V klidu, k němuž člověk dojde po týdnech trápení, se dějí věci, které se nedají vysvětlit. Vycházím na ulici a vím přesně, koho potkám. Sedím na lodi cestou na Santorini a chci vidět delfíny. Za hodinu připlavou. Je jich šest a závodí s naší jachtou se stejnou vášní, jako děti, které obíhají kolotoč. Není to překvapivé. Je to prostě tak.

Potkávám lidi, kteří vypadají jako ty. Jsou to ale jen vzory, barvy a neonové okamžiky. Fungují jako spojka mezi strachem a motýly v břiše. Objeví se, a hned zmizí. Vyvolají ale pocity, které mě následují ještě několik minut při cestě Žižkovem. Přemýšlím nad barvami. Černá je smutek, růžová je láska, žlutá je žárlivost. Tiše se rozčílím nad primitivismem takových pouček. Mám ráda všechny barvy. A mám ráda všechny lidi. Protože mám kocovinu. Chci všem pomoct. Být tu pro každého, kdo mě potřebuje.

Nejvyšší nabídka
Růžovou nosí lidé, kteří potřebují lásku. Nenapsal jsi mi to jako konstatování, ale jako nabídku. Přijala jsem ji. Od té doby si dávám pozor. Na jednoznačná sdělení. Na sliby. Na růžovou. Když jsme v jednom srpnovém dni šli na techno rituál, stačilo následovat černě oblečené partičky krásných lidí. Taky jsme byli černí. Na Polygon se růžová láska nenosí. Ani zelené jaro, ani fialová spiritualita. Nosí se tam černá, od které se neodráží žádný třpyt. Černá, kterou proudí smutek každého člověka. Černá, která k nám nepouští energii ze slunce. Ale je to právě černá tma, díky níž si vážíme světla. A když za roztočenou vrtulí na pódiu zapadlo slunce, byla to právě tma, jež nám pomohla být samotným tepem našeho posledního letního techna.

Sedím v cizím bytě a mám na sobě růžové tílko. Je to jenom výsledek bezmyšlenkovitého výběru po propité noci plné hledání otců, přiznání a odpuštění. Střídám barvy stejně často jako splíny a euforie. Jsem nezařaditelná. Ale tahle barva mě začala pronásledovat, i když jsi konečně tak daleko. Začínám znovu věřit na růžovou. ∞

Paprsek bílého světla je vytvořen ze spektra všech barev, které začíná červenou a pokračuje oranžovou, žlutou, zelenou, modrou až po fialovou. Ale růžovou, magentu, ve spektru nenajdete. Jak to?

Když naše oči vnímají barvy, detekují vlastně rozdílné vlnové délky světla dopadajícího na sítnici. Mozek zpracuje tuto informaci a přiřadí jí příslušnou barvu. Pokud oči přijmou světlo o více vlnových délkách, barva vytvořená v mozku bude souhrnem přijatých informací, odstínem. V případě, kdy na sítnici dopadne vlnění, které odpovídá oběma koncům světelného spektra, tj. červené a fialové světlo, mozek má dvě varianty. Buď „uvidíme“ barvu, která je v půlce vzdálenosti spektra mezi červenou a fialovou, což je zelená, nebo mozek vytvoří novou barvu. Růžová je důkazem toho, že mozek velmi pravděpodobně využívá druhou variantu, a to přesto, že se taková barva samotná ve spektru nevyskytuje. Na rozdíl od ostatních barev světelného spektra, růžová nemá vlastní připsanou vlnovou délku.

A jak je to s tím černobílým viděním? Sítnice obsahuje tyčinky (130 miliónů buněk vnímajících odstíny šedi a jsou mnohem citlivější na světlo) a čípky, kterých je 7 miliónů, reagují na vlnění odpovídající modré, červené a zelené barvě a které ke své „práci“ potřebují mnohem více světla než tyčinky.

Zdroj: www.null-hypothesis.co.uk