Rumunsko je v našich končinách stále vnímáno jako divočina, kam není radno se vydávat. Předsudky jsou mocné, ale nemají opodstatnění. Dávno neplatí, že vás tady minimálně okradou a v obchodech není co koupit. Rumuni od dob Caucescovy diktatury ušli velký kus cesty a naplno využili výhody vstupu do Evropské unie. Dnešní Rumunsko je normální civilizovanou evropskou zemí. Ba co víc, můžete se tu cítit jako doma. Stačí překonat něco přes tisíc kilometrů a navštívit jednu ze šesti vesnic Českého Banátu.

Na cestu se samozřejmě můžete vydat kdykoli během roku a je velmi pravděpodobné, že budete vždycky spokojeni. Spojit cestu s festivalem Banát je ale něco dočista jiného. Ne nadarmo nese podtitul „Music adventure“. Tohle se totiž musí zažít. Letos se konal festival od 16. do 21. 8., jako obvykle ve vesnici Eibenthal, tedy v Tisovém Údolí.

V úterý večer nastoupíte v Praze, Brně nebo České Lípě do autobusu, ze kterého se záhy stane pojízdná nálevna s živou hudbou. I kapely se do Banátu nějak musí dostat a drtivá většina cestu po vlastní ose nevolí. Spolu s odesláním přihlášky tedy vyslovíte přání, se kterou kapelou chcete trávit cestu, a při troše štěstí budete vyslyšeni. V našem případě byl Vasilův Rubáš jasná volba a rozhodně jsme neprohloupili. Zábava se rozproudila u nájezdu na dálnici a byla tak kvalitní, že jsme ani nepostřehli uzavírky na D1. Při dostatečném množství podnětů tak lze i nejstrašidelnější českou dálnici projet bez újmy. Pokud někdo přece jen zaznamenal kolony, pil pod svoje možnosti. Za takových podmínek se dá přečkat dokonce i 17 hodin v autobuse, který vás za odměnu vysadí v ráji.

Malebná vesnička Eibenthal leží v údolí mezi vysokými kopci a těžko se ubráníte pocitu, že jste spíš v Beskydech než uprostřed Rumunska. Pocit domácího prostředí je umocněn tím, že zřídkakdy uslyšíte jiný jazyk než češtinu. Účastníci festivalu sice jsou oproti místním v jasné přesile, ale zdaleka to není jediný důvod. Obyvatelé mluví plynnou češtinou, rádi si popovídají a většina se zapojuje do organizace akce. Kromě sociální interakce s „Čechy z Čech“ je pro ně i vítanou možností přivýdělku. Situace krajanů není totiž vůbec růžová. Po uzavření blízkých antracitových dolů v Baia Nuova, v nichž pracovala většina mužů z vesnice, výrazně stoupla nezaměstnanost a šetrná turistika je jednou z mála možností obživy. Za čtyři festivalové dny si tak místní prodejem dobrot z vlastní kuchyně, skvělých pálenek a poskytováním ubytování mohou vydělat až tři měsíční platy. Koho neláká turistika a zdolávání blízkých kopců nebo se mu nedostává sil, může trávit dny korzováním po vesnici a nekončícím ochutnáváním vyhlášené domácí višňovky.

1200 kilometrů odfiltruje zmrdy
Celková atmosféra festivalu je jedinečná. Stírají se rozdíly mezi tím, kdo je návštěvník a kdo účinkující. Lidé jsou otevření komunikaci, takže neustále poznáváte nové lidi. U snídaně není neobvyklé po deseti minutách rozhovoru zjistit, že klábosíte s někým, kdo večer hraje. Když vyrazíte do hor, můžete cestou potkat pár lidí, kteří míří na stejné místo, a strávit s nimi příštích 15 kilometrů. Zažili jsme také skvělou párty v extra dlouhé frontě na pljeskavicu. Krajané nemají mnoho možností nabrat zkušenosti s obsluhováním velkého množství lidí a občas je třeba přimhouřit oko. A když už čekáte hodinu na jídlo, je mnohem lepší místo českého brblání trochu popít s ostatními. Jste přece všichni na jedné hladové lodi. Ostřílenější říkají, že „1200 kilometrů odfiltruje zmrdy“, a nedá se s tím než souhlasit. Hromady odpadků, rvačky a jiná zvěrstva se nekonají. Pravda, o jedné bitce za účasti policie jsme slyšeli. Pak jsme potkali hlavního hrdinu údajné rvačky a situace se jednoduše vysvětlila. Onen nešťastník nešikovně uklouzl a spadl do potoka. Lapálii zpozorovala policejní hlídka, která se festivalu účastní. Muži zákona neváhali a jali se nebožáka z potoka vylovit. Ostatní tak viděli jenom muže v doprovodu a legenda byla na světě.

Výpravu, na kterou jedou jedni blázni strašlivou dálku zahrát a druzí blázni jedou stejnou dálku, aby si je poslechli, lze opravdu jedině doporučit. Účast je návyková a už druhý den si budete jistí, že tady nejste naposled. Už proto, že nemáte šanci stihnout všechno, co festival nabízí. Kromě večerního programu na hlavní stage můžete navštívit přednášky, divadlo, nahlédnout do života krajanů, nebo si jít vyčistit hlavu na trek do hor. ∞

Dva ozbrojení jezdci na koních brázdí vyprahlou krajinu lemovanou holými skalisky. Mají spadeno na desperáda, kterého musí dostat stůj co stůj, živého či mrtvého. Vítejte v zemi bez zákona, vítejte v Rumunsku roku 1835.

Šuple zkostnatělého žánru „historický film“ se již příliš dlouho plnilo zaměnitelnými snímky, které měly divákům přiblížit velké události nebo osobnosti dějin, a to co nejakčněji, co nejvýpravněji. Filmové vyprávění se obecně zrychluje, „videoklipizuje“ a snaží se zoufale nalákat diváky do kin alespoň pod záminkou cirkusového zážitku z blikání světel, burácení zvuku a napětí. Takový formát však nabízí divácký zážitek povrchní a prchavý.

Zírat každý natáčecí den do modrého plátna tak úplně nebaví ani samotné tvůrce. A proto se není čemu divit, když se tu a tam objeví nějaká ta tradiční filmařina. Do této kategorie lze dozajista zařadit i nový film Aferim!, který na Berlinale obdržel nejvyšší ocenění za režii a bude se ucházet o Oscara 2016. Namísto známých hrdinských ság scénář vypráví malý příběh několika prostých lidí, ale realitě popisované historické epochy nás tím přibližuje daleko více. Tempo zvolil režisér klidné, přesto však zachytil specifickou atmosféru, která vás pohltí, rozesměje i znepokojí.

Namísto digitálních efektů byl zvolen tradiční černobílý 35mm formát. Použití tohoto kvalitního materiálu je dnes už vzácné a okrajové. Jedno z mála studií, které se zabývá jeho zpracováním, sídlí v Praze, a právě tam probíhala postprodukce. Film navíc finančně podpořil český Státní fond kinematografie. A tak nezbývá než doufat, že tato spolupráce podnítí i české filmové tvůrce, aby se nebáli experimentů a originality.

Snímek je výpovědí o rázovité, ale přece jen poněkud beznadějné tradiční společnosti. O bídě, malosti a bezmoci. O lidskosti, která sahá jen tam, kde její roli hbitě střídá nenávist, tradiční lidová zášť k Romům, Židům, Turkům, Maďarům, Rusům, kteří chtě nechtě dohromady tvoří kolorit svérázné země. Příběh filmu Aferim! se odehrává v době, jen o krok vzdálené moderní Evropě. A přece je to svět docela neznámý, ve kterém na každém kroku číhají bandité, lupiči a rváči, před kterými ani šerif není nikdy v bezpečí.

Cizí příběh o nás
Režisér Radu Jude sám film k westernu přirovnává a v rozhovorech zmiňuje, že jde v první řadě o pouhou fikci. Snímek však nepůsobí nikterak stylizovaně. A úderné dialogy nejenže zní autenticky, ale skutečně z drtivé většiny přímo vycházejí z dobových pramenů. Právě repliky umožní pozorovateli snadno přistoupit na hru a plně se vžít do doby, kterou film popisuje. Plasticitu příběhu dále dotváří svébytné postavy. Nelze je dělit na kladné a záporné, všechny jsou pevnou součástí filmového světa, a tak divák není voděn za ručičku, ale prostě vtažen vprostřed dění.

Vyprávění se odvíjí v podmanivém tempu, má svůj rytmus, a ač nikam nepospíchá, přece nenudí. Dokonce není chudé ani na vtip, který sice rozesměje, ale přece trochu zabolí. Neboť Aferim! není příběh z jiného světa, ale je to příběh nedávné minulosti celé evropské společnosti. Opravdu jsme za necelých dvě stě let o tolik chytřejší, tolerantnější, mírumilovnější? Zkrátka tragikomika, sladkobol. I celá estetika filmu je hravá, a přece surová. Přesně taková, jakou si zaslouží bujaré a neotesané postavy příběhu. Jejich předci, naši předci, my všichni.

Je tedy nutno pronést na adresu tvůrců filmu právě onen ikonický výraz „aferim“, který v turečtině neznamená nic jiného nežli „bravo!“ ∞


Aferim!
režie Radu Jude
Rumunsko / Bulharsko / Česko, 2015, 105 min.

Velké teknivaly nezmizely spolu s Czechtekem z povrchu zemského. Rok od roku se stěhují dál na východ. V Rumunsku letos proběhl již třetí „Free Romania Teknival“. V nádherné panenské přírodě, zadarmo a zcela legálně.

V paměti mnoha z nás je stále živá vzpomínka na srážku tisícovky policejních těžkooděnců s účastníky teknivalu „Czechtek“ 2005. Fenomén těchto festivalů, který se na počátku 90. let v Česku ujal poté, co jej Britové a Francouzi postavili ve svých zemích mimo zákon, nadobro skončil i u nás. Alespoň ve své nejvelkolepější podobě. S ročníkem 2006, jenž proběhl za asistence státu a komerčních subjektů, se vytratilo to podstatné, co definuje kouzlo této scény. Skuteční vyznavači freetekna dnes neváhají vážit cestu na teknivaly pořádané ve vzdálených lokalitách, nejčastěji na východ od českých hranic. Za nenapodobitelnou atmosférou teknivalů, které nikdy nejsou zpoplatněny a jsou organizované „zespoda“ samotnými účastníky, se vydávají do Bulharska, Albánie, Rumunska či na Ukrajinu. Některé soundsystémy, tedy jednotlivé komunity lidí vlastnících zvukový aparát a nákladní automobily k jejich převozu, občas váží cestu i mimo evropský kontinent.

Rotek
Letos jsme se nechali zlákat teknivalem pořádaným na severozápadě Rumunska poblíž města Satu Mare. „Free Romania Teknival“, jak se celá akce nazývala, se navíc jevil jako vynikající možnost, jak spojit cestu za „taneční zábavou“ se zajímavou cestou poznávací. Z referencí účastníků minulých ročníků vyplynulo, že se rumunské teknivaly zatím vždy podařilo uspořádat v nádherném prostředí. Krajina umí freetekno party obohatit o neopakovatelnou atmosféru, která spolu se svobodným duchem celé subkultury rezonuje v rytmu „kmenové“ elektronické hudby a dokresluje jedinečný prožitek rituálního setkání.

Letošní „Rotek“, jak se rumunskému teknivalu zkráceně říká, se měl konat v magické oblasti západních rumunských Karpat, 14 kilometrů od nejbližší vesnice. Nic však není tak ideální, jak se zdá. Pojmenováním info stránek teknivalu: „Protect Your Nature“ (tedy Chraň svou přírodu) se rumunští organizátoři Roteku snažili upozornit na extenzivní ničení tamních lesů nábytkářskými firmami.

Nicota
Cesta na Rotek trvá i se zastávkou v Budapešti celé dva dny. Za rumunské hranice se dostáváme, až když slunce začíná nebezpečně klesat k horizontu. Sotva se člověk vymotá ze stáda krav na silnici a nakoupí od vesničanů zemědělské produkty, je tma jako v pytli.

Baia Mare je poslední větší město, po němž následují již jen serpentiny k horské vsi Mara. Dostavuje se vzrušení i strach. Pocit vlastní nicoty v horské přírodě zahalené temnotou a nadšené očekávání. Dostáváme se do závěsu podezřelého konvoje. Oprýskané dodávky, karavany a náklaďáky s cizími poznávacími značkami identifikujeme jako vozidla patřící některému z přijíždějících soundsystémů. Je jich hodně – alespoň patnáct. V obklopení vozidel techno-nomádů si připadáme magicky.

Konvoj ve vsi Mara přijíždí k oranžové směrové šipce, která vede k polničce směřující do hor. Cedule je jasně čitelná – pořádání akce tedy zřejmě před místními nikdo netají. Po obvodu příjezdové cesty již stopují desítky mladých Rumunů z různých částí země, kteří si chtějí ušetřit 14 kilometrů chůze po kamenité, místy strmě stoupající lesní cestě. Nejedno auto končí s protrženým olejem. Běžná součást teknivalu. V cíli na vrcholu kopců se přítomní účastníci snaží koordinovat přijíždějící auta tak, aby po cestě mohli přes den projíždět místní pracovníci s traktory a náklaďáky. Teplota je skoro na nule a stan nejde postavit jinak než ve stráni. Soundsystémy zatím hrají jen tři. Francouzi dominují prostoru velkým žluto-červeně pruhovaným cirkusovým šapitó. Německo-rakouská scéna nabízí veganské občerstvení. Koalice českých soundsystémů Kometa, Konekt a CL vyniká nejimpozantnější hradbou z beden a barovou nabídkou ve třech jazycích a cenami ve třech měnách. V průběhu noci přijíždí další soundsystémy a zakládají vlastní „tábořiště“.

Extatické probuzení
Zajímavější než noci jsou ranní či spíše dopolední probuzení. Téměř extatické. Ze stanů na stráni je nádherná podívaná – horské pastviny a lesy kolem dokola, výhled na hřebeny, ranní pára pomalu stoupající k nebesům. Idylická krajina na první pohled připomíná exotický Kyrgyzstán nebo mongolské stepi. Jsme zhruba 900 metrů nad mořem. Lidé posedávají okolo stanů a ohnišť, ze soundsystémů se ozývá pohodová hudba a ze všech stran jej obkličuje stádo ovcí hnané dvěma pastevci a smečkou různorodě vypadajících psů. Ovce se nerušeně blíží k ohlušujícímu zvuku a dochází tak k nezvyklému setkání dvou zcela odlišných kultur. V průběhu dne se návštěvníci teknivalu rozutečou po okolních lesích a stráních. Překvapením bylo zjištění, že teknivalová příjezdová cesta je de facto turisticky značenou stezkou a zároveň hlavní osou ekologické oblasti Maramures. V okolí se prochází a kempují rumunští rekreanti, kteří jsou téměř k nerozeznání od Rumunů na teknivalu. Vše probíhá až v podezřele idylické harmonii.

Mezinárodní setkání umělců
U nás tyto akce bývají rozháněny slzným plynem, vodními děly a obušky. Česká společnost si stihla vypěstovala netoleranci ke všemu, co se vymyká principům tržního hospodářství. „Technaři“ v českých médiích zlidověli jako „beznadějná fetující mládež s dredy“. Zde se ale akce obešla bez incidentů a konfliktů s místními. Později se dozvídáme, že organizátoři při přípravě akce nenechali nic náhodě. Dobře věděli, jakým pomocníkem může ve vyjednávání se starostou obce být správně zvolený diskurz. Celou akci obci představili jako alternativní kulturní projekt a mezinárodní setkání evropských umělců. Místní autority prý na možnost mezinárodní propagace zdejší oblasti dobře slyší. Dohoda se tak obešla bez větších problémů, bez úplatků (jako tomu bylo v případě některých předchozích ročníků) a dokonce i bez policie. Nikdo nikomu přitom nelhal. Vždyť čím jiným je freetekno než alternativní kulturou?

Mezinárodní družba
V klidném duchu probíhaly i další dny. Účastníci teknivalu navázali družbu s rodinou místního bači, který jim ochotně prodával čerstvou brynzu a před jejich očima nadojené kravské mléko. Pár podnikavých vesničanů otevřelo stánek s občerstvením a suvenýry přímo mezi technařskými vozidly. V sobotu večer přibyly další soundsystémy. Také jeden malý rumunský. Několik stovek lidí se vydrželo u sedmi soundsystémů bavit až do ranních hodin. Hudba se veskrze skládala z hard-tekna, drum’n'bassu, psytrancu, speedcoru a přes den i ze starých lidovek a klasik. Z české aparatury zazněly i notoricky známé skladby od Spiral Tribe, nejslavnějšího soundsystému všech dob. Hudba obecně ale nebyla nejsilnější stránkou letošního Roteku. Příliš nepřekvapila. A zazněl-li i nějaký liveset (pozn. aut.: autorská elektronická hudba), pak mě žádný z nich nezaujal. Možná jsem ho prošvihla – v lese na houbách, při koupání v potoce nebo setkání se stádem buvolů a horských koní.

Následoval další slunečný den. K tekno městečku přibyla další aparatura ve francouzské režii. Celkový počet soundsystémů se ustálil na osmi. Vše nasvědčovalo tomu, že se party potáhne do úterý, tedy rovné čtyři dny. Mnozí návštěvníci však začali teknival hromadně opouštět již v průběhu neděle a my jejich vzoru následovali v pondělí ráno. Jeden z rumunských organizátorů se s každým přátelsky loučil s přáním opět se příštím rokem setkat na pokračování této v Rumunsku relativně nové tradice. Jediné, na čem jsme se s ním neuměli shodnout, byl počet letošních účastníků. Zatímco střízlivé odhady se pohybovaly okolo několika stovek, organizátor tipoval dva tisíce. Ale to se u párty, kde se nepočítají peníze za vstupné, těžko počítá.