Film Malcolm a Marie vznikl v době sílící pandemie v USA a za přísných karanténních opatření. Ukazuje adaptabilitu průmyslu i překážky, s jakými se tvůrci musejí vypořádat. Dílo režiséra a scenáristy Sama Levinsona si v tomto ohledu zaslouží vyzdvihnout jako troufalý, ale fádní experiment.

Levinson i Cassavetes mají oba základ v divadelní tvorbě. Oběma očividně imponuje psychodrama, komplikované konflikty mezi postavami, tematika hereckých rolí v každodenním životě a antiintelektualismus. Také Malcolm největší vášně projeví, když započne citovat a urážet kritičku Los Angeles Times, která v jeho tvorbě nachází kulturní významy bez toho, aby se věnovala stylu. Malcolm a Marie je z části boj s „akademickými nesmysly“, které filmová díla necitlivě vztahují k reálnému světu. Levinson prostřednictvím Malcolma odmítá dohledávání autorových motivů a místo toho vybízí k vnímání viditelných a průkazných elementů filmové formy. Inferencí se samozřejmě nezbavíme, ale interpretace mohou být zavádějící. Levinson tímto v jistém smyslu nadbíhá Cassavetesovi, jehož metoda byla dle autora monografie Cassavetes on Cassavetes (2001) Raye Carneyho „(…) nonverbální, neanalytická a neintelektuální.“

Jak zachytit černobílou
Malcolm a Marie i Cassavetesova tvorba jsou „herecké filmy“, improvizaci ale neumožňovaly – úpravy scénáře probíhaly na základě schůzek a diskusí před započetím natáčení. Rozkol nastává v tom, že zatímco Cassavetesovy táhlé hádky a infarktní výbuchy vzteku (např. v Ženě pod vlivem [1974]) zanechávají jisté pochybnosti, spory Malcolma a Marie vzbuzují vyloženě nedůvěru – v záměr, autorovu zkušenost s intimním vyprávěním i zvolené prostředky. Dokumentární spontaneitu Cassavetesovy vrcholné tvorby nahrazují Levinson a jeho kameraman Marcell Rév pečlivými, ale nijak údernými kompozicemi. Kameře je umožněna pohyblivost, vždy ale zakotvuje v padnoucích záběrech, které v momentech největšího vypětí nejsou nijak vynalézavě variovány. Na to, že Malcolmův burácivý afekt má ekvivalent v jízdách a Mariina vytrvalá síla dostává podobu statických záběrů, přičemž postavy se v přích postupně vtahují do „svých“ aranžmá, lze přijít poměrně brzy.

Konflikty a usmiřování se očekávatelně střídají, témata se opakují a figury se stávají více a více symbolickými konstrukty. V pauzách, které dramaturgicky připomínají jevištní přestavbu kulis, pak zaujímají Malcolm i Marie přízemní pózy za libých zvuků hudebníka Labrintha. Na otázku, jak natočit celovečerní filmové dílo v omezeném prostředí a s dvěma herci, nenachází Levinson překvapivé odpovědi. Žádná dialogová výměna z Malcolm a Marie není realizačně, esteticky, ani psychologicky rovna kuchyňské debatě Richarda (John Marley) a Marie (Lynn Carlinová) z Tváří. Technicistní Levinsonův přístup, který skvěle fungoval s rafinovanými proměnami hledisek v Euforii, se pro uzavřený svět a detaily vyčítavých obličejů ukazuje nevhodný. Z filmu důstojně vyčnívá herecká kreace Zendayi. Vzdoruje Révyho hrátkám, její hubené tělo se nepoddává širokoúhlým obrazům a pasivní agresivita, kterou obdařila Marii, zůstává nezachytitelná a jí vlastní. Je netvarovatelná.

Levinson se Cassavetesem stát nemusí. Ani mu nehodlám podsouvat, že je v jeho tvorbě odkaz legendy amerického nezávislého filmu dominantní. Myslím ale, že tradice, kterou Cassavetes reprezentuje, je vhodná k rozkrytí důvodů, proč dvojice Malcolma a Marie působí tak odtažitě a film tak sterilně.

Malcolm a Marie
režie Sam Levinson
USA, 2021