Od fikce, která byla tématem listopadového čísla, jsme se za pouhý jeden měsíc přesunuli ke skutečnosti. Oba tyto na první pohled protipóly mají mnoho společného. Charakterizuje je jejich nestabilní, proměnlivá a vyvíjející se povaha. Abychom se ale hned na počátku nedopustili zřejmého argumentačního faulu – nejsme to nakonec my, kdo se „ve skutečnosti“ vyvíjí? Nejsme to my, kdo je nespojitý, kdo se proměňuje, zatímco  realita, v níž žijeme, je stálá?

Skutečnost má mnoho poloh, tou nejvíce přítomnou se v poslední době stává ta mediálně zprostředkovaná. Kvůli neustále se vyvíjejícím technologiím a lépe fungujícím algoritmům je nám předkládáno, že jsme permanentně součástí velkého světa, i když jsme právě v pohodlí a bezpečí našeho domova, sedíme na pohovce a na dosah máme, cokoli nás napadne. Uložený v několika palcích virtuálního prostoru, ovládaný fyzickým palcem. Děsivá blízkost reality. Anebo je to klam?

Pascal promlouvá o současnosti
Filozof Blaise Pascal napsal: „Svět mne obsahuje a pohlcuje jako jeden bod, já však obsahuji svět.“ Skutečně jsme pohlcováni světem. To je nevyvratitelný fakt. Práce francouzských poststrukturalistů Michela Foucaulta a Pierra Bourdieua nám o tom svou mohutnou argumentací podává mnoho důkazů. Jenže nakolik je od nás vyžadována součinnost, nutnost, abychom se tohoto pohlcování vědomě účastnili?

Svět mne obsahuje. Já obsahuji svět. Vážně? Nejsme spíš otroky medializované skutečnosti, a to do té míry, že se naše skutečnost rozpouští ve skutečnosti masy, médii ovládaném diskurzu sdělení, které je tak umně stvořené, že promlouvá ke každému zvlášť a vyvolává pocit nesmírné blízkosti, i když jsou architekti naší skutečnosti vzdáleni v čase i prostoru? A jak potom vypadá taková skutečnost jednotlivce, který se i přes počáteční dobrou vůli stává výsledkem medializované reality, protože nenechal tu svou skutečnost rozvinout. Žijeme v digitální éře, která doslova prostupuje každou sférou lidského života. Bezprecedentně a s obrovskou silou. Je ale na nás, co takové skutečnosti dovolíme.

Rozhodnutí je má skutečnost
Pocit ze skutečnosti je jenom to, co se rozhodneme za něj považovat. Tak nějak by nejspíš reagoval J. P. Sartre, představitel pozitivního existencialismu před jeho podlehnutím temné straně síly, kterou mu přiřkli pozdější vykladači. Všechno je otázka vůle. Takovou mantru si jako voják a následně zajatec v první světové válce neustále opakoval filozof Sartre. Všechno je otázka vůle, chtění a schopnosti dokončit daný úkol, splnit cíl. Všechny pocity jsou našimi rozhodnutími. Co je tedy skutečné? Naše pocity, anebo naše nemožnost je ovládat?

Další Francouz, mně osobně daleko bližší, básník Arthur Rimbaud zase proslul do té doby nevídanou myšlenkou: „Já je někdo jiný.“ Kdybychom se abstrahovali od já, stali bychom se někým jiným? Jak by se nám jevila skutečnost našeho distancovaného já? Zhrozili bychom se? Zamilovali bychom se? Dnešní doba přeje narcismu. Hodí se vůbec kategorie já jakožto vymezení se vůči okolí, k tak celostní entitě, kterou svazujeme do neúplného pojmu realita?

República luminosa
Nedávno se mi dostala do rukou kniha španělského spisovatele Andrése Barbyho. Novela nesoucí název República luminosa (v překladu Město světla, nakladatelství Paseka) nepatří počtem stránek mezi rozsáhlá díla. O to více je však plná tajemné skutečnosti, která je čtenáři dávkována mistrovsky konstruovanými větami. Vypravěč postupně odhaluje realitu jihoamerického města. Příběh má prvky magického realismu, avšak žádnou magii v něm nehledejme. Skutečnost je třeba pojmenovat všemi dostupnými prostředky, ne ji přehlížet, obcházet kolem dokola. República luminosa je příběhem úzkého vnímání světa, egocentrického a panovačného. Člověku bylo dáno reflektovat dění okolo sebe, jenže při snaze o nezaujatost při přístupu k pestrému světu okolo nás je velmi snadné zapomenout na bližního. Skutečnost musíme neustále vystavovat konfrontaci s realitou světa, poměřovat ji hodnotově, empaticky a diplomaticky.

Rozpitvat skutečnost
Co když je všechno jedno? Ne v tradičním slova smyslu, tedy že nic nemá smysl, ale že je to všechno vlastně jednolité, spojité, spojené jediným a nepopsatelně složitým principem. Lidé směřují neodvratně od narození ke smrti. Pouze tyto dva body jsou nevyhnutelné a neměnné. Narození a smrt. A mezitím interval života, prostor a čas naplněný bytím. Bytí je nekonečně ambivalentní: proměnlivé, nepředvídatelné, složité i prosté, krásné i prázdné, naplněné až po okraj smyslem, někdy smyslností. Bytí postrádá jakýkoliv hlubší smysl, pokud nepoznalo žádnou vášeň. Žití, prožití, soužití je naplněným bytím. Kde se nacházíme v tomhle širokém spektru možností? Kdo o tom rozhoduje? Kým jsme ve vlastních očích, kým v očích lidí, kteří nám, jak doufáme, nastavují zrcadlo? A je vůbec ono zrcadlo tím, co od nich v posledku potřebujeme? Nestačí prostá přítomnost, soucit?

Při listování deníkem jsem narazil na větu, kterou jsem si poznamenal 4. ledna tohoto roku: Rozpitvat skutečnost všemi dostupnými prostředky. Albert Camus se nás ve svém Člověku revoltujícím snaží přesvědčit, že každý z nás v něco věří. Musíme v něco věřit. Je jedno v co, ale ona víra v něco je v konečném důsledku to, co nás ještě nepřivedlo k myšlenkám na uzavření intervalu života, naplnění bytí, ke smrti sebevraždou. To je pravý důvod, proč ráno vstaneme z postele. Víra, přesvědčení, že dnešek bude lepší než včerejšek. Jak vzdorovat skutečnosti? Bojovat? Vzpírat se? Utéct? Přijmout ji?

Mantra na závěr
A o několik stránek dál stálo: „Každý další den je příležitostí. Každý další den je příležitostí k rozkvětu. Každý další den je vědomým rozhodnutím. Každý další den je možností k pokoře a ke vděku. Každý další den je výzvou k pokání a k pravdě. Každý další den je meditací. A na konci každého dalšího dne je třeba se radovat.“

Přes veškerá pozitiva má společenský život i svá negativa. Dochází při něm ke kunderovské hypertrofii ducha. Čím je člověk skutečnější ve společnosti, tím víc tápe doma. Je vyžilý.

Samotě se stejně nevyhneme, ať máme společnosti, kolik chceme. Proto bychom se jí neměli bát a vyhýbat a raději se v ní zabydlet. Kultivovat v ní svou individua­litu, kterou později můžeme obohatit společnost. Když byl Miloš Zeman ještě důchodcem z Vysočiny, býval vídán, jak objímá stromy. Dnes je prezidentem.

Máme kolektivní ego, které nese znaky růžných preferencí, politických nebo kulturních. Je provizorní, vnucené a vycucané z prstu. Máme i svobodnější ego, které komunikuje se zvířaty, stromy a bohy. Dánský filozof Søren Kierkegaard zdůrazňoval, že Boha jde poznat jen o samotě, ne třeba o nedělní mši, která je hlavně společenským rituálem. Poslal k šípku svou lásku Reginu, kterou jinak nikdy nepustil ze zřetele. Věděl, že s ní by nikdy nemohl být s Bohem. Jeho smysly by otupil dar cizí svobody. Žil nenaplněný život plný výčitek svědomí, ale i opojných vizí. Trpěl trudnomyslností-depresí.

Na jeho příkladu jde vidět, že nemoc může být i mocí. „Když trpím, miluji,“ napsal o své víře. Necítil zášť k otci, který z něj vychoval podivína tím, že ho nepouštěl ven. Naopak cenil si, že bez něj by se nikdy nestal tím, čím je. Nedosáhl by poznání. Mít děti znamená provinit se. Být dítětem znamená odpouštět. Známé sartrovské přijetí odpovědnosti za vlastní existenci je právě tímto odpuštěním.

Opravdová velkorysost
Jako bychom to museli být vždycky my, kdo udělá první krok. Možná je to tím, že když nám někdo chce dát jako první, pojímáme k němu preventivní podezření. Nevybrali jsme si ho. Byli jsme napadeni ze zálohy. Ale obáváme se i své vlastní velkorysosti. Možná se bojíme, že za svůj dar nebudeme patřičně odměněni. Bojíme se, že tu odměnu budeme vyžadovat. Bojíme se sebereflexe. Nebojíme se budoucnosti, ale své nevyzpytatelné reakce na ni. Raději jsme skromní a neukusujeme příliš velké sousto. Nevypadáme pak dobře, když se ho snažíme dostat do žaludku.

Opravdová velkorysost je ta, za kterou nechceme nic nazpět. Že jsme opravdu velkorysí poznáme tak, že nám nepřeletí ani stín nelibosti po naší altruistické duši, když obdarovaný nepoděkuje. Častěji se ale cítíme ochuzeni, když se nedostaví ani symbolická protislužba. To je neupřímná velkorysost. Do neupřímné velkorysosti se řadí i to, když jsme velkorysí kvůli karmě. Uděláme někomu službu a nečekáme protislužbu od něj, ale od někoho jiného. Rozčarovaní jsme pak o to víc, že není, na koho se zlobit.

Ani ten nejpřísněji účetnický přístup k věci nebývá prostý srdce. Srdce se projeví, když ho člověk nechá, když poleví v očekávání. Když ho potlačí, stejně bublá v podloží. Odměnou, které dává srdce, je serotonin, který se po dobrém skutku vyloučí v mozku nebo nadledvinkách. Serotonin je endogenní opiát, signál dobře fungujících mezilidských vztahů, jehož produkci při stagnaci povzbuzují antidepresiva. Karmická ekonomika funguje třeba v Austrálii. Lidi se tam k sobě chovají nezištně, aniž by to považovali za zbytečnou položku. Na druhé straně své žadatele o azyl izolují na opuštěném ostrově. A hodně berou antidepresiva.

Darování-zničení
Francouzský filozof Jean-Paul Sartre uvádí dar jako jeden ze způsobů, jak si něco přivlastnit. Věc si přivlastníme tak, že ji darujeme. Život je jeden velký paradox. Za jiný lišácký způsob přivlastnění označuje zničení té věci. Darování i zničení věci jsou nevědomou snahou o její přivlastnění.
Často se zdráháme něco darovat, i když k tomu máme nutkání. Nakonec si to radši necháme pro sebe. Když totiž někoho podarujeme, tak ho zničíme. A když někoho zničíme, nadobro se k němu připoutáme. To je paradox vraždy. Darování-zničení je možná základem mezilidských vztahů, romantických zvlášť. Darem své přízně jeden ničí svobodu druhého. Recipient to vnímá jako své osvobození se od svobody. Zničením svobody druhého ztrácíme svobodu svou. Získáváme vztah. Generace singles si svobodu ponechává, aby se místo jiného člověka pokusila zmocnit celého světa.

Možnost nezištnosti
Nezištný může být jen takový dar, který nebereme jako dar. Nezištné dávání je dávání, u kterého nemůže být o daru řeč. Pojem daru automaticky implikuje zmocnění se a zničení. Darem jsme paralyzováni, pozastaveni. Dáváme svou svobodu do zastavárny. Dar nás vysvobozuje ze samoty-svobody, ale v nové realitě, kterou vytváří, nás zotročuje. Když něco dáváme, automaticky tím bereme. Příjemce daru se jeho přijetím zaručuje za dobrý pocit dárce. Ten nepramení ze samotného aktu dávání, ale až z přijetí daru adresátem. Dar nemůže být nezištný. O nezištném daru nemůže být řeč.

Na svém daru se činí závislým i dárce. Dar je osou, kolem kterého dárce a příjemce společně rotují. Síla, která tuto symbiózu uvedla v pohyb, je nezávislé, nevědomé rozhodnutí každé ze zúčastněných stran. Zvrátit běh dějin pak není žádná sranda. Přijetím daru se možná vymaňujeme ze zaběhnutých her, ale jen za cenu toho, že rozbíháme hru další. Není to vysvobození, ale obnova. Můžeme jen doufat, že k lepšímu, nebo že aspoň nevstupujeme do stejné řeky. Co nám ostatně zbývá? Zatímco hmotná ekonomika je založena na modelu „má dáti-dal“, duševní ekonomika má krédo „dávej-ber“. Pak je tu ještě ekonomika duchovní.

Boží dary
Dávat nezištně, pokud zůstaneme u té paradoxní definice, může jen Bůh. Sartre ho nazývá absolutním druhým. Boží dar není darem, protože nás nevysvobozuje, spíš spoutává. Aspoň na první pohled. My lidé se vyznačujeme tím, že se omezujeme na první pohled. Výhoda toho, že nás boží dar nevysvobozuje, je, že nás nečiní závislými. Na tom, co jednou stejně vyschne, na rozumově zdůvodněném růstu. Ponouká nás ke skoku do víry, jak tomu říká Kierkegaard. K autenticitě, hlásá Sartre. Ta je tím jediným pravým požitkem. Je neprodejná a neexistuje k ní návod. Je to střed, do kterého když se strefíme, pochopíme. A když ne, můžeme se jít klouzat.

Tomuto středu musíme nebo bychom měli vycházet naproti. Přijímat boží dary. Už proto, že se nedají odmítnout. Jsou jako hlas, který mluví z nás, jako by byl námi. U lidských darů bychom měli být pozornější. Vyvarovat se lidí, kteří nás příliš důvěrně-bohorovně obdarovávají-vysvobozují. Měli bychom náležet jen Bohu. Náležet Bohu není to samé, co sami sobě, ale je pravda, že při náležení Bohu bychom měli být sami se sebou.

Dobrovolné sdílení
Jsou-li fotky konzervami času, jak říká pan Kopfrkingl, názory jsou konzervami myšlení. Máme kolem sebe dva druhy fotek-názorů. Jedny jsou vykonstruované-vyiintrikované-vychtěné-vyfotošopované, aby švindlem oslnily recipienta. Druhé jsou spontánně a bezelstně vytvářené vědomím. Nechtějí se zavděčit, vyplývají ze situace jako prosté lidské postřehy. Mají potenciál spojovat lidi. Opravdu, ne jen ekonomicky. Funguje to ale jen, když se sdílí dobrovolně. Aby se mohly dobrovolně sdílet, musejí být dobrovolně vytvořené. Aby mohl člověk dobrovolně sdílet, musí být svobodný, dobrovolný v sobě, sám k sobě. Nebýt tím, ale při tom. Názor je tělo, myšlení je duše a duch-Bůh je vše.

O myšlení můžeme uvažovat taky jako o filmu. S druhými nás spojuje víc než názor. Vlastně jen vytváří silnější iluzi spojení, protože myšlení je niterné-časové. Můžeme ho zaznamenat, ale ne vyvolat zpět. To je kámen úrazu psaní-čtení. Myšlení nás zaneprázdňuje-vtahuje-odcizuje sobě samým i druhým jako falešná řeka. Člověk neví, co hledá, ale ví, jak to najít. Názor je neškodná soška, kterou se můžeme pokochat nebo ji ignorovat. Myšlení je bytelný chrám, který může člověka uvěznit. Myšlení podobně jako film vyvolává v lidech zájem. To je možná to nejcitlivější místo. Je tím, čím není atd.

Přání je otcem myšlenky
Když něco říkáš, tak se toho zříkáš. Rčení „káže vodu a pije víno“ je obsaženo v samém kóru pojmu kázat. Nebo „kdo umí, umí, kdo neumí, učí“. Většinou popisuju zrcadlový odraz toho, co mi chybí. Dokážu to popsat právě proto, že je mi to odepřeno. Že si to odpírám. Chybění vybičuje mou fantazii. Jevím se v tom mistrem, ale pronikl jsem do toho jen díky tomu, že jsem od toho oddělený. Když k tomu vzhlížím, tak tím chci být, když na to plivu, tak tím nechci být.

Fantazie produkující fikci je bezbřehá. Dokáže nás dostat na nevídaná místa, dává nám možnost být, kým chceme, je nám přítelkyní, terapií. Je však nabíledni, že matkou fantazie je skutečnost.

Domnívám se, že fikce vyrůstá z toho, jak chápeme svět, antropocentrické mentální schéma nám stále probublává pod kůží, zatímco si myslíme, že se v našich žilách vaří svoboda rozpouštějící se ve fantazii. A tak se cokoliv námi myšleného generuje z kódu námi již viděného, slyšeného, cítěného. Terminátor, Vetřelec nebo jakýkoliv netvor známý ať už z filmů, nebo knih, je podrobený našim lidským představám, očekáváním na základě nám daného. Skutečnost je zkrátka moukou fikčního moučníku, a než aby měly skutečnost a fikce vztah opozit, ona druhá vyrůstá z té první. Nebo je to naopak?

Sen nebo simulace?
Po tisíciletí si filozofové kladou otázky o bytí či poznání reality. Skeptik Descartes představuje teorii souvislého snu – jak píše v první z Meditací o první filozofii, nemáme jak rozlišit sen od bdění. Je tedy možné, že v tuto chvíli každý z nás sní, nežije ve skutečnosti, nýbrž ve fikci. Bylo by pak pravda, ne že ze skutečnosti pramení fikce, ale že z fikce vychází skutečnost, resp. domnělá skutečnost z nevědomé fikce. Sám Descartes později dospívá k víře v ukotvení v realitě díky existenci Boha, který ručí za možnost pravdivého poznání. Argument souvislého snu uznáním Boha-ručitele rozhodně nekončí. Je reflektován dodnes, ať už na akademické půdě, nebo v popkultuře. Z druhého soudku můžeme vylovit Christophera Nolana, který toto filozofické téma zpracoval ve filmu Inception (Počátek). Film se, jednoduše řečeno, skládá ze snů ve snech a z nejistého balancování mezi snem a realitou. Divák se do poslední chvíle může domnívat, že poslední scéna filmu se již odehrává ve skutečnosti, ovšem poslední záběr mu zavdá silný podnět k novým pochybnostem. Režisér v nás tak vzbuzuje moment procitnutí – náhle si uvědomíme, že kdykoliv jsme přesvědčeni, že námi právě zakoušený okamžik je skutečný, může to být přesně naopak.
Ještě radikálnější verze „skutečnosti“ je zpracována v kultovním filmu Matrix. Ten zase vyrůstá z teorie Jeana Baudrillarda, pro kterého je svět tvořen simulakry, jež se již příliš odlišila od originálů, které měla reprezentovat. „Skutečnost“ je tak spletena z falešných odkazů, které nemají původní funkci odkazovat k věci zakotvené v realitě. V tomto případě zůstává náš svět utvořen fikcí, protože šňůrky vedoucí k realitě jsou zpřetrhány. Kopie je důvěryhodnější a dokonalejší než originál, a my tak nemáme šanci falzifikát odhalit.

Konzistentnost skutečnosti a chaos snu?
Vzhledem k tomu, že jsou nyní mnozí z nás soustavným pobytem v rámci svého obydlí opět spíš nechtě než chtě vtisknuti do distinkce otevřenost-uzavřenost, všímám si analogie mezi ní a dvojicí skutečnost-fikce. U obou z těchto párů ohmatáváme zdánlivé hrany, zkoušíme jejich pevnost a zjišťujeme jejich křehkost. Z obecně pozitivní otevřenosti nyní čiší nebezpečí a nejistota. Kdysi rigidní uzavřenost najednou nabývá nových konotací jako třeba zodpovědnost či ohleduplnost. Ani u fikce a reality si nemůžeme být jejich charakterem jisti, i když se někteří jistotu v této otázce najít pokoušejí. Vyvraceči teorie souvislého snu zmiňují absurdnost, kterou na rozdíl od reality ve snu přijímáme se samozřejmostí (ne vždy však máme tento typ šílených snů), velkým argumentem je i nesouvislost snových momentů oproti našemu světu v „bdění“, jenž se zdá po každém probuzení vždy stejně konzistentní. Ve hře je také velká dynamika snu, kdy se děj rychle mění na rozdíl od každodennosti. Přesto mnozí z nás jistě zažili ve svém životě moment, který byl tak nepravděpodobný, že jsme pochybovali o tom, zda se nám to jen nezdálo. Situace nám zpětně připadala tak absurdní a dynamiku také nepostrádala, a co víc – naprosto nezapadala do našeho běžného života. Podněty pro naši fantazii jsou ovšem aktuálně smrsknuty do dvou místností, několika knih a jednoho monitoru. Život v příbytcích všedních dní přičítáme skutečnosti, jeví se totiž konzistentněji než kdy jindy, a prožít dnes něco neskutečného zní jako science fiction. Sledovat film na plátně, protančit střevíce nebo se v malých černých prohánět po hledištích bychom v tuto chvíli vyhodnotili jako sen, protože o tom se nám dnes může opravdu jen zdát. Jak však píše Erich Fromm ve své knize Mýtus, sen a rituál: „Zdá-li se nám sen, je i ve své pomatenosti nejpravdivějším obrazem našeho vztahu k realitě.“

Tiše padá žlutý list javoru, nad vodou letí kachny do nebe zbarveného do růžovo-modrých odstínů západu slunce. V zahradě se ježek zahrabal do jahodového záhonu a ulehl ke spánku. Hlava je prázdná, bez myšlenek, poslední slza.

Skutečnost od slova skutek, act, čin, tj. dění, souhrn skutků, naších skutků, konání a jejich přímý důsledek. Skutečnost se odvíjí od pravdy, té stále proudící, která poukazuje na to, jací jsme. Jsme takoví, jaké jsou naše činy. Ty se zas odvíjejí od našich myšlenek. Respektive myšlenky jsou univerzální, jsou vlastní každému. Každodenně je prosíváme sítem, vybíráme si, co si ponecháme a co necháme odplout nebo vyčpět. Některým myšlenkám se bráníme a ty se nás pak zmocňují s ještě větším náporem. Často jsou to myšlenky o smrti, o konci.
Uvědomit si svou smrtelnost není snadné. Nehledě na to, že je to teď obzvláště často přítomno ve zprávách, v televizi, rozhlase, literatuře, sledujeme životy těch ostatních s pocitem, že nám se nemůže nic stát, že jsme věční. Domnívám se, že je to svého druhu ochrana, štít nebo jakýsi pomyslný polštář, který nás dělí od této skutečnosti. Se smrtí se pojí často vznešená, někdy až patetická rčení, s ní jsou spojeny obřady, které jako jedny z mála nezanikly, avšak jsou stále prohlubovány. Je to asi proto, že smrt patří k největším a nejhlubším mystériím v našem životě a také proto, že pokaždé je to obrovská ztráta.

Vždy zůstává něco nedořečeného, vždy zbyde krok, který jsme neudělali. My zůstáváme tady na Zemi plni otázek a smutku a rozpaků. Ten se pak rozptýlí v běhu života a každodenních starostí, zůstanou vzpomínky a nostalgie a hluboký povzdech.

Pozdní podzim uvozují Dušičky, svátek zemřelých. Říká se někdy, že zem se otvírá. Opadává zlaté listí a mění se v měděný příkrov. Rýsují se kmeny stromů tmavě hnědé, stříbřitě šedivé a mech je obzvláště šťavnatý a měkký, hustý, tmavě zelený s tyrkysovými odlesky, posetý muchomůrkami a žaludy. Houfují se havrani a po olejovité vodě plavou poslední kachny. Vzduch voní listím a mokrou půdou. Kvetou astry a poslední chryzantémy. Stmívá se po čtvrté a člověk má pocit, že rok uběhl nepozorovaně a zase se blíží Vánoce. Za chvíli začne advent.
Úroda je sklizena, a to jak v doslovném, tak v přeneseném smyslu. Tento rok nebyl jednoduchý pro nikoho. Přestupný. Na jaře i teď na podzim s modrými úplňky přinesl zkoušky a ztráty, dlouhá čekání a nervy napjaté jako struny, také přátelství a podporu, lásku ke všemu živému. Pohled na skutečnost, která nás nutí ohlédnout se za sebe a zároveň dává sílu jít dál, pokračovat v cestě, protože to je úděl těch, kteří zůstali – jít dál a všechno si zapamatovávat, veškeré patníky, vnímat znamením a věřit tomu uvnitř, který nám říká, jak to opravdu je.

Těší mne, že prosincové vydání můžete již opět držet ve svých rukou, protože jste si ho vzali na nějakém z dobrých kulturních míst. Za dobu trvání restrikcí mohla společnost poznat, jaké to je žít v omezeních – která mají ještě navíc velmi diskutabilní a kontroverzní podobu, například včetně toho, že ministr kultury nebyl pro svůj rajón schopen prosadit ani otevření galerií, které z hlediska návštěvnosti v běžném chodu nepřevyšují ani limitovaně otevřené nadnárodní řetězce. Diskutabilní je stejně tak protežování projektů, jehož autoři na danou situaci zareagovali aktivitou a to takovou, že svou uměleckou činnost dokázali přesunout skrze zvolená média na obrazovky našich počítačů. Aktivita v době restrikcí se zřejmě cení, ale to, že každý druh umění je něčím specifický a takový přesun, například pro živé performativní umění – ať už samotnou performance, divadlo, tanec i hudbu – pozbývá smyslu, je v této kulturní kolonii paradoxně přehlížené. Dění v kultuře se tak stalo určitým zrcadlem jak aktivity, tak pasivity, včetně prosazování vlastních zájmů – například v případě kolektivu umělců, teoretiků a dalších, kteří zveřejnili zprávu o nově vzniklé České akademii vizuálního umění (velmi ambiciózní název), jež ale není de iure ani zapsaným spolkem (a dokonce ani firmou, kterou nemálo z umělců k akademii se připisujících na své umění mají) a která i přes svou neexistenci dokonce stihla odeslat takzvaný otevřený dopis, který nebyl ale schopen dohledat ani protext ČTK a ředitel uskupení jej zveřejňuje zřejmě jen na vlastní žádost. Čeho se takový dopis skutečně týkal, lze jen stěží tušit, neb takovou informaci přinesl pouze server aktualne.cz, jež byl jediným zdrojem celého tohoto výkřiku do tmy – zřejmě do té, v níž se nacházíme a o které v rozhovoru pro Lidové noviny mluvil sám ministr kultury. Onen otevřený dopis, který neexistuje, měl rozproudit otevření galerií, s upřesněním „alespoň soukromých“ a ukázal tak akorát na preferenci soukromých zájmů a obchodů a rozdělení kultury na veřejnou a soukromou. Než celá tato skutečnost ohledně fake news je možná smutnější, že jsou pod tímto výkřikem podepsaná i jména, jejichž tvorba je nám velmi známá – a ať už blízká či vzdálená. Skutečnost v tomto období nabývá nejrůznějších podob a rozkrývá i to, co skutečně bylo ve tmě. Já doufám, že PES ve třetím stupni galerie už víc nepokouše a ponechá je otevřené alespoň z 25 %, když ministr kultury je neotevřel ani z procenta jednoho.