V laboratoř (oratoř) mysterijního umění se právě proměnila olomoucká Rub Gallery. Její kurátor, historik David Voda, v ní představuje mistrovství díla Hilde Pollak-Karlin a otevírá tak celou etapu Pražské antroposofické moderny.

Jak výšivku pojímala Hilde Pollak?
DV: Její díla ovlivňuje vysoká duchovnost, se kterou se snažila Hilde Pollak obnovit umění. Byla fascinována výšivkou, nejen jako uměleckou technikou, ale dlouho ji studovala ve vídeňských veřejných i soukromých sbírkách. Samostudiem, protože v té době byla umělecká výšivka asi 150 let v úpadku.

Jakou roli měla výšivka napříč dějinami?
DV: Ještě v době baroka byla výšivka vysoce ceněná umělecká technika. Ale od konce 18. století s postupnou materializací a industrializací společnosti výšivka upadla a stal se z ní v podstatě takový ten přívěsek dobře vychovaných dam, které vyšívají. Takový ten až kýč. Hilde byla v té výšivce velmi zorientovaná a inspirovala se celými dějinami.

Co konkrétně převzala?
DV: Znala významné sbírky a především si vzala tři příklady – fascinovala ji raně středověká technika, která je spojená ještě s Anglií. Například výšivka z Bayeux, kterou vyšila královna Matylda a zobrazuje Ovládnutí Anglie Normany. Figury byly velmi primitivní, plošné. Ale zároveň tam byla taková hluboká zbožnost. Hilde zjistila, že výšivky té doby se nezachovaly právě proto, že byly darovávány jako dar z lásky tomu milovanému do hrobu. Výšivka byla spojena s pohřbíváním. Ale v tom královském slova smyslu, že to byl ten nejvyšší možný dar, který dáma vyšila z lásky hedvábnými nitěmi.

Potom ji ovlivnila naprosto špičková technika, které se někdy říká burgundská lazura. To už jsme už v období manýrismu a raného baroka. Jsou to ty zlatem protkávané brokáty, které brala jako podklad a které často používala i jako, že často nevyšila oči a zůstal tam jen ten podklad – pracovala s tím velmi moderně. Jako třetí ji inspiroval impresionismus. Obdivovala Pissarra, Moneta, Maneta. Fascinovala ji hra těch světel v plenéru, jak se mění na tvářích, jak se mění na záhybech drapérií. Tyto tři tradice ona spojila a vytvořila takovou svou vlastní syntézu, která lze vidět na retáblech. Ty jí vytvářel její manžel Richard Pollak a mají neobarokní nebo dokonce neogotickou podobu. Tyto výšivky vznikaly v Praze mezi lety 1927–38. Hilde trvalo deset let, než techniku výšivky ovládla! Začala se jí intenzivně věnovat někdy v roce 1919, ale až koncem 20. let dosáhla mistrovství.

Co na svých výšivkách Hilde vlastně vyobrazuje?
DV: Předmětem je vlastně taková kontroverzní záležitost, apoteóza, zboštění, adorace figury Rudolfa Steinera jako reprezentanta nové duchovnosti. Obléká ho do hábitu, v podstatě kleriky, ukazuje ho jako bojovníka, který kráčí na nějaké astrální pláni a je v kontaktu s různými démonickými bytostmi. Tato výšivka se jmenuje Mezi démony. Pozoruhodné je, že tyto výšivky vznikaly bez jakýchkoli skic a příprav, alla prima. Vzala jehlu, hedvábnou nit a jela. Hedvábí je zvláštní v tom, že jej vytváří bourec morušový jen když je světlo. Žije ze světla. Lze to tedy takto metaforicky okultně vyjádřit. Hovořila o tom tak, že vyšívá svou vlastní vnitřní vizi. To, co spatřila vnitřním zrakem.

V jakém rozsahu se dílo vzhledem k osudu zachovalo?
DV: Oltářů se zachovalo pět a všechny odkazují k orientálnímu původu.

Což je z hlediska dějin umění velmi pozoruhodné.
DV: Ano, existuje v nich Vídeňská škola dějin umění jako jeden ze stavebních kamenů moderní historie umění. Alois Riegl, Franz Wickhoff, Max Dvořák. Tito pánové položili základ moderních dějin umění ve střední Evropě. Mezi nimi byl jeden velmi kontroverzní muž, Josef Strzygowski, který byl také členem této školy, ale byl takový outcast vytvořil takovou protitezi, protiprogram. Tvrdil, že veškeré evropské umění má svými motivy původ v orientu. To byla tenkrát absolutně kontroverzní teze. Oni tvrdili, že to je naopak import římský a Strzygowski tvrdil, že ne a napsal velmi vlivnou knihu Orient oder Rom, ve které se svou tezi snažil doložit. Tento program sledovala i Hilde, která také sama napsala, že až do baroka je evropská výšivka pod silným vlivem Asie a orientu.

Jakou pozici má výšivka v Asii?
DV: Má ve společnosti mnohem vyšší postavení než na Západě, dodnes. Výšivka je nesmírně ceněná. A nikdy tam nedošlo k jejímu zásadnímu úpadku. I v tom Hildině díle pak vidíme množství fantastických bytostí, které připomínají čínské draky nebo různé perské démony.

Jak jste s Oldřichem Hozmanem, architektem výstavy, pojali uvedení díla Hilde Pollak pro Rub Gallery?
DV: Rozhodli jsme se, že galerii proměníme v takřka kapli, kde návštěvníku umožníme ponořit se do zcela jiného imaginativního světa. Celá prostora je ponořena do jakéhosi oparu, komorně nasvícena, jen s důrazem na dobrou viditelnost výšivek.
OH: Na základě výběru tří děl, kterou pro výstavu David Voda vybral, jsem udělal koncepci výstavy hlavně tak, aby tato díla vyzněla. V titulech hraje roli umělecká práce s výšivkou. Nitě jsou hedvábné, lesknou se. Tuto noblesu jsem chtěl zdůraznit v instalaci. Manžel Hilde, Richard Pollak-Karlin, dělal k dílům rámy, které jsou zlacené. Chtěl jsem pokračovat v noblese zlata a zároveň v noblese barev, které jsou duchovní. Hodně se objevuje fialová, červená, ale i bronzová a zlatá.

Už jen samotná geneze vzniku architektonického řešení výstavy zní jako samotné umělecké dílo.
OH: Ano, šlo o to udělat tu stěnu uměleckým dílem. Originální látka je len v královské fialové barvě.

Co výstava představuje?
DV: Mistrovskou výšivku v pojednání tří oltářů Hilde Pollak. To je základní koncept výstavy. Širší rámec je potom kniha Pražská antroposofická moderna, která bude během výstavy také představena. Tam je Hilde jako jedna z hlavních hvězd.

Jak jsi vybral právě tato tři díla pro výstavu? O čem pojednávají?
DV: Ve své době se jednalo o nesmírně kontroverzní díla. Vzbuzovala odpor. Z mnoha důvodů. Prvním je, že je otevřeně adorována figura duchovního učitele. Ve své době zažíval až nábožnou úctu svých následovníků. Ve 20. století ale přišel kult osobnosti Hitlera, Stalina a zakalilo to pohled na jakýkoli kult osobnosti. Těžko se dnes vciťujeme do tehdejší Hilde, proč tolik úsilí i peněz věnovala a kolik hodin strávila nad něčím takovým. Dnes jsme více cyničtější než byla Hilde. Ona byla čistá duše, prožívala to jinak. Rudolf Steiner zemřel na vrcholu sil, měl obrovské množství nepřátel ze všech kruhů. Vydal se ze všech fyzických sil, pro svou vizi a antroposofické hnutí se obětoval. Zemřel s aureolou až takového martyla. Po jeho smrti se rozhořely krvavé boje o jeho následovnictví. Kdo bude mít právo tisknout jeho texty. Do této situace vyšila Hilde své oltáře a otevřeně se postavila na stranu Marie Steinerové, která byla jedna ze stran sporu. To samozřejmě vyvolalo v Dornachu velký odpor. Dokonce byla díla označována za katolické kýče. Hilde se podařilo oltáře věnovat do Dornachu. Kdyby to neudělala, tak bychom v podstatě nic nevěděli. Hilde i Richard Pollak–Karlin šli jako Židé do Terezína, kde ještě dokonce Hilde dávala kurz umělecké výšivky, Richard tam přednášel a poté oba zahynuli v nacistickém vyhlazovacím táboře Treblinka v Polsku. Veškerá pozůstalost z Prahy byla zničena, jen něco málo se dostalo do muzea. Nezachovala se ale žádná samotná výšivka, přestože je Hilde opakovaně vystavovala.

Jaké kvality jsou v jejím díle zásadní?
DV: Ve své době neměla konkurenci. Mistrovské provedení. Tvář je stínovaná, jsou tam detaily, světla a stíny jsou hluboce propracované.

Jakou osobností Hilde vlastně byla?
DV:Hilde byla propagátorka a obnovitelka. Sama sebe tak vnímala. Stále hovořila o tom, že je třeba se vrátit k těm původním zdrojům umění a duchovna. Byla velmi kritická vůči moderní době. Viděla velký úpadek v moderní době spojený právě s tou materializací, s ateizací, s laicizací – prostě s úpadkem duchovna jako takového. Tím uměním se snažila produchovnit a obnovit celou společnost. Byl to celý program antroposofie.

Proč se zrovna Praha stala centrem antroposofie?
DV: Praha se zdála zvláště vhodná. Vždy se v ní pěstovala vysoká duchovnost. Karel IV., silně duchovní člověk, dal Praze pečeť. Proběhla reformace Jana Husa, za Rudolfa II. rozvíjeli okultní společnost různí magikové. V té době také historik umění Antonín Matějček, který přednášel na Univerzitě Karlově, objevoval středověké deskové malířství. Jeho legendární cykly, kdy se snažil prozkoumat Mistra Theodorika, mistra oltáře třeboňského – to jsme teprve v té době začali objevovat a začalo se ukazovat, že to bylo původní české, pražské, nikoli německé, holandské nebo italské umění. Je i dost pravděpodobné, že Rudolf i Hilde na Matějčkových přednáškách byli. Tady vidím tu inspiraci. Oltáře jsou také mistrovská díla, jsou to vlastně gesamtkunstwerky, mají v sobě velké tajemství. Ikonograficky nad nimi můžeme dlouho přemýšlet a meditovat. Je to třeba prostě prožít.

Pražská antroposofická moderna 1907-1953
Rub Gallery (Komenského 10, Olomouc)
30. 3. — 31. 10.

Nečekaná, ale o to zářivější kometa posledního desetiletí Hilma af Klint, znovuobjevená švédská průkopnice abstraktního umění, se v Olomouci představuje v rámci speciálního projektu.

V roce 2018 vidělo její výstavu Paintings for the Future v Guggenheimově muzeu v New Yorku rekordních 60 tisíc lidí. Nyní bude k vidění v Rub Gallery Olomouc projekt, který představí unikátní avantgardní sešit.

Po velkých, dnes už světoznámých, cyklech abstraktních maleb The Ten Largest, The Paintings for the Temple „diktovaných“ astrálními „průvodci a učiteli“ spiritistickým způsobem mezi lety 1907 až 1915, vsadila Hilma af Klint na mistra z masa a kostí, tehdy evropsky proslulého okultistu Rudolfa Steinera (1861–1925) a na jeho právě se rodící antroposofii. Ačkoli by se mohlo zdát, že o jejím díle již bylo řečeno vše podstatné, zůstává mnoho nejasností a mýtů právě stran jejího příklonu k antroposofii a důvodů, proč toužila proniknout do centra antroposofické umělecké kolonie ve švýcarském Dornachu.

Hilma af Klint tehdy pod vlivem hrůz Světové války začala novou fázi své intezivní práce na pomezí vědy a umění. Mezi lety 1919 a 1920 se na švédském ostrově Munsö jasnovidným způsobem nořila do přírodních říší ve snaze překonat poválečné vakuum a přivést lidstvo – jako moderní bódhisattva – k moudrosti a kráse esoterní langage des fleurs. Finální fází této práce se stal její sešit Květiny, mechy a lišejníky (1919–1920), v němž zkoumala i hmyz, stromy, drobné ptactvo, čtyři evangelisty a severské národy. Tento avantgardní sešit, dílo ležící na pomezí okultního herbáře a kontemplativního kalendáře se stovkami manter a obsahující desítky divukrásných abstraktních obrazců malovaných rostlinnými a minerálními pigmenty, vznikl meditativní prací a byl určen pravděpodobně k následné meditaci. Dnes je to její poslední dílo uložené v Dornachu.

Původní dornašský konvolut, dnes ve významných sbírkách v USA, můžeme chápat nejen jako další časovou schránku umělkyně, a to unikátně mimo své rodné Švédsko, ale především jako pokus umělkyně otevřít cestu zpátky do ráje: „Melampyrum nemorosum: Nezapomeň na rajskou nevinnost.“ (Hilma af Klint).

Výstava v Rub Gallery Olomouc představuje dornašský sešit ve snovém environmentu současného pražského umělce Marka Thera, který evokuje zahradu Eden, rozprostřenou pod plachtou a odkazující tak k námořním dějinám rodiny af Klint. Publikace k výstavě, s planovaným uvedením na dernisáž výstavy 6. října v 17 hodin, má ambici zkoumat dornašskou pozůstalost Hilmy af Klint kritickým, vědeckým způsobem v kontextu antroposofických metod poznání přírody, ale rovněž spřízněných dobových „objevů“, např. v básnickém díle českého katolického mystika Jakuba Demla (1878–1961), kresbách česko-italské futuristky Růženy Zátkové (1885–1923) a v neposlední řadě v básnickém díle Alberta Steffena (1884–1963). Součástí výstavy Garden of Eden je miniaturní salle de séance s replikou květinového oltáře spiritistických žen ze skupiny De Fem a s antroposofickým nábytkem od Felixe Kaysera. Výstavu doprovodí klavírní recitály z děl esoterické hudební avantgardy a projekce filmu Beyond the Visible – Hilma af Klint z roku 2019, která proběhne 16. června v 17 hodin. Autorem a kurátorem výstavy je David Voda a bude zahájena vernisáží 14. dubna v 17 hodin společně s klavírním recitálem Marka Keprta.

text: David Voda

Hilma af Klint 1862–1944 Garden of Eden
Rub Gallery Olomouc (Komenského 10, Olomouc)
14. 4. — 6. 10.
rubgallery.com