Kniha Fotbalová válka je výběr z autorových afrických a latinskoamerických reportáží ze šedesátých a sedmdesátých let, přičemž se současně jedná i o velmi osobní a otevřenou zpověď novináře a válečného korespondenta.

Pas, psací stroj, letenka, turbulence, slunce, hvězdy, vesmír, přistání, náraz kol letadla, země, vízum, celnice, taxík, ulice, domy, lidi, hotel, pokoj, dusno, žízeň, odlišnost, cizota, samota, čekaní, únava, život. Těmito slovy by se dalo bezprostředně popsat klasické putování životem polského reportéra Ryszarda Kapuścińského. Jeden z nejznámějších polských reportérů a otec polské reportážní školy žil na cestách po celý svůj život. Kromě novináře stal také zahraničním korespondentem Polské tiskové kanceláře (PAP), sledoval dekolonizaci Afriky a revoluci v Íránu, zúčastnil se rovněž první konference afrických vůdců v Addis Abebě, cestoval po zemích Sovětském svazu a Blízkém východě. Současně jako korespondent působil také v Latinské Americe. Jeho návraty do domácí Varšavy byly, dá se říci, možná jen nuceným čekáním na další mimořádné dobrodružství.

Dělníci pera
Kapuścińského styl práce zahrnuje zejména plné nasazení bez ohledu na ohrožení života a zároveň preciznost literární zpracování ucelených reportáží. Jako zahraniční korespondent expresně zasílal do Polska nejaktuálnější depeše, přičemž za to při pobytu v Hondurasu mohl přijít i o život, jak v knize mimo jiné uvádí. Kapuściński se vždy pohyboval na tenké hranici mezi dvěma soupeřícími národy. Ať už se jednalo například o Salvador spolu s Hondurasem či o území rozsáhlé polopouště Ogaden mezi Etiopií a Somálskem, dále také boje Řeků a Turků na Kypru. Polský reportér stál uprostřed zuřícího a ohrožujícího davu, africké hlídky mu nejednou mířili na hlavu samopalem a v občanské válce se plazil nebezpečnou džunglí. Kapuściński píše syntetické a jednotlivé příběhy, které jsou upřímně a bezprostředně explicitní. Odhalující syrová pravda, jež se neskrývá za jemnými metaforami ani květnatou mluvou. Kapuściński je opravdovým dělníkem pera, jenž nic neskrývá a vše popisuje otevřeně a bez zábran.

Sám v cizí zemi, v cizí válce
Ryszard Kapuściński procestoval Kongo, Ghanu, Nigérii, Jihoafrickou republiku a další země Afriky. Svět, jenž zabírá celkem třicet milionu kilometrů čtverečních zeměkoule a padesát zemí, je ve skutečnosti tak nesmírně rozdílný. „Za měsíc jsem projel pěti zeměmi. Ve čtyřech byl výjimečný stav. V jedné byl právě sesazen prezident, v druhé se prezident zachránil jen díky náhodě, ve třetí se ministerský předseda bojí vytáhnout paty ze své rezidence střežené vojáky,“ píše autor. Kapuscinski zažil úřadující strany upalující lidi zaživa, státní politické převraty, ať už se jednalo o ty krvavé či poklidné, občanské války a sám byl dokonce ohrožen několikrát na životě. Všude byl cítit zápach střelného prachu a bezelstného strachu. Ze všeho nejvíce ho však stále zajímali a fascinovali lidé žijící v určitých oblastech, které navštívil. Jeho zájem o konkrétní osoby všude kolem něj přerostl až v to, že si od lidí nedokázal držet odstup, vše chtěl vidět a pociťovat z první linie. Tvrdil, že reportáž bez emocí neexistuje a svými texty toto zmíněné moto stále dokazoval. „Dole je venkovská masa ve věčném žentouru bídy, žije v neustálém strachu, že bude sucho, a vytrvale se modlí k Alláhovi za misku jídla, kterou jalová půda nemůže přinést. Nahoře v salonech někdo někoho zavírá, někdo někoho sesazuje. Dva světy a žádné viditelné pouto mezi nimi,“ těmito slovy popisoval Kapuściński typickou zemi třetího světa.

Kdo jde na stadion, může přijít o život
V Latinské Americe se fotbal stává šílenstvím, není to jen sport, ale především součást latinskoamerické kultury a jejího myšlení. Rok 1969. Válka mezi Salvadorem a Hondurasem. Přímou příčinou této stohodinové války byly násilné incidenty mezi obyvateli obou zemí, jež propukly poté, co salvadorský národní fotbalový tým zvítězil nad honduraskou reprezentací v kvalifikačním zápase na Mistrovství světa ve fotbale v Mexiku. Ve skutečnosti spolu obě země měly již dlouhodobé problémy. Salvador chtěl především dobýt sousední Honduras, aby měl přístup nejen k Pacifickému oceánu, nicméně i k Atlantickému na druhé straně a zároveň tak blíže k samotné Evropě. Těžké boje, které sváděly životy se smrtí zapříčinily to, že mnoho vojáku bylo ve válce zabito a zraněno. Patriotický nacionalismus současně spolu s politicky motivovanými činy zapříčinili tuto vzájemnou neshodu a nesouhlas. „Patří své matce, patří Bohu,“ tvrdili vojáci, kteří viděli umírat své spolubojovníky. Fotbalová válka trvala celkem sto hodin. Za její oběti padlo šest tisíc zabitých a několik desítek tisíc raněných. Řada vesnic byla zničena a okolo padesáti tisíc lidí přišlo o střechu nad hlavou. Už je po všem, je konec.

Ryszard Kapuściński: Fotbalová válka
Nakladatelství Absynt
Praha, 2021, 264 s.

„Zkušenosti mě naučily, že z každého místa naší planety vypadá svět trochu jinak,“ to jsou slova spisovatele Ryszarda Kapuścińského v knize Šáhinšáh, jež mapuje revoluci v Íránské islámské republice. I přes mnoho prozkoumání ostatních světových civilizací pro nás zůstane cizí svět zapovězený, neznámý, nepochopitelný. Kniha dokládá, že za evropskými hranicemi na Blízkém východě se odehrává naprosto odlišný způsob života. Diktatura, tvrdé tresty za vyřčení osobního názoru, mučení i zabíjení.

Kapuściński vypráví příběh odehrávající se na odlišném kontinentě, ve státě bývalé Persie. Přibližuje nám historii dynastie Pahlaví, jež vládla v Íránu po dobu skoro šedesáti let, o jejich šáhovi a jeho synovi, jenž zaujal místo po svém otci, i o mentalitě tamějších obyvatel. Kapuściński vyhledával místa, kde cítil, že se bude odehrávat něco pro naši historii důležitého. Zabýval se již rozpadem bývalého Sovětského svazu či postkoloniálním vývojem v Africe, procestoval skoro všechny bývalé státy patřící do tohoto impéria.

Dav přitahuje dav
V knize Šáhinšáh popisuje autor krutý režim, který sužoval Írán po dlouhá léta, totalitární diktatura nepřipouštějící jakýkoli odpor vůči vládci na straně obyvatel. Režim založený na strachu lidí. Policie a tajná služba s názvem Savak hledala jakékoli popudy a náznaky, kvůli nimž by mohla zavřít lidi do vězení a následně je mučit. Stačilo si postěžovat na dusné počasí a už vás odvedli, líčí v knize Kapuściński. Ostatní se snaží nepřihlížet, nevydávat žádná slova ani zvuky, splynout s davem a dělat, že se nic neděje. V Íránu se každý stará jen, aby měl zameteno před svým dvorečkem. Zapadnout mezi ostatní a v žádném případě si na nic nestěžovat, jelikož Savak by ihned našel v obyčejných slovech stížnosti proti šáhovi a tamnímu systému.

Východ a Západ jsou dva světy, které se nikdy nesetkají a nepochopí
Tento přísný autoritativní systém se obyvatelé snažili svrhnout revolucí v roce 1978. Pořádaly se demonstrace, lidé se bouřili a toužili po změně, která by konečně zahnala muka, jimiž museli procházet pod nadvládou šáha Pahlavího. Dynastie rodu Pahlaví se snažila modernizací země přiblížit k Evropě, zejména k Velké Británii, Francii a Německu. Avšak šáh se tak moc snažil budovat nové továrny a elektrárny, až zapomněl na rozsáhlé a časté chudinské čtvrti, slumy, kde lidé neměli ani studnu s pitnou vodou k přežití, zanedbal dopravní situaci, tím pádem lidé stáli v kolonách na silnicích několik hodin bez průjezdu. Co cizímu člověku řekne fotografie se studnou ve vesnici? Zato fotografie monarchy s tryskovým letadlem v zádech, to je jiná. Zavedl ve své zemi mnoho změn, aby se přiblížil k vyspělým západním státům. Avšak namísto aby vylepšil zanedbané oblasti, raději je nechal zbourat, vyhladit ze země a nahradil je bohatými luxusními čtvrtěmi, kde usadil své přátele.

Upevnit svou vládu a zvýšit svou popularitu
Šáh neustále potřeboval slyšet slova obdivu, chvály. Okrádal svou zemi všemi možnými způsoby a čekal uznání ze strany obyvatel i ostatních států. Peníze z íránské ropy investoval do zbrojení a luxusu svého života. Velice toužil po bohaté zemi, chtěl se stát pátou velmocí, mít třetí nejlepší armádu světa. Nejdůležitější pro něj bylo vyrovnat se a daleko přesáhnout počet torpédoborců, letadel, lodí či tanků, které vlastnila Británie a Německo. Šáh rád dával na odiv své bohatství, jelikož jeho cílem bylo zaujmout, oslnit a ohromit. Nač mít peníze a nechávat si je stranou? Mít takhle, to radši nemít vůbec. Všichni se musí dívat a divit se.

Král králů
Zvrácená a brutální diktatura, tvrdé mučení nevinných lidí, věznění, tresty smrti lidem, jež nebyli šáhovi vhodní či jakkoliv výhodní, stáli mu v cestě. Povýšen byl ten, kdo byl šáhovi nejvíce prospěšný a mohl mu být užitečný. Jakmile se karta obrátila a člověk pozbyl užitku, nemělo cenu si ho dál vydržovat. Všechno bylo nemocné, celý režim. Lidé trpěli vůči sobě navzájem nedůvěrou, nikomu se nemohlo věřit. Kdokoli vás mohl udat, kdokoli mohl být sám Savak. Váš soused, kamarád, náhodný spolucestující autobusem. V Íránu není nikdy klid, nad touto zemí visí vždy černý mrak.

Kdokoliv si v mučírně mohl představit sama sebe, jelikož nikdo nevěděl jistě, jestli se na něj náhodou také nedostane. Lidé žili v naprosté nejistotě a s vidinou zítřka, který mohl být daleko horší než jejich dosavadní život. Nevadilo, že je člověk nevinný. Nikdo se nesměl cítit ani na chvíli v bezpečí, nástrahy čekaly všude na kohokoliv. Obžaloba se ve skutečnosti ani netýkala činů, ale úmyslů. A ty mohly být připsány každému.

„Írán Írán,
toť krev, smrt a vzpoura.“
– nejpřesnější definice Íránu
Šáh by měl vládnout do konce své smrti. Rezá Šáhovi Pahlavímu ani jeho synu Muhammadu Rezá Pahlavímu se toto nepovedlo. Oba byli svrženi. Jejich panování skončilo hanebně a neslavně, s rozsáhlými následky. Když šáh Muhammad Rezá Pahlaví opouštěl svůj palác, plakal. Ale již nebylo cesty zpět, napáchal mnoho zločinů a způsobil mnoho smutku a neštěstí ve své zemi. Na místo šáha, jenž musel opustit zemi a odejít do exilu, se z vyhnanství naopak vrátil ájatolláh Chomejní, který převzal vládu nad Íránem. V zemi začaly změny, bořily se památníky a monumenty postavené na počest šáha, stavěly se nové proti šáhovi. V Íránu tak začala panovat nadvláda duchovních. Šáh nepřestával doufat ve svůj návrat. Nevrátil se, ale mnoho z jeho počinů zůstalo. Despotický šáh zemi opustil, ale diktatura, jež v této zemi vždy zvítězila, neodešla s ním.

O Ryszardu Kapuścińském můžeme dozajista bez přehánění říci, že to byl dobrodruh srdcem i duší a nic ho v jeho bádání za novým poznáním nezastavilo. I proto jsou jeho knihy tak populární a i po letech svého vzniku mají svou hodnotu a baví čtenáře napříč generacemi. Kniha Šáhinšáh vyšla jako první na světě v českém vydání díky překladateli a kamarádovi Ryszarda Kupuścińského Dušanu Provazníkovi, až později byla vydána v jeho rodném Polsku. Kniha v člověku vyvolá hned několik emocí. Nadšení z perfektně napsaného příběhu, rozhořčení nad děsivými věcmi, které se v Íránu odehrávaly, soucit a vděčnost za to, kde a jakým způsobem můžeme žít my dnes. ∞


Ryszard Kapuściński: Šáhinšáh (1. kompletní české vydání)
Nakladatelství Absynt
Praha, 2017, 172 stran