Barokní architektura protkává krajinu v českých zemích od velkolepých chrámů a zámků až k drobné architektuře často jakoby zapomenuté uprostřed polí.

Výraznou stopu zanechalo baroko i v užitém umění, a nelze se tak divit, že se inspirace jím objevuje zejména v průběhu historizujícího 19. století do umění i užitého umění hned několikrát. Aktuální klatovská výstava mapuje opakované návraty barokního tvarosloví a dekorů tak, jak se odrazily ve sklářské produkci.

Souvislosti mezi barokní inspirací a sklem pozdější doby jsou někdy volné a někdy doslovné. Například do skla doby biedermeieru se odráží hra světel a stínů barokní architektury i inspirace broušenými dekory barokního skla. Druhé rokoko vnáší do skla jasné pastelové barvy a kontrasty a znovu objevuje malbu jako dekorativní prvek. Neobarokní a neorokokové sklo vychází z jiných předpokladů a snaží se o více či méně dokonalé napodobení původních předloh nebo jejich ducha. A pak jsou tu práce z nedávné doby, například výsledky vimperského sklářského sympozia uspořádaného v roce 2013 k 330. výročí objevu českého křišťálu, kde se barokem nechali inspirovat například Rony Plesl, Pavlína Čambalová nebo Lukáš Houdek.

Výstava nemůže být v rozsahu, který umožňují výstavní plochy klatovského Pavilonu skla, vyčerpávajícím přehledem barokních reminiscencí v českém skle, ale jejích několik desítek exponátů dokumentuje mnohé zajímavé souvislosti. Řada z nich je veřejně vystavena poprvé a reprezentativní soubor bylo možné sestavit jen díky mimořádné vstřícnosti Vlastivědného muzea Dr. Hostaše v Klatovech, Muzea Šumavy v Sušici a Kašperských Horách a Jihočeského muzea v Českých Budějovicích. A budou k vidění od 9. dubna do 8. června 2026.

text: Jitka Lněničková

V(d)ěčné návraty baroka
Pavilon skla Klatovy (Hostašova 917, Klatovy)
9. 4. – 8. 6.

Do kolekce lötzovského skla v PASK přibylo v posledních letech více než 200 nových předmětů, které jsou postupně zpracovávány a připravovány pro stálou expozici.

Expozice projde reinstalací v roce 2026 a nové exponáty zde nahradí asi jednu čtvrtinu ze zhruba 900 stávajících. Některá z těchto skel z šumavské sklárny v Klášterském Mlýně jsou ovšem natolik skvělá, že si zaslouží speciální pozornost, než se zařadí do jednotlivých sekcí expozice, která nemůže poskytnout dostatek exkluzivního prostoru pro solitéry. A tak vznikla výstava nejkrásnějších a nejzajímavějších z nových přírůstků. Ve výstavě jich není mnoho, ale jeden je lepší než druhý.

Ať již jde o rozměrnou vázu pro světovou výstavu v Paříži v roce 1900 v dekoru cobalt Papillon, nebo o velice elegantní secesní skla v česaných a irizovaných dekorech Phänomen. Zcela nově jsou zastoupeny ve sbírce skla podle návrhů dnes už pozapomenuté malířky a designérky Marie Wilfert-Waltlové, jejíž něžné květinové malby až dojímají. Stranou pozornosti jistě nezůstanou ani secesní skla s výraznými plastickými dekory z prvního desetiletí 20. století. A jedinečným solitérem je rozměrná váza z vrstveného a leptaného skla s motivem pivoněk, která patří asi k nejlepším reprezentantům stylu druhé secese v produkci firmy Joh. Lötze vdova.

A jen malá technická poznámka. V zimních měsících je PASK otevřen denně včetně pondělí pouze od 12 do 16 hodin, ale na jeho recepci je možné dohodnout prohlídky pro skupiny i mimo tuto dobu.

text: Jitka Lněničková

Lötz – nejkrásnější z nových přírůstků
Pavilon skla Klatovy (Hostašova 917, Klatovy)
10. 9. – 28. 10.

Letní sezona v Pavilonu skla Klatovy patří již po léta sklářským školám, vysokým i středním. Letos velmi pěkné exponáty vytvořili studenti a učitelé Vyšší odborné školy sklářské a Střední školy z Nového Boru.

Tato druhá nejstarší sklářská škola u nás byla založená již v roce 1870 a vždy se vyznačovala hledáním nových cest mezi velmi zakořeněnou novoborskou tradicí. To zejména v zušlechťování skla a novými impulsy uměleckého řemesla. Důraz na řemeslnou kvalitu byl základním předpokladem a nové výtvarné trendy se uplatňovaly do značné míry synkreticky. Výsledky byly v historickém ohlédnutí velmi často mimořádně zajímavé.

Dnes škola vyučuje široké spektrum sklářských oborů. Od výroby a foukání skla ve školní huti přes zhotovování sklářských forem, obsluhu sklářských strojů, malování, rytí, broušení, lehání skla, nejnovější obor vitráží až k uměleckému designu. Možností je mnoho – od učňovských oborů až po vyšší odborné vzdělání. Ke kvalitě výuky zde přispívají nejen zkušení pedagogové, ale také dobře vybavené technické zázemí. Vedle sklářské huti jsou malířské, brusičské a rytecké dílny či fotoateliér. V poslední době přibyla dílna na výrobu vitráží a také dílny pro obor Design interiéru. Není tak divu, že nejen o studium, ale i o absolventy, je mezi budoucími zaměstnavateli (i mimo region) velký zájem.

Na výstavě v Klatovech se představují práce zejména studentek a studentů třetích a čtvrtých (letos maturitních) ročníků, které reprezentují všechny vyučované obory. Jde v naprosté většině o klauzurní práce z let 2023–2025. Práci dobře vybavené školní huti reprezentují vedle objektů v zahradě třeba hutně dekorované vázy Jana Janovského. Ostatně všechny skleněné předměty, ať jsou jakkoliv dále zpracované, jsou na počátku dílem právě školní huti.

Vysoký podíl hutní práce je v řadě objektů dekorovaných brusem. V některých z nich můžete vidět obrácený obraz nebe a jiné vás mohou inspirovat k cestě do lesa. A je nutné se v zahradě dobře rozhlédnout, abyste vedle větších objektů Zrcadlení a Houby našli i ty další – Ve větru či Velký bratr. Ale ani zahradou výstava nekončí, její pokračování je také v chodbě jezuitské koleje na klatovském náměstí, kde jsou na panelech představeny návrhy a další dokumenty související s prací školy.

Novoborská sklářská škola se v PASKu představuje ve špičkové kondici a její výstava přitahuje nejen návštěvníky pavilonu, ale i obyvatele Klatov, kteří si mezi objekty v zahradě přicházejí posedět a odpočinout. Škola vede své studentky a studenty k technické a umělecké zručnosti a je celkem jisté, že o mnohých z nich ještě v budoucnu uslyšíme.

text: Jitka Lněničková

NOVÝ.SKLO.BOR
PASK (Hostašova 917, Klatovy)
31. 5. – 7. 9.

Jak se již stalo tradicí založenou před deseti lety, patří léto v Pavilonu skla Klatovy nejmladší generaci sklářských výtvarníků a řemeslníků ze středních a vysokých sklářských škol nejen z České republiky, ale také ze Slovenska či Německa.

Právě v letních měsících se stává výstavním prostorem pro školy nejen interiér pavilonu, ale také celá jeho zahrada i chodba jezuitské koleje na klatovském náměstí. V letošním roce přijala pozvání do Klatov Akademie ze Světlé nad Sázavou a mladí skláři z jihovýchodu naší republiky připravili desítky mimořádně zajímavých exponátů. Ty reprezentují jak výuku řemesel, tak designovou a volnou tvorbu. Na několikaleté přípravě výstavních projektů se podíleli s nevšední péčí odborní učitelé Milan Krajíček, Aleš Jírovec a Vlastimil Šenkýř, kteří je také v Klatovech osobně nainstalovali.

Uvnitř pavilonu jsou vystaveny řemeslné i umělecké práce reprezentující jednotlivé sklářské obory vyučované ve škole. Je zde k vidění tavená plastika, malované a pískované sklo, díla zhotovená technikou lehaného skla i ukázky kombinace různých technik. Významné místo tu zaujímá broušení, u kterého je zajímavá konfrontace tradičních vysočinských a aktuálních dekorů. A protože se do limitovaného prostoru pavilonu nevešlo vše, co by stálo za vystavení, je zde připravená videoprojekce s širším výběrem školních prací.

Pro zahradu byly připravené speciální projekty, které vycházely z jejího charakteru a výstavních možností tohoto krásného otevřeného galerijního prostoru, ve kterém je možno posedět a potěšit se pohledem na umělecká díla nejmladší generace českých sklářů. I když tentokrát poprvé a výjimečně je zde také několik objektů z litého porcelánu. Práce v zahradě jsou tematicky zaměřené, jejich společnou inspirací byl Sen a musely být uzpůsobené pro land art, což bylo nejen uměleckou ale také technickou výzvou, s níž se museli studenti výtvarných oborů ze Světlé nad Sázavou vyrovnat.

V zahradě asi nejvíc upoutá rozměrný objekt nazvaný Na stéblech. Tvoří jej desítky skleněných koulí umístěných na různě velkých a tlustých bambusových tyčkách, jež se při mírném větru lehce pohybují. Jde o kolektivní dílo. Koule vyrobila ve velkém množství školní huť a našly v zahradě ještě jedno místo. Dílem náhlé inspirace při instalaci se díky nim stal neplánovaným výstavním objektem jeden z odpadkových košů, který zaplněný koulemi aktuálně připomíná kornout se zmrzlinou. Jsou tu ale i další zajímavé objekty. Na Střípky snů Denisy Křišťanové se musíte zahledět do koruny svitelu a porcelánové Exkrementy navržené Pavlem Čeplem najdete na chodníku u vchodu do pavilonu. Ale v zahradě je toho více – Gate of Dreams z lehaného skla kombinovaného s kovem od Kristýny Jiříkové, Hmotu s látkou Táni Chalupové či objekty z litého porcelánu od Sáry Rudolfové, Anne-Marie Šeredové, Elisabety Kubíkové a Barbory Balcarové. A pokud by někdo byl v Klatovech, když padne tma, tak najde v zahradě rozzářené světelné objekty z litého a lehaného skla podle návrhů Varvary Leleko a Elišky Sladkovské. Studentky a studenti materializovali své vlastní sny do pozoruhodných objektů, které souzní se zahradou tak, jakoby do ní patřily odjakživa.

Každá uměleckoprůmyslová sklářská škola má své přístupy a výukové metody, které vytvářejí její svébytné řemeslné a výtvarné pojetí. A tak jsou v pavilonu a v chodbě jezuitské koleje vystavené velkoformátové tisky s informacemi o historii školy, jejím vývoji až do současnosti včetně nabízených oborů doplněné mnoha fotografiemi. Akademie ve Světlé nad Sázavou je dnes velmi progresivní integrovanou školou, která slučuje učební obory, maturitní obory a nejnověji ve spolupráci s Vysokou školou chemicko-technologickou také bakalářské programy. Výuka se zde vedle sklářství zaměřuje i na zpracování kamene, keramiky, porcelánu, kovu či dřeva. Možná je to právě toto spojení mnoha materiálů, které dává zdejší výuce jakoby stále akcelerující dynamiku.

text: Jitka Lněničková

Výstava Mladé sklo z Vysočiny
Pavilon skla Klatovy (Hostašova 917, Klatovy)
7. 6. — 22. 9.

Kdo se svým týmem stojí za skleněnou revitalizací pražského Výstaviště a Národního muzea? Sám se prezentuje jako umělecký řemeslník, který se vyhnul akademické půdě právě kvůli lásce k řemeslu.

Skláře Zdeňka Kudláčka znám několik let. V jeho ateliéru jsem absolvovala svou studentskou praxi. I teď na dílně práce běží v plném proudu. Nemůžu se vynadívat. Čtenářům Artiklu předávám alespoň střípek z našeho obsáhlého rozhovoru.

Od kdy začalo kompletní restaurování Výstaviště?
V Průmyslovém paláci jsem stál poprvé v březnu minulého roku. Tomu předcházelo dva roky lobování. Za ta léta, poučen z podobně velkých projektů, vím, že čím dřív tam budu stát, tím líp pro všechny. Byť ta věc byla v přípravách, začal jsem si testovat věci. Je tam tolik provozních etap! Hned na úvod demontáž, to je velké téma, jak ji vlastně udělat v tom rozměru a množství. Pak další velké téma, jak vše vyčistit, jak si vést přehled o tom, kde co máš a jak se to děje. Realizuje vše tým přibližně dvaceti lidí, někdy jen deseti. Práce je různě intenzivní podle toho, jak to stavba umožní. Rozsahem jde tady o největší zakázku za sto let. Opravujeme 2300 m² vitráží se 103 000 dílů skla. Zčásti jsou ještě na stavbě. Jede se postupně. Mně by se líbilo mít lešení po celém domě, vše si sundat a pak se tím zabývat, ale to prostě není možné. Člověk koordinuje operace s oceláři, kteří opravují poškozené rámy a s koordinátorem hlavní stavby. Jsou tam pořád nějaké změny. Všechno vyžaduje permanentní komunikaci.

V jakém bylo Výstaviště stavu?
Alarmujícím. Je to dané tím, jak vyhořela západní strana. Vitráže vypraskaly žárem. Všechny ostatní strany byly taky v žalostném stavu. Za období Rakouska-Uherska se postavilo Výstaviště a Petřínská věž, aby se dohnaly světové trendy a uspořádala se v roce 1891 Zemská výstava ke 100. výročí císařství. Postavili provizorní stavbu na dva roky, která s námi žije přes sto let. Od té doby se v různých etapách opravovala, ale nikdy ne komplexně. Vždycky to bylo záplatování. Konstrukce je ve špatném stavu, protože je nýtovaná podobně jako Eiffelova věž. Momentálně se smí na stavbu jen s povolením a helmou. My pracujeme na lešení dvacet metrů nad zemí a teď si představ, že vypadne sklíčko, letí prostorem a padá dolů… to je gilotina!

Co je charakteristické pro Kolektiv ateliers a.s.?
Je to uskupení vrstevníků sklářů, kteří léta spolupracovali mezi sebou. Pořád jsem chodil za někým, kdo brousí, ryje nebo maluje. Vždycky se mi líbila představa mít ateliéry pod jednou střechou, ale vím, co obnáší dát to dohromady. Byli to vždycky jen takové řeči u piva. Neobětoval bych rodinu, řemeslo, ruce a hlavu pro práci manažera. Jednou si na to pivo se mnou sednul kamarád Michal Vlček. Sklem nedotknutý ryzí obchodník a mně najednou došlo, že s ním by to šlo. Když jsi tvůrčí člověk, tak k tomu, kdo se stará o peníze, musíš mít ohromnou důvěru. Kolektiv už funguje deset let a už pět let má pobočku v Dubaji. Tohle se podařilo a začali jsme z nuly, nepřebírali jsme žádné lidi ani klienty. Jsme soběstační, všechno pod jednou střechou. Broušení, rytí, malování, fusing, vitráž, pískování, kovodílnu, elektro, stříkání barvami atd. Tyhle položky mají ve firmě svoje akcie. Narodili jsme se v den, kdy jsme město požádali o spoluúčast na Mezinárodním sklářském symposiu. Měli jsme tak jasný deadline pro to dát dohromady ateliéry, přestěhovat se a otevřít.

Čím je pro tebe sklo jedinečné?
Na sklo jsem se díval vždycky kvůli světlu. To bylo moje téma. Vybav si, když jde přes vitráž to pravé denní slunce pod správným úhlem. Je to jako promítačka. Barvy jdou prostorem. Když jsem tohle viděl, ještě nepolíben řemeslem, tak mne to fascinovalo, byla to pro mne ohromná výtvarná inspirace. Sklo si mě jako prostředek k vyjádření získalo.

Je Česko pořád centrem sklářské tvorby?
Sklo je jako textil. Pod tím si můžeš představit vše od punčocháčů až po nano technologie. Máme průmyslově vyráběné sklo, tam určitě ztrácíme dech. Umělecké sklo je úplně jiná kapitola. I tam jsou trendy a je to živé. Sklu se pravidelně v sinusoidě daří a nedaří. To je historicky prokázané. Řemeslník ji za profesní život zažije až čtyřikrát. Stojí na vrcholu a má pocit, že se daří a pak padá na nulu, protože ten trh to nechce. Sklo je křehký bussiness. Lidi nechtějí dělat rukama. Osm let je základ, abys na tom mohla stavět. Doba je velmi netrpělivá a sklo je o trpělivosti.

Jsi ten, kdo předává sklářskou tradici dál?
Nejstarší syn fouká sklo. Asi to má určitý vliv, ale nikdy nebyl přímý. Neovlivňoval jsem své děti v tom, co by měly dělat, ani moje žena ne. Syn k tomu došel sám, a dokonce hodně vzdorovitě. Cíleně ho nechtěl dělat kvůli mně. V době, kdy šel v patnácti ze základní školy, tak jsme mezi sebou měli hlubokou krizi. Jako otec a pubertální syn, který mu přerostl přes hlavu. Úplně typická situace. Měl úplně jiný zájmy než já a oklikou se dostal k foukanému sklu. Sám jsem to chtěl kdysi dělat, ale zkrátka jsem si vybral to B, vitráž. Foukání jsem nikdy neopustil v tom smyslu, že ho sice řemeslně neovládám, ale teoretickým způsobem mu rozumím. V huti jsem pořád. Používám foukané sklo do realizací. Lákalo by mě tolik věcí, ale vědomě je nedělám, už jsem dospělý kluk. Mám jiné priority, které mě naplňují. Tohle by mě od nich odvádělo a byl bych o to slabší, ne silnější. Teď když vidím Kryštofa, jakým způsobem o to pečuje, jak uvažuje, jak se učí, tak já jsem vlastně dojatý. Je chytřejší, než jsem byl já v jeho věku. Taky je jiná doba a možnosti. S rodinným zázemím, které má, si může dovolit jít svojí cestou. Nebát se tolik.

Máš sen, který bys chtěl ještě proměnit ve skutečnost?
To je právě ten můj problém. Mám v hlavě víc věcí, než se dá zrealizovat. Vždycky, celý život. Občas mě to dostává do slepých uliček. Mám těch přání a vizí opravdu hodně, ale naučil jsem se o nich nemluvit. Pojďme mluvit jen o tom, co je za mnou.

Na který z projektů rád vzpomínáš?
Národní Muzeum. Vymyslel jsem technické řešení na skleněné stropy, které nebylo jednoduché a dopadlo strašně dobře. Navíc se tam každý může jít na podívat. Aby mě víc bavilo tradiční zadání postav světců do kostela, nad kterým strávím i 150 hodin, nenamaluji už „nounejmy“, tzn. obličeje, které nikomu nepatří. Na vitrážích jsou lidi z Kolektivu, přátelé a rodina. Koukám tak do něčeho, co mám rád.

Co děláš dál?
Rád poslouchám hudbu a podcasty v různých rovinách. Víc při práci, při tvorbě méně. Jsem z práce nadšený, ale kdybych neměl psycholožku při ruce, tak bych to vnímal jako riskantní režim. Uvědomil jsem si, jak jsme se zbavili těch farářů, o co jsme se ochudili. Před pár lety jsem přemýšlel, že to všechno zabalím. Vyhořel jsem a sáhl si na své dno. Nikdy bych neřekl, že se mě to bude taky týkat. Sebeobjevování je fascinující životní rovina. Tím spíš za doprovodu někoho, kdo ti vejde do nitra úplně jinak, než to jsou schopní udělat tvoji nejbližší. V určitém aspektu i víc než ty sama. Ten úvod jsem si oddřel, mám ohromné ego. Zároveň mi to trochu komplikuje život. Vstoupily mi do něj mnohem víc ty nejistoty. Pochybuji o své volné tvorbě, o tom, jestli jsem se správně rozhodl. Řekněme, že teď se snažím být více otevřený. Opustil jsem mnoho totemů, které jsem si pro sebe vystavěl a celý život jsem se o ně opíral. To je momentálně ta největší proměna.

text: Magdaléna Nešněrová

Secesní sklo hraje ve stálé expozici produkce firmy Lötz z Klášterského Mlýna na Šumavě v Pavilonu skla v Klatovech velmi významnou roli a patří k tomu nejlepšímu, co kdy ve světovém sklářství vzniklo.

Ale nic se nevyvíjí mimo kontext a je tak svým způsobem logické, že výstavní program PASKu se věnuje ve volném cyklu také secesní produkci jiných firem a oblastí. V letošním roce se pozornost zaměřila na Nový Bor a jeho okolí a ve spolupráci se Sklářským muzeem v Novém Boru, Vlastivědným muzeem Dr. Hostaše v Klatovech a soukromými sběrateli byla připravena výstava dokumentující další fasetu českého secesního skla.

Pro novoborské secesní sklo je charakteristické zejména využívání malby, leptu, brusu a rytiny v různých kombinacích a také řada specifických (zde vynalezených) dekoračních technik. Významný vliv na výtvarnou stránku produkce měla zejména zdejší sklářská škola, která zprostředkovávala firmám aktuální výtvarné impulsy. A firmy jako Goldberg, Beyermann, Hosch či Mühlhaus tuto výzvu přijaly a přinesly v secesi řadu skel s originálními ornamentálními, florálními i zoomorfními motivy, kterým byla společná vysoká technická úroveň provedení. Právě produkce školy a těchto firem je páteří výstavy v Pavilonu skla a představuje základní trendy novoborského secesního skla. Řada exponátů je přitom veřejně vystavena úplně poprvé.


Výstava – Secesní sklo z Nového Boru
Pavilon skla Klatovy (Hostašova 917, Klatovy)
14. 2.—13. 4.
www.pask-klatovy.cz



text: Jitka Lněničková

Jaký vztah mají studenti jedné z našich nejprestižnějších uměleckých škol ke svému oboru a jeho historii? A jaký mají vztah k okolí – jak ho vnímají a jak na něj dokážou reagovat? Na to se až do 22. září můžete zajít podívat do Pavilonu skla v Klatovech. Kromě stálé expozice tu nyní najdete i práce studentů z Ateliéru skla Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Krátkodobá výstava nese příhodný název Sklo nebo život!.

Část studentů Ateliéru skla UMPRUM přivezla své klauzurní práce, ve kterých se povinně věnovali tématu zátiší. „Studenti během semestru zpracovali rešerši a napsali esej, kde si každý vybral nějaké období nebo konkrétního umělce. Museli se tomu opravdu hodně věnovat, a myslím, že i díky tomu to dopadlo velice dobře,“ vysvětlil profesor Rony Plesl, vedoucí ateliéru.

Uvnitř Pavilonu je tak dohromady k vidění jedenáct závěrečných prací studentů. Dále tu ještě najdete devatenáct studentských návrhů karaf do restauračních zařízení. Jsou vystaveny pohromadě, a lze u nich tedy jednoduše porovnávat funkčnost či krásu jednotlivých zpracování.

Díla klauzurní jsou oproti tomu velmi různorodá, přesto je i mezi nimi možné vysledovat dva hlavní motivy, které se ve většině prací více či méně objevují. V prvé řadě jde o téma přepychu, exkluzivity a moci, které často nalezneme na barokních zátiších. Na nich zobrazovaná hojnost může být na jednu stranu fascinující a lákavá, na druhou však může být vnímána až jako nepřirozená a zhoubná (memento mori). Dobrým příkladem díla, které k tomuto paradoxu odkazuje, je práce Daniela Kinského. Ten zkoumal právě zátiší minulosti a výsledkem je Styl života, plastika z taveného a lehaného skla. Jde o stříbřitou skleněnou draperii, na níž leží dvě působivě zpracované „uzené makrely“. „Celé to působí honosně, ale když se zaměříte na ten samotný symbol bohatství, tak je to jen uzená makrela, která vlastně tak trošku smrdí,“ poznamenal k tomu autor.

Dalším vědomým či podprahovým námětem prací studentů je životní prostředí a vše s ním spojené, ať už jde o krajinu, jídlo, které nás místo výživy pomalu otravuje (Zátiší Mac-Menu z uranového skla od Anny Jožové), či beznadějné pocity, které v nás vyvolávají nevratné změny v našem okolí (Melancholie III. od Eleny Thalie Scholz). Samozřejmě jsou zde i práce, které motivy nadbytku i přírody nějakým způsobem kombinují, jako například tři Vázy Františka Jungvirta. „Vybral jsem si tři pro mě silné body z obrazu Adriaena van Utrecht. Byl to zajíc nebo scéna z lesa, který mě v myšlenkách navrací zpět na rodnou Šumavu, potom papoušek s exotickým ovocem, který představuje hojnost, a nakonec hmyz, který je symbolem dokonalosti v řemesle,“ řekl tvůrce ke svému dílu.

Zahrada plná Hnízd
Expozice Sklo nebo život! ovšem nekončí stěnami Pavilonu. Naopak, návštěvník se jako první setká s pracemi na zahradě PASKu, jejichž původ a příběh je poněkud odlišný od děl uvnitř. Autory Hnízd jsou absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze Marek Šilpoch a skupina umělců Gojo (Michal Papež, Nico Prokop, Jan Varaday). Ti se dlouhodobě zabývají světelně-objektovými instalacemi na hudebních akcích, a právě pro tyto účely původně vznikla i Hnízda. „Těch objektů jsme ve sklárně Ajeto udělali dohromady devět a byly na akci, která se konala ve spolupráci s kolektivem Harmony. Myslím si, že to fungovalo skvěle, měli jsme v tom namapovaná světla, která jsme řídili přes počítač,“ osvětlil Michal Papež a dodal: „V této expozici to světlo mít nebude, protože se předpokládá, že je to tu otevřené jenom přes den.“ Nechme se ovšem překvapit, je možné, že v rámci jednorázové akce se Hnízda rozsvítí alespoň na jednu či pár nocí.

Technický zrod Hnízd je též velmi zajímavý, neboť větve, ve kterých nyní různobarevná „vejce“ leží, sloužily i jako forma, do které se sklo vyfoukávalo, a v některých případech se staly dokonce i kleštěmi, kterými se horká hmota tvarovala. Barevnost skla volili tvůrci podle citu a momentální nálady. Divákovi je u tohoto díla ponechán prostor pro fantazii a vlastní interpretaci, symbolickým rozborem nebo hlubokou analýzou se autoři nezabývali. „Tam jde spíš o návaznost na naše předchozí věci, kluci pracují se dřevem, a já jsem většinou do těch dřevěných objektů vkládal zářivky. Chtěl jsem se zase posunout k něčemu novému, a tak jsme spojili dřevo se sklem. Žádná konceptuální práce, jaká je třeba uvnitř u těch zátiší, to není. Tohle jsou opravdu volné objekty, symbolizující tak možná naší svobodu mysli,“ dodává k tomu se smíchem Marek Šilpoch.

Poslední část výstavy, koláže fotografií z předchozích výstav studentů Ateliéru skla profesora Rony Plesla, se nachází v chodbě jezuitské koleje, která je přístupná z klatovského náměstí Míru. ∞


Sklo nebo život! (práce studentů Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze – ateliér prof. Rony Plesla)
PASK – Pavilon skla v Klatovech (Hostašova 917, Klatovy)
19. 6.—22. 9.

Lukáš Kalivoda (* 1986) vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, Ateliér skla, u prof. ak. mal. Vladimíra Kopeckého a Ronyho Plesla. Pracuje se sklem jako komplexním předmětem zájmu. Zkoumá jeho hranice a v kontextu dalších možností je rozšiřuje. Materiál recykluje a dává mu novou podobu přidáváním dalších prvků nebo naopak jejich odnímáním. Hledá syrovost a esenci materiálu, ideálně oproštěného od designu. Vytváří jak užité umění, tak svébytná díla vycházející z podstaty materiálu. Aktuálně již několikátý rok zdokonaluje vlastní technologii tisku, u níž se za pomoci zkonstruované válcové sestavy tiskne inkoustovými barvami na vybraný materiál, kterým je například plátno. Touto technikou vytvořil deset metrů dlouhý tisk, jenž nese vizuální a časovou stopu. Jedná se o několikavrstvý barvový záznam, kód. V kontextu současné doby přenášení informací skrze digitální a jiný tisk se jedná o aktuální umělecké dílo nadčasové estetiky. ∞