Tématem této eseje je ponořit se do možností, které se nám dějí, pokusit se je analyzovat a prostřednictvím tohoto blízkého setkání třetího druhu o sobě zjistit něco prozatím nepoznaného.

Každý čeká na svou šanci. Andy Warhol to promptně vystihl ve větě, kterou lze v současnosti nalézt na tričkách, na obalech telefonů, na místech, které poskytují reklamně dostatečně pregnantní prostor. „In the future, everyone will be world-famous for 15 minutes.“ Těchto patnáct minut slávy pro každého bývá interpretováno jako opravdové naplnění individuálního lidského potenciálu. Z člověka se stane na tento krátký časový úsek hvězda, superhvězda, která zazáří a potom vyhasne, ztratí se v mračnu nekonečného, a zdá se, že i nevyhnutelného kýče, jak to známe ze stejnojmenné televizní soutěže, na jejíž účastníky si však vzpomene dnes už málokdy. Ale tehdy jsme jejich osudy sledovali napjatě každý týden, vždy s novou epizodou.

Přicházející příležitost
Osudem každého umění se jeví být kýč. O tom svědčí všechny ty reklamní předměty neustále opakující, parodující a dezinterpretující původní význam daného fenoménu, z nichž se postupně stávají klišé. Zde je nutné podotknout, že Andy Warhol byl tím, kdo kýč povýšil na umění, svými sítotisky s barevnými filtry znásilnil jeden motiv, který se pak nekontrolovatelně rozšířil po všech kontinentech a dnes si bez něj snad ani nejsme schopni představit moderní konzumní společnost. Natožpak aby jako taková fungovala a netrpěla ekonomickými krizemi.

Ale zpátky k tématu. Jak poznáme, že naše šance skutečně přicházejí, že kýžená chvíle slávy nastává? Promeškat takovou příležitost by byla doslova věčná škoda. Zvlášť když Warhol ani jeho následovníci v rozporu s křesťanským učením o žádné druhé šanci nehovoří. Teď samozřejmě trochu přeháním, ale to patří k rétorice tohoto článku. Kdysi mě jedna dívka překřtila na ironického Ivana, k čemuž se doteď s úsměvem na rtech odvolávám. Skutečně, představte si, že byste svou chvilku zajišťující nesmrtelnost zkrátka nestihli. Co dělat v takový moment? Odpověď na tuto otázku opravdu netuším. A přemýšlím, zda, pokud bych ji znal, bych ji sdělil takto nezištně čtenářům časopisu, kam s oblibou píši, anebo bych si vytvořil řádně nadupaný profil na instagramu, založil webovou stránku, kde bych tučným písmem uvedl číslo účtu, kam bych si nechával posílat peníze za svou světovou osvětu.

Blahodárné šance
Skromně se domnívám, že šanci a šance, dovolte mi užívat množné číslo, tedy šance lze nalézat v každém okamžiku života, a to i tehdy, kdy se zdá, že zazářit nemůže ani svíčka, natožpak nějaká superhvězda, supernova. Z mé osobní zkušenosti, což je také pro každého z nás jediná možná zkušenost, ze které lze vycházet, myslím teď osobní zkušenost každého jedince zvlášť i vzato obecně, totiž vyplývá, že za každou šancí si má člověk jít. Nemá ji nechat čekat v předsálí možností života. Uvědomělý člověk snažící se nejenom zazářit, ale zkrátka a dobře alespoň svítit, když ne úplně zářit, musí být připraven v každém okamžiku ji přijmout, otevřít se, jít, rozpřáhnout ruce a nechat do sebe proudit přívaly nepoznaného, o kterém byla řeč v úvodu. Nepoznaného, a proto tak blahodárného.

Šance je
Šance zkrátka je. A to vlastně stačí. Nic jiného není třeba doplnit. Existuje jako potencialita v každém okamžiku, pořád. S příchodem nového školního, o trochu pozdějšího akademického a pro mne osobně poprvé i zcela pracovního roku, se však otevírají nové příležitosti, nečekané možnosti, testují se samotné základy bytí a jejich pevnost, spolehlivost očkovacích látek a v neposlední řadě i naše šance žít život na podzim a přes zimu co možná nejpodobnější tomu, na jaký jsme byly zvyklí před pandemií. Je třeba na počátku vyjít s kůží na trh. Je až téměř limitně jasné, že do kýženého normálního stavu věcí a bytí se už nikdy nevrátíme.

Budeme se muset umět vypořádat s přítomností tohoto virového onemocnění jednou pro vždy, anebo zkrátka vymřeme, jako vymíraly desítky procent populace na mor. A proč? Protože bychom nebyli schopni smysluplného a realitě odpovídajícího vypořádání se s nastalou změnou. Pokud bychom nepřijali skutečnost a tvrdošíjně se bránili novým podmínkám, které nás nebývale zasáhly a šokovaly svou bezprecedentní rychlostí a účinností. Zastihly nás nepřipravené, zcela nahé v kontextu hygienické situace napříč celou planetou Zemí.

Každou krizi lze však nazírat z několika úhlů pohledu. I tuto zkoušku naší generace můžeme vnímat jako šanci, možnost něčemu novému se přiučit, něco objevit, poučit se, ať chceme, nebo nechceme, něčeho nového dosáhnout. Nelze se vymanit z prostředí a jeho determinací. Existuje buď život, který si nalezne cestu, tedy šanci, anebo nenalezne, což v konečném důsledku znamená smrt. Prostřednictvím vědy jsme schopni získat výhodu, extenzi člověka, jak to nazýval Marshall McLuhan. A je podružné, zda se nyní bavíme o respirátorech jako o ochranných prostředcích, které zabraňují viru vstoupit do organismu, anebo zda tím míníme očkování, které z člověka dělá kyborga, jenž je schopen se i přes nepříznivé vnější podmínky adaptovat, tedy přežít.

Patnáct minut slávy
Jakákoliv výhoda získaná vůči prostředí nám umožňuje být o krok vpřed. Izraelský historik Yuval Noah Harari ve svém bilančním článku s názvem Lekce z covidového roku porovnává obrovitý pokrok, který bylo lidstvo za posledních pár staletí schopno vykonat. Namátkou si vzpomínám na pasáž, ve které píše o britském loďstvu v 16. století. Anglické království disponovalo v té době celou flotou obchodních lodí, kde pracovalo přes šestnáct tisíc námořníků, kteří byli schopni převézt 68 tisíc tun zboží za rok. V současnosti dokážou největší dopravní kontejnerové lodě přemístit až 200 tisíc tun zboží. Na jeden zátah, jednou jedinou plavbou. Například loď Even Given, která zablokovala Suezský průplav, obsluhovalo pouhých 22 námořníků.

Pro oněch 22 vyvolených – příležitost zazářit na svých patnáct minut slávy. Tak přeexponovaná šance se však vytrácí v obláčku reality oné březnové havárie, která prakticky zastavila světovou námořní dopravu a paralyzovala ji na několik týdnů. V globalizovaném světě, kdy všechno souvisí se vším, to znamenalo celosvětový nárůst cen, pohyby na akciových trzích napříč kontinenty a jeden egyptský bagrista se stal díky fotografiím, na kterých se pokouší vyhrabat kormidlo lodi z nánosů písku, známou osobností. Též si zažil svých patnáct minut slávy, i když si ten den, kdy šel do práce, nejspíš myslel, že to bude směna ničím se nelišící od těch předchozích.

Čas nečeká
I ta nejméně pravděpodobná událost se může udát, uskutečnit a záleží pouze na nás, zda se ji za takovou rozhodneme brát, anebo si ji necháme proklouznout mezi prsty. Protože na každém z nás záleží, i když to tak určitě na první pohled nevypadá. Svět ale přeje připraveným, tedy tomu, kdo nejen žádá a modlí se, ale jde naproti svým snům, protože, jak říká Kloboučník v mé oblíbené Alence z říše divů: „Bláznům patří svět. A to ti nejlepší přeci jsou.“ Rok 2021 je plný šancí, záleží ale skutečně na každém, jak se svými možnostmi naloží. Čas nečeká. A šance jakbysmet.

Jak známo, my si kočky nevybíráme, ony si vybírají nás. Zpravidla se objeví zcela nečekaně, na místě, které je zcela nepravděpodobné. Postupně si nás i veškeré naše příbuzné a přátele získají, ba úplně podrobí. A pokud se tak nestane, nahlížíme na dotyčného se značnou nedůvěrou. To čtyřnohé chlupaté stvoření se pro nás stane nepostradatelným přítelem a společníkem a mnohdy i rádcem a důvěrníkem. Jak pravil Edward Topsell v knize The History of Four-footed Beasts (1607): „Coelius říkával, že, když se uvolnil od svých studií a naléhavějších vážnějších záležitostí, nestyděl se hrát si a špásovat se svou kočkou, což lze vpravdě pokládat za kratochvíli zahálčivého muže.“

Tímto citátem uvozuje Philip J. Davis, profesor aplikované matematiky na americké Brown University (1923–2018), svou knihu Filosofující kočka z Pembroke s podtitulem O spolupráci vysoce inteligentní kočky s mírně výstředním učencem. Z originálu Thomas Gray, Philosopher Cat vynikajícím způsobem do češtiny přeložil Jiří Fiala.

Jak sám autor nastiňuje v úvodním slovu: „Tento příběh pojednává o Thomasu Grayovi, kočce, a o Lucasi Fysstovi, mírně výstředním fellowovi z Pembroke College. Jejich spolupráce je přivádí k vysokým poctám v intelektuálním světě a v důsledku vyvolává řadu metafysických problémů. Tato fantazie se odehrává v Cambridgi a obsahuje uvedení do života na anglických universitách, starou irskou báseň, jeden ještě starší matematický problém, šest obědů a vedle toho ještě několik úvah o conditio humana.“

Jedná se o velmi svěží a neotřelé dílo, knihu s lehkým i hlubokým humorem, která vykouzlí úsměv i donutí k zamyšlení. Je napsaná velmi živě a dobře se čte. Davis také velmi vtipně podává analytický způsob uvažování, souznící s životem na Cambridgeské universitě, kde je dán určitý kodex s některými podivínskými aspekty.

Už bylo řečeno, že děj se točí kolem kočky Thomas Gray. Dodám jen, že jméno ji bylo dáno na počest slavného vědce z Pembroke, „jenž rovněž napsal Ódu na milovanou kočku, která se utopila v akváriu se zlatými rybičkami, a že si do svého exempláře Linného na okraj poznamenal výraz pro kočku v deseti jazycích a zanechal výrazný popis kočičí osobnosti v latinském jazyce“, a Lucase Fyssta, vysvěceného anglikánského kněze a učence zabývajícího se antickou matematikou, který si před spaním čítával například akta z kostnického koncilu z let 1414 až 1418, věřil, že anděl je anděl, a ďábel je ďábel, a hrál kriket. Hlavní vztahovou linii tvoří právě tito dva představitelé, kteří se ocitají v různých propletených situacích, řeší logické i osudové situace, které se navzájem proplétají a postupně směřují k jakémusi dialogu. Ten se zakládá na dvou pohledech, filosofickém a analytickém, a sice v proměnlivém čase, které komponují jeden celek a samy o sobě ústí k společnému poznání. Tyto myšlenkové diskuse živě připomínají úvahy Sókrata či Platóna, ale v čtenářově mysli se může vybavit také vzpomínka na dvojici autorů George Gamowa a Russella Stannarda (zde známe Pan Tompkins stále v říši divů).

Zatímco exaktní část zastupuje Fysst se svými kolegy, tím filosofem je zde Thomas Gray, o které je vyprávěno s veškerou životopiseckou úctou, včetně data a místa narození, mládí, talentových zkoušek a následných životních peripetií. Thomas Gray tady vystupuje jako samostatná, dokonale myslící bytost s „myslícím ocasem“, jejíž uvažování je hodno akademické hodnosti a která používá přísnou logiku – tu svou samozřejmě.

Nechybí ani milostná zápletka, která ovšem nijak nezastiňuje Thomase Graye, naopak jí dodává další rozměr, kdy několikrát, po hlubokém zvažování, odchází. Jsme svědky stále se prohlubujícímu vztahu, který ústi v lásku, k niternému pohledu a k dalšímu pronikání do meziprostoru a vděčnosti, ale i smutku a zoufalství: „…,Ach, Pandure Báne. Ty zlá kočko. Ty nevděčná kočko. Ty kočko, která se nikdy nenecháš zavřít. Ty kočko, bez níž bych nebyl ničím: neměl bych reputaci, ženu, žádný cit pro hluboká tajemství obklopující svět. Kde jsi byla?’ ‚Byla jsem na moři,’ informovala Lucase svým privátním jazykem, ‚a vrátila jsem se dnes v noci, neboť jsem zakusila děs z nekonečna.‘“

K tomuto citátu snad jen dodám, že Pandur Bán, jak Thomase Graye oslovuje v tuto chvíli pan Fysst, je kočka vystupující ve staré irské baladě, která celou knihu protkává jako pomyslná nit.

Tento text není zamýšlen jako skutečná, pravověrná recenze a má k ní poměrně daleko. Je to spíš mým vlastním doporučením pro sebe samu. Teď v září, kdy umlká zpěv cikád a pěvci odlétli do teplých krajů, se většinou snažíme poohlédnout po něčem čtivém, co nás rozptýlí z podzimní nostalgie a naladí na jinou strunu. To zpravidla postel a stůl okupují jakési valy. Jak se postaru říkalo – šance. Mimochodem toto slovo pochází z německého Schanze – koš, také sloveso ve významu opevnit. V Machkově etymologickém slovníku se to dává do souvislostí právě s valy, které se dříve stavěly z košů naplněných pískem. Většina z nás se procházela po ulici Na Šancích v Břevnovském údolí v Praze. Pro zajímavost dodávám, že ulice se stejným názvem jsou i v Ústí a v Brandýse nad Labem, v Chrudimi i Týnci nad Sázavou.

Oproti tomu šance, v kterou neustále doufáme, slovo tolik používané a znění stejného, nicméně jiného významu, je s největší pravděpodobností odvozeno od francouzského slova chance, tedy štěstí (to zas má původ v latinském cadentia – padnutí kostek). Tuto šanci, anebo spíše naději, nám v závěru knihy poskytuje právě Thomas Gray: „Laus Deo, pochválen buď Bůh, který v dobách existencialistického pojímání světa připustil východisko, které je optimistické.“

Věnováno mému kocourovi Hugovi