Vohoz – oblečení, oděv, šaty. Votočit – něco ukrást. Znalec argotu a nespisovné češtiny by si nejspíš nebyl jistý, jestli je portál votocvohoz.cz vůbec legální. Jenže on je dokonce víc než to. Jak může obohatit život dvěma stům tisícům svých uživatelů, nám prozradila manažerka VotočVohoz Veronika Kellnerová.

Proč bys mi doporučila navštívit raději votocvohoz.cz než nějaký z „klasických“ kamenných sekáčů?
Dvě hlavní výhody jsou široká nabídka a pohodlný nákup. Velké plus znamená fungování online – na vesnicích, kde je možnost nákupu v sekáči omezená, ale i pro lidi ve městech, kteří jsou moc zaneprázdnění na obcházení, hrabání, hledání ideálních kousků… Pro někoho jsou sekáče dobrodružství, ale na votocvohoz.cz je možné si nastavit filtry na velikost, značku nebo cenu a vybírat mezi tím, co si opravdu přeješ.

Kdo na „votoči“ nakupuje a vyměňuje?
Projekt je cílený spíš na ženy, například webové stránky jsou uzpůsobené jim, muži tvoří asi pět procent všech uživatelů. Dívky víc využívají VotočVohoz jako platformu pro sociální vyžití. Většině uživatelek je okolo dvaceti, ale jejich profily jsou velmi různorodé, stejně jako nabídka oděvů.

Tvoří se mezi uživateli nějaké subkultury?
Převládající komunitou jsou mladé holky, ale i mezi nimi je možné rozpoznat zájmové skupiny. Jedno z témat na fóru je zdravý životní styl, takže bychom mohli mluvit například o určité subkultuře „bio lidí“…

Takže na fóru se neřeší jenom móda?
Častým tématem jsou třeba vztahy. Holky si taky často pomáhají s různými školními povinnostmi. Fórum vedle prodeje a nákupu věcí tvoří další – komunitní – rovinu projektu VotočVohoz.

Všimla sis, jestli nějaká komunita přesahuje mimo internet? Stýkají se holky mezi sebou?
Určitě. My sice nezprostředkováváme transakce, ale jsme rádi, když se holky při výměně sejdou. Pak se nezřídka stává, že si padnou do oka a začnou se scházet častěji. Největší radost máme, když si – hlavně mimo Prahu, kde není možnost, abychom něco zorganizovali sami – začnou pořádat svoje výměnné akce.

Jak často pořádáte vlastní akce a v čem spočívají?
Pořádávali jsme je třikrát až čtyřikrát za rok, ale mrzí nás, že se jich může zúčastnit hrozně malé procento lidí, protože do Prahy se nedostanou všichni. Ve spolupráci s BIO OKO jsme organizovali třeba charitativní sběr oblečení pro bezdomovce. V průběhu celého měsíce mohl kdokoli posílat nevyužité oblečení, odměnou byla velká párty.

Takže od offline akcí spíš upouštíte?
Ano, ale hodně se teď snažíme, aby měly přesah online projekty. V září proběhla kampaň „Vohákni se v gipsy stylu“, kam holky posílaly fotky, jak si tento styl představují. Chtěli jsme ukázat, že jakákoli diskriminace nemá v naší různorodé komunitě místo.

Mluvila jsi o gipsy stylu. Vypozorovala jsi na VotočVohoz, co dalšího dneska frčí?
Jak jsem říkala – komunita je hodně různorodá, takže se prodává a vyměňuje ledasco od úplně specifických věcí, např. gothic, po zavedené značky. Snažíme se ale reflektovat trendy, ukazovat uživatelům, co je v módě nejaktuálnější, a nabízet jim to.

Co nejoriginálnějšího jsi na VotočVohoz zaznamenala? Prošel vám už „pod rukama“ nějaký opravdový poklad?
Občas se něco objeví. Některé uživatelky dokonce soustavně sledujeme, protože víme, že nabízejí neuvěřitelné věci. Napadá mě slečna, která má senzační vintage šaty, kabáty i jiné oblečení. Často ji propagujeme na facebooku, protože má i naprosto originální fotky. Předmětů v nabídce je ale v současné době téměř půldruhého milionu a pořád se točí. Je pravděpodobné, že spousta krásných věcí se prodá, než si toho stačíme vůbec všimnout.

Chápu správně, že kladete důraz na kvalitní fotky? Snažíte se uživatelky v tomto ohledu nějak navádět?
Líbí se nám, když stránky vypadají hezky, a i pro uživatelky to znamená větší šanci předmět prodat. Vytvořili jsme manuál, který se zobrazí pokaždé, když se něco nahrává k prodeji, a který obsahuje jednoduché a užitečné instrukce, jak udělat dobrou fotku. Na facebooku sdílíme jenom ty nejhezčí fotky, splňující určitá kritéria. To je myslím dost motivující. Stejně tak máme předem dané podmínky pro publikování na blogu.

Co přesně musím dodržet, abych mohla psát na váš blog?
Požadavky formulované v manuálu. Pošleme ti ho, když budeš mít zájem pro nás psát. V současné době máme asi čtyři nebo pět pravidelně přispívajících blogerek, které jsou v komunitě populární a zdaleka se nesoustředí jen na módu.

Jak se bráníte proti tomu, aby si na VotočVohoz někdo nerozjel vlastní byznys?
Nabídky poctivě hlídáme, a když na cokoliv podobného narazíme, okamžitě to mažeme. Jsme v tomto ohledu dost radikální. Takové věci na VotočVohoz prostě nepatří.

Co ještě na VotočVohoz nepatří?
V katalogu smí být jenom oblečení, doplňky a kosmetika. Naprosto zakázané jsou léky včetně antikoncepce, drogy a alkohol. Základní myšlenka vychází z ideje recyklace nepotřebného, ale zároveň nemažeme drobné „do it yourself“ věci. Na VotočVohoz ale vlastně patří všechno, protože máme i kategorii blešáku, kde můžeš nabízet cokoliv. Jeden člověk tam dokonce prodával dům. V duchu jsem si říkala „good luck“… º


autor: Vlaďka Klíčová

Muži, jako já, to nechápou – slečny od malička sní o svatbě. Když se pustí do popisu vysněné svatby, začnou: „Budu mít takové a takové svatební šaty…“. Copak jsou tím nejdůležitějším? Co je na svatebních šatech tak fascinuje a přitahuje?

Již jsem byl na mnoha svatbách. Svatby obecně bych mohl rozdělit do čtyř skupin. První skupina, ta početně nejmenší, obsahuje páry, které se berou, protože se ti dva mají rádi. Jsou zamilovaní, mladí a nerozvážní. Srší z nich nadšení a láska. Svatebčané se radují, kritizují výzdobu a květiny, žvýkají svíčkovou a naivní pár si svatbu užívá, i když spíš než radost je na nich vidět stres a tréma.

Druhou skupinou jsou lidé, kteří spolu již několik let žijí, mají děti, a když už teda spolu tak nějak jsou, tak se teda vezmou. Někdy je to sehraný pár, jindy stereotypní znuděná dvojice, kterou nenadchne asi už vůbec nic. Na svatbě jsou jejich přátelé také s dětmi a vlastně na té svatbě nejde ani o to, kdo si koho bere, ale kdo se postará o děti, aby tuhle neupadly, neumazaly se a podobně. Zábava se také točí okolo hlídání dětí, málokdy se tam někdo opravdu opije a popere. Obecně jsou takové svatby spíš k ničemu.

Třetí skupina svateb mi přijde ze všech nejzábavnější – homosvatba. Dva kluci, když se berou, tak jsou si kvit – nikdo není víc středem pozornosti, protože oba mívají obvykle stejný oblek. A dvě holky – také se většinou domluví, že vypadají stejně. Bohužel mnoho lidí se na takové svatby kouká skrz prsty a obvykle nemají ani moc hostů.

Když si nevěsta nebere ženicha, ale svatbu
Čtvrtá skupina svateb je však nejděsivější – když si žena bere svatbu, nikoli ženicha. A těch je vcelku hodně. Často slýchávám od svých nezadaných kamarádek, které sedí na svatbě a pozorují nevěstu: „Já budu mít takové a takové šaty a takové a takové květiny…“. Narážím na skutečnost, že dívky mají svoji vysněnou svatbu naplánovanou prakticky od dětství. Čím jsou starší a čím více svateb navštívily jako hosté, tím vymazlenější mají každý detail. Jakou barvu budou mít ubrousky, kolikapatrový budou mít dort a jaké budou mít květiny. A hlavně, jaké budou mít svatební šaty.

Jakmile tyto dívky uvidí někoho v krásných bílých šatech, okamžitě se jim v hlavě jako flashback přehraje vysněná dokonalá svatba. Některé to dotáhly do extrému – obchází svatební salóny s kamarádkami a jen tak si zkouší svatební šaty, i když vůbec nejsou zasnoubené. Svatbu mají do puntíku naplánovanou a kdo bude ženich, je už vedlejší.

Den S
Jakmile se objeví prsten s velkým kamenem na jejím prsteníčku, začíná nejlepší část jejího života – shánění květin, obíhání svatebních salonů doopravdy, psaní pozvánek… „Já se vdávám“ je slyšet častěji než „bereme se“. A pak nastane ten velký den, kdy si nevěsta obleče krásné bílé šaty, závoj posadí na luxusní drdol a vyjde před dům. Teď, po dobu jednoho dne, všichni, i náhodní kolemjdoucí, vidí, že ONA JE NEVĚSTA. Nasadila svatební uniformu. Tu, kterou v ideálním případě nasadí jen jednou za život. Teď je její velký den.

Poskakující panáček není důležitý, všichni totiž poskakují kolem nevěsty a kamarádky chválí její bílý šat, vypiplaný make-up a babky kritizují květiny a umatlané skleničky. Občas však přijde ke slovu i ženich, třeba když se ho někdo zeptá: „Berete si přítomnou slečnu Novákovou?“ a pak zase dlouho nic. Je jen módním doplňkem nevěsty, má na sobě oblek stejně jako ostatní pánové. Jen jeho žena je výjimečná, protože je jediná, kdo má na sobě ohromné bílé krajkové nesmysly, které se v běžném životě nenosí.

Co je však pravidlem na těchto svatbách – čím promyšlenější kravinky si nevěsta, její matka a kámošky naplánují, tím více se to podělá. Ubrousky nebudou mít správný odstín, fotograf uvízne v zácpě, děťátko pokydá šaty tchyně, kamarádi se opijí, než dojde k samotnému obřadu, někdy i ženich s nimi, a tak dále. Chudince dívce v bílých šatech pak zbudou jen oči pro pláč, čímž dovrší katastrofu, protože si smaže pracně vytvořený make-up. Její vysněný den se sesype jako domeček z karet a koho si to vlastně vzala, to se dozví, až si ji z těch bílých šatů milostpán vysvleče.

Nevěř ženě v bílém, že se nechce vdávat
Nechápu tu moc bílých šatů, ale na vlastní oči jsem se přesvědčil, že v hloubi srdce každé ženy doutná touha po svatbě. Snad každá sní o tom, že si jednou obleče svatební šaty – a která říká, že nesní, ta o tom ještě neví. Touhu po svatbě pak vyvolá zamilovanost, biologické hodiny, ale také samotná přítomnost na svatbě nebo diskuse o ní.

Pro tento článek jsem se rozhodl s kamarádkou vyfotit několik svatebních šatů ve svatebním salonu. Zadaná je asi půl roku a než ho potkala, tvrdila, že se NIKDY vdávat nebude. Nedávno se prokecla, že kdyby ji požádal o ruku, možná by o svatbě začala uvažovat. Pak jsme šli do salonu a jakmile si oblékla první šaty za účelem fotografií, začala si zkoušení užívat. Už se těšila, až si vyzkouší další. U třetích zapomněla, že si je vlastně zkouší, abychom je vyfotili, a u šestých šatů již byla rozhodnuta, že až ji přítel požádá o ruku, což bude určitě velmi brzy, tak si na svatební den oblékne šaty číslo 2. Během focení mu poslala tři MMS zprávy, jak vypadá ve svatebních šatech, a pak si fotografie umístila i na facebook – úplně jsem zíral, jak dívka, od které jsem před rokem slyšel „Nikdy se nebudu vdávat, fuj!“, najednou propadla svatebním šatům.

Naštěstí tahle kamarádka by se nevdávala, jen aby měla svatbu.

Takže pánové, dávejte si pozor, když žádáte svoji milou o ruku, jestli si chce vzít vás, nebo svůj vysněný svatební den. A holky, vzpamatujte se a nespěchejte, abyste pro tu krásu bílých šatů po zbytek života nemusely koukat na balíka v teplákách.