Švédský scenárista a režisér Ruben Östlund přivádí postavy svých filmů do nepříjemných či extrémních situací především proto, aby zkoumal morální a kulturní hranice liberální společnosti. V letošním snímku Čtverec si ovšem ukousl příliš velké sousto a odhalil spíše hranice své vlastní filmové metody.

Čtverec je název umělecké instalace, jejíž realizace se připravuje ve fiktivním stockholmském muzeu současného umění. Jeho hlavní kurátor Christian (vynikající dánský herec Claes Bang) je zároveň ústřední postavou filmu. Jenomže jak nám – vizuálně dokonale zvládnuté – filmové vyprávění postupně dává blíže nahlédnout do přípravy instalace a chodu muzea, narážíme na předstírání, snobství a podvody, na všudypřítomný rozpor mezi proklamovaným stavem věcí a realitou.

Christian není schopen vysvětlit americké novinářce smysl obskurních uměnovědných frází uvedených na webu muzea. Rozplývá se nad ideou instalace nazvané Čtverec, tedy nad snahou vytvořit prostor všeobecné rovnosti a starosti o druhé, ale sám se k druhým chová sobecky a vypočítavě; v muzeu vystavené artefakty si lze snadno splést s nežádoucím nepořádkem, takže se také mohou ocitnout ve vysavači pečlivého uklízeče.

Příliš křiklavá satira
Film chce být satirou na (údajnou) prázdnotu moderního umění a obecněji na citovou a morální vyprahlost blahobytné liberální společnosti. Ale tady narážíme na první problém: snímek se snaží chytit příliš mnoho zajíců najednou. Pod jeho satirickou palbou se tak postupně ocitají soudobé konceptuální umění, mocenský charakter vztahů nadřízený–podřízený nebo muž–žena, svět marketingu, nevšímavost či nejistota ve vztahu bohatých vůči chudým, politická korektnost, problémy s výchovou dětí, umělecký sponzoring a snobství vyšší společenské třídy, zapomenutost našich animálních instinktů…

Snímek se tak nutně stává poněkud náhodně poskládanou mozaikou scén, které spojuje především jednotný styl filmového vyprávění. Ten ale představuje druhý a nejzásadnější problém Čtverce – dryáčnickou křiklavost a prvoplánovost jeho satirického aranžmá. Když chudí, tak žebráci a bezdomovci v přímém kontrastu se spěchajícími příslušníky městské střední třídy, když politická korektnost, tak dusivé napětí na veřejném setkání s umělcem přerušovaným oplzlými výkřiky muže trpícího Touretteovým syndromem, když hledání cesty k osobní katarzi hlavního hrdiny, tak s extatickým přehrabováním obsahu popelnic uprostřed lijáku, když odhalování zvířecích instinktů, tak skrze performanci, v níž umělec vystupující jako opičí muž (Terry Notary) terorizuje a znásilňuje příslušníky vyšší společnosti…

Všechna sdělení filmu jsou proklamativní a hlučná, všechny charakterové vady postav očividné, všechny sociální disfunkce rovněž – to ale činí Östlundovu kritiku buržoazní společnosti v době pozdní poněkud plochou a také povrchní. Není jiné soudobé umění než nesmyslné nebo naivní (to je případ samotné instalace nazvané Čtverec), není jiná podoba lidských vztahů než mocenská nebo směšná, nebo obojí zároveň. Snímek tak působí jako spolehlivý automat na trapnost a tragickou směšnost – když se pak v závěru pokusí dovést protagonistu k osobnímu obrácení, nemá se o co opřít.

Meze Östlundovy metody
Östlund, kdysi distancovaný pozorovatel sociálních patologií švédské liberální společnosti, inscenovaných kvazidokumentárně, ale přitom tak, aby zůstával značný mentální prostor za vyřčeným a zobrazeným, se ve Čtverci stává nemile doslovným. Velké přiblížení k postavám a snaha o aktivnější vhled do nitra společnosti navíc nejsou doprovázeny potřebnou citlivostí – metoda malých a velkých katastrof, padajících na hlavy nebohých protagonistů jeho filmů, už v takovéto režijní blízkosti pojednávané věci není adekvátní. V předchozím snímku, vizuálně úchvatné Vyšší moci, doprovázela větší režijní přiblížení postavám jistá empatie vůči nim; ve Čtverci není pro samou jízlivost a satiru na něco takového pořádné místo. Ostatně postava narcistního kurátora Christiana je pojata spíše jako určitá abstrakce, jako živý pandán k prázdnotě a vykonstruovanosti uměleckých děl, s jejichž (ne)smyslem Čtverec polemizuje.

Zlatá palma za snahu
Porota filmového festivalu v Cannes, která letos udělila Čtverci Zlatou palmu, ocenila asi spíše velké ambice Östlundova snímku a jeho bezchybnou práci s filmovým obrazem jako takovým než výslednou podobu filmu. Zůstává ovšem otázkou, zda už samotná ambice snímku není pochybná: prostřednictvím přímočaré satiry uváděné do chodu řadou scénáristických schválností říci něco podstatného o vnitřních rozporech liberální společnosti (a soudobého umění). Tyto rozpory jsou uloženy hlouběji, než kam lze s takovou hrubozrnnou metodou proniknout – ta totiž stačí pouze na moralistickou kritiku povrchu dění. Smysl konceptuálního umění, sociální nerovnosti, citová prázdnota hlavní postavy a obecněji pak na kariéru orientovaných obyvatel moderních metropolí… to vše by si žádalo mnohem jemnější a zvídavější pohled, a také asi více samostatných filmů.

Ze Čtverce tak nakonec zůstane především dosti omšelá idea zvířecích instinktů skrytých pod nánosem civilizace a vágní, v jiných uměleckých dílech už mnohokrát a lépe ztvárněný pocit jejího úpadku. Na talentovaného tvůrce Östlundova formátu je to málo – ale snad příště nalezne příhodnější cestu k tomu, co chce říct. ∞


Čtverec (The Square)
režie Ruben Östlund
Švédsko / Německo / Francie / Dánsko, 2017, 142 min.

Co skutečně víme o svých blízkých, a co jsou jen utkvělé představy? A co se musí stát, aby se iluze o společném životě kompletně zhroutily? Tyto otázky si klade švédský film „Vyšší moc“.

Rodiče, dvě děti, Alpy a lyže. Idylická dovolená jako z katalogu. Rodinka se culí na terásce luxusní restaurace a kochá se panoramaty. A tu se počne z horského masivu valit sněhová vlna. Návštěvníci podniku vytahují chytré telefony a s pobaveným zájmem přírodní úkaz natáčejí. Ale ono vzdálené tetelení sněhu možná není zas tak daleko. Hosté v panice prchají a terasu pohltí bílo. Stržená lavina se ovšem včas zastavila. Pouhý oblak zvířených částeček sněhu se ve chvilce rozplyne. Všichni jsou v pořádku, ale ne všechno je jako dřív. Otec rodiny se zachoval jinak, než by se od něj očekávalo.

Pud sebezáchovy
Za extrémních situací se údajně jenom 15 procent lidí opravdu pokouší udělat něco pro vlastní záchranu. Zhruba 75 procent nedokáže situaci správně vyhodnotit, anebo přestává uvažovat racionálně a nepodnikne skoro nic. Zbytek se úplně pomate a představuje pro sebe a okolí jen další nebezpečí. Nikdo předem neví, jak se v krizové situaci zachová. Většinou to totiž přímo nesouvisí s charakterem a vlastnostmi, které se projevují v běžném životě. Spíše jde o to, jak rychle se člověk umí zorientovat v neznámém prostředí. Proto úspěšný a sebejistý podnikatel, který přesně ví, jak to ve světě chodí, se může bezradně schovat v koutě topící se lodi a nepraktický umělec duchapřítomně zavelet „ženy a děti napřed!“.

Má tedy lidské jednání v krizové situaci vůbec nějakou výpovědní hodnotu? Je samozřejmě dobrým zvykem odsuzovat zbabělce a glorifikovat hrdiny. Otázkou ovšem zůstává, jestli takoví hrdinové mají ještě v dnešní společnosti místo. Není současná kultura stavěná spíše na míru přizpůsobivým, tichým a snaživým? Avšak v extrémních situacích si poradí pouze jedinec dostatečně svéhlavý a impulzivní, který nečeká s rukama v klíně na příchod uniformovaného strážníka, ale je schopen sám jednat dřív, než bude pozdě.

Tomuto poněkud schizofrennímu nastavení hodnot není jednoduché plně dostát. Musí důstojný partner v první řadě přeprat divou zvěř, lapky a mordýře, nebo spíše vydělat, správně vyplnit daně a slušně se obléknout na nedělní oběd u tchyně? Jelikož člověk snadno propadá idealizovaným představám, všichni svorně očekávají, že muž dokáže obojí. Nehledě na to, že jde o charakterové vlastnosti, které se poněkud vzájemně vylučují.

Zdánlivý klid po bouři
Snímek „Vyšší moc“ nemá košatou dějovou linku, spíše se věnuje drobným reakcím a pohnutkám. V americkém pojetí by taková lavina u horské chaty bez okolků zavalila děti a na manželství by snadno a prvoplánově vrhla zátěžovou zkoušku. Stačily by pak dlouhé pohledy do očí, podbarvené jímavou hollywoodskou hudbou, a emočně vyděračský trhák by byl na světě. Ve filmu se ale pracuje s pouhým náznakem nebezpečí, s představou „co by, kdyby“, která výrazně nabourává ustálené představy v hlavách jednotlivých postav. Scénář je tak mnohem blíž ke skutečnému fungování lidské psychiky než americké filmové klišé, ve kterém protagonistu nerozhází ani průstřel ramene.

Film je natočen komorně, divák má pocit, že nahlíží klíčovou dírkou do života obyčejných lidí. Přispívá k tomu i statická kamera a přirozená kompozice záběrů. Veškerý děj je zasazen buď do odosobněného sterilního prostředí hotelu, anebo mezi asketicky holé bílé pláně. Ústřední hudební linku paradoxně tvoří Vivaldiho „Léto“, jehož emotivní tóny většinou zní u záběrů netknutých svahů s osamoceným hotelem. Stejný kontrast se projevuje i u samotných postav: navenek se tváří jakoby nic, ale uvnitř se hroutí světy.

Co se týče hereckého obsazení, je zde opět patrná evropská tradice vybírat si tváře běžného, nesuperhrdinského rázu. Jediný divous na scéně je Kristofer Hivju, jenž za vedlejší roli v tomto snímku dostal nejvyšší švédskou filmovou cenu Guldbagge. Své ironicky rozpačité postavě propůjčil nepřehlédnutelnou vizáž posledního vikinga, které předtím naplno využil například ve Hře o trůny.

Režisér provokatér
Hlavní zásluhy na tomto autorském počinu samozřejmě připadají Rubenu Östlundovi, který je režisérem i scenáristou snímku. Tématika mezních situací a sociálních zkratů je mu blízká a prostupuje celou jeho tvorbu. V povídkovém filmu „V moci davu“ se například objevuje řidič autobusu, který odmítne uprostřed lesa pokračovat v cestě a stane se věznitelem svěřených výletníků. Scénář dalšího snímku „Hra“ se zase věnuje dětské šikaně – nejde však o násilí, ale o sofistikovanou (a mnohem krutější) manipulaci a nadvládu.

Östlund ve svých scénářích drze odhaluje, že lidé se ne vždy dokáží chovat lidsky všech sedm dní v týdnu. Jeho postavy nejsou pokroucení psychopati jako klasická sebranka od Dostojevského, ale veskrze vyrovnaní obyčejní lidé. Vnáší však do jejich života jemnou existenciální nejistotu v kierkegaardovském duchu a staví před ně nepříjemně znepokojivé otázky. Myslíte, že zrovna vy byste v mezní situaci sebekontrolu neztratili? Zkuste se podrobit terapii sněhovou lavinou (v bezpečí kinosálu) a rozhodněte sami. ∞


Vyšší moc (Turist)
režie Ruben Östlund
Švédsko / Francie / Norsko, 2014, 118 min.