Skutečná sexualita nespočívá v rozevřených nohou, krátké sukni, vysokých podpatcích. To všechno jsou jenom atributy, které mají naznačovat, že jde o sex a přitažlivost. Je to reklama, blikající štít „kup si mě!“. Něco, co vám bude údajně chutnat. Takový hamburger mezilidských vztahů.

Říká se, že je dobrý, výživný, šťavnatý, dokonalý. Vypadá pořád stejně, takže se dá kdykoli porovnat s ostatními vzorky a zjistit, je-li dostatečně lákavý, zda odpovídá standardům zavedené mekáčovské kuchyně a jestli stojí za to si ho dát. Jenomže aby měl člověk alespoň chvilkový pocit nasycení, musí takových hamburgerů sníst nejlépe několik. A za pár hodin už aby měl další! Neobsahuje totiž to, co lidské tělo skutečně potřebuje. Vyvolává závislost na jednoduchých chutích soli a mastnoty, na pocitu povědomosti, a tudíž i pocitu bezpečí. Jsou to naučené reflexy. Apelují sice na skutečný hlad a používají skutečných atributů jako čerstvost a propečenost, ale jde v podstatě o klamnou reklamu.

Samozřejmě žádné jídlo nenasytí člověka natrvalo. Ani to nejzdravější a nejvyváženější. Nicméně správné jídlo obsahuje materiály k dalšímu rozvoji, k sebeobnovování. Může, a s největší pravděpodobností i bude, vypadat chutně a dobře, ale především v něm jde o energii. A tak ani skutečná sexualita nespočívá v rychlém zasycení povědomou chutí výrobku standardizovaných rozměrů, ale v doplnění chybějících elementů.

Zpátky k podstatě
Život je plný symbolů. Nejdrobnější detaily bytí se promítají do těch nejglobálnějších procesů. Vzpomenete-li si na proces oplodnění vajíčka, mohl by se vám naskytnout obrys energetické interakce mezi mužem a ženou. O ženském a mužském principu se mluví od pradávna a na dnešního člověka to působí vesměs jako šovinistické řeči o nerovnocennosti pohlaví. Jenomže ne všechno, o čem se mluví dlouho, musí být zrovna vyčerpané a zastaralé. Co když to naopak přetrvává díky tomu, že je to stále funkční a aktuální?

Veškeré poznání totiž tkví uvnitř, slova to jen překládají. Pod vyprázdněnou slupkou formulace se tak může skrývat původní myšlenka. Obrátím-li se dovnitř sebe, cítím, že žena je vesmír, případně planeta. Je to samostatný, nezávislý systém, který ke své existenci nepotřebuje nic vnějšího. Její starostí je udržovat svůj ekosystém v rovnováze. Měla by být soustředěna do sebe a citlivě vnímat uvnitř se odehrávající procesy. Problém nastává, když přesune pozornost mimo sebe, začne hledat své centrum a oporu v muži. Ten je pak vpuštěn do jakéhosi opuštěného prostoru a začíná se chovat tak, jak se muži chovají k dobytému území – drancují, plení a vybíjí obyvatele… Protože muž, který přijde do pustého domu, k němu nebude mít úctu. Vezme si jen to, co se mu hodí, a jde dál. Zanedbaná a vyrabovaná planeta začne vykazovat příznaky nemoci a ustavičně si vyžadovat pozornost své paní – ta je tak konečně nucena vrátit se do sebe. A pokud ještě není pozdě, pokusit se uklidit, napravit a obnovit narušenou rovnováhu. Po několika podobných pokusech, které ji s největší pravděpodobností přivedou na pokraj záhuby, bude se muset poučit z minulých chyb. Tento proces totiž nepřináší radost ani jedné ze zúčastněných stran.

Změna vzorce
Jediné, co planetě chybí, je pozornost. Jakmile je jí věnována v dostatečné míře, začne se obnovovat sama. Má totiž v sobě skrytou neuvěřitelnou sílu a schopnost regenerace. Protože skýtá potenciál zrození. Takže vždy po nějaké době péče se nejdřív zotaví a poté dozraje k momentu, kdy je schopná zrodit něco nového. A to je ten správný okamžik, kdy by se měl dostavit mužský element. Muž je totiž prvek hledající, je neklidný, protože nemá zázemí. Je v neustálé vykořeněnosti. Ke své existenci potřebuje půdu, ukotvení. Jen v takovém případě je schopný realizovat svou tvůrčí energii.

Nesmí ale vkročit do pustého vesmíru. Musí tam být pozván jako do pohostinného a hojného domu, ve kterém je pro hosta vyhrazeno čestné místo. Potom se cítí „jako doma“ a zároveň se i chová odpovídajícím způsobem, ne jako v nepřátelské dobyté zemi. Nedrancuje, neničí. Bere si jen to, co je mu nabídnuto. Bohatý domov bez hostů je spokojený, ale prázdný. Proto v tom není nadřazenost ani podřazenost, ale vzájemná propojenost.

Ve chvíli, kdy je mužský prvek vpuštěn do ženského vesmíru, vzniká další svět. Svět společný, ale zároveň nezávislý. Jako dítě, které se podobá oběma, ale je novou samostatnou bytostí. Musí se o ně starat s odpovídající péčí, ale zároveň s úctou k individualitě.

Nezaměňovat příčinu s důsledkem
V tomto kontextu lze sexualitu vnímat jako energetickou interakci, pro kterou obě strany musí být především samy sebou. Každá planeta je jiná a každá je rozmanitá. Když se zaposlouchá do sebe, zjistí, že se může projevovat různě. Někdy je tu tichý a klidný podzimní večer, někdy je tu rozpálená poušť, nebo dokonce bublající magma. To všechno mohou provázet i vnitřním posunům odpovídající vnější projevy jako krátké sukně či vysoké podpatky. Mělo by se ale pracovat s podstatou, s tím, co vychází zevnitř, a nezaměňovat příčinu s důsledkem. V tu chvíli to bude skutečná sexualita.

Když se ohlédnu kolem, vidím ženy, co zapomínají na sebe a snaží se, moc a pořád se snaží jednat vně. Vidím samé ztracené muže, co hledají a nenacházejí, co jedí a zůstávají hladoví, pustoší a drancují, a přitom zůstávají neuspokojení. Když žena najde sílu být samostatná – „sama a statná“ – a muž se odváží ke slabosti odevzdání, vesmír se rozezní. Planety totiž zpívají. Víte?

Tolerance společnosti vůči módním výstřelkům je dnes už skutečně velká a šokovat dokáží jen ty zcela extrémní, které jsou buď nechutné nebo boří jedny z mála posledních tabu, kterými zůstávají smrt, zrození a sexualita.

Drobný rozruch na módních molech nedávno způsobil Andrej Pejic, který postavil svou kariéru na předvádění ženských modelů. Devatenáctiletý chlapec srbského původu žijící v Austrálii si momentálně užívá toho nejlepšího z obou světů – mužského i ženského. Odmítá jakoukoli změnu svého pohlaví a neodpovídá na otázky týkající se jeho sexuální orientace.

Dělení podle pohlaví jej vůbec nezajímá, on sám však zajímá nejednoho světového fotografa. Známým se stal po pařížské pánské módní přehlídce v červnu 2010, od té doby jeho kariéra raketově stoupá.

Nic nového pod sluncem
Ostatně muži v ženských rolích nejsou novinkou dnešní doby. V antickém divadle hráli muži i ženské role, a to zejména ti s vysokým hlasem. Vzhled nebyl důležitý, neboť byly používány konkrétní masky vždy podle dané role a charakteru celé hry. V Platonově spisu Symposion se dočteme o androgynech jako o bytostech, ve kterých byla spojena mužská i ženská podstata. Protože však tyto bytosti byly příliš silné, rozhodl se je Zeus oslabit rozetnutím na dvě poloviny. Lásku pak nazývá Platón „spojovatelkou staré přirozenosti“, která se snaží rozpolcenou lidskou přirozenost uzdravit tím, že ze dvou učiní opět jedno.

Fascinace bezpohlavností
Možná je Andrej Pejic dnešním slavným androgynem, ale rozhodně není prvním slavným. Nejvýraznějším je pravděpodobně hudebník, herec a umělec David Bowie. Pro mladší generaci můžeme zmínit Billa Kaulitze z Tokio Hotel. Stejně jako mezi muži, tak i mezi slavnými ženami nalézáme bytosti, jejichž bezpohlavnost je pod určitým světlem jasně zřejmá. Kate Moss je důkazem toho, co bylo před lety popsáno jako „chlapecká módní ikona“. Pánský styl se stal u žen sexy, na heterosexuálních mužích nás ale zdůrazněná femininní stránka ještě udivuje. Samozřejmě záleží na každém z nás, jak se k vyjádření sebe sama postaví. V konkrétních případech modelů, zpěváků a dalších tvárných celebrit je výsledek závislý i na lidech, kteří chtějí mít „muže s tváří ženy“ či naopak.

Celá uvolněnost ve společnosti není však pouze otázkou módy. Prolínání mužských a ženských rolí můžeme sledovat každý den kolem sebe. Právě k tomuto tématu se vyjadřuje pro BBC News Magazine módní ředitelka anglických novin The Daily Telegraph Hilary Alexander: „Lidé stále více přijímají transsexuály, homosexuální páry i jejich civilní svazky. Je přirozené, že transsexuálové se objevují i na molech, kde předvádějí pánskou i dámskou kolekci.“

Móda? Už dávno ne.
Jeden příklad z naší domoviny. Na přehlídce CODE:MODE se při předvádění čelenek Jane Bond objevili travestiti a reakcí publika byly nadšené ovace. Z dnešní mladé generace se opravdu už jen málokdo podivuje nebo snad až pohoršuje nad tím, že muž předvádí dámské šaty a doplňky. Prolínání mužských a ženských rolí můžeme sledovat všude kolem sebe. Není to jen otázka gay/lesbické komunity, ale i heterosexuálů. Možná sem v tuto chvíli vstupuje i otázka feminismu – ženy chtějí a vyžadují zvládat to samé, co muži. Opravovat auta, vyměňovat žárovky, programovat a už si nechtějí nazouvat nepohodlné boty a ošívat se v oblečení, které je z mužského pohledu sexy. Stejně tak muži mohou dobře vařit, starat se o děti a dokonce už není ojedinělým případem, že nastoupí místo své partnerky na mateřskou dovolenou. Baví je to? Pokud to dělají dobře, pak asi ano.

A dnešní móda stírání hranic mezi pohlavími jen nahrává. Upnuté džíny nosí kluci i holky, trička růžové barvy už dávno nejsou pouze doménou gayů. Ženskost jako taková v oblasti módy možná ze společnosti mladé generace v dnešní době pomalu mizí, ale to záleží na úhlu pohledu, i tenisky a volné rifle mohou být pro někoho dostatečně ženské. Pokud bychom se však na svět módy a definice pohlaví dívali pod tímto úhlem, pak se mužnost vytratila už dávno a naprosto. Pro koho je dnes znakem mužnosti plnovous, nedbalé oblečení, rozcuchané vlasy? Bez urážky, mnoho zastánců bychom nenašli.

Cesta nemusí být cíl
Možná je tato rozostřenost hranic mezi pohlavími matoucí, a to zejména v problematickém pubertálním a postpubertálním období. Hledání sebe sama trvá déle možná i proto, že nejsme svázáni žádnými dogmaticky stanovenými společenskými pravidly. To je ale pouze jeden z možných názorů. Neochotu pevně stanovit vnitřní pocit vlastní příslušnosti k jednomu z pohlaví můžeme vnímat jako trend, jako přirozený vývoj a možná se za pár desetiletí vrátíme k tomu, že budeme toužit po jednoznačném a jasném signálu, že svým zevnějškem dáme jasně najevo, že je naše tělo a duše v naprostém pohlavním souladu.