Kdybychom chtěli vidět, jak vypadá ruský soudní proces v praxi, běžně bychom nejspíš neměli možnost něco takového zjistit. Ani letadlem to do Moskvy není zrovna blízko a jazyková bariéra by mladším generacím bez základů ruštiny mohla činit potíže. Simulace takového procesu se ale nyní dá najít i v Praze. Místo letadla pojedeme metrem a obejdeme se i bez znalosti azbuky.

Není lepší způsob jak vyjádřit absurditu než karikaturou – zjednodušeným a humorným představením situace. V Centru současného umění DOX v pražských Holešovicích právě probíhá výstava, umožňující návštěvníkovi nahlédnout do mechanismu ruského justičního systému. Komiksové postavy v nadživotní velikosti představují osobnosti soudního procesu s Michailem Chodorkovským a Platonem Lebeděvem, kteří byli odsouzeni kvůli zpronevěře a daňovým únikům.

Michail Chodorkovskij je ruský podnikatel a v 90. letech byl také jednou z nejvýznamnějších postav ruského hospodářství. V roce 2003 byl zadržen, trestně stíhán a odsouzen k trestu odnětí svobody. Od března 2009 do prosince 2010 probíhal druhý proces, a právě do toho můžeme na výstavě nahlédnout.

Kreslíř Alexandr Kotljarov zaznamenával celý proces v dnes už zakázaném opozičním deníku Ježednevnyj žurnal, přičemž každý den přidával online komiksové útržky z procesu s výroky jeho představitelů. Výstava „Proces“ vznikla původně v roce 2010, kdy deník nabídl kurátorovi Antonu Litvinovi, aby připravil expozici z Kotljarových kreseb. Ten nechal komiksy zvětšit do nadživotní velikosti a sestavil soubor těch nejabsurdnějších, popírajících většinu zákonitostí fungujících v klasickém procesu. Výstava se nejdříve konala v Moskvě a nyní to je poprvé, kdy jsou zvětšeniny umístěny mimo Rusko.

Součástí expozice jsou také dva videosnímky ve smyčce promítané na dvou televizích. První video s názvem Průvod pochází z tvorby kurátora celé výstavy Antona Litvinova a zachycuje tři zimní protestní pochody v Moskvě. Mottem těchto průvodů byla věta „My se vrátíme,“ což se také autor snažil v devítiminutovém videu zachytit. Druhý snímek s názvem Restaurování je rovněž natočen Antonem Litvinovem a reflektuje současnou ruskou politickou situaci pomocí vyobrazení výroby typického ruského suvenýru – dřevěné panenky matrjošky. Výroba začíná broušením nejmenší panenky, poté vložené do větší, následně také vybroušené. Na konci je klasická podoba panenky nahrazena portréty politických vůdců, přičemž poslední a největší nese tvář Vladimira Putina. Není broušena klasickým způsobem jako ostatní, ale je použita látka pro dosažení většího lesku.

Kurátor výstavy Anton Litvin, původem ruský umělec, kurátor a protiputinovský kulturní aktivista, žijící v současnosti v Praze, se podílí na velkém množství projektů. Jedním z nich je festival Kulturus, který na různých místech v Praze představuje současné ruské umělce a jejich počiny.

Výstava se vtiskne do paměti takřka každému a zanechá v něm smíšený pohled na něco, s čím nemá divák žádnou přímou zkušenost. Ať už bude názor na ruský soudní systém po shlédnutí expozice jakýkoliv či zůstane nezměněn, určitě stojí za to ji navštívit. ∞


PROCES
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
31. 7.—14. 9. • 180 / 90 / 40 Kč


autor: Valerie Hrubešová

Členky punkové skupiny Pussy Riot, které nedávno v rámci předsočinské amnestie vyšly po necelých dvou letech z vězení, tvrdí, že se jim akce v katedrále Krista Spasitele povedla. Má o tom svědčit jak bouřlivá reakce veřejnosti, tak samotný proces v nejlepších stalinských tradicích, korunovaný tvrdým rozsudkem. Ťaly prý do živého a to je právě záměr angažovaného umění.

Svým způsobem mají pravdu. Pouhé záběry několika dívek v barevných kuklách, zmateně pobíhajících po kostele a vykřikujících nesrozumitelná slova, by bez vhodného kontextu opravdu nemohly tak výrazně zasáhnout do společenského a politického dění Ruska a vyvolat silný mezinárodní ohlas. Kromě toho se dotkly Putina osobně v jeho pověstné despotické urážlivosti. Beztak v té době byl značně podrážděný, protože v Moskvě se poprvé od začátku 90. let začaly shromažďovat statisícové protivládní demonstrace. Pečlivě pěstěný kult osobnosti se ukázal být dvousečný: na jednu stranu ho masy podporují, protože „když ne Putin, tak kdo?“. Na druhou stranu se stává synonymem autokratického systému, takže protestující pojí právě nevole k jeho osobě.

Společný nepřítel
V zimě 2012 se demonstrací účastnila velice rozmanitá paleta odpůrců – v jedné koloně vedle sebe pochodovali krajní levičáci, nacionalisté i obyčejní občané, pobouření bezostyšnou manipulací podzimních parlamentních voleb a další politickou rošádou Medveděv-Putin. Stoupenci demokratického přerodu Ruska spatřovali v této bezprecedentní jednotě apokalyptický obraz vlka, který se pase vedle jehňátka na stejné louce. Očekávali příchod „království nebeského“ – básnili o zrodu občanské společnosti a brzkém pádu Putinovy vertikály. Jenže vládce se nechá zvolit šedesáti třemi procenty a demonstraci v předvečer své inaugurace bez skrupulí násilně rozežene. Další den se ke Kremlu veze předem vyklizenou Moskvou a tváří se jako by se nechumelilo. Protesty se už v původní míře nikdy neobnovily.

Podvodník se skořápkami
Jedním z nejúčinnějších kroků, díky kterým se Putinovi podařilo revoluční náboj zneškodnit, se stal právě vleklý exemplární proces s dívkami ze skupiny Pussy Riot. Zadržení, vyšetřovací vazba, obvinění opírající se o církevní usnesení z dob inkvizice – celá do nebe volající absurdita tohoto dění nenechala chladným nikoho z angažovaných a přemýšlejících lidí v Rusku. A tak bylo celé protestní hnutí zataženo do nesmyslné diskuse o zcela nepodstatných detailech akce, rozmělnilo se v novinových článcích a rozhádalo v internetových fórech. Putin zase použil své oblíbené a velice funkční taktiky – nazvat černé bílým a vysílit protivníka jeho vlastní snahou vyvrátit očividnou nepravdu.

K tomu se oficiálním médiím podařilo vystoupení dívek velice obratně zdémonizovat a podat jako ukázku zhýralosti opozice. V masovém vnímání tak byla celá tato nejednotvárná skupina výrazně zdiskreditována.

„Černá sutana, zlaté nárameníky“
Je až neuvěřitelné, jak se bývalému plukovníkovi KGB podařilo během pouhých patnácti let zázračně proměnit ateistické postsovětské Rusko na okázale věřící velmoc, stavící na hodnotách cara Mikuláše I.: „pravoslaví, samoděržaví, národ“. Ne, že by byl skutečně věřící, jen se navrací k úspěšné carské politice propojení církve a moci. Sám Patriarcha vřele podpořil Putinovu kandidaturu v prezidentských volbách. Ostatně to byla další věc, proti které bylo namířeno vystoupení Pussy Riot. Načež jim bylo velice zřetelně předvedeno, jak efektivně toto spojení funguje.

Kontroverze nebo rozpačitost?
Osobně považuji estetiku akcí Pussy Riot a s ní spřízněné skupiny Vojna za poněkud nečitelnou. Jejich happeningy vždycky reagují na aktuální žhavé události tou nejpřímočařejší, zkratkovitou, často primárně šokující formou. Jako například veřejné souložení několika párů aktivistů v budově Biologického muzea v reakci na vyhlášení Medveděva oficiálním nástupcem Putina – se sloganem „mocipáni s vámi vyjebávají a vy si to ještě užíváte“. Nevidím cílovou skupinu, kterou by takto podané sdělení mělo oslovit. Pro masy jsou taková vystoupení na první pohled odpudivá a neuchopitelná, vyžadující příliš velkou míru vlastní invence a přemýšlení, než jakou je průměrný divák státní televize ochoten vyvinout. Pochopí to právě tak, jak mu je zmíněná televize naloží. Na druhou stranu pro lidi uvažující je tato forma příliš povrchní a může být vnímaná spíše jako více či méně povedený politický vtip. Jenže to vypadá, že zpátky jsou ty časy, kdy se za nevhodnou srandu platilo osobní svobodou.

Čtení z vězení o svobodě
Mnohem srozumitelněji jsou podle mě myšlenky členek skupiny podány v textech. Proto vítám vydání knihy „Pussy Riot! A Punk Prayer for Freedom“, která vyšla v roce 2013 v americkém nakladatelství The Feminist Press. Nehledě na to, že se nedá předpokládat velký zájem českých čtenářů, kniha je k dostání v pražském vydavatelství a knihkupectví Page Five.

Publikace obsahuje vzkazy různých významných osobností vyjadřujících podporu, komentáře aktivistů feministického hnutí uvádějící akci do celosvětového kontextu boje za rovnoprávnost pohlaví, ale především nabízí anglické překlady písní Pussy Riot a otevřených dopisů a soudních vystoupení Mariji Aljochinové, Naděždy Tolokonnikovové a Jekatěriny Samucevičové. Jejich názory a přesvědčení zdaleka nejsou tak agresivní, jak by člověk očekával. Patří do obecně humanistického kontextu: občanská společnost, sekulární stát, rovnost pohlaví, svoboda vyjadřování, dodržování lidských práv a zákona obecně. To jsou myšlenky, za jejichž prosazování by ve 21. století již rozhodně neměl nikdo sedět. Alespoň ne v zemi, která se snaží tvářit jako demokratická. Nemůžu se proto ubránit pocitu, že za jiných okolností bych se klidně mohla ocitnout na jejich místě za mřížemi – úplně stejně jako ony bych pak citovala křesťanské filozofy začátku 20. století, polemizovala o Bibli a poukazovala na pokrytectví církve. Dovolávala bych se svědomí prokurátorů a snažila se přinutit lidi myslet vlastní hlavou, uvažovat samostatně a hledat pravdu. Bylo by to zase marné? ∞


Pussy Riot! A Punk Prayer for Freedom
The Feminist Press
New York, 2013, 151 stran

Rusko je dubstepový DJ z britského Leedsu, který spolupracoval se jmény jako Kid Sister, Rihanna nebo M.I.A. Jeho zásluhou jeden z nejprogresivněších hudebních stylů první dekády tisíciletí nabyl nových rozměrů, jelikož se Rusko rozhodl nenásledovat za každou cenu cestu temného a tříštivého soundu. Naopak dubstepové bomby výrazně odlehčil a obohatil o melodičtější nádech. Na což jsem se těšil a o to větší zklamání na mě dolehlo, když jsem se konečně ocitl na místě. Večer postrádal, kromě dobrého ozvučení, vyváženost a koncept, který by nějak sloučil v celek, co mi proudilo do uší. Byly momenty, kdy to masakroval, ale těch jsem se dočkal minimálně. Většinou se Lucernou táhla podivná diskotéka, která mě nutila přemýšlet, co to je sakra za zakřiklý mejdan, zatímco jsem stál na baru a opíjel se křídlama. Možná jsem měl až příliš velké očekávání, možná tomu nerozumím, možná tuhle hudbu neumím poslouchat, možná, možná, možná. Nevím, ale nemohl jsem se ubránit dojmu, že to, co na nás vystřílel, nebylo to nejlepší z jeho nadupaného zásobníku. Těšil jsem se, že mi Rusko odpráskne mozek, ale dočkal jsem se jen pár facek v podobě popového pacifismu. A to mi na dubstepové party fakt nestačí. Takže na oplátku facka ode mě.

Úspěšný Vasilij Sigarev

Jak přežít ve městě na kraji světa?
Narodil se v roce 1977 v bohem zapomenutém městě Vrchní Salda na Urale. Život v rodném městě má velký vliv na tématiku Sigarevových dramat. V jeho divadelních hrách svádí nevinná a naivní mládež boj na život a na smrt s krutou realitou. Výsledek zápasu je vždy nejasný, ale i přesto jim zůstává to nejdůležitější – naděje a víra. Víra v lepší zítřek ve společnosti lepších lidí.

Nejznámější hrou Vasilije Sigareva je Plastelína, kterou dramatik napsal na základě vlastní zkušenosti: jeho bratr si stěžoval, že je učitelka na základní škole chodí kontrolovat na záchod, zda tam nekouří. Sigarev starší vyrobil z plastelíny mužské přirození a poradil bratrovi, ať ho vystrčí na učitelku, až bude zas slídit na záchodě. Stalo se. Spisovatelova bratra vyhodili ze školy, ten začal brát drogy a momentálně je ve vězení. Na konci divadelní hry Plastelína hlavní hrdina umírá – tak jako umřela bratrova nevinnost.

Plastelína byla zinscenována v londýnském Royal Court Theatre zaměřujícím se na současné drama a těsně spolupracujícím s ruskými dramatiky. Za tuto hru Vasilij Sigarev dostal prestižní cenu Evening Standard Award v roce 2002.

V České republice je možné shlédnout jiné Sigarevovy hry. Černé mléko a Detektor lži hraje divadelní spolek Kašpar v pražském divadle v Celetné. S tvorbou uralského autora se seznámili návštěvníci loňského Filmového festivalu Karlovy Vary, kde byl představen jeho film Volčok.

Podrobnější informace o autorovi a jeho divadelní hry v ruštině si můžete přečíst na oficiálních stránkách Vasilije Sigareva: vsigarev.ru

Poetická Olja Muchina

Všeobjímající láska
Olja Muchina se narodila v roce 1970 v Moskvě. Dramatičku inspirovalo prostředí hlavního města, v němž však nevyrůstala – jako dítě se odstěhovala s rodiči na sever Ruska. Stejně jako Čechovovy sestry i ona opěvuje Moskvu v dramatu You. Sama se v jednom rozhovoru přiznala, že účelem hry je zasít semínko lásky k hlavnímu městu Ruska do srdce každého čtenáře.

Příznačný a originální pro tvorbu Oljy Muchiny je doprovod textů fotografiemi a vlastnoručně namalovanými obrázky. Kvůli tomu si s ní nevěděli rady při přijímacím řízení na Literární institut. Nakonec byla přijata na dramaturgii.

Do češtiny byly přeloženy dvě divadelní hry Oljy Muchiny: You a Táňa, Táňa. Vydání jsou bohužel ochuzena o ilustrace. Ty najdete na stránkách autorky, www.theatre.ru/muhina.

Samotářský Jevgenij Griškovec

Monodrama
Narozen roku 1967 ve městě Kemerovo na Sibiři. Již první dramata-monology Současně a Jak jsem snědl psa autorovi přinesly velký úspěch v rodné zemi. Dramatik však neusnul na vavřínech a neustále hledá nové formy a činnosti. Jeho divadelní hry se postupem času rozvíjí a k jedinému hlavnímu hrdinovi se připojují další postavy. V roce 2004 Griškovec dokonce napsal román Rubaška (Košile). Již několik let spolupracuje s hudební skupinou Bigudi, pro níž píše texty. V poslední době se začal zabývat rovněž produkcí divadelních skupin.

V roce 2002 Jevgenij Griškovec přivezl na plzeňský divadelní festival dvě představení, ve kterých figuroval nejen jako dramatik, ale také jako herec a režisér. V příběhu Jak jsem snědl psa spisovatel popisuje vlastní zkušenosti z tříleté služby v námořní flotile. Griškovec se nezastavuje pouze u prožitých příběhů, směšných i děsivých. Další rovinou textu je úvaha o dospívání člověka – co změny provázející tento proces přinášejí a co berou. Ve druhé divadelní hře představené na festivalu se autor zabývá otázkou všesvětovou, ale stále z pohledu jedné postavy – sebe sama. V textu hry jménem Současně si hlavní hrdina uvědomuje, že v jeden okamžik se ve světě děje mnoho různorodých věcí. Někde se rodí nový život, jinde se dva lidé loučí a na jiném místě zas zuří válka…

Dramata Jak jsem snědl psa a Dialogy k Zápiskům ruského cestovatele vyšla v českém překladu v edici Současná hra českého Divadelního ústavu.

Více informací o činnostech autora lze získat na oficiálních stránkách www.odnovremenno.ru.