Lidová píseň, současný přístup. Ukrajinská kapela DakhaBrakha je už dvacet let vyslancem tamní kultury, kterou láskyplně, ale někdy i docela nekompromisně přetváří pro 21. století.

Z uměleckého hlediska mohou být krátce před vydáním nové desky spokojeni, válka v rodné zemi však dává jejich hudbě nežádoucí twist. 21. listopadu přijedou do Prahy na svůj dosud největší koncert, ten navíc doprovodí nové projekce vytvořené ukrajinskými umělci i válečnými fotografy. Na otázky Artiklu odpovídal Marko Halanevyč.

Představovat tradiční hudbu novému publiku je výzva, není snadné znít současně a zároveň nedeformovat to tradiční. Jak k tomu přistupujete vy?
Naším cílem vlastně nebylo adaptovat anebo nějak překládat etnickou hudbu modernímu publiku. Jednoduše jsme s etnickou hudbou experimentovali a snažili se ji v prvé řadě dělat zajímavou pro nás samotné. Že se k tomu ve výsledku vztahuje tolik lidí po celém světě, je pro nás obrovským potěšením. Jako hudebnictvo jsme šťastni.

Vaše hudba je občas nálepkována jako folk punk, co je na DakhaBrakha nejvíce punkového?
Asi to bude nějak souviset s naší svobodomyslností. Nenastavujeme si žánrové hranice. Řídíme se jen vlastním vkusem, který se ale s postupujícími roky vyvíjí. A pak si uchováváme i nezávislost na labelech a trendech.

DakhaBrakha je jedním z nejvýraznějších reprezentantů ukrajinské kultury ve světě. Cítíte nyní, co se odehrává barbarská ruská invaze do vaší země, ještě větší zodpovědnost?
Je naší povinností, abychom o válce hovořili a zdůrazňovali důležitost podpory ze strany civilizovaného světa. Toto je válka mezi totalitarismem a mladou demokracií, jejíž porážka by představovala velmi zlý precedent.

Je skvělé, že nás Češi i vaše vláda podporují, zvláštní poděkování si pak zaslouží česká iniciativa, díky které se na Ukrajinu dostaly zbraně, které zachránily mnoho životů a pomohly letos na jaře zabránit možné katastrofě.

Netřeba říkat, že válka má vliv na všechny na Ukrajině. Je to obrovská tragédie pro každého z nás. Vědomí, že každý den může být tím posledním, nás neopouští a přestavuje už skoro tři roky každodenní realitu. Není snadné jít na pódium, vědět, že na tvou zemi, kde se nachází tvé děti a rodiny, zrovna míří rakety, a až do konce show nevědět, kam dopadly. Je to složité a traumatizující. A nešlo nezohlednit tyto události a zkušenosti v naší hudbě.

Kdybys měl doporučit jednu ukrajinskou spisovatelku nebo spisovatele, jednu malířku nebo malíře a jednoho skladatele nebo skladatelku, kteří lidé by to byli?
Na Ukrajině dnes žije tolik progresivních a talentovaných tvůrčích lidí… Nechce se mi vypichovat jedno jméno a tím přehlížet jiná. Ale pokusím se.

Určitě chci zmínit Mariju Prymačenko, ikonu naivního malířství. Její díla má u nás doma každý u srdce: jsou to archetypální díla, která jsou zároveň naprosto srozumitelná, protože vznikala za použití jednoduchých technik.

Z literatury bych asi zmínil básníka Serhije Žadana, skutečného mistra slova. Není skvělý jen tím, jak dokáže vystihnout sociální posuny v zemi, ale taky je velmi subtilně reflektovat a reinterpretovat. Jsme hrdi na to, že v repertoáru máme i jednu skladbu vycházející z jeho slov.

A pokud jde o hudbu, pak bych rád zmínil Valentyna Sylvestrova – žijícího klasika, jehož tvorbu nemusí být úplně snadné vstřebat, ale stojí za to věnovat mu dostatek snahy, abychom ho docenili ve vší velikosti.

Je v ukrajinském folklóru prostor pro humor?
Naše folklórní písně charakterizují především polyfonie. Vícehlasy jsou vlastní folklóru většiny ukrajinských regionů, byť samotný zpěv na západě je jiný než ten na východě.

A humor? Určitě je naší součástí. Pořád si čas od času s radostí otevřu knihu lidových pořekadel a potichu se jim směju. Myslím, že nám humor pomáhal celá století naší složité historie, kdy jsme neměli vlastní stát. I v současné situaci, která je tak těžká, nám memy a internetový humor pomáhají zůstat příčetnými a nepřestávat věřit v univerzální hodnoty a triumf světla nad temnotou.

Přijde ti, že svět věnuje stále dostatek pozornosti tomu, co se u vás děje? Protože lidi dokáže válka unavit a jejich zrak i pozornost se otočí jiným směrem…
To se nepochybně děje a je to tak přirozené. Lidé se nedokáží příliš dlouho soustředit na jednu tragédii, zvlášť když se jich přímo nedotýká a na mapě světa se objevují nová epicentra konfliktů.
Naše ukrajinská tragédie ale nikam nezmizela a jestli se rozšíří dále do světa závisí na tom, jak to celé dopadne pro Putina. On a jeho spojenci na ose zla chtějí rozdělit svět a Ukrajina je pro ně jen začátek. Jednota a odhodlání demokratického světa určí, jakým směrem se vyvine budoucnost lidstva.

Jaký vliv má válka na kulturní dění na Ukrajině? Ve válce umřelo i nemálo umělců a umělkyň, kulturní dění ale nezhynulo, což by mohlo svědčit o tom, že by mohlo být ještě hůř…
Ale ono je velmi špatně. Rusové z ukrajinských území oficiálně unesli přes dvacet tisíc dětí, ale ve skutečnosti jich bude mnohem víc. Počet zdokumentovaných válečných zločinů je nekonečný. Počet neoznačených hrobů objevených po znovuzískání části území vypovídá o systematické genocidě. Po osvobození charkovské oblasti bylo v jednom z těchto hrobů nalezeno i tělo dětského spisovatele Volodymyra Vakulenka. Jeho deníky z časů okupace později pomohla vydat spisovatelka Viktoria Amelina, která sama několik měsíců poté zemřela po raketovém útoku Rusů na obytný dům.

Rusové ničí knihovny, divadla a muzea, vypálili a se zemí srovnali třeba rodný dům Marie Prymačenko. Bylo obrovským štěstím, že místní obyvatelé jen hodiny předtím schovaly její cenná díla u sebe doma a tak je zachránili.

Ve všem tom smutku se ale snažíme žít naplno, obrovský boom zažívá čtení. Dostat se na knižní veletrhy a festivaly je skoro nemožné, o divadlech a koncertech to platí taky, plus vznikají nové kapely i umělecké kolektivy. Znovu se tak potvrzuje, jak je kultura klíčová nejen pro duchovní život, ale i samotné přežití.

Co teď čeká vás? Už jste dlouho nevydali nové album.
Určitě se těšíme do jednoho z nejkrásnějších měst na světě – do Prahy. Určitě tam v premiéře zazní některé písně, protože už na začátek příštího roku chystáme vydání nové desky. To jsou naše sny a plány. Na té desce budou úplně nové skladby, které jsme složili letos, ale i pár starších. Budou dost rozličné – jako naše životy teď.

text: Viktor Poláček

DakhaBrakha
SaSaZu (Bubenské nábřeží 306, Praha 7)
čt 21. 11. 20:00