Představit dvě silné autorské persony jako jeden společný celek je zdánlivě jednoduché, ve skutečnosti však interpretačně ambiciózní gesto. Obzvlášť v případě autorů tak silného osobního spojení, které měli Věra Nováková a Pavel Brázda.

V Galerii Lázně Liberec, ve které je právě tvorba těchto životních partnerů ve výstavě Obrazy, slova, kosatce představena, se nejedná primárně o souběžnou retrospektivu dvou osobností, ale o pokus vystavět jejich dílo jako vzájemně se vymezující dvojportrét. Právě tato volba – spojit dva autonomní umělecké světy do jedné narativní konstrukce – je klíčem k tomu, co výstava nabízí jako své unikum.

Společný rámec jako kurátorská teze

Brázda a Nováková jsou v kurátorském pojetí Venduly Fremlové spojeni nejen životem, ale především koncepční hypotézou: že jejich tvorbu lze číst jako dvě odpovědi na stejné základní otázky moderního obrazu. Jak může obraz fungovat v době opakování? Co znamená figura, když je buď sériová, nebo naopak jedinečná? Jak se do vizuálního jazyka promítá etika pohledu, paměti a odpovědnosti?

Tento rámec je důležitý, protože výstava se vědomě vyhýbá pouhé paralelní prezentaci dvou životopisů. Místo toho vytváří situaci, v níž se obě tvorby navzájem neustále interpretují – někdy explicitně, jindy jen prostorovou blízkostí. Výsledkem je pak dvojí čtení: divák sleduje jednotlivé autory, ale zároveň je neustále tlačen k jejich vzájemnému porovnávání. To mi přijde jako nesmírně zajímavá možnost a tendence „vypozorovávat“ vliv jednoho na druhého se objevuje téměř bez přestání.

Brázda jako logika, Nováková jako singularita

Z tohoto rámce se odvíjí základní napětí výstavy. Pavel Brázda (1926–2017) vstupuje do expozice jako autor, jehož práce má výrazně systémový charakter. Opakování motivů, variace figur a práce s typizací vytvářejí dojem obrazového aparátu, který generuje vlastní jazyk. Brázda tak přináší de facto model vizuální produkce. V kontrastu k tomu stojí Věra Nováková (1928–2024), jejíž tvorba je prezentována jako soubor autonomních, existenciálně eskalovaných obrazových situací. Každé dílo zde funguje jako samostatná výpověď. Zatímco Brázda otevírá otázku opakovatelnosti obrazu, Nováková ji spíše odmítá a trvá na jeho neopakovatelnosti.

Právě v tomto rozdílu se ukazuje smysl jejich společné prezentace: nejde o podobnost, ale o dva radikálně odlišné způsoby, jak vůbec uvažovat o tom, co obraz je.

Unikátní je napětí výstavy právě skrze tenzi mezi díly. Kurátorský model dvojportrétu umožňuje vidět obě tvůrčí cesty jako dvě odlišné strategie řešení stejného problému modernity: jak obstát v době, kdy obraz ztrácí svou samozřejmost.

Brázdova odpověď je strukturální – obraz se může stát systémem, který svou opakovatelností ironizuje i kritizuje vlastní vyprázdnění. Nováková naopak volí odpověď etickou a existenciální – obraz musí zůstat jedinečný, protože právě v jeho jedinečnosti se odehrává jeho smysl. Společná prezentace tyto postoje neharmonizuje. Naopak je drží v napětí, které není řešeno syntézou, ale dialogickým ustavením. To je důležité: výstava netvrdí, že oba přístupy se doplňují, ale že se navzájem osvětlují právě svou neslučitelností.

Prostor jako argument

Tento argument podporuje i galerijní prostor bývalých lázní. Přechod od komornějších sálů k velkému centrálnímu prostoru vytváří fyzický ekvivalent kurátorské teze: z individuálních výroků Novákové a systémových struktur Brázdy se stává sdílené pole, kde se oba přístupy promítají do jedné divácké zkušenosti. Tento prostorový model je klíčový – výstava není jen sledem obrazů, ale i argumentem v architektuře. Divák je veden k tomu, aby neustále přecházel mezi čtením detailu a čtením systému, mezi singularitou a sérií.

Riziko dvojportrétu

Každý takový kurátorský model však nese riziko. Dvojportrét vždy svádí k tomu, že jeden z hlasů začne být vnímán jako princip a druhý jako variace či protiklad. Tak trochu se snaží i hodnotit, kdo je výraznější a zjednodušeně řečeno lepší umělec. V Liberci toto napětí zůstává přítomné: Brázdova tvorba svou sériovostí přirozeně expanduje do prostoru, zatímco Nováková vyžaduje soustředění na jednotlivý obraz. Výstava však toto napětí neřeší jako problém. Nejde jí o rovnováhu, ale o viditelnost rozdílu. A díky tomu tak prostou hodnotící metriku výjimečnosti prvního nebo druhého zcela redukuje.

Věra Nováková & Pavel Brázda | Obrazy, slova, kosatce
Galerie Lázně Liberec (Masarykova 723/14, Liberec)
18. 4. – 15. 7.

Dům umění města Brna připomene jednoho z nejvýraznějších českých experimentátorů druhé poloviny 20. století. Výstava Slova Dalibora Chatrného se zaměří na specifickou část tvorby umělce, na jeho práce se slovem.

Dalibor Chatrný patří k osobnostem, jejichž dílo vyniká mimořádnou šíří experimentálních postupů i neustálým kladením výtvarných a filosofických otázek. Z jeho rozsáhlé a mnohotvárné tvorby výstava představuje okruh prací vznikajících po celý autorův život, a to od počátku jeho experimentů v šedesátých letech. Autor se systematicky zabýval jazykem – významy slov, strukturou textu i vztahem mezi tím, co slovo označuje, a tím, co skutečně vidíme.

Chatrného přístup však nebyl čistě konceptuální. Přestože analyzoval jazyk a jeho struktury, nikdy neopustil malířské myšlení. V jeho slovních pracích proto hraje zásadní roli také vizuální stránka – barevnost, gesto, expresivní rukopis i samotná kompozice textu. Slova se v nich proměňují v obrazové prvky a text získává podobu abstraktní vizuální struktury.

Umělce zajímalo nejen to, co slova znamenají, ale také jak mohou být viděna. Zkoumal rytmus písmen, vztahy mezi jednotlivými znaky i celkovou strukturu textu, kterou převáděl do obrazového jazyka. Tím otevřel nové možnosti interpretace a ukázal, jak může být hranice mezi obrazem a slovem překračována.

„Chatrného tvorba patří k nejpodnětnějším příkladům dialogu mezi obrazem a jazykem v českém umění. Jeho práce dodnes inspirují tím, jak dokážou propojit analytické myšlení s výraznou vizuální formou,“ říká ředitelka Domu umění Terezie Petišková.

Podle ní je Chatrného přístup aktuální i dnes: „Je fascinující, jak dokázal propojit analýzu jazyka s malířským gestem. Jeho práce nás nutí slova nejen číst, ale také je skutečně vidět.“

Výstava je zároveň poslední akcí připomínající výročí Dalibor Chatrný 100. Kurátorka Alena Pomajzlová při její přípravě navazuje na své nedávné výzkumy publikované v knize Vidět a/nebo číst. Kapitoly o vztahu obrazu a slova v moderním umění, která se věnuje právě vztahu vizuálního a verbálního sdělení.

text: Jana Franchi

Slova Dalibora Chatrného
Dům umění, Galerie Jaroslava Krále (Malinovského nám. 2, Brno)
29. 4. – 7. 6.
vernisáž výstavy út 28. 4. 18:00

Jsou momenty, které bychom nejraději vrátili o pár chvil zpět a změnili jejich podobu. Slova, která bychom raději neřekli. Nebo slova, která říct nemůžeme, protože nám to daný kontext nedovoluje. Přestože se dnešní doba tváří svobodně, každý jsme pod určitým tlakem okolností, který nás nutí být korektní. Komplikovaná je například rasová otázka. Ačkoli se názor může lišit, jeho oficiální podoba je pevně daná. Málokdo vysloví svůj postoj k věcem v jeho pravdivé formě z obav, že bude vytržen z kontextu. Charakter lidí v naší zemi je stále spíš pokrytecký, ohebný a inklinuje k bulvarismu. Český národ má stále rád spíš neštěstí druhého, než že by přál hojnost. Měli bychom toto myšlení změnit. Když jsme spokojeni, nemáme důvod nepřát druhému být také spokojen. Ale spousta lidí neví, jak spokojenosti a harmonie ve svém životě dosáhnout. Zásadním uvědoměním si je, že svůj život a jeho celkovou podobu máme ve svých rukou a jen my sami ji můžeme ovlivňovat. Jsou samozřejmě určité konvence, kterým se nevyhneme, ale pokud jsme s nimi v souladu a chápeme, proč bychom neměli vždy nutně vybočovat, nemusíme v sobě vyvolávat vnitřní neklid. I zdánlivé neštěstí například v podobě krádeže cenné věci nám může otevřít oči a ukázat, kde jsou naše hodnoty, jestli nám daná věc skutečně chybí a jak si poradíme bez ní. Řešení situace existuje vždy. Vědomí tohoto faktu nám přinese vnitřní klid. Celý život se točí kolem o hledání řešení v nových situacích. Rozmanitost života se skládá z nových situací, které zažijeme, které nás samotné posunou dál. Když jsme sami spokojeni, přitahujeme k sobě i takové lidi a chceme s nimi spokojenost sdílet. Bohužel je častokrát evidentní až patologická touha po destrukci stabilního stavu, protože stagnace je frustrující. Tvořme svůj život vědomě a přejme dobré i ostatním. Co dáváme, bude se nám i vracet. Protože je tolik zakázaných slov v naší společnosti, nezakazujme si ta hezká a naučme se je ve svém okolí říkat. Život je příliš krátký na jejich nepředávání. Když někomu uděláte radost hezkým slovem, sami uvidíte, jak se vám vzápětí váš dárek vrátí. Zkuste to třeba právě teď. Přeji inspirativní čtení květnového Artiklu s tématem Zakázaná slova. ∞