Římský básník Publius Ovidius Naso učinil ve 2. roce n. l. něco neobyčejně impozantního: shromáždil klíčová mytologická vyprávění pozvolna končící antické epochy a seřadil je do jednoho chronologického celku.

Přibližně o dva tisíce let později uvede režijní tandem SKUTR ve Státní opeře vlastní výběr z nepřeberných textů antického klasika jako současnou jevištní báseň. Proměny se budou v Národním divadle hrát vůbec poprvé, snad i proto, že jak říká jeden z režisérů Lukáš Trpišovský, „ta kniha se v podstatě na divadlo převést nedá,“ a dodává: „A to je to, co nás zajímá.“

Cyklus notoricky známých příběhů od pohanské verze stvoření světa a následného souboje Titánů až po individuální osudy dobových hrdinů, bohů či polobohů, představující dnes již nejvlastnější kulturně-historické podloží západní civilizace, má jednoho pozoruhodného společného jmenovatele – motiv proměny. Ať už jde o proměny fyzické, nebo metafyzické, nepatrné, nebo zdrcující, intimní, nebo celospolečenské, vždy poukazují na to, jak moc jsme se od Ovidiovy doby ve skutečnosti nezměnili.

Jak je pro SKUTR typické, můžete se těšit na řadu jevištních kouzel a metamorfóz spočívajících ve výtvarném překvapení díky scénografii Jakuba Kopeckého a kostýmům Simony Rybákové. Nejen jako bohy a bohyně v nových Proměnách uvidíte Zuzanu Stivínovou, Františka Němce, Zdeňka Piškulu, Pavlínu Štorkovou, Filipa Březinu a další.

text: Kateřina Kubák Prášilová

Umělecké začátky tvůrčího dua SKUTR jsou spojeny s metaforickým autorským divadlem. V inscenaci Don Quijote. Pustá země se k takovému divadelnímu uvažování vrací, poprvé na půdě Národního divadla.

T. S. Eliot vytvořil Pustou zemi, jednu z nejvlivnějších básnických skladeb 20. století, v reakci na první světovou válku. Krajina na rozhraní města, moře a pouště, která je spletena z historického vědomí lidstva a tvoří ji hlasy evropské literatury. A v téhle otevřené, opuštěné krajině po rozpadu státu se ocitá i don Quijote. Bludný rytíř, který v sobě nese rytířské hodnoty a především nepřestává věřit v sílu lásky. Je to zpátečnické, pošetilé? Rozumem sice neumíme Quijota pochopit, ale v srdci mu přesto všichni fandíme… Prostřednictvím těchto dvou literárních východisek se inscenace pokouší hledat základní hodnoty v čase, kdy se zemí prohnala válka. Je také o naivní víře v Dulcineu z Tobosa i o tisících dalších hrdinech naší fantazie, těch velkých duchů doby na cestě krajinou… A na cestě krajinou divadelní budovy se ocitne i publikum. „Chtěli bychom, aby se diváci spolu s námi mohli podívat na prostor Státní opery z jiné perspektivy. Z tématu básně pak vyplynulo, že diváky posadíme přímo na jeviště na točnu. Ona totiž i samotná báseň připomíná tanec v nehybném bodě světa, jenž se točí,“ přibližuje motivaci k netradičnímu site­‑specific přístupu Martin Kukučka, polovina dua SKUTR.

Na poetickou pouť ve Státní opeře se spolu s Denisou Barešovou, Pavlou Beretovou, Vladimírem Javorským, Markem Danielem a mnoha dalšími hrdiny můžete vydat od 30. dubna 2025.

text: Kateřina Prášilová

Don Quijote. Pustá země
ND – Státní opera (Legerova 75, Praha 1)
premiéra 30. 4. 2025
nejbližší repríza út 6. 5. 19:00, so 10. 5. 19: 00

Divadelní inscenace Bouře od dua SKUTR dorazila 24. listopadu 2016 na prkna ostravského Cooltouru, kde řádily nejen hromy a blesky, ale především jistoty a nejistoty čtyř lidských osudů odvátých do neznáma.

Bouře je autorská inscenace dvou režisérů, Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského, kteří si říkají SKUTR. Svou premiéru měla 14. listopadu 2014 v prostorách Jatek 78, od té doby ji měli diváci možnost shlédnout na mnoha divadelních festivalech, a to například na 24. ročníku Mezinárodního festivalu divadla či na 10 + 1 let na SKUTRu v roce 2015. Co se týká hereckého obsazení, je ryze zahraniční. Inscenaci dominuje angličtina, polština a slovenština, nicméně divákům jsou k dispozici titulky v českém a anglickém jazyce. Hrají Csongo Kassai (SK/HUN), Željko Maksimovič (SRB), Przemyslaw Kosiński a Dawid Rafalski (PL).

Každá postava si nese příběh, který nezapadá do příběhu toho druhého, nicméně se svým tématem dotýká nejistot, které zabraňují každé z nich běžně fungovat. Monolog dominuje celému dění. Dialog se vyskytuje zřídka, a pokud ano, tak působí nesrozumitelně a bez smyslu, což je hlavně následkem jazykové bariéry mezi postavami, neboť každá mluví jiným jazykem. Všichni čtyři muži hledají cestu, jak se vymanit ze svých životních kalamit, to je však nutí vrátit se zpátky do minulosti. Ztráta blízkého, smrt, rozchod, trauma z dětství, to je výčet okamžiků, které se prolínají celým představením. Katarze všech postav vrcholí až v závěru, kdy si každá z nich uvědomí, že být někdy sám má v životě své opodstatnění. Následuje dojemná scéna, kdy muži stojí na prknech s mopy, které smáčí do kýblů s vodou a pádlují jimi zpět na pevninu.

Světlo, zvuk a herci vytváří obsah celé inscenace. Neverbální komunikace plná gest a pohybů působí na člověka nepřemožitelnou sílou, ve které se mu před zraky ztělesňuje strach, úzkost, beznaděj, zármutek a všechny pocity spjaté s krizí, které musí postavy odolávat, slova zde nehrají velkou roli, jsou téměř zbytečná. Celou tíživou atmosféru podmiňuje i schopnost všech čtyř herců komunikovat s diváky, a to nejen verbálně. Například Željko Maksimovič žádá ženu z publika, aby napsala zprávu jeho matce, a pak jí jde uvařit kávu, což odlehčuje napjatou situaci jeho příběhu a zároveň to nese s sebou pocit domova do hlediště.

Bouře nepůsobí jako typická divadelní inscenace. K jejímu porozumění by bylo třeba ji shlédnout několikrát. Dá se interpretovat různými způsoby, tudíž bych ji přirovnala k divadelní básni, která se rozkládá do 75 minut plných emocí a vnitřních bojů, které skrze pohyby herců a předměty kolem vychází ven na povrch. ∞

Říká vám něco jméno Eadweard Muybridge? To byl muž, kterého bratři Wachovští sto let po jeho smrti postavili na hlavu.

Muybridge byl vynálezce, žil v hektické době konce 19. století a vášnivě se zabýval fotografií. Když se jednou na dostizích vsadil, že kůň při běhu má v jednom okamžiku všechny čtyři nohy ve vzduchu, nevzdal se, dokud nevymyslel, jak své tvrzení dokázat. Vyvinul novou, rychlejší závěrku fotoaparátu… a pak těch fotoaparátů postavil čtyřiadvacet do řady za sebou. Vytvořil sekvenci – něco jako film. A poprvé zachytil pohyb. Tvůrci Matrixu tento princip použili naopak: aby zachytili nehybnost. Kruh se uzavírá.

… a pak se o něco vsaďte!
Eadweard Muybridge byl tak trochu génius. A jak se s tím u géniů často setkáváme, nebyl zrovna dvakrát empatický a sociálně nadaný. Jeho pohnutý životní příběh tak nabízí spoustu motivů a témat. A právě jich se rozhodli využít Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, alias režijní duo SKUTR, ve své inscenaci Human Locomotion.

Vyprávět o životě člověka a použít přitom techniku, která má kořeny (ač, pravda, již více než století hluboké) právě v jeho vynálezech, to je mistrovský nápad. A když to napadne někoho, jako je duo SKUTR, jeden by si na ně snad i vsadil. A dobře by udělal.

Tak tomu nerozumím – no a co?
Human Locomotion dosyta využívá široké možnosti Laterny magiky, a to ve všech směrech: ať už mluvíme o promítání a světlech, o hudbě anebo o tanečnících. A krásně všechno kloubí dohromady; inscenace sice vznikala pod vedením režisérů, ale za široké spolupráce s choreografem Janem Kodetem, scénografem Jakubem Kopeckým, s herci a s dalšími členy tvůrčího týmu. Díky tomu máme před sebou dílo, jehož motivace jsou od počátku do konce srozumitelné a neměnné a které, ač se jednou nebo dvakrát jeho švy mírně potrhají na předělech mezi jednotlivými kapitolami Muybridgeova života, pevně drží pohromadě.

Na představeních Laterny magiky se běžně moc nemluví. SKUTR tento úzus porušuje, nechává Marka Daniela v roli Eadwearda a Zuzanu Stavnou v roli jeho ženy Flóry pronést několik replik, které děj, jinak většinou vyprávěný tancem, dovysvětlují a posouvají kupředu. V tomto bodě narážím na (pro mě snad jediný) zásadní režijní lapsus. Na Laternu jako převážně pohybové divadlo často chodí kulturymilovní cizinci, je tedy běžné, že objeví-li se v inscenaci text, zpřístupní se pomocí promítnutých titulků i česky nerozumějícím divákům. Eadweard a Flóra ale mluví chvíli anglicky, chvíli česky, jejich bilingvismus nemá žádnou viditelnou logiku, a české texty jsou navíc otitulkované jen někdy. Několikrát se cizojazyčný divák nedozví poměrně zásadní věc a jeho uchopení následujícího děje tak může být od diváka, jenž rozumí všemu textu, zásadně odlišné.

Krom téhle nedotaženosti nám ale silná ruka SKUTRu předkládá spoustu režijních chuťovek a fines, kvůli kterým by jistě stálo za to navštívit představení i podruhé, potřetí, … aby si divák všech všiml a pořádně si je vychutnal.

Nejen práce SKUTRu, ale i zásluhy ostatních členů týmu si zaslouží pár slov. Scénografie a projekce týmu Lunchmeat & Jakuba Kopeckého organicky ilustrují Muybridgeovo dílo. Jedním z nejkouzelnějších okamžiků představení je chvíle, kdy se celé divadlo promění v jednu velkou dírkovou komoru a my můžeme sledovat rozostřený a převrácený obraz intimních chvil Flóry a jejího milence.

A konečně se musím zmínit i o práci tanečníků Laterny magiky pod vedením choreografa Jana Kodeta. Vůbec nemusíte tanci rozumět. Na ně se prostě dobře dívá! Každý s alespoň minimálním citem pro divadlo pochopí, kdy tanec vyjadřuje napětí a schyluje se k souboji a kdy jde o milostné hrátky. Příběh života Eadwearda Muybridge se vám tak odvíjí před očima s naprostým minimem slov, přesto ho dokážete bez problémů sledovat a vžívat se do napjatých, milostných i melancholických nálad.

Nebojme se jí, protože je jiná
Nová scéna ND, a Laterna magika zvlášť, se v naší divadelní obci netěší příliš velké oblibě. Někteří dokonce píší o „zrezivělé Laterně magice“. V souvislosti s Human Locomotion se jí ale musím zastat. Možná že sama Nová scéna je poněkud zrezivělá a potrhaná, což v kombinaci s jejím podivným designem navozuje ledasjaké pocity. Laterna magika je ale zásobena nejmodernější technikou a stále hledá nové a nové cesty, jak diváka ohromit tím, co všechno dokáže (vzpomeňme na nedávnou premiéru Antikódů a jejich interaktivní psací megastroj). Jistě, pokud půjdete na Kouzelný cirkus, sedmatřicet let staré představení, máte plné právo myslet si něco o zadrhnutých ozubených kolech. Ale spolupráce s tvůrci, jako je právě duo SKUTR, dává vznikat světovým inscenacím a oživuje legendu, kterou Laterna magika kdysi bezesporu byla. ∞

Lenka Vágnerová a Pavel Mašek, kmenoví tanečníci souboru DOT504, se rozhodli oslovit známou autorskou dvojici SKUTRu Lukáše Trpišovského a Martina Kukučku. Výsledkem je komorní celovečerní dílo s pracovním názvem TWINE, kde se jako host představí Petr Vančura.

Twine vyrůstá z charakteristického stylu DOT504 a čerpá ze specifičnosti fyzického divadla. Projekt chce ukázat splétání lidských osudů v současné společnosti, které s sebou nesou humorné i smutné příběhy našeho života. Na scéně uvidíte nevšední až absurdní scény, které se během života přiházejí a se kterými je nutné se vyrovnávat, řešit je – anebo je přímo vytěsnit ze své mysli.

SKUTR
Autorská představení SKUTRu kombinují tanec, pohyb, akrobacii, loutky, projekce, lightdesign, text a zvuk. Dosavadní představení byla inspirovaná internetovou komunikací (Nickname), andersenovskými tématy (Understand), tradicemi (Malá smrt) či novým cirkusem (La Putyka) a dalšími. Kromě volné autorské tvorby Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský režírovali také na předních českých scénách a v zahraničí, zejména v Polsku a Srbsku.

Lenka Vágnerová
Tanečnice a choreografka. V současné době je členkou souboru DOT504, účinkuje v inscenaci La Putyka souboru Cirk La Putyka a ve francouzském souboru Brumachon-Lamarche CCNN v Nantes. V minulosti působila v souborech u nás i v zahraničí a získala ocenění za interpretaci na festivalu TanecPraha 2005, Nokia Dance Award 2003, nominaci na Cenu Thalie v roce 2003, 2005 a 2010.

Jako choreografka vytvořila například inscenaci „Mah Hunt“ pro taneční soubor DOT504, projekt „Quadrans“ souboru Elledanse v Bratislavě a „Nikdy krásný zpěv“ pro taneční skupinu ME-SA. Vytvořila i řadu choreografíí a pohybových spoluprací pro činoherní divadla.

Pavel Mašek
Pavel Mašek vystudoval sociální a kulturní antropologii na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Jako tanečník Pavel spolupracoval s Jozefem Fručkem a Lindou Kapetaneou, Thomasem Steyaertem, Antonem Lachkým, s maďarským choreografem Puttó – Isztvan Juhos, s Liz King, se skupinou nového cirkusu Cirk La Putyka a dalšími. Věnoval se capoeiře pod vedením profesora Pacocy. Pavel byl nominován na cenu za nejlepšího tanečníka roku 2009 v rámci festivalu Tanec Praha a v roce 2011 na festivalu Česká taneční platforma.

Petr Vančura
Herec Petr Vančura stanul na scéně divadla Disk v Erbenově Kytici, v původním Havlíkově a Suchého muzikálu Elektrická puma či Baladě o velkém kostlivci. Vystupoval na prknech Klubu Roxy či Studia Ypsiolon. Petr Vančura není obsazován jenom do alternativních divadelních rolí, ale občas je vidět i v dramatičtějších a pro divadlo klasičtějších rolích, k nimž lze zařadit Ivana z Dostojevského Bratrů Karamazových či postavu detektiva Hercula Poirota z představení Orient Expres. V současné době je členem pražského alternativního divadla Alfred ve dvoře.

Premiéra 24. listopadu od 20:00 hodin v teatro NoD. Repríza 25. listopadu od 20:00. Veřejná generálka 23. listopadu od 20:00.
Více na www.nod.roxy.cz.

autor: Tereza Přibylová

Pro děti od 6 do 15 let je připravená festivalová škola, ve které můžou vyzkoušet práci herce, žongléra nebo výtvarníka.

Nezapomeňte si lístky pořídit včas. Letní Letná má každý rok vyprodáno.

www.letniletna.cz