Rozhovor se sběratelem a mecenášem Zdeňkem Rýznerem poodkrývá jeho vztah k umění i to, jak vnímá poselství zóny pro umění 8smička v Humpolci. Dotýkáme se i toho, zda vnímá sběratelství jako investici nebo je to pro něj čistá radost. Povídáme si třeba i o tom, jak staví svoji sbírku a proč tak rád navštěvuje umělce v jejich ateliérech. A jestli opravdu potřebujete sta tisíce k tomu, abyste si mohli koupit dobré umění.

A kdy jste tenhle zájem začal sám aktivně podporovat?
Asi v roce 1997. Tehdy jsem koupil halu pro podnikání v úplně dezolátním stavu, jde o budovu, ve které dnes sídlí 8smička. A k ní jsem jako návdavek dostal secesní vilu přímo naproti. A tehdy jsem přizval svého bratra, aby mi řekl, jestli má vůbec smysl tu vilu opravovat, nebo je úplně na odpis. Prošel jí a řekl mi, že se opravit dá. Tak jsem do toho šel, zrekonstruoval jí a udělal jsem si tam byt. A když jsem se nastěhoval, tak jsem si řekl, že tam chci mít obraz. Spojil jsem se tedy s jednou jihlavskou galeristkou, která v té době zastupovala strašně zajímavého umělce, mlaďocha, Wiesnera. A ty jeho věci byly hodně expresivní a ponuré. Jel jsem se společně s mámou na ty jeho obrazy podívat, protože i jí se strašně líbily. Koupil jsem si tenkrát Kristovo embryo a matka si koupila Polykače světla. A to byl můj první obraz, a pak už to bylo víceméně samovolné. Začal jsem chodit víc na výstavy, kupovat si sám monografie a dívat se na současníky. Ale v té době jsem neměl tolik času ani tolik peněz, abych pravidelně nakupoval. Ale s každým dalším rokem, nebo možná spíš s pětiletkou, kdy jsem viděl, že všechno nemusím už investovat jen do firmy, tak jsem najednou začal utrácet za umění. A stal se z toho jak koníček, tak pak vlastně i droga. Protože začnete objevovat spoustu neznámých autorů, zapomenutých – nebo zapomenutých pro vás. Pak objevujete známé autory, kteří jsou ale samozřejmě strašně drazí. A to vás trýzní, protože byste je chtěl mít ve své sbírce. No a pak už se v tom vezete a není cesty zpět. A k tomu potkáte v roce 2012 ženu, která má k umění taky blízko a už to jen graduje, a pak najednou cvak a je tady 8smička, protože najednou máte chuť se o své umělecké zážitky dělit s lidmi a samozřejmě i s dětmi, proto máme v 8smičce i vzdělávací a další programy pro děti. A říkáš si, že by bylo fajn, kdyby to vydrželo dvacet, třicet let a dívat se na to, jak to ovlivnilo generaci těch dětí, které s 8smičkou vyrostou. Třeba je to ovlivní stejně jako mě tehdy ovlivnily ty knížky. Kruh by se tak uzavřel.
Když vás tak poslouchám, mám dojem, že pro vás je umění a sběratelství opravdu velká vášeň. Nikdy jste nad tím ale nepřemýšlel z toho byznysového hlediska? Protože dnes se tak traduje, že investice do umění se vyplatí, jelikož hodnota díla půjde vždy už pouze nahoru.

Upřímně nevěřím tomu, že existuje někdo, kdo téhle větě věří. Jediní lidé, kteří tuhle větu říkají, jsou obchodníci s uměním, kteří potřebují prodat a k tomu musí mít nějaké argumenty. Kdyby to přece tak bylo, tak banky nebo největší investiční fondy neinvestují do ničeho jiného a kupují jenom umění. Neexistuje produkt, který nikdy nepůjde dolů. Takže v tomhle směru moc nevěřím na sběratele, kteří kupují obrazy jako investici. Protože ve valné většině si kupujete současníky, u nich ta hodnota půjde nahoru možná za třicet nebo padesát let, jestli vůbec. A řekněme si narovinu, kolik bylo současníků na začátku 20. století a kolik z nich dneska opravdu něco stojí. Tehdy to bylo třeba tisíc jmen, dneska by člověk spočítal na prstech dvou nebo třech rukou, kdo má nějakou hodnotu. Takže je to spíš trochu jako vyhrát sportku – a to ještě ne pro vás, ale spíš pro vaše děti. A pro ně to vždycky bude výhra, protože do toho neinvestovali ani korunu. Možná pro ně tedy ta věta platí, ale nevěřím, že ještě pro někoho jiného.

Stavíte svoji sbírku nějak systematicky? Dáváte jí nějaký určitý směr?
Ne. Stavíme ji společně s manželkou tak, že kupujeme, co se nám dvěma líbí.

Opravdu nemáte žádnou vyhraněnou oblast zájmu? Ani se nesoustředíte vyloženě na české umělce?
Tak to asi jedině, protože de facto máme z 99 procent české autory, ale jinak bych se v tom vůbec nesnažil hledat něco víc. Prostě objevíme autora, líbí se nám a chceme ho. Máme i několik slovenských autorů, třeba i současníka Rastislava Naďa, za kterým jsme se vydali do Žiaru nad Hronom nebo jako on říká „Žal nad Hrobom“. Koupili jsme si od něj asi třicet obrazů a on tomu vůbec nemohl věřit a za každý obraz, který jsme si vybrali, si dal štamprli, takže si asi dokážete představit, jak po těch dvou hodinách vypadal. A my jsme si řekli, že mu tady ty peníze v tomhle stavu nemůže nechat, protože jsme se báli, že je ztratí nebo prohýří. Tak jsme přišli druhý den a on byl hrozně skleslý a říká, že ty peníze asi všechny propil. Tak jsme ho uklidnili a peníze mu předali. Ale zpátky k otázce, nehledáme propojení, souvislosti, to je spíš na kunshistoricích. Když teď přijdete k nám domů, tak uvidíte nejnovější obrazy Vladimíra Vély. A my jsme šťastni, že tam jsou a že je Véla s námi v obýváku. A za čas tam může být zase někdo jiný.

Když se teď bavíme o výstavách, tak jak se vy díváte na financování umění v Česku obecně? Protože poslední dobou se tahle diskuze znovu rozhořela. A to díky otevření Telegraphu, kdy se začalo řešit spojení umění a soukromé sféry a taky díky koronavirové krizi, kdy se ukázalo, že kulturní sektor obecně je dlouhodobě podfinancovaný.
Myslím, že s tím financování máme u nás ještě rezervy, ale pomalu ale jistě ten Západ doháníme. Zároveň se v téhle oblasti necítím úplně jako ten nejpovolanější. Ale pravda je, že když někdo, a v téhle souvislosti se bavíme o Robertu Runtákovi, podniká v rámci pravidel a zákonů České republiky, vydělává legálně peníze, tak si s nimi potom může dělat, co chce. A jestli se rozhodne, že za ně bude ve velkém kupovat umění, tak bych řekl, že všichni umělci by mohli být spíš rádi. Notabene když takový člověk otevírá uměleckou instituci, půjčuje všechna díla, která cestují různě po světě, vydává knížky a další. Můžeme si říkat, jestli se nám jeho podnikání líbí nebo ne, jestli bychom ho chtěli dělat nebo ne, ale když pak vidím, co s těmi penězi dělá, tak mi to přijde úžasné. Kéž by tady bylo dalších sto takových sběratelů, najednou by pak dostalo uplatnění mnohem víc umělců. Samozřejmě to potom neznamená, že kvalita bude v té kvantitě násobena, ale určitě se najde několik diamantů, které za sto let budou lidé obdivovat a říkat si wow, počátek 21. století to byla opravdu doba hojnosti v České republice. Myslím, že čím víc lidí si najde cestu k umění a bude ho kupovat, tím víc to bude fajn.

Je ale spousta lidí, kteří by rádi kupovali umění, ale je to mimo jejich finanční možnosti, jak se díváte na tohle?
Doporučoval bych každému občanovi České republiky, možná i celého světa, běžte si koupit originální grafiku – monotyp nebo jeden z pěti či deseti od současného umělce. Určitě vám to udělá radost a bude vás provázet celý život. Navíc nemusí stát sta tisíce, dokonce ani deseti tisíce. Já miluju grafiky, byly to taky jedny z prvních věcí, které jsem si kupoval. Miluju třeba Jiřího Johna, když se dneska koukám na ty malé grafické listy, které jsem si koupil před dvaceti lety za 5000 Kč, tak jsou to věci, které mě doprovázejí a doprovázet budou. Jsou úžasné a nápadité. Tohle bych proto každému doporučil, kupte si to, kupte si originál. Je to daleko lepší. než si jít do obchoďáku pro natištěné tulipány nebo kopii Picassa v Ikee. To má doma milion lidí, ještě je to často dražší než právě třeba ten monotyp od současníka.

Vy máte teď v rámci 8smičky možnost být u toho, jak výstavy vznikají. Je něco z toho zákulisí, co vás překvapilo? Čemu byste předtím třeba nepřikládal takovou váhu?
Vlastně mě toho úplně moc nepřekvapilo, ale je pravda, že jsem nikdy asi tolik nedocenil práci architekta. Je fascinující, jak dokáže výstavu našlápnout, nebo z ní naopak nedokáže dostat maximum. Ale obecně jsem v tomhle směru rád, když to všechno zaklapne. Je super, když všechny články, které se na výstavě podílejí, zaklapnou a všechno funguje tak, jak má, to je potom radost pohledět. To pak ocení i návštěvník.

My už jsem několikrát nepřímo mluvili o 8smičce, ale dokážete si vzpomenout ještě na tu prvotní myšlenku, kdy jste si řekl, že by nebylo od věci mít vlastní galerii? Předpokládám, že vy jste o tom s Bárou asi nepřemýšleli jako o zóně pro umění hned od začátku, ne?
To se pletete, moje první myšlenka byla, že nechci, aby tomu někdo někdy říkal galerie, protože to v hodně lidech asociuje byznys s uměním. A taky protože jsme věděli, že otevíráme na malém městě, tak jsme chtěli ukázat, že to není jen o obrazech, ale taky o tom, že by umění nemělo zůstávat jen mezi čtyřmi stěnami, ale mělo by se snažit vycházet ven a atakovat humpoleckého občana i v tom veřejném prostoru a konfrontovat ho s ním. Ale myslím, že se nám daří, a teď použiji 8smičkový výraz, o určitou „evangelizaci“ humpoleckých lidí, i když jsem ještě na začátku a bude to běh > > na dlouhou trať. A samozřejmě bychom chtěli zapojit i město, i když je to tedy poměrně těžké, protože tam se prolíná mnoho různých faktorů, ale jsem přesvědčený, že by to bylo skvělé, kdyby to město vzalo za své, protože na co jiného lákat do Humpolce těch deset milionů obyvatel než na současné umění a kulturu? Kdyby město využilo naší aktivity a zhostilo se toho jako partner, kterému veřejný prostor patří a má moc s ním nakládat, tak by to Humpolci mohlo pomoci. Díky jeho úžasné geografické poloze to pro nikoho není daleko a někdo přijede na skvělou kávu, někdo si dojde na výstavu, projde si město a zjistí, jaké krásné sochy tady máme nebo nemáme. Zajde na oběd nebo se ubytuje a večer vyrazí na koncert, který je tady v Divadle Za komínem nebo v kině. A najednou utratí dva až tři tisíce. Když to takhle udělá milion lidí, tak si místní podnikatelé třeba uvědomí, že i ta kultura, která je často takovou popelkou, může být akcelerátorem a spouštěčem pro byznys, což Humpolci jenom pomůže. Bylo by fajn, kdyby lidi zpomalovali v Humpolci.

Byla to vaše prvotní myšlenka už tehdy nebo to spíše vyplynulo ze sbírání umění?
Určitě ne, na začátku jsme si mysleli, že to bude tak trochu punk. Od začátku tady byla Emma Hanzlíková, která přivedla Marcelu Strakovou. A tyhle dvě tomu začaly dávat kontury. Marcela řekla, že do toho jde, a pak to celé akcelerovalo, až to úplně předstihlo naše očekávání – a to po všech stránkách. Jak po té finanční, kdy jsme nestíhali otvírat kapsy. Tam jsme si museli jasně říct, že i tohle musí mít strop, protože jinak bychom tam mohli utrácet peníze do nekonečna. Za prvé jich tolik nemáme a za druhé je chceme dělit i mezi jiné věci, které nám přijdou důležité. Samozřejmě jsme šťastní za to, kde to dneska je, ale opravdu je pro nás důležitý ten přesah a příležitosti pro celé město, na které by se dalo navázat. Protože v tomhle směru je fajn přemýšlet jako obchodník. Ano, nemáme tady uprostřed UNESCO zámek, ale zároveň na něm už všichni byli a on se nemění. Za to v 8smičce je každých pár měsíců nová výstava a s ní i důvod, proč přijet. Je tady prostor pro to udělat sochařské sympozium, zabývat se veřejným prostorem, který bude odpovídat třeba tomu ve Švýcarsku. To jsou za mě témata, která by měli lokální politici zvedat, i když chápu, že je to strašně těžké. Ale myslím, že mít vizi a chtít to město posunout o level výš, to by měl být jejich cíl.

Je jasné, že hodně z toho, co děláte, děláte i pro svoje děti. Vedete je ale nějak cíleně k umění nebo spoléháte na to, že tím, že jsou uměním každodenně obklopeny, tak si k němu cestou najdou?
Tohle asi neví nikdo, protože to může být i hodně dvousečné. Tím, že je člověk každodenně něčím obklopený, tak se může stát, že si toho nemusí tolik vážit. Pak je tady asi nasnadě otázka podvědomí a jak moc to v nich jednou zůstane. Ale minimálně s nimi pravidelně chodíme do 8smičky. Na vernisáže, na výstavy i na sobotní rodinné dílny. Chodí i na komentované prohlídky pro děti. Sami už se na to těší. Samozřejmě i na to, že dostanou v kavárně něco dobrého. Ale to považujeme jako za relativně fajn daň. Když jsem poprvé viděl komentovku pro děti, která trvala dvě hodiny, tak mě úplně fascinovalo, že žádné z těch dětí neodešlo. Všichni tam byli a měli rozzářené oči. A já jsem rád, že každý má za těch osm korun šanci dítě do 8smičky přivést. Rozhodně jim to neuškodí a jestli jim to něco dá, to se uvidí.

A když jsme u těch komentovaných prohlídek, tak vy sám je párkrát za výstavu děláte pro dospělé diváky.Jak se v té pozici cítíte?
Předpokládám, že na moje komentovky jdou lidé, kteří umění nestudují od rána do večera, protože jinak bych si určitě připadal poměrně nesvůj, přímo bych použil výraz nahý v trní, jelikož samozřejmě nejsem kunsthistorik. Pro mě je to opravdu koníček. A mám to rád, takže se snažím lidem ty své pocity z výstavy a jednotlivých děl nějak zprostředkovat. Ale jestli a jak to funguje, to nejsem schopen úplně posoudit. Pravda je, že jsem z těch komentovek nikdy neměl špatný pocit, jestli to ale stejně cítil i ten divák, to nevím, ale možná díky tomu, že to stojí jen osm korun, tak mi prominou.

Vlastně jsem se ptala proto, že jsem na několika vašich komentovaných prohlídkách byla a vždy mě dost bavily. Jeden z těch důvodů je určitě ten, že se znáte s některými umělci, byl jste u nich v ateliéru, prostě máte hodně zábavných historek „z natáčení“. A to je třeba věc, která se mnoha lidem vůbec nepoštěstí…
Já si nemyslím, že je to nějaké štěstí, ale vlastně možnost pro každého. I když mě v minulosti nikdo neznal, tak jsem se popravdě řečeno nesetkal s umělcem, který by řekl, že mě nepřijme. Bavíme se o současnících, o někom, komu je třeba třicet let. Sehnat si na někoho kontakt je dneska otázka několika minut díky Googlu, a když ne, tak se jdete zeptat na té výstavě a oni vám rádi, pokud je budou mít, ty informace poskytnou. A jsou dvě možnosti, buď vám umělec řekne, že ho zastupuje galerista a jeho věci si můžete prohlédnout tam a tam, což u nás ještě moc nefunguje. Anebo vám řekne, jasně, kdy se vám to hodí. Pro něj je to součást jeho živobytí a je za to vlastně i rád. Ukáže vám pět nebo patnáct obrazů a vám se buď něco líbí, nebo nelíbí. Určitě to není tak, že když se dostanete do ate­liéru, tak si musíte něco koupit. V tomhle bych zase všem doporučil, aby kontaktovali ty umělce. Věřím, že za to budou rádi. Navíc, když jdete do ateliéru, tak víte, že si odnášíte originál a občas vám tam na zadní stranu napíše i dedikaci, takže i za sto let je nevyvratitelné, že to byl váš obraz. A jako bonus máte i příběh, že jste se s tím umělcem potkali a třeba zjistíte, jak moc si notujete, jdete na pivo, a nakonec se začnete navštěvovat. A je hezký, když z toho vznikají i tyhle kamarádský vztahy, které by za jiných okolností asi nevznikly. Potkáte se v ateliéru, díky umění si začnete povídat a zjistíte, že toho máte hodně společného a že vlastně umělci prožívají své lidské životy stejně jako my.

text: Natálie Brzoňová

Co jsou New Media Art?
New Media Art jsou umělecká díla vytvořená pomocí současných mediálních technologií – digitální umění, počítačová grafika, počítačová animace, vizuální umění, net-art, interaktivní umění, videohry, počítačoví roboti, 3D tisk, cyborg art. Název tato média odlišuje od tradičních médií, které vycházejí z dějin umění. Umění nových médií často vyžaduje interakci mezi divákem a uměleckým dílem. Ale jak mnozí teoretici a kurátoři zmiňují, tyto formy interakce, sociální výměny, účasti a transformaci nedefinují New Media Art, ale slouží spíše jako společný základ, který vychází ze současného umění. Bez ohledu na institucionální struktury je důležité zamyslet se, jak začlenit umění nových médií do muzejních sbírek stejně, jako zvážit, jak jeho charakteristické rysy ovlivní jejich koncepci a praktické fungování.

Antiinstitucionální net-art
Pro mnoho současných umělců je muzeum místem specifické kontroverze. Připojení k internetu a následná cenzura institucionálního světa zapříčiňuje, že kvůli struktuře muzeí nelze přistupovat k tomuto umění důsledně. I to je důvodem, proč mnoho muzeí umění nových médií nesbírá tak svědomitě, jako jiné umělecké formy. Primární role muzea, které předkládá vybraná díla v neměnné či definované podobě, je tady tak rozmělněna v závislosti na strukturách internetu. Ale právě instituce by měla pochopit, že se jedná o sbírání platformy s neustále se měnícím obsahem. Umělci, kteří tvoří New Media Art si obecně přejí, aby jejich umění bylo volně a snadno přístupné a odpovídajícím způsobem zobrazitelné. V tomto rozporu je apelace muzea na jedinečnost nebo omezenou dostupnost objektů v jeho sbírce a jedná se tedy o zatěžující problém. Je tedy nutné rozlišit, že umění nových médií nemá prostorové rozměry samo o sobě, ale jedná se vlastně o data a připojení. Počítač je realizátor díla, prostředník nových médií, který pracuje se souborem. Net-art a všechny stěžejní formy nových médií jsou instrukčními soubory, které samy o sobě rozměr nemají.

Co je v sázce?
Charakteristické rysy umění nových médií konfrontují obecné představy o podobě umění, ale je nutné zmínit, že i mnoho umělců, kteří nepracují pouze v umění nových médií, používalo tyto postupy ve svých dílech. Nepochybuji o tom, že budou nakonec nová média součástí sbírek institucí stejně jako fotografie, video a instalace. Ale kritická je současná situace, kdy hrozí ztráta zhruba třiceti let vývoje nových médií. Důležité je se naučit, jak umění nových médií sbírat. Muzea preferují sbírání originálů nebo konkrétních objektů. Knihovny se tradičně zabývají přístupem obecně dostupných objektů. Mnoho digitálních děl je snadno duplikovatelných, ale umělci mají větší zájem o jejich přístupnost než jedinečnost a neměnnost. Jak říká bývalý kurátor nových médií Walker Art Centra Steve Dietz, bude nutné, aby se pro získání otevřených licencí změnila a aktualizovala podoba sbírkové instituce do současnější podoby, která s uměním nových médií dokáže pracovat. Podle pravidel National Information Standards Organization je pro práci s digitální sbírkou dobré vytvořit digitální sbírku podle určité rozvojové politiky explicitní kolekce, tedy takové, která byla schválena a zdokumentována.

Zachování kolekce umění nových médií
Díla nových médií, jako jsou filmy, pásky, webové prohlížeče a operační systémy, se v průběhu času stala technologicky zastaralá, čelí i New Media Art vážným problémům o zachování své podoby v závislosti na technologickém vývoji. Existují metody, jak jejich podobu zakonzervovat, včetně překladu díla ze starého média do nového, digitální archivace nebo použití emulátorů k zachování díla, které je závislé na zastaralých softwarech nebo operačních systémech. Sbírání uměleckých děl přináší otázky pro obor výzkumu, prezentace i uchovávání. Je mnoho důvodů, proč je pro New Media Art problematické uchovávání – od variability jejich konektivity, rychlého tempa vývoje hardwaru i softwaru nebo fyzické poškození komponent. Pro mnoho akvizic New Media Art bude nezbytný nákup i vybavení, které zaštítí dlouhodobé fungování a ochranu jejich podoby.

Problém kurátora
Vybraná umělecká díla a zkušenosti kurátora jsou podstatou každé výstavy. Důležitými elementy, se kterými je nutné při koncipování výstav time-based media art přemýšlet, jsou čas a prostor. Digitální a time-based média vytvářejí – nebo mohou vytvářet – nový prostor přístupný lidem paralelně se rozvíjející v plynoucím čase. Tvarování „prostorových“ vztahů mezi uměleckými díly a publikem může být velmi obohacující. Umění odhalující chování umělce, chování média i účastníka přináší cenné nahlédnutí na svět, ve kterém žijeme a pochopení sebe sama. Síťová New Media Art nejsou závislá na fyzickému umístění, je tedy možné, aby instituce sdílely infrastrukturu, jako jsou servery, technický personál nebo hosting. Sbírání umění nových médií je především kurátorský problém. Tato média popírají tradiční představy ve sbírání umění. Schopnost zachovat umění nových médií zůstává v teoretické rovině a bude diskutabilní otázkou pro muzea, dokud se neudělá první krok a nezačne se sbírat kriticky a dlouhodobě. ∞


text: Anna Kodl

Když je zapíšu, vznikne matérie, slova. To původní, myšlenky se ztratí. Nezabrání mi to v tom, abych se o jejich zachycení nepokusil znova. Proces stabilizace myšlenek si žádá hodně papíru a propisek. Píšu rád rukou, je to osobnější. Hned druhý den sklizeň přepíšu na počítači. Původní rukopis pak vyhodím. Intimita myšlenek psaných vlastním písmem mi začne vadit. Na hard disku už jako by se mě osobně netýkaly. Počítač má tuhle odosobňující moc (či nemoc).

Alternativou k hard disku je blog. Ten vás rozepíše, ale zároveň izoluje, je to příliš snadné odbytiště. Deformuje myšlení, stejně jako kterékoli jiné médium. Snadno v něm sklouznete do vlastní karikatury. Je dobré, když váš text jde ještě přes jiného člověka, který ho posvětí svým zájmem. Nebo jen na ten hard disk. Tam o něm můžete svobodně přemýšlet, dát mu čas. A taky svobodně psát, protože o nic nejde. Zatím. Na psaní je nejtěžší právě najít jeho odbytiště, smysl. Zároveň nebýt prodejná děvka, užitečný idiot ani masturbátor.

Je dobré psát napůl automaticky, pak do toho dostanete sami sebe, přítomné souvislosti. V přítomnosti je odpověď na všechno. Mou sběratelskou vášní jsou reportáže o ničem, o samotné přítomnosti. Rozkoš pramení možná z adrenalinu, že pak nepůjdou nijak využít. Jasně, snažím se do nich propašovat styl a drive, ale lidi stejně vždycky chtějí radši číst o něčem než o ničem. Přesto si bez hromadění náhodných souvislostí a situací a odposlechnutých rozhovorů nedokážu svoje psaní představit. „Mám rád nesmysly,“ říká Jim Morrison, „spatřuju v nich cestu ke svobodě.“

Hodně budeš jinde
„The more you say, the more you have to say.“ To je ode mě, v češtině to tolik nevyzní: „Čím víc toho řeknete, tím víc toho máte co říct.“ V angličtině je „máte co říct“ zároveň „musíte říct“. Člověk jako by od první věty, kterou v životě řekl, musí už vždycky věci uvádět na pravou míru. Slova jsou jen odrazy a on hraje zrcátkovou hru, že je možné vyjádřit se tak, aby druhý přesně pochopil, co si myslí. Že to nejde, si nikdy nepřizná, hra je to moc svůdná. Realita je totální spleť. Můj beat je rozplétat ji, ukazovat cestu. Ne k pravdě, ale k sobě. Prošel jsem krizí, která mi řekla, že ta pravda nejsem já. Místo aby mě to zastavilo, osvobodilo mě to. „Realita se stává fikcí v okamžiku svého zachycení,“ říká Kerouac.

„The truth is out there,“ zní slavný slogan seriálu o nedořešených případech Akta X. Neznamená to, že máme jít pravdu hledat do terénu, ale že je nepolapitelná, že je vždycky někde jinde, než kde ji hledáme. To mi došlo právě teď, v přítomnosti, díky psaní. Psaní není jenom zapisování myšlenek, psaní je taky myšlení samotné – specifický druh myšlení okořeněný o pozemský-fyzický čas.

Mezi zapisováním myšlenek a psaním jako myšlením je rozdíl asi jako mezi soustředěním se a tím, co, jak jsem se dozvěděl v minulém čísle magazínu Legalizace, se jmenuje epizodní předvídavost. Ta závisí na tak zvané epizodní paměti a zajišťuje, že v určité chvíli prostě víme, jak se zachovat. Vlastně jde o intuici, ale „epizodní předvídavost“ je osvěžující pojem.

Časem vždycky přestaneme vnímat obsah zavedených definicí, stanou se pouhým mementem, zevšední nám. Je třeba říct je jinak, říct znova samozřejmé, jako by to bylo nové. Někde jsem četl, že básník musí znovuvynalézt řeč. To se mi líbí. V té Legalizaci mimochodem bylo i to, že hulení nemívá na tu epizodní paměť úplně blahodárný vliv. To můžu potvrdit. Když jsem dřív hulíval, vždycky jsem psával zhulený, to je jasné. Pak když jsem přestal hulit, dlouho mi nešlo psát spontánně. Opruz – musel jsem si dát pauzu.

Profláknutý beat
Když jsem chodil na základku, občas se konal takzvaný sběr. To znamenalo, že ke škole přivezli obří kontejner a děcka donesla všechen zbytečný papír, který jejich rodiče doma našli. Tehdy ještě nebyly dnes běžné modré popelnice-papírnice. Na střední jsem začal ničit papír ve velkém. Psát básně – sbírat myšlenky, stírat sajrajt momentálního patosu každého posezení v parku, každé nudné vyučovací hodiny. Samo se to nabízí – něco vám běží hlavou, tak to zapíšete. Už vám to neuteče. No, ne tak docela. Máte to na papíře, ale v hlavě máte vymeteno. Říká se, že vypsat se z toho je dobré na psychiku. Máte pocit, že jste svůj problém vyřešili. To je ale dvousečná zbraň. Udeří znova.

Když už jsem měl básní štos, vždycky jsem ho někomu věnoval nebo hodil do papírnice. Jedno, co z toho. Jednou jsem to spálil, jednou poslal po vodě. Ekologický způsob mě uspokojoval nejvíc. Cítil jsem se pak vždycky jako nový, začínal jsem znova s čistým štítem. Dneska už to nejde. V nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz jsem se nenapravitelně proflákl na internetu. Nedá se. Z gymnaziálních let se dochovaly jen střípky, které mi utkvěly v paměti. Tak to má beat.

Moje kariéra gradovala v básních, které jsem dával jedné holce. Líbily se jí tak, že se mnou pak tři roky chodila. To bylo období, kdy jsem vůbec nepsal. Když má člověk holku, přestane ten přetlak dávat na papír, papírem ho pak spíš utírá. Začalo jí vrtat hlavou, že jsem dřív tak psal, a s ní že už vůbec nepíšu. Jestli jsem to pořád já. Nebyl jsem. Psát můžu jen o samotě. Když s někým chodím, pořád mi straší v hlavě. Ten člověk. Ve vztahu psát nemůžu, musím mít vztah s tím psaním. Jak vidíte, píšu dobře, byla by to věčná škoda.

Iluze slova
Psaní je sběr myšlenek, vztah je sběr společných chvil, při kterých jsou myšlenky spíš na překážku. Možná to moc dramatizuju, ale i to je psaní. (Nebo darmatizuju – odvozeno od názvu básnické sbírky Petra Hrušky Darmata.) Ve vztahu jdou myšlenky na porážku. Nemůžu se na ta jatka koukat. A nemůžu v něm psát o ženských, o kterých téměř výhradně psávám. To je zlo, nechci za své myšlenky platit clo. Proč nebýt prostě svobodný?

Na myšlenky je potřeba samota. Na jejich vyjadřování je dobrá společnost, nějaký protipól. Druhý člověk má čarodějnou moc z nás vytáhnout myšlenky v podobě slov. V tom vyjadřování se ale myšlenky zároveň vytrácejí. Mně nejde o slova, ale o myšlenky. Je to těžká cesta. Slova jsou stejná hmota jako třeba auto. Pojmenovávání je přivlastňování. V mém pokoji není k hnutí přes harampádí slov.

Má psaní smysl? Napadá mě jediný – já. Sbírám sebe. Moje spisy mají ten smysl, že jsem je napsal. I když jde o seriózní článek, vždycky do něj propašuju sebe. Kdykoli čtete cokoli týkající se reálné události, vězte, že je to jen osobní pohled pozorovatele. To ví každý, kdo někdy o něčem psal. Nejde o to, co píšete, ale jak. Jak skládáte slova za sebe. V tom je vaše DNA. Psaní je šíření DNA. ∞

„Abyste věděli, tihle praví kaktusáři, to je něco jako sekta dervišů; já myslím, že jim místo fousů rostou ostny a glochidy, tak jsou do toho zažraní.“ (Karel Čapek: Ukradený kaktus, Povídky z druhé kapsy)

Jakási vášeň, která nás pohání obklopovat se něčím krásným, pozoruhodným, zajímavým, zvláštním, něčím, co milujeme, co nás ve výsledku stravuje, provází v noci i ve dne, o čem sníme i bdíme, se nazývá sběratelstvím. Pravé sběratelství je esencí lásky snoubenou s vášní. Je touhou dozvědět se všechno o zbožňovaném objektu, vše do nejmenších detailů.

Je to květina, kterou pravidelně zaléváme, kdy noc uletí během několika málo okamžiků v očekávání květu. Je to katarze nad prvními okvětními plátky, oddělujícími se od kalichu, je to třepot křídel volavky, přilétající ke svému hnízdu, je to starý rukopis s takřka nezřetelným písmem, svědectvím dávné doby naších předků.

Myslím, že touha sbírat navštívila každého z nás, a to už v dětství. U mne to byly pohledy. Malá umělecká díla, která letí přes půlku světa, aby vás pozdravila svou krásou. Pamatuji si, že jeden z mých pohledů jsem dostala od své babičky. Byla tam holčička v zdobné čelence u okna, pocházel z předrevolučního Ruska. Pořad ho mám schovaný ve velké malované krabici od čaje. Klenoty mé někdejší sbírky.

Myslím, že Čapek ve své povídce Ukradený kaktus má trefný postřeh, že ženy jsou jen ojediněle výjimečnými sběratelkami v porovnání s muži. Domnívám se, že je to dáno tím, že životní koloběh ženy spočívá v očistě a muže v kumulaci energie a informace. Nezbývá ovšem než tuto lásku obdivovat, tento pohon, zanícenost, touhu, která dala původ veškerým muzeím, knihovnám a galeriím. Je to dar. Málokterý sběratel odolá pokušení pochlubit se svou sbírkou, předat ji dál.

Člověk by měl mít přehled o svém dosavadním i současném bytí, o tom, co ho obklopuje. Vždyť múza je kosmickou energií, jež do nás proniká v okamžiku polosnění a zábleskem uskutečnění. Vytváříme si svůj svět, proplétající se světem našich blízkých, s těmi, se kterými si souzníme.

Jsou lidé, kteří pěstují staré jabloně a ti, kteří je malují. Když píšeme deník nebo si čteme, naše vjemy i mysl jsou ovlivněny sbírkou vědomostí, dovednosti, umu a inspirací těch, které jsme přivítali ve svém niterném světě, a tak i ony se k nám přidružují na naší cestě.

Umění beze sporu patří k nejvyšší instanci našeho života. Když člověk tvoří, přibližuje se Bohu, krásnu, absolutnu. František Drtikol považoval za bohyni všech umění Hudbu. Když posloucháte hudbu, otevírají se všechny vaše smysly. Díky nadšencům a milovníkům hudby si dnes můžeme poslechnout přímý záznam z Gershvinova koncertu. Archeologie je vlastně také sběratelstvím. Sbíráme naše kosti a stopy bytí.

Naše doba také zanechá stopy. Některé se dochovají dlouho a jiné zas zavane sníh. Podle Lao-C’ je však důležitá cesta. ∞

Aby se sbírání nestalo shromažďováním, je nutné od fascinace, která je prvotním spouštěčem k této často celoživotní vášni, připustit racio a vědomý přístup. Sbírání jako princip se nás dotýkalo už v dětských kolektivech. Sbírky, které mají větší dosah než pouze vzpomínkový na období plná alb se známkami nebo hokejovými kartičkami – či co jsme to ještě sbírali – se utvářejí celý život. A proto i vztah ke sbíranému musí být celoživotní a silný natolik, aby vášeň neskončila odchodem ze základní školy. Březnovým vydáním Artiklu prostupuje sběratelství ve více podobách – v té profesionální sběratelské, kde se hlavním objektem zájmu staly umělecké předměty, ale i v podobě rozjímání a zamyšlení nad tím, co vlastně sběratelství je a čím nás – kromě fyzického vlastnictví – obohacuje. ∞