Osmnáct lidských druhů za dvě miliardy let a utopie je stále jen snem. Last and First Men je filmovou adaptací stejnojmenného spekulativního románu Olafa Stapledona. Vědeckofantastický narativ přibližuje v okázalém pojetí, které užívá enigmatických obrazů a hypnotický mimoobrazový komentář Tildy Swintonové. Jaké pocity impozantní dílo vzbuzuje a jak jej kategorizovat?

Last and First Men je hudebním a režijní počinem islandského skladatele Jóhanna Jóhannsonna. Poté, co před třemi lety tragicky zemřel, film dokončil jeho spolupracovník Yair Elazar Glotman. Jóhannsson za sebou zanechal dvacet let nahrávek, mezi které spadá i angažmá u mnoha filmových projektů. Známá je zejména jeho spolupráce s kanadským režisérem Denisem Villeneuvem, z které vznikl thriller Sicario: Nájemný vrah (2015) nebo sci-fi Příchozí (2016). Pokud chceme rozkrývat klíčové charakteristiky Jóhannssonova díla, mohou být právě Příchozí prvotní bod, od něhož se můžeme odrazit.

Islandská elegie
Skutečnost, že spolu Last and First Men a Příchozí sdílejí jisté motivy, by neměla překvapit. Sci-fi příběhy můžeme vnímat jako kombinatoriku pružných a ozkoušených schémat – v Jóhannssonově filmu jsou to témata cesty časem, telepatie, kolonizace planet nebo apokalyptické události. Oba filmy vycházejí ze stejných inspiračních zdrojů filosofujících a naskrz seriózních vědeckofantastických děl. Při sledování nás nutí přemýšlet o širokých tématech našeho místa na Zemi, ve Sluneční soustavě i vesmíru.

Styčné body mezi filmy jsou obzvlášť citelné na dvou místech. Obě díla problematizují pojetí dějin jako jednosměrného proudu – tuto představu mají za iluzorní způsob, jak se lidské vědomí orientuje ve světě. Jóhannssonův film nám v jednu chvíli sděluje: „Když vaši spisovatelé snili o budoucnosti, představovali si pokrok k jakési utopii, kde bytosti jako oni žijí v naprostém blahobytu.“ Obdobně je protagonistka Příchozích v závěru obdařena schopností vnímat všechny okamžiky své existence zároveň. Zadruhé se oba počiny zaobírají komunikací jako prostředku i znaku lidského pokroku. V obou filmech k lidstvu promlouvá vyspělá civilizace se šokujícími, ale obohacujícími sděleními. Ta mají potenciál změnit budoucnost našeho pokolení.

Na rozdíl od Příchozích je ale syžet Last and First Men mnohem výstřednější. Film tvoří takřka výhradně obrazy tzv. spomeniků – památníků válečných veteránů z oblastí bývalé Jugoslávie. Tyto záběry natočil Jóhannsson spolu s kameramanem Sturlou Brandthem Grøvlenem v roce 2017 na 16 mm materiál (český distributor chybně uvádí, že jde o 70mm film – tedy technologii, kterou si dvoučlenný štáb nemohl dovolit). Vyprávění zajišťuje mimoobrazový komentář herečky Tildy Swintonové. Její hypnotický voiceover snadno podněcuje představivost a formuje fantastické obrazy z časů budoucích. Mimoobrazový komentář je výrazný, nikoli však dominantní a vůči vizuální složce si zachovává jistou autonomii. Výsledkem je zážitek, který se vzpírá kategoriím.

Film je například často označován za dokument, ačkoli nespadá do žádných definic známých teoretiků nefikční kinematografie (John Grierson, Bill Nichols, Carl Plantinga). Last and First Men není poetický dokument, metadokument, ani avantgardní nefikční film. Přiměřeně informovaný divák zřejmě pochopí, že se spomeniky na daných místech skutečně nacházejí, stavby si ovšem s každým slovem mimoobrazového komentáře přivlastňuje narativ z Jóhannssonova–Stapledonova fikčního světa. Pomníky jsou mnohdy zřetelnou ilustrací voiceoveru i relikty zahubeného lidstva. Pohlížíme tedy nazpět (jako neznámý pozorovatel po apokalypse) stejně jako vpřed (díky tomu, že nám budoucí lidé předávají informace o civilizaci za dvě miliardy let).

Obhajitelné je naopak řazení k experimentální kinematografii. Last and First Men sebereflexivně jeví zájem o médium, které ho spoluutváří. Film neskrývá chemické reakce, které vznikají při dopadu světla na filmový materiál a v jistých chvílích je dokonce zapojuje do vyprávění (například ve scéně, v které komentář hovoří o vlivu slunečních paprsků na budoucí lidstvo). Jóhannsson takto neexperimentuje poprvé, jak ukazuje krátký film Konec léta (2014), který natočil na Antarktidě na malý 8mm formát.

Kulturní dění v černé
Jóhannssonovy kompozice by si samostatně zasloužily pozornost hudební redakce. Jejich spoluautorem zmíněný Berlíňan Yair Elazar Glotman, který složil doprovod i k českému found footage dokumentu Můj neznámý vojín (2018). Dá se předpokládat, že hudba k Last and First Men bude vysoce funkční i při poslechu vně filmové projekce. Kompozice se totiž přelévají z poklidných melodií k naléhavému burácení a samy o sobě snadno vytvářejí vlastní vyprávění.

Last and First Men je svým způsobem memento dnešní doby. Českou premiéru mělo mít minulý rok na karlovarském festivalu, pandemie ale jeho konání znemožnila. Film depresivně vyhlíží velký kulturní restart, utěšuje se ale pohledem do minulosti, který odhaluje, jaká příkoří už civilizace překonala. Tato symbolická zkratka vyvstává v průběhu projekce poměrně silně. Snímek by měla na konci května uvést do českých kin distribuční společnost Artcam.

Last and First Men
režie Jóhann Jóhannsson
Island, 2020

Jaderná katastrofa nebo mezinárodní totalitní nadvláda? Cestování na Mars nebo vyčerpání přírodních zdrojů? Krach ekonomiky nebo přelidnění planety? Vycházíme-li z jistých obecně známých faktů, s trochou představivosti si všechny vyjmenované scénáře budoucnosti dokážeme živě představit. Většinou ale raději uvažujeme „střízlivě“ a takovéto fantazírování necháváme sci-fi literatuře a filmu. Přestože tento žánr často inklinuje k pouhé zábavnosti a braku, ve své ideální podobě dokáže ukázkově vyhrotit tendence současnosti a položit závažné otázky, na které jako lidstvo i jako jedinci budeme dříve či později muset odpovědět. Právě proto jsem k zamýšlení se nad tím, jak může vypadat svět zítřka, povolala jednoho z těch bláznů a vizionářů, kteří se rádi inspirují skutečností, ale přitom se zvídavě ptají „Co kdyby…?“. S autorem sci-fi, fantasy a hororů, průkopníkem českého kyberpunku, Jiřím Walkerem Procházkou, jsme si povídali o budoucnosti, vizích a reflexi okolního světa.

JWP rád působí jako expresivní výtržník a nevázaný buřič, nicméně za roztříštěnými řádky jeho textu se skrývají hodiny a hodiny rozvážné skrupulózní práce a za vyhrknutými militantními názory – citlivá a pozorná vnímavost.

Jak ses dostal ke psaní?
Nepatřím k zázračným dětem, které měly v osmi letech napsaný román o drakovi a ve dvanácti již trilogii o trpaslících. Psát jsem začal až v pětadvaceti letech. To jsem pracoval jako pomocný dělník v tiskárnách a měl dvanáctihodinové noční směny. Při nich, u tunových rolí papíru jsem prostě začal psát. Tužkou na papíře. Nemám k psaní žádné potřebné vzdělání ani žádné kurzy tvůrčího psaní.

Už ty první věci byly sci-fi? Proč zrovna sci-fi?
Dva důvody: první texty jsem psal za totality, v polovině osmdesátých let. Do sci-fi se dala umístit spousta jinotajů. A za druhé patřím do skupiny potrhlých lidí, jež od mala fascinuje fantazie, budoucnost, technologie. Jak řekl můj guru, Ondřej Neff, buďto to sci-fi v sobě máte, nebo nemáte. Nemůžete se ke sci-fi dostat ve dvaceti letech, to nejde naimplantovat. Musíte se k němu pročíst od dětství.

Co tě na sci-fi láká více – možnost si vytvořit alternativní svět, anebo spíše alegoricky ztvárnit totalitní režim?
Oboje. A navíc se to výborně doplňuje. Alternativní světy si vytvářím proto, abych v nich ukázal absurditu – či lépe Absurdistán – na plné pecky. Kupodivu ale dodnes když píšu další věci, zejména kyberpunk, tak i v dnešním politickém režimu používám skoro ty samé paralely, protože ani dnes člověk z různých pohledů není zase tak úplně svobodný. A kupříkladu kyberpunk je o rebelii proti monopolům všeho druhu, proti governmentalismu a institucionalismu, nu a všichni moji hrdinové jsou rebelové. I proto jim rozumím.

Vytvořil jsi někde v nějakém svém díle určitou vizi budoucna?
V některých kyberpunkových věcech, nebo v sérii JFK. Ale spíš, než že bych byl vizionář, tak spíš jen extrapoluji dnešní svět do blízké budoucnosti. Je to vždy spojené s nástupem počítačových technologií, nových médií, nových lékařských poznatků. A s vidinou množících se lokálních i obchodních válek. A pak už stačí kombinovat, sledovat dění ve světě i ve vědě a zejména k tomu vymyslet dobrý příběh. Antiutopie a dystopie pak vznikají samy. Když jsou navíc plné akce a dialogů, pak jsou i čitelné, na rozdíl od nejrůznějších traktátů na stejné téma.

Tvé první vize patří ještě do poloviny 80. let, tedy doby před nástupem a rozšířením PC a internetu. Jak moc se naplnily?
První kyberpunkovou povídku Rox’n'Roll jsem psal na mechanickém psacím stroji. Slovo internet tenkrát existovalo jen na půdě několika amerických univerzit. Mobilní telefony byly pro nás akorát ve filmech v rukou boháčů. Byly velké skoro jako pádla a vážily čtyři kilogramy. A už tehdy jsme psali o přetížení Sítě, o možnosti likvidace fyzických objektů a lidí pomocí příkazů putujících po světovém kyberprostoru, o hackerských válkách a špehování lidí, o zkolabování systémů včetně celých států.

Žijeme tedy teď víceméně to sci-fi, o kterém jsi psal?
Ano. Nedávno jsem psal do ankety ve sci-fi časopisu Pevnost, že kyberpunk není mrtvý, v kyberpunku žijeme teď. Žijeme v tom, o čem se před pětadvaceti lety fantazírovalo. A hrozilo se už tehdy ztrátou soukromí a šíleným rozmachem toho, čemu dnes říkáme média. Informace se na nás řítí doslova odevšad. Třeba reklamy – viděli jsme je v Blade Runnerovi z roku 1982. Byly tam reklamní TV obrazovky na stěnách mrakodrapů, tenkrát totální sci-fi. A dnes jsou u každé benzinové pumpy.

Když dneska žijeme sci-fi z 80. let, tak co je sci-fi dneška?
Vize budoucnosti se posunula směrem do temnoty. Ačkoliv jsem technooptimista a vím, že nám technologie pomáhají (mezi námi, bez technologií bychom ani nemohli nahrát tento rozhovor), tyhle věci mám spojené spíše s obavou ze zneužití – ať už organizacemi teroristickými anebo státními, občas se prolínají (státní či teroristické). To fakt není nic veselého. Vize budoucnosti je celkem jasná, bohužel. Čekají nás konflikty náboženské, konflikty na základě vnímání světa a svobody lidí z pohledu odlišných kultur anebo problém s vodou. Nafta nebo plyn, to nebude za pár let problém, na to se najde řešení. Ale voda? To teprve uvidíme.

Máš i přímo apokalyptickou vizi? Dokážeš si představit, že by se lidi navzájem kvůli přístupu k vodě vyvraždili?
Po hromadných vraždách civilistů a dalších teroristických útocích není přece problém představit si, že stejně jako se dnes bojuje o tu jedině správnou víru, tak se bude bojovat o kapalinu nejdražší. Bude se bojovat o nejdražší kapalinu za prolévání jiné nejdražší kapaliny.

Takže o lidech nemáš ty iluze, že by si vzali ponaučení po 2. světové válce?
Absolutně ne. Lidstvo během své existence tisíckrát dokázalo, že se mu koníček vyvražďování občanů s jinými názory, jinou vírou či větším majetkem zalíbil. A líbí se mu čím dál víc.

V čem naopak spatřuješ pozitivní tendence, šance, naděje lidstva?
Přemýšlím… Těžká otázka. A vida, mám to! Když pozoruji mladé lidi po celém světě, tak jsem přesvědčený, že tahle generace vychovaná v otevřeném přístupu k informacím, ať už v totalitních státech či někde na výspě světa, ukáže všem byrokratům a technokratům, že se dá komunikovat nejen za pomoci předpisů a pravidel a s pomocí razítek a formulářů. A že se dá dohodnout. To hlavně. Mlaďasové spolu komunikují, navzdory hranicím, rozdílům barvy pleti, navzdory některým náboženstvím či politickým režimům. V tomhle prostoru „komunikačního technooptimismu“, tedy v jeho využití, nikoli zneužití, vidím sílu budoucnosti lidstva. Jinak – i o tomhle je kyberpunk.
A abych se taky připojil svou troškou do mlýna k této veselejší alternativě – i já některé své novely či romány končím dobře. Nemusí všichni přežít, hrdinové už vůbec ne, ale svět jede dál. Tím směrem, kam se ho snaží posouvat právě hrdinové. Říkejme jim hrdinové všedního dne. A jsou to milióny hrdinů.

Jsem dcerou váženého pražského lékárníka, ale víc než svět mastiček mne láká pražská bohéma. Objevuji avantgardu a chodím do těch správných kaváren. Vím, co je to surrealismus, futurismus a psychoanalýza. Čtu potají Marxův Kapitál a platonicky miluju Huga Haase. Odvážím se nahlas říct slovo onanie. Píšu poezii a kouřím cigarety v dlouhé špičce.

Sladká třicátá léta se ale přehoupnou do své druhé půlky.

Možná se ze mě v průběhu času stala ctihodná matrona a na politiku ani poezii nemám čas. Říkám si, že „nějak bylo, nějak bude“.

Možná nosím na rukávě židovskou hvězdu a do kaváren už dávno nesmím.

Možná se zdviženou pravicí vítám nového vůdce a tvůrce nového řádu.

Kdo ví.

Vyhlídky zdají se být neradostné. Možná jsem přežila válku a čeká mě další vítězství. Tentokrát vítězí pracující lid a tam, kde visela napřed podobizna Masaryka a potom na čas kníratého Adolfa, visí zarámovaný báťuška Stalin.

Už se mi to nelíbí, říkám si osmdesát let před tím, než se tato věta stane tlačítkem na nejoblíbenější sociální síti světa. Obrátím tedy list a zvolím si přesun v čase a prostoru. Své mládí prožívám v experimentátorských létech šedesátých.

Jmenuji se Jane a pocházím z Bostonu. Po vzoru Jacka Kerouaca se vydávám stopem přes Státy do Kalifornie. Miluju Grateful Dead. Chtěla bych být slavná jako Janis Joplin, ale neumím zpívat. O to víc fetuju. Naplno vdechuji počátek nových hnutí, omamné výpary hašiše a horký vzduch tetelící se nad dálnicí.

Třeba mám ale smůlu, že se ve stejné době a ve stejné zemi narodím s poněkud tmavší kůží. Čeká mě nejspíš kariéra domácí posluhovačky v jednom z těch úhledných předměstských domků, kde žijí uspěchaní workoholici a znuděné frustrované ženušky v domácnosti. I když Martin Luther King právě pronáší plamennou řeč o tom, že se mu zdál sen, v realitě se nic moc nemění.

A tak to zkusím potřetí. Po výletu přes oceán se pokorně vracím do srdce Evropy. Zmatené období puberty prožívám v letech devadesátých. Změnila se však i první číslice letopočtu. Je podzim 2091. Moje matka mi vypráví, jak se kdysi dávno v roce 2012 všichni připravovali na konec světa. Poslouchám ji jen na půl ucha, přemýšlím totiž, jakou barvu šatů si vezmu na oslavu kamarádčiných narozenin. Nakonec zmáčknu jeden z čipů všitých na lemu rukávu a počkám, až se bezbarvá látka změní v královskou modř. Vyčkám, až se uvolní sedadlo v teleportu a těším se na bujarou party na druhé straně oceánu.

Co když ale žádná druhá strana oceánu nebude? Obyvatelný svět se kdysi dávno zmenšil a pevnina vykukuje z nedozírné vodní plochy pouze v místech, kde se dřív tyčily velehory. A já mám to štěstí, že jsem přežila druhou velkou potopu světa.