Čtrnáctý ročník největší mezinárodní přehlídky divadla a scénografie se odehraje od 6. do 16. června 2019 v prostorách pražského Výstaviště. Během 11 dnů nabídne Pražské Quadriennale expozice ze 79 zemí, více než 800 umělců z celého světa a přes 600 performancí, workshopů a přednášek. Mezi hlavními hvězdami je například ilustrátorka Olivia Lomenech Gill, italský operní režisér a scénograf Stefano Poda či audiovizuální umělec Romain Tardy.

PQ představí tři soutěžní výstavní části: Výstava zemí a regionů, Studentská výstava a Výstava divadelního prostoru. Nebudou chybět ani performativní projekty ve veřejném prostoru – Formace a Site specific festival. Fragmenty představí ikonické objekty a artefakty. Audiovizuální projekt 36Q° ovládne Malou sportovní halu. Studio PQ Festival ukáže práce mladých tvůrců. V rámci PQ Talks se budou konat přednášky a diskuze s hvězdami světového divadla a scénografie. Připraven je i dětský program PQ dětem.

Netradiční symfonie, kterou svými pohyby vytvoří holubi za letu, obří ryby toulající se Prahou, geolokační zvuková procházka, zeď z tisíce cihel, tichý karnevalový průvod, novocirkusoví akrobati či falešné fronty. To je jen několik z mnoha projektů programových částí Formace a Site specific festival, které naruší každodennost městského veřejného prostoru. Odehrají se převážně v parku Stromovka a v okolí holešovického Výstaviště, kam se PQ vrací po dvanácti letech, aby oživilo nejen Průmyslový palác, ale i celý přilehlý areál včetně Křižíkových pavilonů a Malé sportovní haly. S místem je PQ historicky spjato – proběhl zde i úplně první ročník v roce 1967. Nenechte si ujít 11 červnových dní nabitých divadelními zážitky! º


Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru
6.—16. 6.
www.pq.cz

Podzim, temná část roku. Dušičky, smrt, tma. Vyjádřeno jednoduchým symbolem: smutný smajlík.

Eva Jaroňová, absolventka Ateliéru environmentu na brněnské Fakultě výtvarných umění a Martin Cáb, student Ateliéru intermedií na téže škole se pustili do hledání společného průsečíku své tvorby. Styčným tématem, které nalezli, se stala negativita, všudypřítomná ponurost aktuálního ročního období, ale možná i doby obecně. Inspirace dekadencí a romantismem vedla k námětům, které s výchozím navozením atmosféry rezonují více než účinně.
Na výstavě EmoXicon se autoři nicméně pokouší svá mnohdy až výpravná a lyrická témata zredukovat na zjednodušené symboly.

Inspirace současným teenagerským plýtváním emotikony ve virtuálním prostředí přináší spíše ironický pohled na tuto tématiku. Nadužívání vede nutně k vyprázdnění. Dojde-li k vyprázdnění emoce ze symbolického sdělení, jehož jediným účelem bylo zprostředkovat právě tuto emoci, můžeme vůbec ještě považovat daný symbol za platný? Co pak znamená takový obsahově prázdný smutný smajlík? Nebo jakýkoliv jiný obecně srozumitelný symbol určený k tomu, aby co nejjednodušší cestou zprostředkoval libovolně komplikovanou emoci?
Instalace Evy Jaroňové a Martina Cába předvede, jak vypadá doslovně prázdný symbol.

Cáb + Jaroňová = EmoXicon
Galerie Evoluční (Revoluční 5, Praha 1)
24. 11.—23. 1. (vernisáž 23. 11. 19:00)

Vojtěch Fröhlich (* 1985) studoval na FAMU a na AVU v ateliérech Miloše Šejna, Zbigniewa Libery a Tomáše Vaňka. Je finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého 2015. Jeho tvorba zasahuje široké spektrum médií i témat. Věnuje se performance, instalaci, intervenci do veřejného prostoru. Pracuje s filmem a fotografií.

Výraznou složkou jeho děl je fyzická aktivita a práce s tělem jako uměleckou hmotou. Skrze site-specific performance vytváří nový kontext a cestou fyzického výkonu v něm překonává stanovené překážky. V další intervenci nechává diváka účastnit se samotného díla probíhajícího v reálném čase, jehož konečná podoba teprve vzniká, ale vychází z předem daného záměru. Dílo interaguje s divákem, který tak jeho podobu svou akcí sám dotváří. Fröhlich zkoumá i každodennost a vytváří v ní nové vztahy. Estetika jeho intervencí pracuje se systematičností a rytmem a často nepřekračuje civilní vzezření. Umělecká díla, lépe řečeno multimediální celky, mu jsou inkubátorem poznávání hranic současného umění. ∞

Videomapping je v poslední době čím dál více skloňovaným nebo spíše viděným druhem vizuálního umění. Větší hudební akce se bez něj už neobejdou a je to dobře – tohle umění stimuluje zrak a v propojení se zvukem přináší intenzivní audiovizuální zážitek.

Projekce na libovolné objekty, třeba fasády domů, jsou jak za účelem uměleckého vyjádření, tak za účelem prezentace komerčního produktu, poměrně hojně využívané. Tato metoda ale není tak nová, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jedno z prvních seznámení s touto efektivní vizuální cestou proběhlo už v roce 1969, kdy Disneyland oživil svůj Strašidelný dům.

Technologie je to ještě stále poměrně náročná, jelikož se jedná o site-specific projekci, tedy na míru uzpůsobené promítání na konkrétní objekt včetně akceptování proporcí a individuálních tvarových specifik objektu. Proto se není čemu divit, že ty nejvýraznější a možná i nejdotaženější projekce slouží ke komerčním účelům. Nepromítá se však jen na objekty, ale i na produkty menších rozměrů. Zkrátka na cokoli.

Artistické nabourání perspektivy
Videomapping, který obsluhuje VJ (tedy video jockey nebo veejay), je už téměř neodmyslitelnou součástí produkce elektronické hudby. Tomuto propojování se věnuje například nezávislá skupina VJů Kino CirKus, která působí v Praze od roku 2010. Tady jsou k vidění na zásadních kulturních místech a akcích. Se svými projekcemi a vizuálními instalacemi obcestovali i mezinárodní festivaly, které se na veejaying zaměřují. Na VJ Festivalu v Norimberku stvořili instalaci, jejímž smyslem bylo promítání na recyklované materiály. Jednalo se zároveň o interakci s návštěvníky, kteří byli vyzváni, aby na festival donesli jakýkoli polystyrenový materiál a KinocirKusáci na místě vytvořili unikátní piece of art. Tento měsíc organizují druhou pražskou one-night-exhibition z konceptu BYOB (Bring Your Own Beamer), který už od roku 2010 funguje v rámci celého světa a hostí vizuální umělce a jejich projekce. 24. května bude tato vizuální noc probíhat v prostoru Podnik v Bubenské 1. ∞


Bring Your Own Beamer PRAGUE
Podnik (Bubenská 1, Praha 7)
so 24. 5.

Ztracené předměty a zakopané vzpomínky. Písek, hlína, prach a pomíjivost materiálního světa. Co po člověku zbyde po smrti? Odpověď na tuto otázku hledali účastníci workshopu pořádaného divadlem Continuo.

Letní projekt, jak Divadlo Continuo nazývá třítýdenní workshop s veřejným výstupem, už patří k pravidelným prázdninovým událostem, na které se sjíždějí diváci z celé republiky. Výchozí situace je každý rok stejná: divadelní tým se dvěma desítkami nadšených účastníků z různých koutů světa pod vedením zkušeného režiséra a principála souboru Pavla Štourače obsadí na měsíc a půl vybraný prostor, aby jej vytrhly z normálu a přetvořily v jiný svět.

Několik let projekt takto obýval zámek Kratochvíle. Později se přesouval z místa na místo, vždy ovšem v okolí statku v jižních Čechách s poetickým názvem Švestkový dvůr, kde soubor celoročně žije téměř až komunitním způsobem. Letní projekt již cestoval vlakem z Malovic do Netolic, roztančil sklepy statku Rábín, zkoumal vody rybníka Otrhanec nebo v minulém roce rozsvítil desítkami světel cihelnu ve Vodňanech.

Šestnáct herců, devět zemí světa
Soubor si pro letošní site-specific vybral píseckou sladovnu a její sklepy, kde nejprve tři týdny zkoušel a poté od 8. do 23. 8. prezentoval výslednou inscenaci. „Workshopu se zúčastnilo šestnáct herců, hudebníků, výtvarníků, studentů uměleckých škol i amatérů, a to z devíti zemí světa,“ říká Martina Mohlová, produkční Divadla Continuo. Na rozdíl od minulého roku, kdy soubor využil pro projekt jako předlohu volné pásmo úvah Antoina de Saint-Exupéryho Citadela, letos se nechal inspirovat pouze samotným prostorem. Ve sklepě, jak se inscenace jmenuje, je metaforou pomíjivosti pozemského bytí ve čtyřech zastaveních. Ve čtyřech místnostech postavy odkrývají, nacházejí a opět ztrácejí předměty, vzpomínky i svůj život. Převaděč (Martin Janda) doprovází diváky i hlavní mužskou postavu, v níž se střídají tři herci, na poslední cestě, během níž se postupně zbavujeme všeho, co nás spojuje se životem.

Konec života ve čtyřech obrazech
V první místnosti nastává fyzická smrt hrdiny. S nebožtíkem se postupně loučí skupina žen, jež se poté proměňuje v jakýsi chór. Ze skupiny se oddělí několik performerů, kteří následně vytvoří kapelu, jež v jazzově dynamickém rytmu živě doprovází celou inscenaci. Jak může být loučení těžké, představuje efektní obraz dvojice, která se vzájemně přibíjí hřebíky k zemi a ke stěně.

Druhé zastavení probíhá simultánně ve třech místnostech, přičemž ve všech se ve stejný okamžik odehrává stejná scéna, diváci, kteří se intuitivně rozdělují do tří skupin, sledují oživlé vzpomínky i předměty. Tu se pohne deštník, tam zas spadne pytel, tato akce rozpohybuje ostatní vaky, které se přes sebe začnou převalovat, do toho obživnou i vojenské kabáty v komickém pochodu neustále narážející do sebe i do věcí. Hlavní hrdina je ovšem zrovna zaměstnán něčím zcela jiným, a to luštěním tichých bezeslovných vzkazů a výkřiků, které mu předávají dívky z úst ve formě lodičky, maličkých konfet či stočené do ruličky. Tato scéna představuje bezesporu jeden z nejsilnějších obrazů celého projektu.

Inscenace se pomalu přelévá do své druhé poloviny a zde se bohužel začíná ztrácet dramaturgická linie i hlavní hrdina, což trošku působí, jako by již nebyl dostatek času představení dozkoušet. Ve třetí místnosti za dynamického bubnování herci v jakémsi difuzním pohybu vyhlíží něco nebo někoho, což ovšem nepřichází, takže se nedozvíme, kdo nebo co to mělo být. V poslední místnosti s umělým korytem, představujícím řeku končí za velkými vraty nejen samotná řeka, ale také cesta postav. Celá skupina se zbavuje všeho pozemského a odchází na druhý břeh. Převaděč odchází poslední, odhazuje uschlý lístek ze stromu, který na začátku utrhl, jelikož po smrti už nic člověk nepotřebuje.

Continuo opět nezklamalo
Šestnáct herců, devět zemí světa, změť jazyků a kultur, různé zkušenosti a pouze tři týdny na zkoušení, to je úctyhodná bilance, a pokud hodnotíme Ve sklepě jako výstup z workshopu, lze pouze před jejich výkonem smeknout klobouk. Jednoduchý příběh s jasným sdělením je deviza projektu, která je u Divadla Continuo spíše výjimkou. Poslední skupina překročila tento rok řeku a my se můžeme těšit, ať už v pozici diváků nebo účastníků (workshop je otevřený všem), jaký prostor divadlo zabydlí příští rok. Tajně doufám, že se opět rozhodnou pro exteriér, protože podle mého jejich silně vizuální poetice sluší lépe. Kdo ovšem nechce čekat na příští léto, může další inscenace Divadla Continuo zhlédnout už v září: 13. a 14. 9. Sousedi v Divadle Komedie, 16. 9. Oběť – divadlo Kampa, 19. 9. Cross Club – Now…? a v rámci projektu Containall bude probíhat výstava.

Norský umělec Tommy Høvik v galerii etc. – Kateřinská 20, patnáct metrů čtverečních a sedm děl. Intuice, emoce, melancholie i agrese se severskou poetikou. Silná díla, jež se nevnucují, jsou k prožití na výstavě s názvem ITW do 15. 9. 2013.

Høvik ke svému vyjádření používá více cest. Tvoří koláže a asambláže, pracuje s readymades. Nalezené předměty mění a dává jim tak nový význam i rozměr. Jeho objekty vychází z předmětů, které jsou známé a lehce identifikovatelné. Kombinováním takových věcí vytváří díla, která se nesnaží diváka mást. Naopak nabízejí pochopení Tommyho sdělení skrze souvislosti, které svými kombinacemi předmětů říká. Jeho zprávy jsou melancholické a citlivost se střídá s agresí. A občas se s ní propojuje. Do svých děl často komponuje slova nebo věty a daří se mu tak docílit sugestivnějšího vyznění či jen navádí diváka na konkrétnější směr čtení jeho děl. I když je vizuální složka Tommyho prací tím nejhmatatelnějším, co lze uchopit, nejdou po povrchu. Otevírají prostor sdělení po přijetí celkové syntézy metafor ztvárněných jednotlivými fragmenty díla. Nejsou čitelná instantně – naopak, čím déle dílo působí, tím více paralel se divákovi otevírá. I v souvislosti s vlastním zkušenostním světem.

Surrealismus přetavený v romantický koncept
Pražskou výstavu koncipuje Høvik jako site-specific instalaci. Přivezl pět objektů, asambláž a koláž. Po prostoru jsou rozmístěny intuitivně a rovnoměrné stropní nasvícení jim dává civilní vyznění. To pro Tommyho není příliš typické – primárně používá bodové svícení, které vytváří intimní atmosféru celého prožitku, odděluje jednotlivá díla v prostoru a zdůrazňuje modelaci jejich tvarů. Témata děl jsou druhotná, proto ani k jednotlivým z nich nenabízí žádné explikace. Sám název výstavy je velmi těžko rozšifrovatelný – tři písmena ITW jen letmo odkazují k „Into The Wild“. Přesto ale aktuální výstava nese hluboký podtext. Reflektuje globální témata. Poukazuje na ekologické problémy, terorismus, politickou situaci i disharmonii ve společnosti. Poeticky severskou formou, která neváhá diváka odvlát do surreálných rozměrů a primárně mu svou tezi nevnucuje.

Romantický konceptualista Høvik je v Čechách již po třetí. Zavedlo ho sem vítězství v soutěži prestižních uměleckých škol z 19 zemí světa StarPoint. V roce 2011 se stal jejím vítězem. To mu zaručilo možnost o rok později upořádat samostatnou výstavu v GAVU Cheb a vydání sponzorovaného autorského katalogu. Své dílo představil také minulý rok v rámci skupinové výstavy „Started: residents of StartPoint Prize“ v dejvické Galerii NTK.

Ačkoli je prostor galerie etc. dosud nejmenším, se kterým se Høvik v rámci svých instalací konfrontoval, přináší vyznění prací i v této minimalistické podobě intenzivní dojem. Ostatně – záleží jen na vás, jak dlouho necháte jeho díla, aby s vámi vedla dialog.


Tommy Høvik: ITW
etc. galerie
Kateřinská 20, Praha 2
16. 8.–15. 9.

Bohuslav Balbín dal v 17. století vytisknout mapu Čech jako růži. Bohemiae Rosa – interdisciplinární mezinárodní site specific workshop – dodnes „obkružuje“ prostor střední Evropy a stále vychází z původního kartografického záměru – objevovat krajinu. Ovšem společně s místy začínáme zkoumat i naše tělo.

„Zkušenému věř:
Poněkud více najdeš
v lesích než v knihách.
Dřevo a kameny tě naučí,
co od učitele
slyšet nemůžeš.“
(sv. Bernard z Clairvaux, epištola 106; překlad Miloš Šejn)
Bohemiae Rosa je projekt trvající od roku 1995, vedený výtvarným umělcem Milošem Šejnem a nizozemským tanečníkem Frankem van de Venem. Tito lektoři po jeden letní týden vedou účastníky, kterým je společná touha zabývat se propojením těla a krajiny, k (znovu)objevování možností našeho bytí v přírodě na základě různých metod tělesných, výtvarných a dialogických cvičení. Samotu střídá společnost, ticho zvuk, fyzické a psychické vypětí klid.

Cvičení, specifická práce s dechem a protahováním, japonské rozcvičky zkoumající naši sílu a flexibilitu v propojení s výtvarnými či performativními prostředky rozvíjí senzitivnost i touhu po empirickém poznání našeho těla i okolí.

„Místem Slova je les. Slovo spočívá pod slovy jako zlatý podklad pod starým obrazem.“
(E. Jünger, Chůze lesem)
Po dlouhé době jsem si přečetla své zápisky z minulého ročníku. Říkaly mnoho a zároveň nic, byla to pouze slova. Ve chvíli přemýšlení o prchavosti prožitků jsem si najednou vzpomněla, avšak ne pamětí vizuální či sémantickou, ale pamětí těla. Byla jsem v lese a nechala k sobě přicházet slova, která jsem nahlas vyslovovala v různém rytmu – dechu, bijícího srdce, chůze lesem. Začala jsem tím odhalovat strukturu řeči a uvědomila si, že tohle opravdu od učitele slyšet nemůžeš. Bohemiae Rosa mne naučila soběstačnosti.

Je-li člověk dostatečně vnímavý, pochopí, kolik variací „bytí v krajině“ nezná. Bohemiae Rosa může některé dosud nepoznané otevřít, jestliže jsme ochotni se soustředit a poté dáti pozornost.


Bohemiae Rosa 2013
Labské pískovce a Českosaské Švýcarsko (poblíž Děčína)
24.–30. 8.
www.bohemiaerosa.org

Jsou povětšinou finančně nezávislé, vystavované exponáty nikdo nehlídá a za vstupné se neplatí. Site specific (ne)galerie najdete na netradičních místech, se kterými tvořivě pracují.

Site specific galerie vznikají jako alternativy ke státním či jiným zavedeným galerijním institucím. Dávají příležitost nezávislým umělcům, mladým studentům vysokých uměleckých škol nebo jejich čerstvým absolventům představit svá díla veřejnosti. Veškeré náklady spojené s provozem „negalerií“ na sebe mnohdy berou sami umělci, ať už z důvodu, že odmítají být jakýmkoli způsobem omezováni ze strany podporovatelů, nebo kvůli nechuti, případně neschopnosti projít náročným byrokratickým procesem, který žádání o granty obnáší. Vystavující umělci jsou často i kurátory výstavních prostor v jedné osobě.

Atakování veřejného prostoru
Vitríny, ze kterých mizí inzerce, neudržované obchodní výlohy, posprejované výklenky v podchodu a další místa ve veřejném prostoru mohou získat nový smysl, jakmile se stanou výstavními plochami a oživí tak své okolí. Jejich výhodou je neustálá přístupnost – kdokoli může jít v kteroukoli denní nebo noční dobu kolem. Dost možná vytrhnou chodce ze stereotypního vnímání míst, jež běžně míjejí bez povšimnutí. Umění se tak dostane i k těm, kteří by ho cíleně nevyhledávali. Vernisáže výstav jsou mnohdy doprovázeny různými akcemi, jako jsou performance nebo koncerty, a i tímto způsobem zpestřují prostředí a upozorňují na sebe. Iniciátory galerií jsou často lidé s místem regionálně spjatí, nespokojení s nevyužitým potenciálem.

Příkladem takové místní iniciativy par excellence může být aktivita Slovenského občanského sdružení OZ Nástupište 1–12, jež v prostoru podchodu pod autobusovou stanicí v Topolčanech vytvořilo multimediální prostor pro současnou kulturu. Stánky umístěné ve středu podchodu, dříve sloužící trhovým prodejcům, jsou společně s podchodem samotným od dubna roku 2011 centrem výstav, různých workshopů pro děti i dospělé, přednášek, divadelních představení, koncertů… Organizátoři si přitom pro konání akcí vybírají dopravní špičku – sedmou hodinu ranní, když lidé míří do práce, a čtrnáctou, dobu kolem oběda. S pátou hodinou odpolední, kdy město utichá, program končí. Kolemjdoucí jsou tak přímo konfrontováni s prezentovaným uměním, umělci se jim staví takřka do středu cesty. Kdo chce, zastaví se a stane se přihlížejícím divákem, kdo nechce, jde dál. V každém případě si ale obyvatelé Topolčan začali – opětovně nebo vůbec poprvé – uvědomovat existenci podchodu a vnímat jeho prostorové uspořádání, jednotlivá zákoutí, akustiku.

Máte galerii? A mohla bych ji vidět?
Galerie vázané na interiéry jsou oproti těm venkovním přístupné jen omezeně, zato skýtají komornější prostředí a stávají se místem setkávání podobně smýšlejících lidí. „Provozovatelkou“ jedné takové galerie byla do roku 2011 slovenská umělkyně Mira Gáberová, která učinila svou ledničku v kuchyni pavlačového bytu středem uměleckých aktivit. Galerie Chladnička vznikla spontánně v roce 2009, když autorka se svou kamarádkou připínaly kresby magnety na ledničku a tak si uspořádaly malou soukromou vernisáž. Gáberová s nápadem pracovala dál a snažila se spojit jednotlivé charakteristiky ledničky (uchovává potraviny, každý člen domácnosti k ní zabloudí, nechávají se na ní vzkazy) do uměleckého projektu. Výsledkem byla série vernisáží s měsíční frekvencí – Gáberová si vždy pozvala jednoho či dva umělce, aby vytvořili dílo na ledničce, v ledničce nebo s ledničkou, a to bylo potom prezentováno na party plné jídla a pití pro zvané hosty. Vystavující umělci reagovali na magnetismus ledničky, zvuky, které vydává, světlo i její primární funkci chlazení potravin a vznikaly tak různé instalace, performance, videoart. Důležitou roli přitom hrál společenský aspekt – na vernisážích a s nimi spojenými večírky se sešla celá řada českých a slovenských umělců.

Až naprší, zavoláme umělcům
Kurátoři nezávislých galerií jsou silné a různé individuality, spojuje je ovšem kulturní entuziasmus, akčnost a odvaha prosazovat neotřelé nápady, což nutně souvisí s vírou, že to, co dělají, má (nějaký) smysl. Jinak by asi těžko mohly vzniknout takové galerie jako putující Galerie V Peněžence nebo ostravská Galerie Kaluž. Za Galerií V Peněžence stojí dvě studentky brněnské FAVU Klára Břicháčková a Marie Štindlová. Galerie vznikla jako vtip, když Klára dostala peněženku od babičky a napadlo ji, že by průhledné kapsy uvnitř mohly sloužit jako výstavní vitrínky. Zpočátku studentky ukazovaly peněženku jen svým přátelům a „otevírání výstav“ bylo vhodnou záminkou, proč jít do hospody. Postupně však peněženku a její výstavní potenciál začaly brát víc vážně a kurátorské činnosti se věnovaly systematičtěji. Výhodu galerie spatřují autorky v možnosti uspořádat vernisáž kdekoli – v kavárně, v lese, ale nejraději je včleňují do vernisáží kamenných galerií, kde je přítomno množství lidí, jimž mohou svůj projekt představit. Peněženku slečny u sebe běžně nosí a používají ji v její původní funkci.

Galerie Kaluž je pevně vázaná na ostravskou ulici Podlahova, kde se opakovaně tvoří kaluž. Galerie má svůj vlastní harmonogram – když naprší, ozvou se autoři konceptu Libor Novotný a Jana Zhořová umělcům a poskytnou jim proměnlivě velký prostor pro prezentaci jejich děl. Galerie vznikla v reakci na nedostatek možností, kde v Ostravě vystavovat mladé umění.

Nultý ročník Akcentu – mezinárodního festivalu divadla s přesahem – proběhl loni na podzim v Praze a v Banské Bystrici. Od 15. do 20. listopadu se letos v Divadle Archa a v jeho okolí uskuteční oficiální první ročník.

Akcent je festival sociálně a politicky angažovaného divadla a představí tvůrce, pro které je umění prostředkem komunikace, společensky prospěšnou či společensky kritickou aktivitou. Festivalový program kromě divadla nabídne také koncerty, workshopy, prezentace, filmové projekce nebo site-specific projekty. I v loňském roce se prezentovaly projekty sociálních intervencí – např. jak guerilla gardeningem zvelebovat neutěšeně vyhlížející prostranství ve městech sadbou květin.

Dějištěm Akcentu se stane divadlo Archa a také přilehlá prostranství, která „v sobě nesou znaky sociálních a ekonomických proměn, otevřených či skrytých sociálních tenzí a konfliktů,“ jak píše na stránkách festivalu Jana Svobodová, jeho umělecká ředitelka.

Na ulici začíná projekt Královského vlámského divadla Occupied City (Obsazené město), ve kterém poezii vlámského básníka Paula Van Ostaijena ztvárňují rapeři či pouliční zpěváci.

Studenti AMU v čele s Riet Mellink z Nizozemí a domácího Jiřího Havelky představí site- specific projekt Sousedé (Neighbours) odhalující tajemství každodenního života v okolí Archy.

Osobní prožitek na téma osamělosti, neužitečnosti a naděje je tématem zvukového experimentu tvůrčího týmu Divadla Archa Pojď se mnou. Prostřednictvím hlasu v MP3 přehrávači diváci nahlédnou do světa vietnamských stánkařů. Happening v prostoru Holešovické tržnice je založen na individuálním prožitku každého zúčastněného.

Stejně jako loni naše uši potěší uskupení hudebníků ze všech koutů světa Allstar Refjúdží Band, které tentokrát vystoupí v rámci jednoho večera s hiphopery, protagonisty představení Královského vlámského divadla Occupied City. Multikulturní a multietnická hudební skupina hraje kurdský folk a pop, akordeon východoevropského stylu, čínský pop, švýcarské nápěvky z hor a kabaretů, kletzmer a dixieland. „Nenašli jsme jediný styl, který by kapelu sjednocoval, což nakonec vytvořilo ideální situaci pro vývoj vlastní originální muziky,“ popisuje Allstar Refjúdží Band kapelník Michael Romanyshyn, který na Akcentu povede hudební dílnu.

Domácí divadelní soubory zastoupí sdružení Inventura se svým Kabaretem na konci světa nebo kolektivní autorský projekt divadla Alfréd ve dvoře Tělovník obecný / Corpus Vulgaris. Další tvůrci, kteří pracují formou komunitního umění, sociálních intervencí či se zabývají sociálními tématy, se představí v rámci prezentace projektů Urban Buran v KC Zahrada na Chodově.

Zpestřením festivalového programu bude cyklojízda do Divadla Archa pořádaná ve spolupráci s iniciativou Auto*Mat, karaoke nebo Homeless travesti show Karla Lampy.

Více informací a kompletní program naleznete na www.akcentfestival.eu

Kulisy ze starého, zrezlého kovu a otrhané oděvy možná zastupují naši kolektivní představu světa daleké budoucnosti podporovanou sci-fi filmy. Post-atomový svět se přes sterilní prostředí skleněných hypermoderních budov navrací zpět k materiálnímu prostředí připomínajícímu skládku. V Traffic Dance je „staré železo“ reprezentováno vyřazeným hasičským vozem, na kterém herci vjíždějí do improvizovaného pouličního jeviště, přímo mezi diváky.

Noemova archa
Sochař Lukáš Rais auto upravil a vytvořil z něj mobilní multifunkční scénu vybavenou vším potřebným včetně DJského pultu a dvou souprav bicích. Zároveň jde o variaci Noemovy archy, na které nomádská společnost přeživších kočuje rozpadajícím se světem. Jejich cestu doprovází jak šlágr Beggin’ od Madconu, tak živá hudební performance dvou profesionálních bubeníků a DJe. Nezaostávají ani čtyři herci – kromě tance na všemožných plochách vozu i po celém náměstí také bubnují na nejrůznější objekty a rozhodně by mohli být úspěšnou konkurencí celosvětově známému sboru hráčů na vše, co přijde pod ruku.

Zachraň se před Molochem
Snad nejpůsobivější částí představení je recitace textů Allena Ginsberga ze sbírky Kvílení (Howl) v podání Miřenky Čechové. Hereččin rázný, podmanivý a místy až agitující projev strhuje melodikou hlasu, i když není vždy snadné rozumět slovům. Co vám třeba říká slovo Moloch? Možná si matně vzpomenete na nějaké pohanské božstvo, možná si nic nevybavíte. Naléhavý tón sdělení však plně reflektuje neklid a vyzývá k nesouhlasu s pravidly současného světa. Pod heslem Join the revolution herci ukazují, jak se snaží vzepřít všudypřítomnému tlaku okolního světa. Vyskakují z upraveného hasičského vozu a svůj příběh vypráví kombinací tance, hudby a dramatického umění. Hysterické telefonní hovory, reklamní slogany, hrnoucí se hromady korespondence, tuny novin, letáků a neumlkající informační proud. To vše je ten Ginsbergův strašlivý Moloch, který ovládá svět kolem nás a neustále až k zbláznění našeptává, kam by měly vést naše další kroky. Z multifunkčního hasičského vozu se za extatických rytmů a pronikavé recitace vynořují stohy novin a papírů, které zasypávají celé náměstí, a v poryvech větru se zvedají a víří všude po zemi. Ten vítr sice nebyl domluveným hercem, ale své role se chopil víc než profesionálně.

Pomoct můžete jen sami sobě
Neměli bychom se proměnit ve zvířata a s neproniknutelnými maskami na tvářích sledovat pohyb mediálně koordinovaného stáda – to je to hlavní poselství. Je třeba spálit vše, čím se nás snaží zahlcovat, odhodit tupou poslušnost a smýt ze sebe vše, co nás spoutávalo. Ze své nomádské cestovní lodi, která se díky obrovským hořícím křídlům změnila ve zvláštně plujícího draka, se herci rozhlížejí po diváckých tvářích a cestují k novým horizontům, na kterých dalším lidem ukáží, jak se zbavit Molocha. Závěrečná slova mohou být otřepanou frází, v kontextu jsou však pronikavým sdělením, které nelze jen tak přejít: „Remeber you are human and only you can free yourself. No one else can do it for you.“

Spontánní a lidský příběh
Spitfire Company ve své hodinové hře vypráví příběh, který možná neslyšíme poprvé – rozhodně však podávají jedno z nejzajímavějších a nejoriginálnějších zpracování. Je jim vlastní spontánnost a lehkomyslnost pouličního happeningu, který pojímají s divadelní propracovaností. Jejich hudební a taneční show nechybí obsah ani hloubka, jež jsou pouze dodatečně podkresleny důmyslností a chytlavostí provedení. Traffic Dance je prostě… takové lidské.