Šest performerů na jednom místě v jeden konkrétní čas improvizovaně komunikuje skrze excelové tabulky, které jsou součástí online přenosu. Online performance – protimluv nebo divadlo nové doby? I to je jedna z otázek, kterou si klade inscenační projekt Sex, pohybující se na hranici divadelního představení a galerijní instalace.

Premiéra performance Sex se uskutečnila 19. dubna 2021 v Domě umění města Brna a zaštiťovala jej dramaturgická platforma Terén. Šest literátů, hudebníků, editorů a výtvarníků (Bernadeta Babáková, Markéta Lisá, Zuzana Fuksová, S.d.Ch., Ivan Palacký, Vojtěch Staněk) se sešlo v galerijním prostotu, kde skrze excelovou tabulku rozvíjelo literární text. Specifikem této inscenace byl její průběh. Sice reálná přítomnost performerů naplnila dimenzi tady a teď, avšak přítomnost diváka, který by za normálních okolností dotvářel spontaneitu přítomného momentu, byla omezena a pouze pár vyvolených mohlo na performanci participovat fyzicky. Divák se tak většinou stal pasivním online pozorovatelem, zároveň mu zvolená forma provedení vycházela vstříc. Z tohoto důvodu jsme se rozhodly, že budeme náhled na tento projekt koncipovat ze dvou perspektiv, off-line a on-line, jak tomu bylo dáno samotnou formou performance.

Protiklady se přitahují
Jako divák vstupuji do galerie, kde se ocitám mezi samými obrazovkami. Technika mě pohltí, je opravdu všude kolem. Literární narativ vidím na velkých obrazovkách, na monitorech performerů, na malých tabletech, se kterými mohu manipulovat a vracet se do míst, kde jsem se v tabulkovém světě ztratila. Spontaneita jako by se tímto aktem vytrácela, přitom se v nečekaných, nově vznikajících slovech znovu objevuje. Vzrušuje mne představa, že jsem svědkem procesu tvorby, nahlížím do intimního dialogu performerů, čímž tuto nově vznikající intimitu zároveň popírám. Všechno se děje veřejně, a přitom v uzavřeném tabulkovém prostoru. Podivné ticho v pozadí občas až překvapivě dramatického děje. Počínající nervozita přejde v uvolněnost. Bavím se, směji se, vidím emoce v tvářích performerů, kteří toho říkají mnoho, a přitom neříkají nic.

Připadá mi, že inscenační projekt Sex je plný protikladů, které jej definují a vytvářejí prostor pro tematizaci online komunikace. Děj se odehrává v excelové tabulce, kterou tvoří osy x a y. Jak píše v doprovodném textu Wojtek Ziemilski, tímto způsobem je divákovi zprostředkován vstup do mnohoznačného prostoru, kdy má možnost zase se jednou ztratit a znovu se nalézt. Jako tomu bývalo dříve, když konverzace neprobíhala jen v chatovacích oknech na monitorech, kdy ji ještě spoluutvářela i řeč těla, oční kontakt nebo chvilková zmatení. Performeři spolu zároveň komunikují skrze monitory, paradoxně sedí u společného stolu. Atmosféra je podivně tichá a křehká, přitom neuvěřitelně přirozená. Snaha o návrat k reálnému sdílení skrze virtuální prostředí? Aktéři jsou blízko sebe navzájem, a přitom jsou tak vzdálení! Jsou ve společném textovém prostoru, kde na sebe navazují a vytvářejí tak emocionálně zajímavou literární koláž. Jsou v bezpečném virtuálním prostoru, kde jsem ale jako divák svědkem každého jejich kroku, mohu vstoupit do jejich intimního světa, nahlédnout do jejich způsobu uvažování. Co je intimnější a bezpečnější – virtuální svět, nebo ten reálný?

Předobraz reálného světa
Sedím před obrazovkou svého počítače a sleduji, jak šest lidí dělá společně totéž. Úzkostlivě si vzpomenu na přeplněné kavárny, ve kterých zákaznici (ještě netušící, že je čeká nějaká pandemie) svým zíráním na obrazovku notebooku nebo displej telefonu či tabletu ignorovali své spolusedící přátele. Vzpomenu si na sebe a mou online hyperaktivitu v offline prostoru. Zjišťuji, že po této asociaci mě ani tolik neupoutává samotné vznikající básnické dílo, ale především všichni aktéři, píšící i sledující. Nejvíce mě fascinují výrazy ve tvářích a bezprostřední reakce performerů na podněty aktéru, které jim dávají kolegové v excelové tabulce. Je to hra na otázky a představy, kde jsou společným jmenovatelem emoce. Smích. Neklid. Povzdechy. Žvýkání. Kroky. Klikání myši a údery do klávesnice, to vše definuje rytmus této performance. Je to moderní hudba téhle hektické doby na druhou.

Uvědomím si, že i online prostor má své zákonitosti a že i on potřebuje svého supervizora, jenže nebýt toho, že je všech šest účinkujících společně v jednom prostoru fyzicky, došlo by na něj? Nejde o nějakou message se sociálním přesahem? Nervózního S.d.Ch. přes stůl slovy uklidňuje Bernadeta Babáková, která funguje jako katalyzátor této performance a na své kolegy se usmívá. Mohl by si tohoto někdo všimnout, kdyby právě nebyli spolu? Nakonec se text v excelové tabulce rozvíjí za pomocí interakce v samotné místnosti. Bez bezprostředního dialogu tvorba nefunguje. Není právě už tento projev samotnou básní o současnosti?

Divadlo nové doby?
Z performance vyvstává paradox online komunikace. Není intimní, přitom jsou tam lidé občas otevřenější než ve skutečném světě. Není spontánní, přitom dokáže překvapovat. Není reálná, přitom je to současná realita každodenního života. Představení Sex má tak mnoho přesahů, kterými může vést k podstatným zamyšlením nad virtuálním životem, který je, ať již člověk chce, či nechce, vetkán do současnosti mnohem intenzivněji než kdy dříve. Nejen že má představení přesah svým obsahem, ale také svojí formou. Propojování divadla s jinými formami umění se zdá být současnou tendencí, která je i vcelku ak­tuální v tomto všudypřítomném virtuálním prostředí. Obecnější otázkou potom může být, zda je propojení virtuálnosti a umění možnou cestou budoucnosti, nebo právě naopak tento aspekt povede k většímu rozkolu těchto dvou světů. Vzdálených, a přitom bližších než kdy jindy.

Sex
DUMB (Malinovského náměstí 2, Brno)
premiéra so 19. 4.

text: Helena Todorová a Petra Kupcová

Každý z nás asi už zažil rozchod, po kterém si řekl, že se vztahy definitivně končí a bude raději žít sám. Stejně tak to má i hlavní postava Jindřicha Langera z představení Sex zadarmo nedostaneš od olomouckého Divadla Tramtarie. Jenže dá se být úplně single? A jak vyřešit prosté pudové potřeby? To jsou otázky, o které zde běží.

Režisér Jiří Antonín Trnka a dramaturg Vladislav Kracík se při tvorbě této inscenace inspirovali komiksem kanadského spisovatele Chestera Browna. Už sám podtitul Můj život s prostitutkami naznačuje, o co půjde. Hlavní hrdina Jindra (Miroslav Černý) se po rozchodu se svou dlouholetou partnerkou rozhodne dát přednost placenému sexu před vztahy. Vše se ovšem odehrává retrospektivně, kdy svůj příběh komentuje, ale také často promlouvá k divákům. Dle programu se má jednat o nekompromisní, provokativní, trochu nahořklou komedii, u níž by se začervenal i Quentin Tarantino, jak je tomu ale v realitě?

Klišé a stereotypy jako sázka na jistotu
Samotný problém nestojí na narativní linii inscenace, ale v jejím obsahu a formě. Tvůrci totiž vsadili na osvědčená klišé a stereotypy, jež se během představení opakují nesčetněkrát. Například sestřičky svádí doktory, Romky nejlépe ovládají sex a manželství znamená konec intimního života. I kdyby mělo jít o nadsázku, tyto motivy se stále publiku předhazují a kvůli tomu přestávají působit vtipně. Navíc se skoro vše odehrává z mužské perspektivy, a tak nedochází k prostoru pro „obhajobu“ druhého pohlaví, což nezachraňuje ani zpověď prostitutky Lady (Petra Konev Čiháková), jedné z hlavních ženských postav. Vše je zde zkrátka černobílé. Opravdu je tedy tato komedie taková, jak je divadlem prezentovaná? Představení nepůsobí ani kompaktně, jelikož se dělí do dvou částí, které se výrazně žánrově liší a s nimi i psychologizace postav. Zatímco v první polovině jde o komedii s narážkami na sex a různé jeho praktiky, v níž hlavní hrdina působí zcela free, druhá půlka se obrací na cosi mezi krimi, road movie a melodramatem. Zde se Jindřich snaží osvobodit prostitutku Ladu z područí obchodníků s bílým masem v Německu, protože se do ní zamiloval, což se děje velice zdlouhavě.

Zároveň také nevyrovnaně působí herecké výkony, zatímco Miroslav Černý (Jindřich) jako vypravěč „velkého příběhu“ má dosti umělý projev, byť nelze popřít jeho snahu hojně komunikovat diváky, jeho rádoby vtipné komentáře vyznívají trapně, což možná zapříčiňuje i samotný text. Oproti němu Petra Konev Čiháková (Lada, Jana, Niki a další) ve svých rolích působí přirozeně, a dokonce je schopna vytvořit komické situace, jelikož využívá i neverbální mluvy, jako jsou mimika a gesta, kterou Černý postrádá.

Nahota na divadle dnes nepohorší
Jako jednu z mála věcí na této inscenaci lze pochválit její vizuální provedení podle Adély Szturc, jež je variabilní a jednoduché. Na jevišti se nachází vysoký stůl a několik velkých červených a černých kostek po obou stranách, jež jednou představují postel, pak například bar nebo sedačku. Pochopitelně jak se samo nabízí podle tématu, zatímco muži zůstávají po většinu času neformálně oblečeni, herečky jsou oděny do různých typů negližé a spodního prádla, což ovšem někdy působí až zbytečně podbízivě vůči divákům.

Nejvíc na škodu je, že byť po obsahové stránce se jeví inscenace prázdná, přece jen se v ní poselství pro diváka nachází, a to zamyšlení nad plusy a mínusy dnešního trendu single života. Vše však ničí jednoduchý humor, který je pro zde hraná představení typický a možná proto se ho užívá i při Sex zadarmo nedostaneš, jelikož se jím nasytí stálí návštěvníci této scény. Pak se však nabízí otázka: Je Divadlo Tramtarie stále alternativní, jak má i ve svém oficiálním názvu?


Sex zadarmo nedostaneš aneb Můj život s prostitutkami
Divadlo Tramtarie (Hynaisova 11, Olomouc)
Nejbližší reprízy pá 16. 8. a so 17. 8. 19:00

V prvé řadě, v prvé vřavě jsme lidi. Nebo bychom měli být. Ne jen zvířata. Sex spadá někam do průsečíku těch dvou sfér, člověku tak vlastních. Je duchovní i fyzický, pudový i mystický. V prvé vřavě by mezi mužem a ženou o sex jít nemělo. Sex je ego, které můžeme zahlédnout jen koutkem oka na horizontu vědomí života, a to jen když to vůbec nemáme v plánu.

Akorát že s tímhle konceptem si moc nevrznete. Chce to jít rovnou na věc. Když se to dlouho neděje, zapomenete, že to vůbec existuje. Opakování je matkou (otcem) moudrosti, člověk je synem (dcerou) zvyku. Neděláte to pak intuitivně, neděláte to vůbec. Přestěhuje se to do racionální sféry. To je kámen úrazu, amen sexu. Když na dlouho přestanete kouřit a pít, tak to pak neporušíte jen tak. Musí to být something special. Slíva a startka na vrcholu Everestu přesně ve 23:23 na Silvestra středoevropského času plus poustnout selfie na instáč, aby to mohli promítnout na St. Vitus Cathedral v reálném čase. Tyhle zvýšené nároky zaviní, že k tomu nikdy nedojde. Nebo dojde, ale až v nedohlednu.

Sex nejde vymyslet, je neviditelný. Zjevuje se. Jedno vědomí otevírá druhé, spojuje se s ním. Je to ale jen hra na spojení. Rytmický rituál, zaříkávání jednoty. Těla nakonec v popření nicoty, která mezi nimi zeje, selhávají. Nicotu hmoty nevymaže ani sebetoužebnější dotek. Naplnění touhy (slast) těla od sebe zase oddělí. Procitnou každé do své izolace jako umírající zvířata.

V tom je kouzlo celibátu, proto jsou jeptišky sexy. Poruší slib cudnosti jen ve chvíli úplně nemotivovaného odevzdání se přítomné situaci, spontánně. Jeptiščina tělesná svoboda se pak znova narodí. Švihem se vzepře biochemické askezi, díky které se realizovala ve věčnosti, ve společnosti Boha, ale odcizovala se realitě žité spontánně s ostatními v módu mládí, které je idolem doby. Švih je její jediná možnost, jak si vrznout. Vlastně je tu ještě jedna možnost. O něco se vzepřít.

Vstáváte z lotosového květu. Máte dvě možnosti. Můžete se zapřít rukou o zem a rozdvojit se, pomoct si. Tato berlička symbolizuje vytvoření falešného důvodu, proč je dobré s někým spát, i když po tom bezprostředně netoužíte. Ta faleš slouží k uspěchání celé věci, když vás vyvede z míry pocit, že nejste normální, když to neděláte. Ta faleš pramení z vaší netrpělivosti a nevíry, že byste to mohli někdy přirozeně chtít. Druhá možnost je zmíněný švih. Je to jednodušší, protože po tom nenásleduje pád do sítě příčin, důsledků a stereotypu. Závisí to jen na tom, jestli dokážete překonat obavy a švihnout sebou. Nesmíte se k tomu nutit. Nesmíte to chtít. Musí to jít spontánně přímo z vás. Nejde toho docílit. Jakmile je tam: musí, nesmí, nutit, chtít není to švih, ale vzepření se. Prostě sebou švihnout. Vstát a švihnout si. V mžiku, z radosti.

Sex nebo nirvána?
Sex je tvořivý, ale jen externě. Tvoří nový život v ženě, ale ze mě ten život v radostné extázi odchází. Z ženy odchází o devět měsíců později. Sex a následné oplodnění a zrození je symbolem převtělení, reinkarnace, usmíření duality, ale pak jejím pokračováním, zachováním v nekonečném koloběhu. Vzniká další smrtelný život. Sex smrt jen oddaluje, nepřekonává. Vlastně prodlužuje. Oddaluje nirvánu. Ta je smrtí v duchovním slova smyslu. Znamená vyhasnutí, konec převtělování. Ne vyhoření, tím je právě orgasmus. Vyhasnutí osvobozením se od touhy, ale ne jejím naplněním. Nenastává tma, ale světlo nebo snad chvění, které jsme předtím přes žár touhy neviděli, necítili, nevnímali.

Po nirváně se nesmí, nebo spíš nedá toužit. Když si někdo touhu po sexu projektuje do touhy po nirváně, touží pořád po sexu, akorát otravuje okolí duchovními kecy. Doslova je stříká. Pak je lepší, když si dá ten sex. Proč vlastně kráčet k abstinenci? Raději kráčet k přirozenosti. Nechat se překvapit, co tam čeká místo malování čerta na zeď. Překvapení je hnací motor každé cesty poznání. Bez spontaneity to nejde, protože aktivuje ducha. Abstinence je předmět vyvolávající touhu. Projekt, iluze. Cesta k nirváně tedy vůbec nemusí být prospěšná. Může se zvrhnout ve zkázonosnou dezinterpretaci a následnou reinkarnaci do červa nebo švába.

Nezbývá než přijmout vlastní smrtelnost. Přijmout se, přijmout sex. Přijmout vlastní smrt a co je mnohem těžší – vlastní narození. Zrodit se pro člověka. Pro toho, kdo mě ztělesní, kdo mi dá novou inkarnaci, novou podobu, nový pohled, novou bytost, novou novost. Na poli abstinence si pro to stanovuju ideální podmínky, aby to jakoby nebolelo, aby to proběhlo úplně smooth, ale to je oxymóron. Aby se člověk mohl najít, musí se ztratit. Musí se mu zhroutit systém jistot. Musí umřít, aby mohl žít. Pokud se opravdu chce najít, pak není otázka, jak armageddon obejít, ale jak dopad životodárné apokalypsy zmírnit. Jak ji vyvolat a řídit. I to ale zní jako oxymóron. Prostě jít do toho, jít do ní. Zasloužit si to vědomí, vytvořit svou budoucnost. Dobře, dost.

Flirt a dobrodružství
Přede mnou sedí další taková. Čte knížku, na které je modrobílé moře, nebe, obláčky a žlutý nápis Láska. A nějaká zemička s kopečkem a majáčkem na obzoru. Usmívá se, že bys ji mrdal. Snažím se být solidní a validní. Začne něco psát do mobilu. Dopíše mi propiska. „Slečno, nemáš propisku?“ zeptám se komoušsky. Hrabe se v kabele, nachází pisadlo. Zkouší, jestli funguje a hází mi ho. Padne mi bez efortu přímo do dlaní. Zasměju se úsměvem, se kterým jsem spokojený. Píše dál a já taky. Běží s tím, boží běhna. Souloží s bytím a ty se chceš přidat. Bytí se udělá a ty ho chceš nahradit. Zjistíš, že bytí nepřestalo, jen řešíš pičoviny. Bytí mrdá. Ty jsi taky bytí, ale nejsi s ním. Vždycky je jen půlka obrazu. Platí. Říká barmanovi, že je „milej“ a dál si píše s tím, co ji mrdá.

„Pak si vyzvedněte tu propisku,“ upozorňuju ji. „Já na to myslím.“ „Já ne. Dobře se mi s ní píše. Líbí se mi.“ „Mně ne. Na mě je moc organická.“ „Tak já ji od vás koupím.“ „To nejde, mám jen tuhle.“ „Vy dnes budete něco psát?“ „Propiska se hodí. Manipulujete, abych vám ji nechala?“ „Ne, jen tak bez záměru.“ Přichází její nabíječ a jdou si dát intimčo do zadního traktu kavárny. „Tak si ji asi ještě nechte,“ prohodí ke mně, když mě míjí, s nepoměrným chladem. „Jo, super,“ odtuším lakonicky.

Ustoupit od blitzkriegu totální války ke sluníčkové hře bez požadavků. For the hell of it si dát konverzačku bez myšlení na mrdačku. Myšlení vždycky zabije přítomnost, naprojektuje ji do budoucího naplnění, styku těl, které se pak právě neodehraje. Naplnění musí vyrůst z přítomnosti, z přírody. To vystoupení muže z anonymity, oslovení ženy, je bezesporu bizarní. Je v něm obsažena určitá penetrace. Bezostyšný tón hlasu kontrastuje se slušňáckými frázemi. Za dotykem je třeba jít bezskrupulózně dovnitř. Náraz ztlumí přirozený odpor věci. Žena chce být chtěna, ale primárně jako člověk. Nebýt vypočítavý. Být, nebýt, být, nebýt. Koncepty nevystihnou realitu. Chybějící ingrediencí je dobrodružství. Realita a dobrodružství jsou jako známé a neznámé. Flirt je dobrodružství, dobré družení. Realita je to kolem. To, o co se zapřeme a k čemu se vrátíme, když jdeme do kolen. Z chladné dikce reality švihem k nevyslovené lásce dobrodružství. ∞

Pražský přelom podzimu a zimy byl na výstavy plné kontroverzních témat opravdu štědrý. Vedle hvězdných bratří Chapmanů v Galerii Rudolfinum a Mikea Diany v Divusu přichází Art Salon S s produkcí české scény doplněnou pestrou sbírkou zahraničních umělců v objektu pražské Microny. Výstava Sexplicit, jak název napovídá, se snaží o poodhalení explicitní erotiky v umění. A právě nový prostor této galerie a jeho koncepce nás nenechávají chladnými.

Galerie nebo kancelář?
Pokud jsme již dospěli k názoru, že není nutné z každé industriální zanedbané haly budovat galerii současné výtvarné scény, o to spíš by umění nemělo nahrazovat provoz v nenaplněné kancelářské budově. Objekt Microny se navíc nachází v poměrně neatraktivní části metropole, která s organismem města pramálo koresponduje. A tak nejspíš organizátorům nezbývá, než se snažit návštěvníky nalákat na silné názvy výstav typu Heaven & Hell nebo Sexplicit.

Pestrost nebo nepochopení?
Výstava je opravdu pestrým shlukem různých výtvarných projevů od klasické malby přes sochu, videoart až po produktový design, stejně jako setkání tvůrců jak názorově, tak i generačně. Z mladých umělců za zmínku stojí např. legendární Pasta Oner se svým popovým street artem, Mark Thér (laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2011), Barbora Maštrlová, Alena Kupčíková. Ale nechybí i staří matadoři jako Kurt Gebauer nebo Ivan Komárek. Design pak reprezentuje například Jan Čapek s vázou Pin-Up nebo Anna Marešová s oceněným produktem Whoop.de.doo.

A právě tato rozmanitost je poněkud zarážející. Výstava si nedrží vůbec žádnou mentální linku, po které by návštěvníka vedla. Ba naopak se zdá, že organizátoři prvoplánově uchopili jen fragmenty jednotlivých uměleckých počinů tak, aby zdánlivě zapadaly do celkového konceptu. Designové produkty Čapka a Pelcla představují spíše hravou nadsázkou, zato například tvorba Maštrlové se pohybuje mezi konfrontací vnitřní sebeidentifikace a vypořádáním se se světem jejího dětství. Vedle toho naprosto nezařaditelně nacházíme fotografie Martiny Čížkové s názvem Váha 31 kilogramů, které upozorňují na problematiku podvýživy jako intimní seberealizace žen. Vedle toho tvorba Komárka či Kupčíkové působí tematicky i zpracováním poněkud vyčpěle. A tak pestrost působí spíše jako skryté nepochopení nebo laciný marketingový tah.

Sex, porno a intimita?
Tématem výstavy je sex, porno, intimita a originalita. Sexualita jako jeden ze základních projevů člověka se v umění objevuje snad již od samého počátku. Zde již není podána jako překročení společenského tabu, ale pouze jako masové lákadlo. A pokud přistoupíme na dnešní chápání porna a pornografického průmyslu jako vulgarizace milostného aktu, tak se nám s ním asi jen stěží vybaví intimita, která je součástí pocitu soukromí. Navíc pokud pokračujeme v polemice dále, tak témata sexu a porna v kombinaci s prodejem či prodejností navíc odkazují k devalvaci hodnot, blízké nejstaršímu řemeslu všech dob. Můžeme se ptát, zda by takto tématicky laděné výstavy měly být vůbec prodejné, aby to umělce nestavělo do lehce podbízivého postavení. Toto poněkud nešťastné vyznění výstavy nelze přičítat osobnostem a dílům samotným, ale spíše úrovni uměleckého provozu a výstavnictví v České republice. Společnost a kultura je neustále pohybující se proceduralizace vymezování a odlišností. A tento proces nezávisí pouze na tvůrcích samotných, ale i zpětné reakci a tom, jak se rozhodneme konzumovat to, co nám druzí naservírují. ∞


Sexplicit
Pažská správa nemovitostí spol. s.r.o. a galerie Art Salon S (Československého exilu 4, MICRONA)
21. 11.—21. 1.

Skutečná sexualita nespočívá v rozevřených nohou, krátké sukni, vysokých podpatcích. To všechno jsou jenom atributy, které mají naznačovat, že jde o sex a přitažlivost. Je to reklama, blikající štít „kup si mě!“. Něco, co vám bude údajně chutnat. Takový hamburger mezilidských vztahů.

Říká se, že je dobrý, výživný, šťavnatý, dokonalý. Vypadá pořád stejně, takže se dá kdykoli porovnat s ostatními vzorky a zjistit, je-li dostatečně lákavý, zda odpovídá standardům zavedené mekáčovské kuchyně a jestli stojí za to si ho dát. Jenomže aby měl člověk alespoň chvilkový pocit nasycení, musí takových hamburgerů sníst nejlépe několik. A za pár hodin už aby měl další! Neobsahuje totiž to, co lidské tělo skutečně potřebuje. Vyvolává závislost na jednoduchých chutích soli a mastnoty, na pocitu povědomosti, a tudíž i pocitu bezpečí. Jsou to naučené reflexy. Apelují sice na skutečný hlad a používají skutečných atributů jako čerstvost a propečenost, ale jde v podstatě o klamnou reklamu.

Samozřejmě žádné jídlo nenasytí člověka natrvalo. Ani to nejzdravější a nejvyváženější. Nicméně správné jídlo obsahuje materiály k dalšímu rozvoji, k sebeobnovování. Může, a s největší pravděpodobností i bude, vypadat chutně a dobře, ale především v něm jde o energii. A tak ani skutečná sexualita nespočívá v rychlém zasycení povědomou chutí výrobku standardizovaných rozměrů, ale v doplnění chybějících elementů.

Zpátky k podstatě
Život je plný symbolů. Nejdrobnější detaily bytí se promítají do těch nejglobálnějších procesů. Vzpomenete-li si na proces oplodnění vajíčka, mohl by se vám naskytnout obrys energetické interakce mezi mužem a ženou. O ženském a mužském principu se mluví od pradávna a na dnešního člověka to působí vesměs jako šovinistické řeči o nerovnocennosti pohlaví. Jenomže ne všechno, o čem se mluví dlouho, musí být zrovna vyčerpané a zastaralé. Co když to naopak přetrvává díky tomu, že je to stále funkční a aktuální?

Veškeré poznání totiž tkví uvnitř, slova to jen překládají. Pod vyprázdněnou slupkou formulace se tak může skrývat původní myšlenka. Obrátím-li se dovnitř sebe, cítím, že žena je vesmír, případně planeta. Je to samostatný, nezávislý systém, který ke své existenci nepotřebuje nic vnějšího. Její starostí je udržovat svůj ekosystém v rovnováze. Měla by být soustředěna do sebe a citlivě vnímat uvnitř se odehrávající procesy. Problém nastává, když přesune pozornost mimo sebe, začne hledat své centrum a oporu v muži. Ten je pak vpuštěn do jakéhosi opuštěného prostoru a začíná se chovat tak, jak se muži chovají k dobytému území – drancují, plení a vybíjí obyvatele… Protože muž, který přijde do pustého domu, k němu nebude mít úctu. Vezme si jen to, co se mu hodí, a jde dál. Zanedbaná a vyrabovaná planeta začne vykazovat příznaky nemoci a ustavičně si vyžadovat pozornost své paní – ta je tak konečně nucena vrátit se do sebe. A pokud ještě není pozdě, pokusit se uklidit, napravit a obnovit narušenou rovnováhu. Po několika podobných pokusech, které ji s největší pravděpodobností přivedou na pokraj záhuby, bude se muset poučit z minulých chyb. Tento proces totiž nepřináší radost ani jedné ze zúčastněných stran.

Změna vzorce
Jediné, co planetě chybí, je pozornost. Jakmile je jí věnována v dostatečné míře, začne se obnovovat sama. Má totiž v sobě skrytou neuvěřitelnou sílu a schopnost regenerace. Protože skýtá potenciál zrození. Takže vždy po nějaké době péče se nejdřív zotaví a poté dozraje k momentu, kdy je schopná zrodit něco nového. A to je ten správný okamžik, kdy by se měl dostavit mužský element. Muž je totiž prvek hledající, je neklidný, protože nemá zázemí. Je v neustálé vykořeněnosti. Ke své existenci potřebuje půdu, ukotvení. Jen v takovém případě je schopný realizovat svou tvůrčí energii.

Nesmí ale vkročit do pustého vesmíru. Musí tam být pozván jako do pohostinného a hojného domu, ve kterém je pro hosta vyhrazeno čestné místo. Potom se cítí „jako doma“ a zároveň se i chová odpovídajícím způsobem, ne jako v nepřátelské dobyté zemi. Nedrancuje, neničí. Bere si jen to, co je mu nabídnuto. Bohatý domov bez hostů je spokojený, ale prázdný. Proto v tom není nadřazenost ani podřazenost, ale vzájemná propojenost.

Ve chvíli, kdy je mužský prvek vpuštěn do ženského vesmíru, vzniká další svět. Svět společný, ale zároveň nezávislý. Jako dítě, které se podobá oběma, ale je novou samostatnou bytostí. Musí se o ně starat s odpovídající péčí, ale zároveň s úctou k individualitě.

Nezaměňovat příčinu s důsledkem
V tomto kontextu lze sexualitu vnímat jako energetickou interakci, pro kterou obě strany musí být především samy sebou. Každá planeta je jiná a každá je rozmanitá. Když se zaposlouchá do sebe, zjistí, že se může projevovat různě. Někdy je tu tichý a klidný podzimní večer, někdy je tu rozpálená poušť, nebo dokonce bublající magma. To všechno mohou provázet i vnitřním posunům odpovídající vnější projevy jako krátké sukně či vysoké podpatky. Mělo by se ale pracovat s podstatou, s tím, co vychází zevnitř, a nezaměňovat příčinu s důsledkem. V tu chvíli to bude skutečná sexualita.

Když se ohlédnu kolem, vidím ženy, co zapomínají na sebe a snaží se, moc a pořád se snaží jednat vně. Vidím samé ztracené muže, co hledají a nenacházejí, co jedí a zůstávají hladoví, pustoší a drancují, a přitom zůstávají neuspokojení. Když žena najde sílu být samostatná – „sama a statná“ – a muž se odváží ke slabosti odevzdání, vesmír se rozezní. Planety totiž zpívají. Víte?