Po úspěchu první série Metoda Markovič: Hojer přišla letos na streamovací platformu Oneplay druhá řada, která se tentokrát soustředí na další známý případ – Jiřího Straku, často označovaného jako spartakiádního vraha. Obstojí druhá řada stejně jako ta první, přestože se obměnila část tvůrčího týmu? Jak se dnes vypráví true crime příběh ve chvíli, kdy je pachatel na svobodě – a jaký dopad má takové vyprávění na pozůstalé?

Seriál zůstává věrný tomu, co mu dalo jméno: osobnosti kriminalisty Jiřího Markoviče a jeho specifické metodě práce. Markovič byl známý svým lidským přístupem při vyšetřování těch nejzávažnějších zločinů i tím, že se dlouhodobě stavěl proti trestu smrti.

Mladý pachatel, staré rány: Metoda Markovič podruhé

Druhá série, která se zaměřuje na další závažný případ, jejž detektiv Jiří Markovič úspěšně vyřešil, ho staví před úplně jiné výzvy. Petr Lněnička v hlavní roli tentokrát nečelí pouze samotnému vyšetřování, ale i okolnostem, které případ Jiřího Straky výrazně komplikují. Vraždy se odehrávají těsně před československou spartakiádou — nejmasovější sportovní akcí v dějinách komunistického Československa. Vyšetřování tak provází silný politický tlak: vedení KSČ usiluje o co nejrychlejší uzavření případu, aby se předešlo jakýmkoliv spekulacím a strachu v době spartakiády.

Herecká sestava i v druhé řadě zůstala stejná. Petr Lněnička jako Jiří Markovič tvoří vyšetřovací tým spolu s Václavem Neužilem a Adamem Mišíkem, jejichž nadřízeného ztvárňuje David Prachař. Výkony herců udržují identitu seriálu, přičemž zobrazení doby je velmi autentické a vizuálně podobné tomu z první série. Režie se však ujali Tomáš Pavlíček a Jan Vejnar, kteří nahradili Pavla Soukupa.

Jak herce ovlivní ztvárnění takové postavy?

Případ Jiřího Straky byl neobvyklý tím, že pachatelem byl velmi mladý člověk, což výrazně zkomplikovalo výběr představitele hlavní role. Tvůrci vybírali z více než devadesáti uchazečů, přičemž řada herců roli odmítla nebo jim účast zakázali rodiče. Strakovi bylo v době páchání trestné činnosti pouhých šestnáct let. Role se nakonec ujal Maxmilián Kocek, veřejnosti známý především z hlavní role v seriálu Sex O’Clock.

Pro herce musí být nesmírně náročné ztvárnit postavu sériového vraha — už představitel Ladislava Hojera v první sérii, herec Petr Uhlík, otevřeně mluvil o psychické i fyzické zátěži při natáčení. Kvůli předepsané dietě a výraznému úbytku hmotnosti se po skončení natáčení ocitl na hraně poruchy příjmu potravy. Maxmilián Kocek v rozhovorech opakovaně zdůrazňuje, že k roli nepřistupoval identifikačně a nesnažil se do postavy vcítit — i to lze číst jako vědomý způsob, jak se před psychickými dopady role chránit.

Kde končí rekonstrukce a začíná zodpovědnost?

U skutečných příběhů vyvstává zásadní otázka: jaký dopad má jejich zpracování na pozůstalé po obětech, a tentokrát i v situaci, kdy je pachatel stále naživu a na svobodě. Metoda Markovič přitom deklaruje jasný záměr: přiblížit práci kriminalistů.

Tvůrci druhé řady seriálu se setkali s dcerou jedné z obětí a konzultovali s ní použití dobových i archivních záběrů. Snažili se co nejvíce respektovat pohled pozůstalých a minimalizovat další zraňující dopady.

Metoda Markovič: Straka není první ztvárnění tohoto případu. Navíc v roce 2005 byla natočena reportáž v Reportérech ČT v době propuštění Jiřího Straky na svobodu, kde se setkal nejen se svými rodiči a mluvil o svém osudu, ale také se synem jedné ze svých obětí.

Případ spartakiádního vraha tak představuje souhru několika mimořádných okolností — politického tlaku spojeného s nadcházející spartakiádou i neobvyklého mládí pachatele. Právě nízký věk mu zaručil, že nedostal trest smrti, a spolu s pádem režimu mu byl výkon trestu zkrácen; po několika letech tak vězení a léčebnu opustil.

Neobyčejně silný příběh, který je dodnes živým tématem, ať co do zpracování, či výborné policejní práce, díky níž se podařilo pachatele dopadnout. Klademe si otázku, zda se z deviací mohou pachatelé skutečně vyléčit, jak konec režimu ovlivnil výkon trestu a zda je věk tím, co by mělo určovat délku trestu. Odpovědi na tyto otázky dodnes nemáme.

Co byste dělali, kdyby se teď rozezněla siréna a za třicet sekund by měla dopadnout balistická raketa ve vaší čtvrti? Jste připravení na bankovní krizi, která nenávratně spolkne vaše celoživotní úspory? Co kdyby najednou zmizely léky, které musí pravidelně užívat vaše dítě? Mělo by být volební právo uděleno jen lidem od určitého IQ? Tyto a další nepříjemné otázky nabízí k zamyšlení dystopický seriál Years and Years.

V květnu vyšel poslední dlouho očekáváný díl kultovní Hry o trůny. Ať už byla celá série, a tím spíš její závěr, jakékoliv, nezbývá než obdivovat jak její tvůrci dokázali prosadit naprosto okrajovou žánrovou fantasy podívanou mezi milióny mainstreamových diváků. Otázka, kdo zasedne na Železný trůn, po léta držela všechny v napětí podobně jako „kdo je vrahem?“ v detektivkách Agathy Christie: skoro každý z hrdinů měl totiž možnost a motiv. Jakmile ale byl osud sedmi království rozhodnut, kouzlo záhady pominulo a nic moc k přemýšlení nezbylo. Tento smýšlený svět pojila se skutečným lidská příroda: touha po moci, sexu a lepším osudu pro své potomky, ale k naší současné společnosti měl hodně daleko.

Ihned v červnu ale spustila HBO v koprodukci s BBC nový miniseriál Years and Years, který je naopak až znepokojivě blízký běžnému životu. Přesněji řečeno dění začíná v roce 2019 v „našem světě“ a dále nabízí až mrazivě pravděpodobný pohled do blízké budoucnosti. Podobně jako v dílech „Černého zrcadla“ jdou scénáristé pouze o pár kroků dál než ve skutečnosti, jen vyhrocují aktuální reálie a upozorňují, kam až mohou zavést. Právě z toho jde v mnoha případech až husí kůže.

Seriál sleduje osudy členů obyčejné britské rodiny, kteří by i rádi žili svůj vlastní život, jenže v bouřlivé době vráží svět se svými problémy zcela bez pozvání i k těm, co o něj vůbec nestojí. Kdyby to byl americký velkofilm, měl by veškeré šance posbírat nominace na Oscara. Dle vítězů posledních let to totiž vypadá, že počet sošek je přímo úměrný počtu hrdinů – představitelů určitých menšin, nebo nejlépe jejich kombinace. Tady ze čtyř sourozenců je jeden gay, jedna matka-samoživitelka na vozíku, jedna environmentální aktivistka a jeden docela průměrný čtyřicátník, který ale má za ženu krásnou ráznou černošku a jehož dcera se touží stát transhuman. Naštěstí ať je to jemné kouzlo evropského filmu, povedený scénář anebo dobrá herecká práce, ale v tomto případě postavy nepůsobí jako dvourozměrné kartonové makety, objekty s nalepenou cedulkou, strádající pro svou příslušnost k té či oné skupině, ale jako normální lidé z masa a kostí, zcela přirozeně vyvolávající empatii a zapadající do různorodé společnosti.

Plíživá fašizace vs. bezradný optimismus
Paralelně s jejich životy se odehrává linie vzestupu populistické političky Vivienne Rook, v podání skvělé Emmy Thompsonové až nebezpečně půvabné. Když se jí na začátku ptají na konflikt v Gaze, s okouzlující bezprostředností odpoví „I don,t give a fuck“, že prý ji spíš zajímá, aby na chodníku před domem neparkovala auta a byl pořádně zametený. Na počest slova, kterým s tak podmanivou politickou nekorektností vyvolá rozruch, pojmenuje svoje hnutí „Čtyři hvězdy“ a postupně nabírá na popularitě, vlivu a nekompromisnosti. Má vlastní televizi, ve které vystupuje i v den voleb, protože to přece není kampaň, ale „její domov“. Docela povědomé postupy a rétorika. Ostatně jsme nedávno už podruhé byli svědky toho, jak schopnost „říct všechno na rovinu“, která má svědčit o nezávislosti kandidáta a jeho nezájmu co si o něm pomyslí ostatní, je ve skutečnosti nejlepším způsobem, jak se opakovaně zavděčit většině.

Bohužel poslední díly seriálu nedokázali tvůrci udržet při zemi a nechali se strhnout povznášející poetikou Matrixu. Působí to pak mnohem méně pravděpodobně než nastíněné předtím problémy společnosti.

Každý jsme prý zodpovědný za stav tohoto světa svým každodenním rozhodováním. Nejstarší představitelka rodiny, teta Muriel, vyrovnaná a ironická jako sama Británie, říká na toto téma působivý proslov, který má potenciál být do budoucna hodně citován. Nicméně způsoby, kterými nadšení jejím proslovem potomci začnou bojovat s policejním státem je až úsměvný. Prozrazuje, že s opravdovým autokratickým režimem se tvůrci v životě nesetkali, anebo vkládají obrovskou důvěru v letitou tradici britské demokracie, která se podle nich nenechá tak snadno rozložit a zkorumpovat.

Dostojevskij je stále v kurzu
Naše doba je komplikovaná. Možná ne tíživější a kritičtější než ty předtím, ale komplikovanější a náročnější na jednotlivce. Individualismus jednotlivce nejen vyzdvihl, ale přinutil také se neustále o všem alespoň zdánlivě rozhodovat. Má být strůjcem svého štěstí a nejlépe i štěstí ostatních.

Kvůli dostupnosti nebo spíše přemíře informací má pak člověk pocit, že na všechno musí mít vlastní názor nebo nejlépe hned řešení. Jenže vygooglovat se sice dá mnohé, ale zorientovat se v tom a vybrat tu správnou odpověď už není tak snadné. Nedostatek kompetencí a kritického úsudku pak nahrazují emoce. Můžu začít pochybovat o všem, co je považováno za obecně známé a hledat nějaké opravdové a utajované informace, protože mám pocit, že na tom něco bude. Co když země není kulatá? Nebo Američané vůbec nebyli na Měsíci?

Anebo se ztotožním s nějakou skupinou, se kterou dostatečně souzním, a usuzuji pak prizmatem jejich východisek i o věcech, o kterých ve skutečnosti nemám páru a na které nechci mít názor. Stačí získat mysl člověka v jednom bodě a pravděpodobně mě bude následovat i ve všech ostatních.

Já vlastně nevím jak je to ve skutečnosti s globálním oteplováním, ale umírající hlady lední medvěd ve mně vzbuzuje více empatie než sebezahleděný pán bývalý prezident. Jednám pak podle toho, co radí Zelení, i když do toho nevidím do hloubky. Vyhodím hromadu plastu do žluté popelnice a už vlastně jakoby neexistoval. Pokud to budu dělat já a moje rodina a všichni v sousedství, zachráníme svět? A to i za předpokladu, že současně na to bude kašlat miliardová Čína? A když si neobjednám zboží na Ali, tak se její ekonomika zhroutí a bude víc poslouchat co jí radí západní země?

Kde je hranice mezi uvědomělým konzumentem a alarmistou? Pravděpodobně má lidstvo opravdu zaděláno na dost velké ekologické problémy s nepředvídatelnými konsekvencemi. Idea z doby osvícenství, že čím více lidé budou vědět, tím lépe se budou chovat, se neosvědčila. Velká část světové populace žije v bídných podmínkách a zkorumpovaných nesnášenlivých režimech, vyznávajících kult síly. Čiré a nepřikryté zlo, jež se považuje za nejvyšší dobro. V těch více prosperujících a tolerantních zemích dostává demokracie dost zabrat, přestává být viděna jako konečný cíl a stádium politického vývoje.

Tolerance se také zvrhává do pozitivní diskriminace a komplexu „bílého může“. Hodný a uvědomělý západní člověk se cítí zodpovědný za všechny a přitom naprosto bezradný a neschopný nic napravit.
Neustálé „začíná u sebe“, až neuroticky se omezuje, ale dělá to spíše pro dobrý pocit než efektivitu. Také si může říct, že to všechno nemá cenu a neřešit vůbec nic. Je možné, že oba přístupy mají na stav světa podobný dopad jako holubí tanec ze známého experimentu o pověrčivém chování. To by však bylo tak smutné, že si to nakonec nedokázali připustit ani tvůrci ze začátku tak děsivého seriálu jako Years and Years.

Bette Davis ztvárnila v hororovém dramatu Co se vlastně stalo s Baby Jane? tu snad nejzapšklejší bábu kinematografie. Získala za ni nominaci na Oskara. Nevyhrála. Zlatou sošku převzala Joan Crawford, její filmová kolegyně a především sokyně. A to i přes to, že nominována vůbec nebyla. Jak se jí to povedlo? To prozradí článek i nový seriál Feud, který vzkřísil příběh o léta trvajícím boji.

Nejznámější rivalky minulého století na bojišti zvaném Hollywood, to jsou Bette Davis a Joan Crawford. Filmové hvězdy, jež zářily především ve 30. letech minulého století. Ke společnému projektu je přivedla až vidina návratu na výsluní v šedesátých letech.

„Joan byla podle mnohých největší hvězda vůbec a Bette? Bette byla nejlepší herečka, kterou kdy Hollywood zažil,“ zazní ve Feud. Davis během kariéry získala dva Oskary – za Nebezpečnou v roce 1936 a o tři roky později za Jezábel. Nominací obdržela ovšem celkem jedenáct, tu poslední právě za Baby Jane. Crawford dostala svou jedinou Cenu Akademie v roce 1946 za vynikající snímek Mildred Pierce a nominována byla ještě v letech 1948 a 1953. Poté její kariéra začala skomírat, zvrat přišel až se snímkem Co se vlastně stalo s Baby Jane?, což byla její poslední důležitá role. Tak jako tak, obě herečky po natočení Baby Jane našly na nějakou chvíli zálibu v hororovém žánru. Snímek totiž spustil vlnu natáčení filmů nahánějících hrůzu, ve kterých představovaly hlavní roli starší, mentálně ne úplně stabilní ženy, které terorizovaly okolí. Tento typ postavy dal za vznik novému termínu psycho-biddy, synonymně také hag horror.

Předlohou pro hororový snímek z roku 1962 se režisérovi Robertu Aldrichovi stala kniha s eponymním názvem What Ever Happened to Baby Jane? spisovatele Henryho Farrella. Psychothriller vypráví příběh o dvou stárnoucích sestrách Jane a Blanche, které žijí v neustálém rozporu a boji. Jane zářila v dětství jako zázračné dítě Baby Jane Hudson, v dospělosti se do světel reflektorů dostala Blanche. Hereckou hvězdu třicátých let však automobilová „nehoda“ připoutala na kolečkové křeslo a zůstala odkázána na zákeřnou Jane, která žila už jen v jejím stínu.

Scénář o věčně bojujících sestrách se zdál pro herečky ideální. Přesto neměly k rolím jednoduchou cestu. Už jen kvůli „vyššímu“ věku nechtěli producenti do ambiciózních projektů Davis ani Crawford obsazovat. Otázka ageismu je tu s námi déle, než by se mohlo zdát. Jako problém se jevilo také obsazení takto velkých filmových osobností, a ještě konkrétně těchto dvou dam. „Nepozabíjejí se?“ ptali se filmaři. Nestalo se. Možná i díky přítomné rivalitě předvedly dechberoucí výkony. What Ever Happened to Baby Jane? patří dodnes k nejgeniálnějším a nejtemnějším psychothrillerům, které kdy byly natočeny, i když se snímek trochu svezl na úspěchu Hitchcockova Psycha. Způsob, jakým dokázala Davis ztvárnit postavu narušené Baby Jane je mistrovský. Mistrovský a mrazivý. Crawford byla taky skvělá, jen nedostala tolik prostoru.

Oprášení starého Hollywoodu
Feud Ryana Murphyho (ano, tvůrce American Horror Story), vysílaný na americké stanici FX, se rozhodl vzkřísit starý spor. Pilotní díl byl odvysílán začátkem března. Právě první série s podtitulem Bette and Joan rekonstruuje souboj a rivalitu nejen z natáčení jejich jediného společného filmového díla, ale také dobu před jeho vznikem a po jeho vzniku.

A obsazení? Nebeské! Jessica Lange jako Joan, Susan Sarandon jako Bette. Menších rolí se ujali Kathy Bates, Catherine Zeta-Jones, Stanley Tucci či Sarah Paulson. A že Murphymu sakra jde, když se vrací do starého Hollywoodu, si všimla také redakce webu IMDB.com. „Chceme sledovat Feud: Bette a Joan v baru, obklopeni přáteli a drag queens,“ psali editoři webu ve svých tipech na měsíc březen. „Nikdy předtím nebylo takové soupeření jako to jejich. Téměř půl století se nenáviděly… a my je pro to milovali,“ zazní v prvních sekundách nové série.

A jak to vlastně bylo s tím Oskarem? Za Co se vlastně stalo s Baby Jane? získala nominaci jen Bette Davis, to Joan Crawford naštvalo. Našla si proto důvod, jak se na pódium dostat. Napsala dopis všem nominovaným ženám, že pokud by se nemohly na předávání dostavit, mileráda za ně cenu převezme. A co se nestalo. Davis nominaci v cenu neproměnila a sošku získala nepřítomná Anne Bancroft. Crawford tedy se zářivým úsměvem napochodovala na pódium a za cenu poděkovala. Davis prý tehdy byla vztekem bez sebe. „Zaplatil bych kameramanovi jmění, aby ukázal výraz Bette Davis,“ čtu si tak mezi komentáři u videa na oficiálním oskarovském YouTube kanálu.

Takových malých manévrů a pošťuchování bude na diváka ve Feud čekat, zdá se, spousta. Jasně, jde tu o sledovanost. Do jaké míry bude seriál autentický, si netroufnu odhadnout, asi si budu muset vystačit s příslovím „na každém šprochu pravdy trochu“. Nicméně kromě legendárního sporu série nabízí vizuálně skvostnou podívanou do systému Hollywoodu šedesátých let a zároveň více než naťukne i stále současný problém ageismu, sexismu a ostatně také misogynie. Po odvysílání Feud možná vyvstane otázka, jak moc se od té doby Hollywood vlastně změnil? A jestli vůbec? ∞


Co se vlastně stalo s Baby Jane? /
What Ever Happened to Baby Jane?
režie Robert Aldrich
USA, 1962, 134 min.

Feud
režie Ryan Murphy
USA, 2017

Všichni jsme si již zvykli na Františka, všemi lajky pomazaného papeže, který v leckterých otázkách 21. století dokázal zaujmout překvapivě lidský, revizionistický postoj. Jen těžko bychom skousnuli, kdyby po něm Svatý stolec opanoval nějaký rigidní kmet, dštící oheň a síru proti přirozenosti světa.

Takovou vizi, alternativní dějiny současnosti, předkládá televizní série Paola Sorrentina. Jeho papež netweetuje o chudých, hladovějících a prchajících, nikomu nohy neomývá. Naopak se snaží o transformaci církve do nejbizarnější podoby, kterou si jen lze vyfantazírovat ve školní lavici o hodinách dějepisu. Tato církev bude temná, neslitovná, trestající. Je ale vůbec možné vysadit celý kolos vatikánské klerikální politiky ze zajetých brázd kompromisu? Ano, ale bude k tomu zapotřebí, aby nový papež povstal z řad konzervatistů toho nejurputnějšího střihu. Aby to byl mladý papež.

Lenny se stává Piem XIII. v pětačtyřiceti a vrásčití kardinálové s hůlčičkami a respirátory záhy poznávají, že získali krutého soupeře, se kterým se celý katolicismus řítí do záhuby. Papež není obroušen dekádami strávenými v systému, je stále do velké míry nováčkem, přichází zvenčí, aby církev kočíroval jako firmu. Jeho nejvýstižnějším i nejhorším charakterovým rysem je však nevyzpytatelnost. Je intuitivní a upřímný, nebo klamný a intrikující? Činí zázraky a mluví s Bohem, nebo vlastně vůbec nevěří?

Tuto královskou hru rozehrává Paolo Sorrentino jako scénárista i režisér na deseti dílech první sezóny seriálu. O její hypnotickou sílu se zasluhují plastické výkony herců více či méně renomovaných, kamera, která dokáže nenudit ani v nejhlubším zadumání a samozřejmě barvitě vykreslené prostředí Vatikánu. Papežský stát výborně pojímá Sorrentinovu vřelou i pikareskní estetiku, kterou zasáhl svět už ve „Velké nádheře“. Výborná je i práce s hudbou, pečlivě vybranou napříč žánry a epochami a přece vždy v dokonalé symbióze s náladou scény.

Filmy celovečerní a mnohovečerní
Přesun výrazných i významných režisérů k seriálové tvorbě je fenomén poměrně nedávný. Činí tak Fincher, Sodenbergh a dokonce Woody Allen. Zatímco Scorsese spouští již druhý ze „svých“ značkových seriálů, u kterých se jeho podíl omezuje na natočení pilotního dílu, Sorrentino věc nebere na lehkou váhu a nezvyklý formát opravdu vyplňuje vlastní filmovou řečí (kvůli chystané druhé sérii dokonce pozastavuje práci na chystaném filmu o Berlusconim). A oproti „Mládí“, které bylo spíš takovým dietním moučníkem pro americké publikum, „Mladý papež“ je záležitostí svébytnou a zároveň zcela autorskou.

Série tematicky navazuje na Sorrentinovské motivy – cesty do psyché distingovaných persón, snažících se o kontrolu nad sebou i nad okolím, mnohdy ve víru pletich, poetika světa vezdejšího, snivost v přátelském dialogu se zasněností. Tak jako „Velká nádhera“ měla co říci o stáří, „Mladý papež“ nachází slova o skutečném nabytí dospělosti. A přece tvůrce přidává úplně nové odstíny. Hluboké znepokojení, děsivost, otázku zodpovědnosti, tradice, spravedlnosti a samozřejmě víry a božství.

Celková stopáž přesahující osm hodin nebyla jen posluhující ke svévolnému šmodrchání a rozplétání příběhu. Namísto rozuzlení, jasných odpovědí jako v detektivce, přináší příběh jen stále větší hloubku a šíři. Není to pohádka o zlu a odtažitosti, která nese poselství opaku. Je to umělecké dílo, které dává spatřit komplexnost duše jednotlivce i světa, které nakazí autorovou věčnou fascinací vším, co nás obklopuje. Neboť dokud v pozemském bytí figuruje láska, nezmizí z něho božské. Alespoň tak lze číst evangelium podle Sorrentina. ∞


Mladý papež (Il giovane papa)
režie Paolo Sorrentino
Itálie / Francie / Španělsko / USA, 2016, 10×50 min.

Poslední dva roky měli diváci HBO (a – co si budeme nalhávat – uživatelé internetu) možnost sledovat seriál „Hledání“. Čísla sledovanosti však televizní stanici nestačily, a tak seriál dostal stopku. Tvůrci se na fanoušky úplně nevykašlali – natočili poslední, téměř vymodlený, závěrečný díl formou filmu.

Třetí sérii by si seriál sice zasloužil, ale co naplat. Pětaosmdesátiminutovým filmem taky nešlápli vedle a cestu hlavního hrdiny Patricka a jeho přátel příjemně uzavřeli. Vezmu to popořadě. O čem je „Hledání“ – seriál? Komediální TV show se točí kolem partičky gay kamarádů a jejich hetero parťačky (nálepky jsou na nic, ale pro seznámení se s příběhem to považuji za důležité), kteří společně objevují nekonečné, mnohdy nové, možnosti mladého queer života a to na pozadí progresivní a sexuálně otevřené kultury San Francisca. Patricka, Augustína, Doma a Doris spojuje přátelství, ale jinak se každý z nich nachází v úplně jiném bodě života. A taky každý od života očekává něco jiného.

A film? Televizní snímek posouvá diváky o několik měsíců dále a hlavní postavy se snaží uzavřít svoje hledání – chtějí si definitivně udělat jasno v tom, o co vlastně v životě stojí, usilují a co chtějí. Znát seriálovou podobu „Hledání“ je pro diváka jasná výhoda, má k hlavním postavám utvořený vztah a dokáže se v ději lépe orientovat, chápe více příčinné souvislosti. Pro neznalce seriálu může být snímek příjemný na deštivé odpoledne, ale víc bohužel asi nezíská.

Kdo jsou tvůrci?
Filmovou podobu „Hledání“ režíroval Andrew Haigh, který měl také hlavní slovo na natáčení seriálu. Nově pracoval i na scénáři a to s kolegou ze seriálové tvorby Michaelem Lannanem, pro kterého bylo „Hledání“ první vstup do scénáristické tvorby televizních pořadů. Naopak Haigh už zkušenosti stihl posbírat i před „Lookingem“. Během studentských let se stal pomocnou rukou střihačů hollywoodských velkofilmů jako „Gladiátor“ či „Černý jestřáb sestřelen“. První celovečerní film režiséra „Greek Pete“ zachycoval rok prostituta v Londýně a diváci jej mohli zhlédnout poprvé před sedmi lety. Skutečný průlom však nastal o dva roky později, v roce 2011, s nezávislým komorním snímkem „Víkend“. Trhák festivalů získal cenu i na českých Mezipatrech, konkrétně Cenu diváků.

Kultem se „Hledání“ nestalo
HBO se chlubí tím, že klíčová slova pro filmové zpracování jsou následující: naturalismus a humor. A dávám jim za pravdu. Sám hlavní scenárista prozradil, že seriál (nebojte, i film) je ztvárněn tak realisticky, protože sedm z devíti scénáristů jsou gayové. V chytrých a především reálných dialozích se tak může najít takřka každý, především pak ti, které už několik vtahů potrápilo. Hlavně díky uvěřitelným příběhům ona nálepka „sanfranciského“ či „teplého“ „Sexu ve městě“ není příliš funkční, i když je často omílaná.

„Looking“ je hlavně konverzačka a jako seriál měl všechny předpoklady k tomu stát se nástupcem kultovního seriálu z přelomu tisíciletí „Queer as Folk“ (americko-kanadská verze). Proč se tomu tak nestalo, si netroufám odhadnout, snad bylo „Hledání“ až příliš reálné.

Manželství je pro buzny
Víc než o převratný či přehnaně nápaditý film se jedná o důstojnou tečku za povedeným homo seriálem. Některými trochu zatracovaný kvůli předvídatelnosti závěru, přílišnému happyendu (i když jak pro koho… ), stále nerozhodnému Patricku či nadměrné zkratkovitosti. Za mě však palec nahoru. Scénáristé a celý tým se vzhledem k dané situaci a stopce ze strany televize poprali s úkolem dobře a z boje vyšli jako vítězové. Vzniklo příjemně zpracované drama, které rozesměje, dojme i naštve.

A jaký je největší posun mezi dějovou linkou seriálu a filmu? V době natáčení snímku již bylo možné ve všech 50 státech USA uzavřít legální homosexuální sňatek. A tak i za sebe doufám, že jednou budeme moci také u nás říci, stejně jako prohlásila fag-hag Doris: „Manželství je leda tak pro buzny.“ ∞


Hledání (Looking: The Movie)
režie Andrew Haigh
USA, 2016, 85 min.