ta holka nikdy nebude ona (dokonalá). Jenom touha.

„Takže do toho nejdeš, Adame?“ přijde už dost opilý Kuba. „Já tomu asi ponechám tajemství,“ vymlouvám se. „Tady budeš radši cucat ty svoje čajíčky?“ Ke stolu mačistů přichází nový přírůstek a podává jednomu z nich ruku tak razantně, že ho shodí ze židle. Všichni se smějí. Jedna holka u vedlejšího stolu se směje hrozně šukézně. Nevím, jestli není pozdě na to to říct, a jestli to vůbec jde říct v tomhle chrámu preferované reality, kterou stárnu, ale je to fakt v piči, že tu píšu u těch svých čajíčků. Jdu přisednout za zrzkou. Zjistím fejsbuk té holky, kterou hledám. Neodepíše. Je s ní kámoška, moc pěkná. Párkrát odepíše. Po chvíli přijde Kuba. Je vidět, že si na to dal panáka. Jen tak provozně přikládám do konverzace. On je svůj. Baví se. Jinak než ony. To je poučné. Je mi strašné horko. Někdy se zapomenu vysvléct.

Dilema, skutečnost, před kterou jsme dřív nebo později všichni postaveni. Mít, nebo být? Ericha Fromma, současná doba koronaviru a všemožných opatření proti šíření nemoci. Pozice státu jako policejního diktátora zdraví. Situace, kdy lékař se stane nástrojem státu.

Dilema, z řeckého δί-λημμα, znamená volbu mezi dvěma možnostmi. Obtížné rozhodování. Pamatuji si, když mi bylo asi osmnáct let, kniha Mít, nebo být? byla velice populární. Bylo to jen pár let po revoluci a mezi lidmi pořád ještě vládla euforie a touha začít znovu a lépe. V kavárnách a hospůdkách se sedělo a popíjelo dlouho do noci, bylo plno výstav ve velkých, ale i maličkých galeriích, hrálo se v malých klubech. Lidi spolu mluvili, a to i neznámí, nepovažovalo se to za obtěžování. Byli jsme plní ideálů a hlavu jsme měli v oblacích a byl to náramně krásný pocit. Pocit, jenž dával naději překlenout veškeré nesnáze, kterých bylo v devadesátkách plno – především pro naše rodiče.

Učili jsme se, abychom se něco dozvěděli, a měli jsme jen pramálo představ o tom, co budeme dělat po škole. Někteří už profesi měli a na školu chodili z ryzího zájmu.

Když je člověk mladý, celý svět mu leží u nohou. Má spoustu sil a energie a je poháněn svou nezdolnou vášní. Je více nesmlouvavý a tvrdohlavý, ale to mu právě pomáhá na jeho cestě. Rozhoduje se snadno, protože má pevně daný žebříček priorit a to, co odhodí, se mu zdá v danou chvíli nepodstatné, nebo si myslí, že se k tomu vždy může ještě vrátit.

Dilema většinou nadchází s příchodem touhy sbírat odložené věci. Kostí, jak to nazývá Clarissa Pincola Estés v Ženách, které běhaly s vlky. Kosti jsou nedosažené cíle, zmarněné touhy, odhozená přání a příležitosti, které jsme na své cestě životem poztráceli nebo hluboko zahrabali, abychom se k nim mohli jednou vrátit, ale už se tak nestalo.

Někdy nadejde okamžik, kdy člověk překročí pomyslnou řeku snů a nadějí, a už se to nedá vrátit zpátky. Pak přijde touha výt na Měsíc a ke hvězdám a plakat, plakat tak dlouho, dokud nevypláčeš řeku, která tě obklopí a vynese na další břeh. A ty půjdeš se svým ranečkem jako Blázen z Tarotu, ve kterém je tvá radost a bolest života, což je právě to Kosmické vejce. Přijde také chvíle, kdy pochopíš, že důležité je žít a mít pro své blízké.

Teď, v okamžiku, kdy nový virus, nemoc, zachvátil populaci a státy všech zemí se rozhodly utáhnout opratě společnosti ad absurdum, mi to připadá obzvláště příznačné. Doba, kdy lidi se bojí vystrčit nos na ulici a nadýchat se čerstvého vzduchu, který je mimochodem tak důležitý pro zdravé tělo i mysl, v době, kdy jsou uzavřeny hranice, kdy se lidi nesmějí sejít ani na návštěvě a nedá se koupit ani svazek básní… Jen aby se to našim mocnostem příliš nezalíbilo. Osvícený tyran ve starém Řecku měl opravdu takovou moc a volil se v případě nebezpečí. Otázkou ale zůstává, zda naše vláda je opravdu natolik osvícená, anebo kopíruje bez ladu a skladu ta nejpřísnější opatření nejvíce postižených sousedních států, za účelem stát ochromit, aby pak jako vítězové mohli přestřihnout mašličku na pomyslném dortu uzdravení, aby se už pak nemuselo myslet na černý mrak, který visel nad skutky našich představitelů moci. Otázkou zůstává, co bude následovat.
A mezitím narcisy pozvedají své hlavičky ke slunci, kvete zlatice a špendlíky jsou osypané květy. Je jaro 2020.

Dilema. Kdo je nemá? Kdo je neřeší? Kdo je bez dilemat? Přirozené je být v neustálém rozporu se sebou samým – tedy mít dilemata.

Existuje jistě mnoho úrovní dilemat, jsou však ta podstatná, k jádru jdoucí, a jsou taková, která jsou podružná, nepodstatná, klouzající po povrchu. I když připouštím, že hranice, kterými jedny od druhých oddělujeme, nebývají právě nejpevnější a nejzřetelnější. Záleží na naší vědomé schopnosti rozlišovat, oddělovat zrno od plev, vnímat a nechávat si do života vstupovat pouze to, co tam opravdu chceme mít.

Člověk je proces, neustále se vyvíjející a stále někam směřující. A to i přesto, že cíl tohoto směřování je neznámý. Je to už tak na tomto světě zařízeno. A je to tak zařízeno dobře. Jedinými dvěma jistotami člověka je narození a smrt. Tyto body ohraničují bytí. A je na každém z nás, aby toto bytí vyplnil životem. V životě se neustále učíme rozlišovat podstatná dilemata a ta nepodstatná nechat s klidem dřímat, anebo je s čistou myslí nechat projít okolo, nevšímat si jich, učíme se rozeznávat zbytečnosti, přijímat krátkodobé výstřelky a smát se naší směšnosti. Den za dnem podléháme trendům a ty nás pomalu mění k obrazu svému. Jeden můj profesor z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se vždy při zmínce, že je něco momentálně trendy, doslova oklepe odporem. Trend je pomíjivý, je pohyblivý a především nevychází z opravdové lidské vášně, je objektem zájmu masy, jenž je lidem servírován jako oběd v restauraci, bez zájmu o jednotlivce. Trendy jsme chtě nechtě poznamenáni, ale oddat se mu znamená vzdát se svobody, přistoupit na fantazmata kreativnější osoby, která svým činem vdechuje mýtu život.

Ambivalence bytí
Lidský život je ambivalentní. Člověk a jeho chování je ambivalentní. S důrazem na slovesa být v obou větách takto hovořil Tomáš Halík při poslední nedělní bohoslužbě před uzavřením veřejných prostor v kostele Nejsvětějšího Salvátora na Starém Městě. Člověk je sužován svými dilematy, ale zároveň v nich není pevně uzavřen, pokud o nich ovšem ví a pokud učiní rozhodnutí a vydá se následkům tohoto rozhodnutí všanc. A pokud můžeme o dilematech svobodně přemýšlet, můžeme je i přehodnocovat, měnit svůj přístup k nim a tedy i sami k sobě, protože právě od každého jednotlivce začíná změna, anebo nezačíná. Je to vědomé tvarování se, růst a spění k tomu, co mi můj starší bratr vždycky říkal: „Uč se, bratře, moudrým býti.“ A já se snažím, ale doufám, že bych v sobě nenašel tolik drzosti, abych snad v odpovědi prohlásil: „Už jsem, bratře, moudrým.“

Sebe si vědomá bytost
Člověk by se měl i ve světle současných událostí zastavovat, nořit se do sebe, k sobě, usebírat se tak často, jak je to jen možné, protože právě tak se, alespoň myslím, rodí sebe-vědomá osoba, bytost se zdravým sebe-vědomím, která zároveň tuší, že život není jen a pouze úsečka vedoucí od bodu A do bodu B bez překážek a zatáček a kruhových objezdů. Pokud tedy připustíme, že základní metaforou života je cesta.

Filozof Werner Jaeger ve své knize o řeckém myšlení s názvem Paideia označuje řeckého občana za autoplasta, tedy lidskou bytost, která si je vědoma sebe sama a nezbytnosti vlastního podílu na sebeutváření. Autoplast se vlastním přičiněním musí tvarovat. Musí opracovávat vlastní hmotu těla i duši, aby se v posledku stal svojí vlastní dokonalou sochou. To se mu sice nemůže nikdy podařit, protože v momentě sepětí něčeho tak pomíjivého jako je člověk s dokonalostí, jíž je schopen pouze Bůh, dochází ke ztrátě, depresi, konci života. Podstatná je však ona snaha o dokonalost, snaha o cokoliv, samotná snaha. Michelangelo říkal, že každý kus mramoru v sobě obsahuje sochu, jen ji musí lidské ruce vysvobodit z přemíry materiálu, v níž je zabalena. Člověk se tak analogicky musí stát sochařem vlastní psýché, těla i duše, postupně, cílevědomě a sebe-vědomě se zbavovat dilemat a nalézat jiná, překonávat i je a přijímat ambivalenci, jež nám byla dána do vínku v momentě našeho zrození. Pak už zbývá se přijmout sám a kráčet sebe-vědomě sám i v davu světem.

Člověk je obdařen vědomím a věděním a jeho imaginace nezná žádných hranic, je bezbřehá, staví si vlastní hranice pouze tehdy, když se topí v moři vnějších omezení. Myslím, že podstata člověka je v tom, že nám stále něco chybí. A to nám dává prostor a možnosti k tomu s tím něco dělat – tedy žít. Jako pomíjivé bytosti jsme odsouzeny zemřít, ale ještě předtím je období života. A o životě rozhodujeme každý, jak chceme a podle sebe. Alespoň by to tak mělo být. S důrazem na sloveso být.

Veškeré kulturní dění bylo v podobě, na kterou jsme byli den co den zvyklí, pozastaveno. Akci ale vždy provází reakce a většina institucí reaguje na situaci velmi pružně a ukazuje tak, že každá situace má řešení. Množství galerií zpřístupňuje své online archivy a natáčí komentované prohlídky výstav, divadla nechávají herce streamovat nebo dávají k dispozici hry ze záznamu, koncerty se uskutečňují v sálech bez diváků a jsou ke zhlédnutí online, knihovny zpřístupňují množství digitalizovaných publikací i množství filmů se dá sledovat online ve vysoké kvalitě. Veškerá kultura se teď přesunula do online prostoru a my můžeme možnosti internetu a digitálního přenosu ocenit více, než kdykoli předtím. Těším se ale, až se opět budeme moci za jednotlivými kulturními zážitky vypravit osobně, protože netřeba zapomínat, že všechna tato řešení jsou zprostředkováním, nikoli bezprostředním prožíváním toho a daného kulturního odvětví. Na nastalou situaci jsme také zareagovali a to hned několikrát: otevřeli jsme online stáž, která v těchto dnech skrze online konzultace umožňuje rozvoj talentu publicistické, kulturní a umělecké kritice. Skrze širší obrazovou přílohu vás v tomto vydání zveme na výstavu Artikl. Sedm let s uměním v Galerii Středočeského kraje, kterou jsme pouhý týden před radikálními opatřeními proti šíření koronaviru ještě stihli alespoň zahájit. A také jsme dali na dubnové titulní straně Artiklu formou veřejné výzvy prostor umělci, který svým dílem reaguje na aktuální situaci. Ta není pro nikoho jednoduchá, rozhodujeme se ve zcela nových podmínkách, čekáme, co bude a o to více žijeme přítomností. Nelze takřka plánovat. Nucené zklidnění a prostor pro usebrání se naplňuje naše dny, které z hodiny na hodinu změnily svou podobu. Dopady těchto změn můžeme předjímat, doufejme ale, že se nám je s klidnou rozvahou podaří ve všech sférách společně zvládnout co nejlépe. Rozhodli jsme se s Artiklem nepřejít pouze do online prostoru a zachovat jeho tištěnou podobu. Přestože je dubnové vydání atypické, vnímejte jej jako sběratelskou raritu, která ale nenarušuje kontinuitu tohoto kulturního měsíčníku. Chceme vám být pilířem kultury, abyste stále mohli kulturní Artikl držet pevně ve svých rukou tak, jako jej už sedmý rok píšeme a držíme pro vás my.

Pravděpodobně ano, pokud se vše odehraje v prostoru podobném vakuu – informačnímu, lidskému, okolnostnímu. Místo, kde se vaše rozhodnutí nebude proměňovat, modifikovat ani s sebou neponese nečekané následky.

Na světě existují takové profese (a z bůhvíjakého důvodu velmi populární), ve kterých je rozhodování denním chlebem. Advokáti, soudci, vědci a mnozí další se rozhodují neustále a zároveň musí brát na vědomí, že výsledek jejich práce bude všem na očích, a navíc získají veřejnou slávu nebo zatracení. Zářný příklad takového pranýřování si v kauze s ruskými aktivistkami ze skupiny Pussy Riot vysloužila soudkyně Marina Syrova. Jak vidno na ilustraci, „superlativy“ na její adresu nikdo nešetřil. Přitom rozhodnutí, které Syrova vynesla, bylo pravděpodobně jediné přípustné exaktní rozhodnutí, které mohla učinit. Exaktní – ale nikoli správné v očích veřejnosti. Poznamenejte si bod, důležitý pro pár minut, než dočtete tento článek. Exaktní se nerovná správný.

Lidský trojský kůň
Ovšem exaktní, přesný, uvážený, promyšlený – to jsou motta života dnešního člověka. Tedy v případě, že chce být v moderním světě úspěšný a zapadat do pravidel. Pokud někdo z vás někdy četl kariérní poradce, určitě ví, o čem mluvím. Uchazeč o kariéru „někam to dotáhnout“ by měl strávit minimálně měsíc hloubáním nad sebou a svými cíli, než vůbec zavítá na web s pracovními nabídkami. Hlavní hnací motor dnešní doby – počítače a s nimi spojené technologie – jsou totiž exaktní až až. Na vykonání konkrétní činnosti, třeba napsání tohoto slova, mají jen jeden algoritmus a nepřipadá v úvahu, že by si jej spletly. Jakmile se do rozhodování vložím já, ihned se do techniky vloudí náhoda a lidský faktor. Většinou totiž vyberu možnost „Přesto spustit“ a během několika vteřin se zdravím s trojským koněm či jeho modernějším bratrem. Virové zabezpečení, postavené na exaktních pravidlech, má zabudovanou jistou svobodu volby a nechává lidský faktor rozhodovat o jednotlivých krocích.

Lidský faktor
Lidský faktor vnáší do exaktních skutečností punc emocí a dojmů. Tedy toho, co nelze snadno změřit. Exaktní, přesný podle logiky věci a všech okolních faktorů, totiž často znamená jdoucí přímo proti pocitům. Autorka článku se musí přiznat, že má problém si ráno zvolit barvu spodního prádla, natož aby činila rozhodnutí většího významu. Strach z rozhodnutí jde dlouho a úspěšně tutlat, dokud vás před ně život nepostaví sám. „To už nebude lepší. Doporučuji zvážit uspání,“ byl verdikt, který rázem obrátil moji naivní naději, že všechna rozhodnutí jdou zpětně zvrátit. Lékařka byla zcela profesionální a bohužel i exaktní. Lidský faktor v mé podobě choval naději a zoufale nedokázal přistoupit k tomu jednomu a nezvratnému kroku, který bylo třeba učinit.

Život se občas rozhoduje sám
Ať už promyšlená a přesná, nebo spontánní a bezmyšlenkovitá, rozhodnutí mají vždy nějakou váhu. Způsob, jakým je činíte, je záležitostí ryze osobní. Pokud na základě propočtů, rozmyšlení a logických skutečností, nad kterými jste strávili několik dní, máte stále ze svého rozhodnutí zlý pocit – můžete si být celkem jistí, že zlý pocit z něj budete mít i za týden. A šťastní také pravděpodobně nebudete. Pokud vás rozhodnutí bolí, ale víte, že povede k lepšímu, bolest časem přejde a spokojenost ze správné volby zůstane. A také za vás občas život rozhodne sám, ať už jste exaktní byli, nebo jste doufali…