V kultuře si tento nový princip teprve hledá uplatnění například prostřednictvím rychle se rozvíjejícího crowdfundingu nebo platforem pro freelancery. Dalším zásadním pilířem sharing economy je systém vzájemného hodnocení pro budování dlouhodobé reputace a referencí. Právě dobré hodnocení od ostatních se stává v nové ekonomice sdílení hlavním orientačním rámcem, díky němuž se nemusíme spoléhat na často selhávající regulační předpisy, které mají kvalitativní standardy garantovat (např. taxikářské licence nás v Praze dovedly ke zrůdnému mafiánskému systému, kterému není schopna čelit policie ani magistrát, i když by možná chtěly). Aplikace, jež dávají možnost každému zapojit se do přepravního systému, ať už na straně poskytovatele, nebo uživatele, takovým mafiánům berou půdu pod nohama a my musíme doufat, že je naši zákonodárci nezakážou dřív, než bude tento zlořád definitivně vymýcen kvalitní konkurencí. Zcela nepochybně jsme teprve na samém počátku revoluce, která hloubkou a rozsahem dalece předčí revoluci průmyslovou a hlavním hybatelem bude především ekonomický aspekt efektivnosti, pohodlí a všeobecné dostupnosti. ∞


Autor je zakladatel a člen Fair Art – právního servisu pro umělce a umělecké organizace, člen umělecké skupiny Ztohoven.

Snoubenci, sourozenci, kamarádi, náhodní pocestní z CouchSurfingu, známí známých. To všechno v rámci jednoho žižkovského bytu, komunity, nebo, jak říkají, „opravdového společenství“. Jde o nový typ spolubydlení, nebo o renesanci a přetváření starých myšlenek? O tom, jak takový byt funguje v teorii a v praxi, jsme se bavili s jeho „pevným jádrem“ – výtvarnicí Míšou a urbanistou Pavlem.

Jak jste dospěli k myšlence alternativního sdíleného bydlení?
Pavel: Nejdříve jsme o tom hodně mluvili. S různými lidmi a při různých příležitostech. Řada z nás jezdila na brontosauří tábory, anebo je i organizovala (Hnutí Brontosaurus je ekologicky orientovaná mládežnická organizace, funguje od r. 1974 – pozn. red.). Vycházeli jsme hlavně z hlediska soběstačnosti, ekologie a podobně. Těmito věcmi jsem se zabýval i při svých studiích na stavební fakultě a při roční stáži na Erasmu ve Švédsku. Zajímal jsem se o různé alternativy ekonomické (třeba lokální měny), o úsporné domy a obnovitelné zdroje energie. A když znovu vyvstala potřeba najít si bydlení, potkalo se to s tím, že mému bratru s Míšou končil nájem, a tak jsme si řekli, aby nezůstalo jenom u slov, že si začneme hledat bydlení společně.

Míša: Já jsem za studií v Plzni bydlela na několika studentských bytech a zkušenosti byly různé. Věřím, že spoustu lidí by to spíše odradilo. Ale na našem bytě se lidi sešli neplánovaně krásně a tam jsem poprvé zažila to, čemu se vědecky říká psychologický pocit komunity. Zároveň jsme všichni studovali různé umělecké obory, takže jsme to neustále sdíleli, byla tam vzájemná podpora a kreativní atmosféra.

P.: Na začátku jsme hlavně hledali. Hledali další spolubydlící, hledali inspiraci „jak to dělají jinde“ a ujasňovali si, co vlastně chceme a nechceme. Dohromady jsme už na tomto poli měli poměrně bohaté zkušenosti: od různých forem bydlení s rodiči přes bydlení na koleji a ve studentském bytě po různě dlouhé soužití s partnerem, s dalším párem, i o samotě, v Česku i v cizině, a v různých typech domů. Většině těchto běžných způsobů bydlení a soužití jsme se při tom chtěli vyhnout, ale zároveň jsme neměli žádnou jasnou představu, co to vlastně hledáme.

Pro mě byla hodně zásadní zkušenost s Rainbow Gatheringem (název pro pravidelná setkání Rainbow Family, komunity hnutí hippies – pozn. red), protože se v ní krásně propojily již zmíněné věci a zkušenosti, ale hlavně tam byl onen obtížně popsatelný duch lásky, důvěry a svobody, vznikající i mezi lidmi, kteří se vidí poprvé, a který lze asi pouze zažít. A tohle naladění, tenhle duch, to je myslím to, co je jakýmsi neviditelným jádrem našeho společenství, oním prázdnem uprostřed kruhu.

V čem se liší váš princip sdílení bytu od obyčejného studentského sdíleného bydlení?
P.: Asi hlavně v tom, že má dlouhodobou perspektivu a jiného ducha. Jde nám totiž o vytváření „opravdového společenství“. To je pojem z knížky Scotta Pecka, který se snaží vyjádřit, že nejde jenom o společné bydlení, ale spíš o společnou cestu životem. Já to chápu tak, že jde především o vytváření blízkých vztahů mezi všemi ve společenství. Tím myslím vztahy, kdy vám nikdo ve společenství není lhostejný, záleží vám na tom, jak se cítí, a podporujete ho na jeho životní cestě. Je v tom velká otevřenost i zranitelnost. Prostě láskyplné vztahy. A to je něco jiného než pouhá tolerance, se kterou v pohodě vystačíte třeba při tom studentském bydlení.

No a druhý rozměr, který vnímám, je vztah k celému společenství. Záleží nám totiž na tom, v jakém duchu spolu žijeme, a na tom, aby tohle společenství a tenhle duch pokračoval dál. Je to jako plavba na lodi, takže když se vám něco nelíbí, tak prostě nemůžete jen tak vysednout, jít si po svých a nechat ostatní, ať se starají. Proto je důležitá ochota problémy řešit, a ne od nich utíkat.

M.: Když mluvíš o duchu společenství, o lásce a svobodě, těžko se to vysvětluje. Není snadné se vyjádřit tak, aby taková slova nezněla banálně a hloupě. Proto i když hledáme někoho nového do bytu, tak lidi zveme, ať se k nám přijdou podívat. Na rozdíl od normálního studentského bytu my to děláme zcela záměrně a vybrali jsme si to sami. Samozřejmě tu hraje roli i ekonomické hledisko, ale hlavní motivací je naše vědomá volba a že to má mít dlouhé trvání.

Takže si v takovém bytě dokážeš představit i děti?
M.: Jo, já k tomu hodně směřuji a vždycky jsem to tak myslela. Pro mě je to dlouhodobá představa životního stylu, něco, co mě baví a naplňuje. Protože často slýchám story maminek s dětmi co buď muže nemají, anebo je od rána do večera v práci a ony sedí doma samy, což je pro mě ten největší horor. Takže klidně do budoucna i víc maminek s dětmi.

Je tedy pro tebe ideální představou barák za městem?
M.: Na to se mě hodně lidí ptá, jestli chci bydlet ve městě nebo na vesnici. Já jsem nad tím několik let přemýšlela a došla jsem k tomu, že není žádné „nebo“, že je „a“. Ve městě jsem vyrostla a nechci se vzdát kulturního dění, je to pro mě důležité osobně i pracovně. Zároveň trávit čas jenom ve městě je k zbláznění, potřebuji občas někde načerpat sílu a inspiraci. Za normálních okolností asi těžko můžeš mít byt ve městě a zároveň dům nebo alespoň zahradu na vesnici, ale když se spojí víc lidí, tak už je to reálné.

A mít k tomu ještě sdílené auto?
M.: No to už mám, jsem přihlášena do car sharingu. Já bych asi ani vlastní dům a byt a auto nechtěla. Naše civilizace je hrozně rozežraná a mně se to nelíbí. Sdílení není jenom způsobem, jak ušetřit, ale i jak neplýtvat a najít lidštější způsob žití v materiálním i nemateriálním rozměru.

P.: Taky je důležité dodat, že žijeme tím, čemu věříme. Že to zkoušíme udělat za těch podmínek, které tu jsou, místo toho, abychom čekali, až přijde nějaká revoluce nebo se něco zásadního změní. Prostě je tu nějaká situace, máme nějaké prostředky, tak je důležité začít. Cítím v tom i vliv takového ekologicko-politicko-aktivistického prostředí, ve kterém jsem se hodně pohyboval, chodil jsem na různé demonstrace a diskuze, bavil se s lidmi. No a všichni už jsou unavení z intelektuálních debat a volají po nějaké přímé akci.

Považujete se za komunitu?
M.: Držíme se pojmu Scotta Pecka „Opravdové společenství“ (dále v textu OS – pozn. red.), protože slovo „komunita“ je sice dobré tím, že odkazuje ke komunikaci, která je základním prvkem, ale na druhou stranu je to cizí slovo a lidi mu méně rozumějí, když o tom mluvíš. Kdežto slovo „společný“ evokuje sdílení. Kromě toho je tu přímá asociace a averze ke komunismu a hippies. Lidi si pod „komunitou“ představí nějaké hrozné komunisty, anebo sex, drogy a rock’n'roll. My nejsme ani jedno, ani druhé. Navíc na komunitu je nás relativně málo, točí se tu většinou kolem 5–7 lidí.

Vaříte si společně, nebo rozdělujete poličky v lednici?
M.: Děláme si společné nákupy, protože je nás hodně a můžeme si tak objednat větší množství zásob přes internet. A jak z toho kdo vaří, to už je na jeho uvážení. Jestli má čas a chuť uvařit pro všechny, nebo jestli dělá jen tak rychlovku pro sebe. Jinak máme i individuální poličky, ale samozřejmě otázka, co je sdílené a co je soukromé, se vždycky vynoří a musíme ji neustále řešit.

P.: Mít společné suroviny mi přijde hodně praktické. Místo toho, aby měl každý svůj pytlíček rýže, prostě občas někdo koupí pytel rýže, jiný zas pytel kuskusu nebo pohanky. Se surovinami, které jsou vcelku levné a dlouho vydrží, to funguje skvěle. S ovocem a zeleninou, které se rychleji kazí, anebo s dražšími věcmi, tam už více rozlišujeme společné a vlastní – máme na to vyhrazená místa. Ale komunikaci asi žádný systém pravidel nenahradí. Důležitý je pocit, že každý nějak přiměřeně do společného dáváme i bereme. Když tam tohle není, směřuje to spíš k těm soukromým poličkám. Osvědčilo se nám zavést sešitek, kam zapisujeme, co kdo koupil nebo udělal, aby to nebylo založené jen na pocitech, a připadá mi, že i díky tomu máme rázem více společného jídla. Píšeme si tam ale i různé vzkazy a nápady.

Máte nějaká pravidla spolužití?
M.: Máme nepsaná pravidla, na kterých se dohodneme a které se stále mění. Spousta běžných studentských bytů má různé rozpisy a pravidla, co se týče nějakého úklidu, mytí nádobí a podobně, a typicky moc nefungují. U nás platí princip „vidím bordel, tak ho uklidím“, když už to dělám potřetí a jsem naštvaný, tak jdu za všemi a řeknu to. V ideálním případě se to tedy řeší komunikací. Hlavní je nemlčet. Každý kruh klasicky začíná tím, že se první hodinu řeší praktické věci, jako například ten úklid, a vyřeší se. A není potřeba mít nějaký rozpis a nikdo nemusí dělat práci, která ho nebaví. Dělá to, o čem si myslí, že má smysl. V tom je obrovský rozdíl na emocionální úrovni fungování. Ideální stav je mít co nejméně pravidel a řešit ty problémy, které jsou, ne nějaké virtuální.

P.: Jinak i ta pravidla jsme občas vymysleli, ale po čase jsme od nich ustoupili, protože problém pominul. Ale s příchodem každého nového člověka se to musí celé přetřást a nastavit od začátku, protože každý řeší něco jiného.

Míša už zmínila takzvaný „kruh“, u kterého se pravidelně scházíte k řešení společných záležitostí. Mohli byste trochu přiblížit, o co se jedná?
M.: Kruh je jedna z forem komunikace. Vychází z domorodých indiánských „technik“. Lidé se sejdou a usadí se do kruhu, ať už kolem stolu nebo na zemi. Je přítomný nástroj, dle tradice „mluvicí hůl“, ale ve skutečnosti to může být jakýkoli předmět. Udělá se nějaký vstupní rituál – jak konkrétně má vypadat, je na uvážení kruhu, u nás třeba zpívání nebo společný óm. Lidé se tak naladí a spojí. Někdo, kdo s tím není zvyklý pracovat, se může cítit trochu divně nebo trapně, ale má to svůj význam a smysl. A pak první, kdo má nějaký podnět nebo nápad, si vezme „mluvicí hůl“, která dovoluje tomu, kdo ji zrovna drží, mluvit. Všichni ostatní v tu chvíli jenom poslouchají. Hůl se postupně posílá po kruhu stále dokola a lidé se střídají. Říká se tomu „mluvící kruh“, ale ve skutečnosti je to spíše „poslouchací kruh“. Jde o to, že v normální diskuzi se lidé přeřvávají a většinou vyhrává ten, kdo je víc slyšet, kdežto lidi, kteří by sice měli co říct, ale jsou ostýchavější nebo prostě nejsou tak hluční, zůstanou nevyslyšení. Tady, když držíš v ruce ten předmět a dostane se k tobě slovo, máš vždycky možnost se vyjádřit. Člověk se dozví spoustu věcí i od těch tišších lidí. Samozřejmě pokud nechceš zrovna nic říkat, nemusíš, ticho je totiž taky přínos do diskuze.

Kdo tedy rozhodne, že se kruh uzavře?
M.: Když jednou oběhne celý kruh v tichu a nikdo už nemá co říct, tak je konec. V kruhu se vytváří taková zvláštní dynamika, jak se pořád obíhá dokola, tak krystalizuje a rozvíjí se nějaké téma. Takže i blížící se konec jde poznat.

P.: Taky je zajímavé, že se častokrát stane, že než to k tobě doběhne, tak tvůj názor už někdo řekne, takže ho nakonec ani nemusíš říkat a můžeš se věnovat něčemu jinému. Ta dynamika je taková, že na začátku každý řekne, co v sobě má, a pak se to začne skládat dohromady. A pak z toho může vzejít nějaké úplně nové téma.

Jak sháníte nové lidi?
M.: Jak se ukazuje, není problém sehnat lidi, je problém najít někoho, kdo to zvládne ustát. Protože jak to na začátku možná vypadá sluníčkově a happy hippie, realita je taková, že tam konflikty jsou a že je potřeba je řešit. Naučit se před nimi neutíkat, neschovávat, ale řešit je. Proto se snažíme pozvat člověka na nějakou společnou akci, ať už aby se stavil na jídlo, nebo s námi zašel na koncert. Cokoliv společného, aby viděl, jak to vypadá zevnitř, protože se to těžko popisuje.

Co vás na tom nejvíc baví?
P.: Mimo jiné jsem rád, že se občas můžu sbalit a vyrazit někam na cesty a nemusím to nějak řešit. Taky je to lepší než žít jenom s partnerem, protože pak se s ním člověk rozejde a kromě citových věcí ještě musí řešit bydlení. OS vyžaduje velkou otevřenost a člověk se musí otevřít nejenom jednomu, ale více lidem, a ti pak fungují jako jeho zrcadlo. Vždycky mu ukáží a vrátí to, co zrovna řeší. Zároveň na rozdíl od rodiny to není zatížené rodinnými vztahy. Já tam tedy bydlím se svým bratrem, ale k tomu jsme se dostali spíše z úplně jiné strany než z příbuzenské.

M.: OS je zvláštní druh vztahu. Všichni víme, jak dnes fungují rodiny, a toto je model blízkých vztahů – něco mezi rodinou a partnerstvím. Něco, co ti poskytuje podporu a pocit bezpečí. Ty vazby jsou velmi intenzivní a my v naší kultuře už vlastně nejsme zvyklí na takhle blízké vztahy s více lidmi a vlastně na to nemáme ani slovo. Trochu špatně se to vysvětluje, protože to takhle zase zavání šedesátkovými orgiemi, ale tak to není.

Máte i nějaké negativní zkušenosti?
P.: V tom OS je otevřenost velmi důležitá, ale není bezbřehá. Je velkou otázkou, jak moc jsou ti lidé kompatibilní. Taky jsme tam jednou měli kluka, u kterého se ukázalo, že si půjčuje peníze a pak je nevrací, naslibuje to i ono, povídá o sobě různé nepravdivé historky. Byl to takový černý pasažér, což z dlouhodobého hlediska nejde. Byla to pro nás zátěžová zkouška, dlouho jsme řešili, jak se k tomu postavit, jestli na něj zavolat policii nebo tak. Nakonec jsme se rozhodli, že se nemůžeme spoléhat na ten vnější systém tak moc. Když jsme si to nemohli vyříkat, dali jsme mu asi týden na odstěhování. Byl tam sice strach a nedůvěra, ale nakonec to proběhlo relativně spořádaně.

M.: Nebyla to žádná likvidační částka, ale ne zas tak úplně málo. Ale zkušenost z toho byla mnohem větší.

Má vaše společenství i nějaký kulturní přesah?
M.: Občas pořádáme bytové koncerty. Ten byt je veliký a nás je víc, takže občas něco uspořádáme a tak to dostane i jiný rozměr. Mám pocit, že ta bytová kultura zrovna zažívá renesanci, takových bytů je celá řada, konají se různé výstavy, koncerty, už je to takový trend. Pro nás, možná na rozdíl od některých jiných bytů, to není otázka peněz. My chceme, aby k nám přišli lidi na návštěvu a aby vzniklo určité spojení s okolním světem.

P.: Párkrát jsme dělali i „otevřený kruh“, kam přišli další lidi, které to zajímá, aby se podívali, jak to probíhá. Mimochodem, kdyby se po přečtení rozhovoru o tom někdo chtěl pobavit, tak jsme vždy otevření diskuzi. ∞

Myslím, tedy jsem. Píšu, tedy chci být – někdo jiný. V každodenním životě tě reflektují druzí, spatřuješ se v zrcadle okolního světa. Při psaní tomu zrcadlu nastavuješ zrcadlo. Vzniká takové to zrcadlo v zrcadle v zrcadle. Tahací harmonika, která hraje nekonečno. Nekonečno je ta slast. Neustále vzniká, uniká, prostě roste. Jinak by to nemohlo být nekonečno, že jo.

Už to píše samo. Uprostřed vší té životní letargie to ze mě tryská. Slavnostně, slovesně objevuju, co obsahuju, pak to čtu. Ty to čteš. Čtu to s vědomím, že to čteš. Co vlastně čteme? Odkud se to tu vzalo černé na bílém? Narodilo se mi intelektuální miminko, řvoucí ratolest mých představ. Jsem svobodný taťka. Někdo na hlídání?

Když se jednou zamiluješ, chceš znova. Cítíš se ztracený, protože jsi s tím druhým uzavřel kruh. Stýská se ti po té jednotě. Dal sis dávku života a chceš další. Prosím! Jsi v tom navždy, ale nic není navždy. Musíš žít bez toho. Život ztrácí smysl. Vzdáváš se vzpomínek. Loučíš se s vůněmi, barvami, chutěmi, umíráš. Rodíš se znova. To je život. Jde dál.

Touha uniknout, touha se vrátit. V nestřeženém okamžiku do tepla tvaru. Být nad věcí a zase tou věcí. Myšlení je, že jsi sám sebou. Psaní je, že o sobě víš. Jsi osoba, ze které není úniku. Až na výjimku. Chce to nějakou neintencionální činnost, nezištně navodit tempo. Unikat. Jako život. Psát.

Party
Bloudíš lesem v noci. Vyskakují na tebe stíny, divné skřeky, dusot divokých prasat. Na mýtině narazíš na táborák, kde se zpívá. Podávají ti láhev vína. Najednou je ti jedno, že normálně nechlastáš. Lokneš si z principu. Přežils svou smrt. Na chvíli nemusíš nic chtít. Na chvíli se všechno přestane dít, utichne bohapustý beat. Nastane něco ničím nepodmíněné. Něco, co existuje jen jako nezlomná kolektivní halucinace. Vědomí všech věcí. Vědomí, že vím. Sice nevím jak, ani co vím, každopádně vím, protože se to děje. Chovám se podle toho. Žiju tím. Přebírám život a žiju ho. Vytrvale přetvářím prastarý materiál. Analyzuju plovoucí znamení a uvádím je v nesourodý soulad podle subjektivního dojmu. Myšlení i psaní hoří a hřeje v nespoutané víře.

Spektrum snímků tvoří mapu. Stojím mezi dvěma zrcadly, v temném chřtánu harmoniky, která sténá nekonečnou reflexi. Uvědomuju si každý detail svého konání. Jak uniknout tomu šílenství, odtrhnout fascinovaný zrak od zrcadla? Podívat se kamkoli jinam. Buď silou vůle, nebo tě musí někdo probudit. Chce to odvahu, vždyť tam jsou oni. Třeba jsou hodní. Pohlédnout jim do očí. Opustit, co vnímám jako sebe. Vykročit do toho, co vnímám jako nicotu. Nic jiného nezbylo. Musí to být život, pro který jsme tady. Není jiná možnost.

Pozdě honit
Žít znamená o(d)pustit, nechat jít. V téhle hře není vítězů ani poražených. Není to hra. Je to realita života, rotující myšlenka. Muselo to všechno vzniknout z emoce. Jaká byla? Cítím ji jasně, ale nedokážu ji pojmenovat. Možná bych se o to ani neměl snažit. Thomas Mann říká, že co dostane jméno, je vyřízeno. Je velké pokušení, dát všemu jméno. Věřit, že se na něm všichni setkáme, že se všechno vysvětlí. Ale spíš se to nekonečně rozvětví.

Dřív jsem se snažil zachycovat všechny detaily svého života, ten neúprosně nekonečný náhrdelník dnů, dojmů, dívek a dojezdů. Aktualizoval jsem ho. Poháněl jsem ho. Dával jsem mu život. Potřeboval jsem ho. Ale co doopravdy potřebuju? Klidně a beze strachu se rozhlídnout kolem a uvědomit si, že tohle všechno se děje. Tohle jsem já. Takové pohroužené otevření, protože jinak než v pohrouženosti to nejde. Otevřené pohroužení, chcete-li. To je právě psaní. Nebo není? Půjdu. Zvoní. ∞

Již delší dobu jsme svědky mnoha diskuzí na téma veřejného prostoru a jeho sdílení, které se následně zrcadlí v aktivitách a participaci. Jak se ale sdílení může promítnout do architektury, a to nejen do její fyzické podoby, ale zároveň do jejího užívání? V tom ještě stále trochu tápeme, alespoň tady v Čechách.

Slovo „sdílené“ má velmi blízko ke kolektivnímu nebo společnému. Všechny tyto výrazy naznačují aktivitu nebo vlastnictví více osob nebo jistý společný zájem. Člověk je společenský tvor, a tak se dá předpokládat, že něco sdílet nebo se na něčem podílet je pro něj více než přirozené. To se pak automaticky zrcadlí i v našem životním prostředí. Zatímco společné užívání veřejného prostoru má historii dlouhou snad jako lidstvo samo, od návsí kmenových osad přes antickou agoru až po současné náměstí a park ve vyspělých urbánních strukturách, komunitní koncepce obytné architektury je mnohem mladší komplikovanější otázka, alespoň co se týče jejího intelektuálního konstruktu.

Veřejný prostor, jako je ulice, náměstí nebo jiná volná plocha uvnitř města, se za celou dobu své existence dočkal jen několika zásadních změn. Vždy to korespondovalo s aktuální dopravní situací a dostupnou technologií. Pochopitelně největší ránu dostalo obecně městské prostředí s nástupem masivní automobilové dopravy. Podstatný vliv má dále stavební struktura, která prostranství obklopuje a vymezuje. Základní členění urbánní struktury nás navádí k dělení prostorů na veřejné a soukromé. Moderní terminologie, kterou zavedl především dánský architekt a urbanista Jan Gehl, ještě slovník rozšířila o výrazy „poloveřejné“ a „polosoukromé“. V každém z těchto hybridních prostorů převládá jeden režim, jenž je jen částečně doplněn dalším užíváním.

Právě stavební struktura je to, co se nejrychleji mění, a její forma může být i dosti manipulativní ke svým uživatelům. Domy samotné mají nepočítaně podob, velikostí i uspořádání. Věnujme se obytné architektuře – mezi její hlavní vlastnosti patří pocit soukromí a bezpečí, sebeidentifikace a ukotvenost obyvatel. A právě pocit sdílení něčeho, jako je obydlí, co samo je nositelem ochrany soukromí, je na první pohled minimálně diskutabilní. Nejedná se tedy přímo o sdílení bytových jednotek nebo pokojů, ale spíše některých prostor, které mohou sloužit všem obyvatelům domu nebo bytového komplexu. Samotné užívání architektury i její koncepce vždy nese otisk doby, ve které vznikala, a to nejen formálně, ale i funkčně. A tak již v první polovině 20. století se rozvíjí koncepce různých kolektivních domů, kde jsou přítomné společné jídelny, prádelny nebo dílny. Některé místnosti, jako třeba jídelny nebo dílny, byly volně k dispozici pro nájemníky objektu. Jiné, jako například prádelny, byly spíše v režimu profesionální služby. Tak se domácnost mohla odpoutat od běžných domácích prací. Tyto tendence byly však spíše určitou snahou o společenskou revoluci. I v dnešní architektuře se objevuje sdílení, jež má však už jiné směřování. Nejedná se již o snahu formovat ideologicky společnost, ale o společenskou dohodu, která je reflexí dnešní plošné silně individualistické nálady.

Nedávno jsme v pražském Kvalitáři mohli navštívit výstavu „Baugruppe ist super“, která mapovala fenomén, kdy se kolektiv podílí na financování pozemku a stavby a zároveň komunikuje s architektem a projektantem, aby byly zajištěny individuální potřeby všech členů skupiny a zároveň sdílené prostory měly požadovanou kvalitu. Takový projekt je i cenově výhodnější. Nutno však podotknout, že takhle vyspělá komunitní sociální nálada ve společnosti je pro naše zeměpisné podmínky zatím spíš snem. Pořád u nás přetrvává většinová touha po rodinném domu stojícím osamoceně na parcele. Kolektivní soubory bytových jednotek, jak je známe např. z Německa nebo Dánska, mají silnou tradici ve formování občanské společnosti. Ale i v Čechách se již objevují první projekty a teoretická osvěta, která se snaží nastínit nové udržitelné cesty individuálního bydlení.

Výstavba bytových staveb však není jen otázkou poptávky, ale i nabídky, která reflektuje morální hodnoty a vyspělost politicko-ekonomického systému. Koordinovaná výstavba a udržitelnost prostředí měst by měla zajímat především vedení měst a orgány, které o prostředí rozhodují. A až pak by měl nastoupit stavitel nebo developer, jehož primárním zájmem je finanční zisk. Popsaný záměr sleduje například publikace „Můj dům, naše ulice“ od kolektivu autorů, kteří se sdružují ve výzkumné organizaci „Centrum kvality bydlení“. Ta se věnuje systematické koordinaci výstavby s velkým důrazem na udržitelnost prostředí a formování společenského názoru vůči zažitým stereotypům. Jejich publikace je přínosem především v tom, že jde příkladem, jak se to dá dělat jinak a lépe. Takže se nejedná pouze o kritickou analýzu, ale i o snahu najít řešení. Zároveň je zapotřebí si vše uvědomit v širším kontextu. Ten nutně musí obsahovat i informace o změně skladby české domácnosti. Je důležité si přiznat, že se zvyšují počty tzv. „singles“ a dalších skupin, které zrovna netvoří archetyp rodiny. A především tyto menší skupiny jsou velmi otevřené ke společenské diskuzi a zapojují se do veřejného dění. Zároveň je dnešní mladá generace majetnější než ta předchozí v jejím věku, a tak se s ní dá do budoucna počítat jako s někým, kdo by mohl časem ovlivňovat stavební produkci. Je nutné nejen být obyvatelem, ale zároveň se účastnit diskuze. Celosvětový trend v architektuře i urbanismu se věnuje sdílení, ať už v rámci morálky, procesu, nebo celého města, pomocí mobilních aplikací. S trochou nadsázky, i půdu pod nohama spolu sdílíme, a proto nikdy absolutní individualismus nebude plně obhajitelný. ∞

Stavíme si kolem sebe zdi. Pro tu facebookovou není ideálnější pojmenování. Zeď, která nás od sebe odděluje. A my ji každým dnem stavíme pevnější a hutnější. Malta ze slov a fotek, fasáda z pocitů, chladná víc než beton. Vztahy se mění na virtuální a o to víc si vážím chvil, kdy tě potkám osobně. Kdy s tebou budu sdílet svůj čas v kavárně nebo u tebe v obýváku. Komunikace redukovaná na lajky nebo smajlíky mě nezajímá. Odráží akorát izolovanost. Kdybys chtěl, právě bys mi neposlal jeden z desítek lajků, který rozdáváš, abys sám dostal zpět pozornost, ale aspoň bys zavolal. Jenže přes svý vlastní životy nemáme čas na ty druhých, tak aspoň lajkujeme. Aspoň. A máš se skutečně tak, jak to o tobě vypovídá tvoje zeď? Proč ti vlastně nezavolám sama.

Říkáš, že je se mnou těžká komunikace a že si věci beru moc osobně. Ty naši konverzaci umíš zredukovat na pár znaků v messengeru. Pěkně stručně, věcně a bez emocí. Neumíš s nimi pracovat. Jsou pro tebe tíhou, kterou i při své konstituci neuneseš. Absurdní. Možná ani nevíš, jak bys je měl nést. Do tašky se zabalit nedají. Večer v cizím městě, kde jsem se dobrovolně ztratila, protože jsem chtěla jen jít a pozorovat okolí a nechat ho, ať se přede mnou odhalí bez jakýchkoli mých očekávání a plánování, jsem ti napsala. Emotikony přepsané do pár řádků. Nebylo to nic, co bys chtěl číst. Taky jsi odepsal, že po sms se takovýhle věci špatně řeší. Raději bych svoje pocity s tebou sdílela osobně, ale tvoje nedostupnost mi to neumožňuje. Jsem zvědavá, jestli se k týhle věci postavíš čelem. Uplynul týden a já čekám doteď, až mi řekneš, jakým způsobem se to řeší líp.

Vychází teď hodně článků, v jejichž názvu je číslo. 5 zpráv, 30 důvodů, 18 výhod. Ještě, než text začneš číst, zhruba víš, jaké množství času s ním ztratíš. Je to trochu podbízivé, nebo ne? Snaha dostat se ti za každou cenu na oči. Zároveň tam ale nechtít setrvat moc dlouho, proto před jeho konečným přínosem se oči přimhouřit nedají. Stejně článek ale rozklikneš, a i když jsi už v půlce a očekával jsi víc, dočteš, protože víš, že už tě to moc chvil stát nebude. Co kdyby přeci jen to sdělení, které hledáš, bylo až na konci článku. No nebylo. Ale aspoň docela pobavil.

Zavázala jsem ti oči. Měl jsi už jenom čekat. Co udělám. Já jsem odešla. Naprosto nečekaně. Rozmyslela jsem si všechno. Nechci už se k tobě jakkoli vázat. Pouštim tě jako draka. Ještě není podzim a už letíš. V bouři a dešti, co se mísí s duhou, daleko ode mne. První letní noc. Svět je tak malej, chvilkama není už kam dál jít. Všichni jsme stejní. Nelze potkat jinou bytost. Jen najít zase nějakou další podobnou. Chvíli si s ní hrát. A pak ji zase pustit. Posadit k řece a pohladit po vlasech.

Žijeme v blahobytu. Sami ze zvyku. Z pohodlnosti. Nebo ze strachu? Je to výhodný sobectví. Jsi sám za sebe a nemusíš se omezovat. Žiješ si přesně tak, jak chceš. Říkáš, že ti to vlastně úplně nevyhovuje. Ale neumíš žít jinak. Jsi dlouho zvyklý jen sám na sebe, že si ani nedovedeš představit, jak bys žil v interakci s někým dalším. Natož jak bys jej ještě začlenil do svého každodenního života. Obnáší to kompromisy a toleranci. Máš rád všechno pod svou kontrolou. A takhle bys neměl. Překvapovala by tě každým dnem nějaká nová situace, na kterou bys musel reagovat. Prostě by nemohlo být vše podle tebe. Bojíš se, že by tě to rozhodilo. Že by to narušilo tvůj režim, který potřebuješ mít pevný, stabilní. Takový život je ale velmi smutný. Kdyby ti to ale opravdu nevyhovovalo, tak bys to změnil. Chudák ta tvoje myš, musí mít to levé tlačítko už úplně proklikané.

Běžel jsi. Rozběhl ses a snažil se utéct. S novýma adidaskama s pěnovou podrážkou to mělo jít dobře. Běžel jsi už celou jednu desku nijak sluníčkový hudby, ale pořád jsi necítil cíl. Klamavá reklama, vždyť s těmahle botama v něm máš být první. Pozorovala jsem tě z altánu, jak pobíháš sem a tam, a chtěla na tebe zavolat, že sám sobě neutečeš. Ani s těma nejdražšíma botama. ∞

Téma červencového Artiklu. Když tohle slovo řeknu dneska, nedostanu otázku s kým, ale kde. Na Facebooku. A běžně několikrát denně. Sdílíme víc, než je potřeba. Ovšem ne zážitky, emoce, ale fotky a videa. Lze mi oponovat a říct, že shlédnutí kamarádova videa nebo fotky domácích zvířat vám emoce přináší. V tom případě se zeptám, proč tyto chvíle s přáteli neprožíváte v reálném světě? Proč místo statusů na facebookové zdi nesdílíte své pocity osobně s blízkými lidmi? Nejsem odpůrce Facebooku, považuji jej za skvělý nástroj. Je to s ním ale podobně jako s ohněm – dobrý sluha, špatný pán, a je zcela na nás, do jaké role jej postavíme. Facebook je u nás stále ještě používán spíš jako následovník ICQ a jiných chatovacích programů a volnočasových, nebo spíš permanentních, aktivit. Je to taková virtuální klubovna, kde se lidi baví. Sdílejí ty „fotečky s kočičkama“ nebo fotky plných talířů. Nechybí ani selfie. Mozaika současné společnosti a jejích priorit. O stovky kilometrů vzdušnou čarou dál, kde taky lidi sedí pravděpodobně u stejného Maca, vznikají zajímavé celky v podobě pravidelně aktualizovaných blogů. Místo stránky o tom, co je zrovna na denním menu, vám zeď zaplňují posty, coby svébytná autorská díla. Musíte je ale zalajkovat, samy se vám neukážou, nejsou to komerční spamy. Viděné příspěvky ale nesouvisí pouze s výběrem toho, co lajkuji. Jsou propojené i s tím, co sledují moji přátelé a tím pádem vidím i já další, převážně komerční, posty, které se tak skrze různé algoritmy na zdi objevují. Tedy čím více sledujete toho, co zajímá vás, tím více sledujete i toho, co vás nezajímá. Moje zeď je přehlcena příspěvky, které bych nemusela z 60 % vidět, z 80 % si je pamatovat a kdybych většinu zapomněla, můj život by to jakkoli neochudilo. Sdílení ale není jen o datech. Lze sdílet třeba byt. Oblíbený CouchSurfing nahrazuje Airbnb, a tak u sebe můžete ubytovat někoho z druhého konce světa a ještě vám za to rád zaplatí. Sdílí se i auta. Společnost přichází na to, že je zbytečné vlastnit mnoho, když konečné využití není úměrné potenciálu využívaného. Tento způsob žití je celkově úspornější a navrací mezilidskou interakci. Ale není to zas taková novinka. Vzpomeňte si, jak vaše babičky chodily pro vajíčka k sousedům, když jim došly. Akorát my jsme se celkově nějak uzavřeli. Naštěstí se ale sdílení vrací, v aktualizované podobě. ∞